Shelley Freydont

Shelley Freydont

Krvavé sudoku

1.

JETÉ PŘED DVANÁCTI HODINAMI se jí ten nápad docela zamlouval. Kate McDonaldová, doktorka přírodních věd a členka elitního vládního týmu expertů při Ústavu teoretické matematiky, předpokládala, že má před sebou poměrně nenáročný úkol, který nevyžaduje žádné zvláštní intelektuální nasazení.

Vyrazila z Virginie, ani se za sebou neohlédla, a bez jediného zaváhání minula i ceduli s nápisem

„Vítejte ve státě New Hampshire“. Když pak vjížděla do městečka Granville, jenom trochu znervózněla. Jakmile se však ocitla na příjezdové cestě k domu, kde strávila celé dětství, zůstala sedět ve své toyotě Matrix, schovaná za jejími tmavými skly před zvědavýma očima kolemjdoucích, a v duchu si kladla otázku, proč se sem rozjela tak zbrkle.

Prostě půjdu dovnitř, řekla si. Musela se převléknout z obnošených džín a trička s nápisem „Jenom hlupáci jdou s davem“ do něčeho, co bude vypadat trochu profesionálněji, sebevědoměji a… méně trapně. Zabere to jenom chviličku.

Profesor ji potřeboval. V tom dopise, který jí poslal, tvrdil, že je to naléhavé. A ona tady zatím sedí a zbytečně ztrácí čas.

Nasadila si sluneční brýle, otevřela dveře auta, vystrčila nohu a došlápla na chodník. Bleskově se rozhlédla. Nikoho neviděla. Přehodila si přes rameno kabelku, ze zadního sedadla vytáhla kufr, přes ruku si přehodila tmavomodrý kostým i s ramínkem a ze sedadla pro spolujezdce sebrala hromádku knížek s hlavolamy sudoku. A obtěžkaná tímto neforemným nákladem, který jen stěží udržovala v rovnováze, zamířila k bílému přízemnímu domku, ve kterém vyrůstala.

Vyběhla po schodech a na verandu. Kufr jí celou dobu narážel do stehna a knížky se jí v náručí kymácely ze strany na stranu. Ramenem odsunula ochranné síťové dveře a zasunula klíč do zámku, když vtom se do ticha ozvalo hlasité zaječení.

Kate poskočila. Sako kostýmu jí sklouzlo z ramínka a knížky s bouchnutím dopadly na podlahu verandy.

Po chodníku se k ní řítila žena s modrou kudrnatou hřívou, vyčesanou do drdolu, jednu ruku vytrčenou před sebe. „Promiňte, paní. Tedy, slečno. Co to děláte?“

Kate na ni upřela nevěřícný pohled. Tohle přece nemůže být teta Prudence. Ta teta Prudence, která bydlela celá dlouhá léta o pouhé tři domy dál. A už vůbec ne ta teta Pru, která nosila decentní šaty s límečkem a zapínáním až ke krku a solidní vycházkové střevíce značky L. L. Bean. Tahle žena měla na sobě červenobílou sportovní soupravu a bílé značkové tenisky. Ale určitě to byla teta Prudence.

Kate na ni zamávala. „Teto Pru, to jsem já.“

Pru se zastavila a vypískla: „Katie? Katie!“ Potom se znovu rozběhla a červenobílý sportovní komplet na jejím hubeném těle vlál jako fangle. Kate si ani nestačila uvědomit, co má teta v plánu, a Prudence už přeletěla po trávníku a vyběhla po schodech. A dřív než se dívka stačila připravit na prudký náraz, teta k ní přiskočila a vehementně ji sevřela do náručí.

„Uf,“ vydechla Kate, zavrávorala a zapadla do otevřených síťových dveří. „Ty jsi věděla, že přijedu? Táta ti to zavolal?“

Pru ji propustila z objetí a ustoupila o krok dozadu.

„James o tom věděl? To je Ale bídák! Minulý týden jsem s ním mluvila a nic mi neřekl. Mám dojem, že mu floridské slunce vypálilo i těch pár mozkových buněk, které dostal do vínku.“ Zaťukala si na čelo a usmála se. „Zahlédla jsem tě z okna.“ Na chvilku se odmlčela a změřila si Kate od hlavy až k patě pátravým pohledem. Její neteř se zatím snažila zachovat pod tetiným drobnohledem klid a neošívat se.

„Vypadáš jinak,“ prohlásila Pru.

„Ty taky.“ Kate tetu neviděla devět let, ale otec ji už předem varoval. Jeho neuvěřitelně upjatá sestra totiž před rokem prošla „životní proměnou“. „Úplně se pomátla,“ prohlásil tehdy Katein otec lapidárně a odletěl na golfový kurz na Floridu. Tohle však Kate nečekala.

„Musím jít s dobou.“

Kate přikývla. Ráda by se tety Pru zeptala, proč má modré vlasy. Před devíti lety, kdy ji viděla naposledy, je měla rusé, stejně jako Kate, její otec i ostatní McDonaldovi. To však mohlo počkat, protože teď měla před sebou důležitou práci. Sehnula se, aby zvedla ze země sáčko od kostýmu a knížky. Pru jí pak vzala kabátek z ruky a oprášila ho.

„Jak dlouho tu zůstaneš? Máš dovolenou? Už jsem si říkala, jestli ti ten spolek chytráků v Alexandrii vůbec dá nějakou dovolenou.“

Kate to viděla podobně. Ústav jí neochotně poskytl tři týdny mimořádného volna. Matematici žádné podobné volno obvykle nedostávali.

„A co ten tvůj přítel? Doufám, že sis ho přivezla s sebou.“ Kate zavrtěla hlavou.

Pru nechápavě zvedla obočí. „James říkal, že chodíš s nějakým příjemným mladíkem. Přijede sem za tebou?“

Tentokrát se už Kate zavrtěla. „Oh, ne.“ Walt, účetní znalec se státním osvědčením a zároveň její bývalý, ji vyměnil za jistou blondýnu neurčitého IQ. Kate je spolu jednou večer nachytala na zadním sedadle Waltrova BMW, zaparkovaného před restaurací v centru Alexandrie. „Vlastně jsem přijela za profesorem Avondalem – a samozřejmě za tebou.“

„Nevyděsila jsi ho?“ zeptala se Pru.

„Myslíš profesora?“

„Nesnaž se mě přechytračit. Toho mladíka.“

Nesnaž se mě přechytračit. Tuhle větu slyšela od dětství bezpočtukrát. Hlavně od otce, když se vehementně snažila prosadit svou pravdu. Tetina poznámka však měla naprosto prozaický význam: Nehraj si na chytrou, jinak tě mládenci nebudou mít rádi.

Walta asi skutečně vyděsila. Je to hlupák a navždycky jím zůstane. Dokonce i jako účetní znalec se státním osvědčením. Kate už začínala mít strach, že na hlupáky bude narážet až do konce života.

„No, hlavně se neboj. Tady v městě je spousta nezadaných mužů. Někteří z nich by byli opravdu dobrá partie. Opravdoví gentlemani se zajištěnou kariérou.“

Kate z toho přejel mráz po zádech, a tak raději otevřela hlavní dveře do domu. Teta Pru vstoupila dovnitř hned za ní. „Nemáš v plánu ubytovat se tady, že ne?“

„Je to můj domov,“ odpověděla. A vždycky bude. Otec by dům nikdy neprodal, ale spoň dokud existovala sebemenší možnost, že by se sem Kate mohla vrátit.

„Ale drahoušku, nemůžeš tady zůstat sama.“ Pru zavětřila a nakrčila napudrovaný nos. „V mém pokoji pro hosty budeš mít daleko větší pohodlí.“

Kate si v duchu vybavila tetin strohý pokoj pro hosty, ve kterém se mohl cítit jako doma leda tak zálesák nebo zemědělec. Nebo že by také prošel „životní proměnou“? Kate si představila korálové závěsy a lávové lampy. Nebyla to příjemná vidina.

„Děkuju, ale vážně bych radši zůstala doma.“

Teta Pru sevřela rty do úzké čárky a zvedla obočí a Kate už v duchu slyšela, jaká lavina slov se teď

spustí. Katherine Margaret McDonaldová…

„Katherine Mar –“

„Vážně, teto Pru. Bude mi tu fajn. Teď už si Ale musím pospíšit, nebo přijdu k profesorovi pozdě.“

„Ach. Chudák. Slyšela jsem, že už nemá ani vindru. Ten starý dům se mu úplně rozpadá před očima. Nechápu, proč s tím někdo něco neudělá. Asi by ho měl prodat.“

„Prodat? To by nikdy neudělal.“

„Všichni ostatní už Ale domy prodali. Celé město se může zbláznit z těch drbů o nákupním středisku.“ Pru si odfrkla. „Jako kdybychom ho tu snad potřebovali. Od čeho máme Maine?“

„Nákupní středisko?“ Profesor jí neprozradil, kvůli čemu ji tak potřebuje. Ale že by kvůli nákupnímu středisku? „Chtějí snad postavit obchodní dům v historické čtvrti?“

„Aspoň se to říká. Museli úplně zešílet.“ Pru se zamračila, obešla Kate a přejela rukou přes skříňku v hale. „Vidíš?“

„Trocha prachu,“ řekla Kate. „Ale –“

„A to Jimmy platí té firmě Veselé pomocnice, aby to tady jednou za měsíc uklidila.“ Pru namířila zaprášený prst na Kate. „Máš snad dojem, že tady někdo utřel prach?“

V Alexandrii Kate prach nikdy neutírala, protože si na to najímala úklidovou službu, takže nemohla udělat nic jiného než pokrčit rameny.

„Já ten dojem rozhodně nemám, a jestli tu chceš zůstat –“

„Teto Pru. Už bych se měla převléknout a zajít k profesorovi.“

„Tak poběž se mnou,“ řekla Pru a zamířila zpátky přes halu. Kate vzala kufr a knížky s křížovkami a vykročila za ní do kuchyně.

„Klidně můžeš jít. Já to tady jenom trochu poklidím.“ Pru vzala Kate z rukou několik knížek a nahlédla do nich. „Nechápu, jak tohle dokážeš rozluštit. Ale určitě jsi v tom dobrá.“

Kate sebou trhla. Ve skutečnosti měla na kontě několik titulů za rychlost a přesnost z mistrovství východního pobřeží USA ve hře sudoku, ale s tím se tetě Pru nesvěřila. A už vůbec jí nemínila prozradit, že většinu večerů tráví doma o samotě, jen se skleničkou vína a sbírkou sudoku.

„Tady na žádné luštění nebudeš mít čas,“ prohlásila rázně Pru a odložila knížky do šuplíku v kuchyňské lince. „A doufám, že tu nemíníš pořád chodit v džínách. Musíme něco podniknout s tvým šatníkem. Muži se rádi dívají na ženské nožky.“

No, aspoň něco se nezměnilo. Pru nikdy neměla štěstí v lásce, a tak se možná právě proto snažila najít Kate vhodného manžela. Jenomže zejména tahle tetina snaha byla jedním z hlavních důvodů, proč se Kate nakonec odstěhovala. Bylo jí totiž jasné, že pokud si teta Pru něco zamane, jakýkoliv odpor je zbytečný. A také věděla, že Pru je stejně příjemná jako „veš v kožichu“, jak říkával otec. Kate tedy popadla kufr a zamířila do svého pokoje.

O pár minut později vyšla ven, převlečená do kostýmu a střevíčků s vysokými podpatky. Vlasy měla pevně sepnuté dvěma slonovinovými sponkami. Pru stála u kuchyňské linky, v ruce utěrku.

„Vypadáš moc hezky.“

„Díky.“ Kate políbila tetu na tvář a přitom ji uhodila do nosu intenzivní vůně parfému. „Už musím jít. Jakmile se vrátím, zavolám ti.“

„Žádný spěch,“ řekla Pru a pustila se do drhnutí dřezu.

Kate prošla hlavními dveřmi a se vzrůstajícím napětím zamířila k jediné slavné budově v Granville. K Avondaleovu muzeu hlavolamů.

Stará čtvrť se rozkládala pouhé dva bloky od centra města a deset bloků od „nové“ čtvrti tvořené přízemními domy z třicátých let devatenáctého století, kde žila McDonaldova rodina. Všechny domy byly prostorné a vynikaly jak dlouhou životností, tak spolehlivostí. Ke všem přiléhaly rozlehlé zahrady, které směřovaly buď k řece, anebo do údolí.

Muzeum sídlilo v Hopper Street – v nejrušnější ulici celé historické zástavby, kudy odjakživa proudilo největší množství aut. Byl to impozantní třípodlažní dům, postavený v koloniálním stylu, a od sousedních budov ho odděloval vysoký živý plot. Přízemí a první poschodí zabíralo muzeum, ve druhém bydlel profesor P. T. Avondale, místní samotářský génius.

Celých padesát let profesor bezděčně udržoval ve městě čilý turistický ruch, a to díky své neumdlévající posedlosti hlavolamy, hádankami a rébusy z celého světa. A stejně bezděčně ve svém muzeu vybudoval útočiště pro desetiletou dívenku, která měla víc mozkových závitů, než kolik jich potřebovala k běžnému životu. Pro děvčátko, které nedávno přišlo při děsivé autohavárii o matku.

Jednoho dne ji profesor našel mezi japonskými hlavolamy. Seděla na zemi, usilovně se snažila složit Rubikovu kostku a přitom se jí po tvářích koulely slzy a dopadaly jí na šaty i na barevnou hračku.

Vysoký, hubený a poněkud přihrbený muž se posadil vedle ní a vytáhl z velké kapsy starého tvídového saka vlastní kostku. Pracovali pak – každý na svém hlavolamu – vedle sebe, aniž pronesli jediné slovo. A složili je současně.

Katie k profesorovi zvedla hlavu a on se na ni usmál. Pod hustým, ocelově šedým obočím se mu zatřpytily tmavohnědé oči. Pak se mu Katie vrhla do náručí.

Dokonce i teď, po dvaceti letech, se jí hrdlo sevřelo dojetím, když si ten den vybavila. Profesor od ní takový citový výlev rozhodně nečekal, a tak jen tiše seděl a nemotorně ji hladil po vlasech, dokud nepřestala vzlykat. Potom namáhavě vstal, pomohl na nohy i jí, zavedl ji do své pracovny v prvním patře a uvařil jí čokoládu. Oba se pak posadili do pohodlných křesel u krbu a jenom tak seděli, upíjeli horký nápoj a dívali se do plamenů.

Tehdy ještě neměla tušení, jak mimořádně se k ní profesor zachoval.

Od té doby Kate chodila za profesorem každý den po vyučování, v sobotu hned po probuzení, a kdyby v neděli nebylo muzeum zavřené, klidně by kvůli němu vynechala i ranní mši. Pokud její otec věděl, že Kate tráví veškerý volný čas se šedesátiletým starcem, který vede téměř poustevnický život,

rozhodně to nedával najevo. Kate ho však podezírala, že si toho vůbec nevšiml. Nedokázal totiž dcerce nabídnout žádnou útěchu, protože ho příliš zaměstnával vlastní zármutek.

A tak zatímco se Kateiny vrstevnice spolu scházely, chichotaly se, začínaly si potajmu lakovat nehty a celé hodiny vysedávaly v dragstóru u ovocného koktejlu, Kate kontrolovala návštěvníkům vstupenky, utírala prach z vitrín, skládala s profesorem Rubikovu kostku a snažila se naučit o hlavolamech všechno, co ji starý pán mohl naučit.

Recepční a správkyně muzea Janice Kruppsová ji pouze trpně snášela. Vrhala pohrdavé pohledy na dívčiny neupravené copy i zmuchlaná trička a šaty a dělala všechno možné, aby si Kate v muzeu připadala jako vetřelec. Teď Kate zadoufala, že Janice je už v důchodu.

Zaparkovala na ulici před muzeem a vystoupila z auta. Nezamířila hned dovnitř, ale zadívala se na dům, kde strávila tolik příjemných let.

Vepředu pozemek ohraničoval dřevěný plot, skoro úplně zakrytý popínavými růžemi. Za ním stály dva obrovské jilmy, za jejichž větvemi se tyčil štít domu s velkými okny a římsami.

Kate si všimla, že omítka se už loupe.

Otevřela branku, vykročila po dlážděné cestě, porostlé mechem, a minula ceduli s blednoucím nápisem AVONDALEOVO MUZEUM HLAVOLAMŮ. Jakmile došla ke kruhovitému krytému přístřešku, zaplavilo ji vzrušení. Vždycky když se ocitla před ozdobnými hlavními dveřmi z masivního dřeva, pod římsou připomínající královskou korunu, obklopená impozantními sloupy, připadala si jako Popelka. Stejný pocit ji zaplavil i teď.

Zhluboka se nadechla. V kabelce měla uložený profesorův dopis. Byl stručný, napsaný pouze na jednom listu papíru. A obsahoval naléhavou prosbu, aby přijela domů. Teď chápala proč – to nákupní středisko ve městě. Jako kdyby tady ještě nějaké potřebovali. Daleko nezbytnější je muzeum hlavolamů, kam mohou chodit děti i dospělí, dozvídat se nové věci a zažívat příjemné vytržení. Místo, kde mohou rozvíjet svou představivost, zapomínat na každodenní starosti a nacházet útěchu, pokud je sužuje hluboký smutek.

Kate si teď uvědomila, že tady může přijít na jiné myšlenky a vymanit se ze světa čísel, čísel a zase jenom čísel, který ji neustále obklopoval. Chaotický život se zlomky a rovnicemi byl sice vzrušující, ale zároveň osamělý. Její kolegové z ústavu měli plnou hlavu čísel a o ničem jiném nemluvili.

Dokonce, i když si šli zahrát bowling, sčítali sražené kuželky, vypočítávali procento úspěšnosti a odhadovali čas, který budou potřebovat k dokončení hry. A o číslech hovořili i po hře, když si všichni společně zašli na pivo. Žádný div, že ji Walt vyměnil za jinou. Za takovou, která ani pořádně nedokázala sečíst položky ve své šekové knížce.

Je nudná a nemá žádný šmrnc. Ale to se teď změní. Profesor ji potřebuje. Stejně jako děti z Granville. Potřebuje ji celé město. Možná se jí teď naskýtá příležitost konečně se stát normální lidskou bytostí.

Strčila do dveří a pootevřela je. Vkročila dovnitř a nad hlavou jí zacinkal zvonek. Prostorná hala zela prázdnotou. A za recepčním pultem díky bohu neseděla žádná paní Kruppsová.

Za klenutým foyerem vedlo do prvního poschodí schodiště pokryté kobercem a za ním se rozkládala chodba, z níž se vcházelo do jednotlivých výstavních místností. Kate však spatřila jenom matné obrysy několika kusů nábytku, protože zbytek haly tonul ve tmě.

Vstupní prostor chabě osvětlovala jediná mdlá žárovka elektrického stojacího svícnu na podstavci. Kate se zdálo, že je tu prázdno a pusto, jako kdyby už zdejší muzeum ani neexistovalo. Ale to se nesmí stát, ne, pokud to bude moci aspoň trochu ovlivnit.

Prošla po špičkách kolem stolu a spěšně vykročila ke schodišti.

Vtom před ní ze stínu vystoupila postava. „Slečno, muzeum se právě zavírá, budete se sem muset vypravit jindy.“

Kate měla nakročeno kupředu, ale okamžitě se zarazila. Ten pronikavý hlas jí nikdy nevymizí z paměti. „Dobrý den, slečno – zdravím vás, Janice.“

Janice Kruppsová stála s nohama rozkročenýma a působila zlověstně – od měkkých kožených bot se zaoblenými špičkami až po černé obroučky brýlí. Na sobě měla malinově rudou sukni a k ní pletenou vlněnou vestu stejné barvy. Sukně už ztratila někdejší tvar a vesta byla paní Kruppsové těsnější než kdysi, ale Kate oba svršky bezpečně poznala.

Janice našpulila rty, čímž se jí zvýraznily tenoučké vrásky kolem úst, do nichž se jí vpíjela rtěnka. Potom protočila oči za tlustými skly brýlí. „Katie McDonaldová.“

Kate měla pocit, jako by se v místnosti prudce ochladilo, ale byla už dospělá, takže pokud chtěla, mohla si už klidně prosadit svou. Rozhodně se nemínila nechat touhle zahořklou ženou zastrašit.

Nikdy nezjistila, proč ji Janice tak nesnášela. Paní Kruppsová jí dávala najevo svou nenávist od prvního dne, kdy se Kate objevila v muzeu jako opuštěná dívenka, které zoufale chyběla zemřelá maminka. Nebyla hlučná, na nic nesahala, jenom se chtěla podívat na vystavené hlavolamy. Každá jiná žena by s ní soucítila. Janice k ní však okamžitě pocítila nenávist, která se postupem času nijak neotupila.

Kate vyloudila na tváři úsměv. „Klidně můžete zavřít. Přišla jsem za panem profesorem. Je v pracovně?“

Janice k ní výbojně nakročila. „Ano. Ale nahoru jít nemůžeš. Nemáš s ním domluvenou schůzku.“

Schůzku? Ta osoba se nejen chová ještě nesnesitelněji než dřív, ale zřejmě úplně zešílela. „Čeká mě,“ oznámila jí Kate a vykročila po schodech.

Janice se vrhla za ní. „Musíš se objednat a přijít zítra nebo až příští týden.“

Kate dál stoupala po schodišti. Slyšela, jak se Janice pouští na ní a přitom udýchaně hubuje: „Drzá… arogantní… odjakživa nevychovaná.“ Kate s definitivní platností pochopila, že se s Janice nikdy nespřátelí. Nijak ji to nepřekvapilo. No, rozhodně o nic nepřijde.

Když došla až nahoru, pustila se po chodbě k profesorově pracovně. Zaklepala. Janice skočila přímo před ni a přilepila se na dveře. „Řekla jsem …“

Kate napřáhla paži a sáhla po klice. Doufala, že Janice nevidí, jak se jí třese ruka. Nesnášela jakékoliv konflikty, ale nemínila se nechat zastavit. Rozhodně ne ve chvíli, kdy došla až sem.

„Jdu navštívit pana profesora,“ Otočila kulatou klikou a strčila do dveří.

Janice trvala na svém. „Nemůžeš.“

Kate jí doslova proklouzla pod rukou, zavřela dveře a zamkla za sebou.

Klika se párkrát s rachotem pohnula, ale potom nastal klid. Kate čekala se zatajeným dechem, dokud neuslyšela, že Janice zvolna odchází pryč, a teprve potom se nadechla a odvrátila se ode dveří.

Profesor seděl za psacím stolem, hlavu skloněnou, ramena svěšená. Dosud měl spoustu vlasů, jenomže už nebyly ocelově šedé, jaké měla Kate v paměti, ale úplně bílé.

Ramena se mu zvedala a klesala, podle toho, jak se nadechoval a vydechoval. Spal. Kate popošla po špičkách k psacímu stolu. Ležela na něm rozevřená kniha s tužkou uprostřed. Kate poznala, že jde o jednu z nejnovějších publikací věnovanou numerickým hlavolamům sudoku.

Překvapeně a zároveň potěšeně zatajila dech. Profesor přešel od Rubikových kostek k sudoku, stejně jako ona. Pokud by byla pověrčivá, považovala by to za znamení, že udělala dobře, když se sem vrátila. Pověrčivost mezi její vlastnosti sice nepatřila, ale Kate v tu chvíli zaplavil zvláštní pocit, který by nejraději vykřičela otevřeným oknem do celého světa, pokud by ji někdo chtěl poslouchat. Pocit, že její místo je tady, že sem prostě patří.

Dotkla se starcova ramene. „Pane profesore,“ zašeptala opatrně, protože ho nechtěla vylekat.

Profesor sebou škubl. Zvedl hlavu. „Harry? Ty ses vrátil?“ Otočil se a spatřil Kate. Svraštil obočí. „Vy nejste Harry.“

„Ne, pane. Jsem Kate, Katie… McDonaldová.“ Podívala se mu do očí a čekala, až v nich svitne poznání. Vždyť se nijak zvlášť nezměnila. „Pamatujete se? Napsal jste mi.“

Z profesorových očí se začal vytrácet nepřítomný pohled a z obličeje mu postupně vyprchal zmatený výraz. Panenky mu zasvítily a Kate pocítila obrovskou úlevu.

„Katie. Drahoušku.“ Namáhavě se postavil, uchopil ji za obě ruce a potřásl jimi. „Děkuju, děkuju, že jsi přijela.“

Zatímco profesor připravoval na malém vařiči vodu na čaj, Kate bloumala po místnosti, prohlížela si známé předměty na stolech a přejížděla dojatým pohledem po knihách seřazených na vestavěných policích. Profesorova pracovna s tmavým táflováním na stěnách a vzorovaným kobercem na podlaze vždycky působila útulně. Na masivním psacím stole z ořechového dřeva ležely jako vždycky – zdánlivě neuspořádaně – hory knížek a stohy novin, ale Kate se tím nenechala zmást. Profesor dobře věděl, kde co hledat. Měl dokonalou fotografickou paměť.

Zastavila se u podstavce s křišťálovou koulí, kterou profesor dostal darem od jedné rumunské cikánky; Alespoň tak jí to řekl. Nikdy na ni nesměla ani sáhnout. Nedotkla se jí ani dnes.

Jakmile se čaj dovařil, posadili se před vyhaslý krb jako bezpočtukrát v minulosti. Čalouněné ušáky jí připadaly menší než kdysi a také trochu vyrudlejší a na opěrkách ošoupanější.

Profesor jí začal zvolna vyprávět o projevech vandalství a anonymních výhrůžných dopisech, které tvořily součást zastrašovací taktiky, jejímž smyslem bylo přinutit profesora a další majitele zdejších

domů, aby své příbytky prodali.

„Oznámil jste to na policii?“

Profesor si odfrkl. „Policie. Tři starci, kteří se sotva dokážou sami oholit. Starý Benjamin Meany, který jenom vybírá parkovací automaty, když mu revma vůbec dovolí vstát z postele. Ne že by se nesnažili. Ale máme teď nového velitele policie.“

„Ten vám s tím nepomůže?“

„Pochází z Bostonu,“ odpověděl profesor, jako by se tím všechno vysvětlovalo. Vysvětlovalo. Nový velitel byl cizí člověk.

„Tenhle dům je domovem celých generací Avondaleovy rodiny.“ Profesor potřásl hlavou a zadíval se na prázdný krbový rošt. „Co se stane se všemi hlavolamy?“

„Ale když ho odmítnete prodat –“

„Nemůžu,“ vzdychl profesor zoufale.

„Ale proč?“

„Banka na mě bude tlačit se splacením hypotéky. Doufal jsem, že bys mi mohla nějak pomoci.“ Profesor poraženecky svěsil hlavu. A Kate v duchu přísahala, že nikomu nedovolí, aby se zmocnil toho, co měla na světě nejradši. Ale nechtěla v profesorovi vyvolávat falešné naděje. Nejdřív musí zjistit, co se vlastně děje.

„Můžu se vás na něco zeptat? Měla jsem dojem, že vám ten dům patří.“

Profesor přikývl, pohled stále upřený do vyhaslého krbu. „Patří. Ale správní rada muzea trvala na tom, že tu provede některá vylepšení, a tak jsem si musel vzít půjčku.“

Jaká vylepšení? Kate nic nechápala. Vždy se tady celá léta ani nevymalovalo. Žádná vylepšení tu rozhodně neviděla.

„Ale všechny peníze snad neutratili?“

„Banka je všechny neuvolnila. Poukazoval jsem jí měsíční splátky, ale úředníci mi tvrdí, že ne.“ Profesor odstrčil šálek stranou a sáhl po brožované knížce s rébusy sudoku, která ležela na stolku vedle křesla. Vytáhl ze stojánku na psací potřeby pero, otočil pár stránek dozadu a potom zase dopředu a nakonec brožuru v polovině přeložil. Uchopil pero, svraštil obočí a zadumaně se zadíval na stránku, kterou měl před sebou.

„Pane profesore?“

Neodpověděl. Naprosto se pohroužil do luštění sudoku. Kate věděla, co k tomu profesora vede. Hlavolamy pro něj představovaly únik ze stresu a zároveň prostředek, jak si mohl vyčistit hlavu. Kate se k nim uchylovala z podobných důvodů, takže profesorovu potřebu chápala. Zároveň však chtěla, aby jí věnoval pozornost. Jenomže nevěděla, jak to zařídit, aniž by mu vytrhla knížku z rukou.

„Byl jste v té bance?“ zeptala se. Potom si Ale uvědomila, kdo je jejím prezidentem. Jacob Donnelly. Udělalo se jí mdlo.

„Snažil jsem se promluvit si o tom s Jacobem, ale je tak…“ Vyplnil jedno políčko ve čtverci.

„S Jacobem Donnellym? Co říkal? To on vám schvaloval tu půjčku?“

„Sám mi ji navrhl.“ Dopsal čísla do dalších dvou políček.

„Tomu nerozumím.“

Nakonec se na ni profesor podíval. „Je předsedou správní rady muzea.“

Kate právě zvedala šálek čaje, ale zarazila se a k ústům ho už nedonesla. „Ale myslela jsem si…“ Zaváhala. „Ale proč?“

Profesor neodpověděl a dál doplňoval číslice do rébusu. Kate ho mohla jenom mlčky pozorovat a snažit se celou absurdní situaci strávit, zatímco profesor se stále více vzdaloval do své bezpečné říše cifer. Pokud se rozhodl podříznout si pod sebou větev, nemohl si k tomu zvolit účinnější způsob.

Avondaleovo milované muzeum teď zcela ovládal profesorův úhlavní nepřítel.

Kate to vůbec nešlo na rozum, ale uvědomovala si, že teď se už od profesora nic dalšího nedozví. Když otočil stránku a pustil se do luštění dalšího rébusu, vstala. „Jste unavený. Přijdu zase zítra ráno a rozhodneme se pro nejlepší možný postup.“

Profesor zvolna zvedl hlavu. V očích měl stejný nepřítomný výraz, jaký u něj Kate viděla, když vešla do pracovny. Přinutila se k úsměvu, ale srdce jí nad jejím nejdražším přítelem usedalo.

Úsměv jí neoplatil, jenom si ji změřil nevěřícným pohledem, jako kdyby ho překvapilo, že ji tu vidí. Potom se mu obličej na okamžik rozjasnil. „Věděl jsem, že přijedeš, ale kde je Harry?“

2.

KDE JE HARRY? A kdo ten Harry vlastně je? ptala se Kate v duchu, když se vracela autem přes město domů. Zprvu ji napadlo, že profesor hovoří o nějaké nové hře, například takové jako „Kde je Waldo?“, ale vzápětí jí došlo, že Harry je nějaká konkrétní osoba.

Žádné další informace jí však profesor neposkytl. Takže Kate nevěděla, jestli Harry nějak souvisí s profesorovými problémy. A pokud ano, stejně by s tím nemohla nic dělat, dokud se s dotyčným nesetká.

Když odbočila do Porter Street, blížila se právě desátá hodina. Většina zdejších usedlíků už ležela v posteli a všechny domy tonuly ve tmě, kromě jediného bílého přízemního domku uprostřed bloku. Ve všech oknech se svítilo. Hlavní vchod ozařovala lucerna nade dveřmi.

Teta Pru se prostě snažila, aby se Kate nevrátila do potemnělého domu. Jako by ji Kate slyšela: „Je to tady strašně nebezpečné. Žádná osamocená mladá žena si tu nemůže být jistá životem.“ Ne že by se v Granville v posledních deseti letech odehrál nějaký brutální zločin. Kate však tetinu snahu oceňovala, i když si uvědomovala, že jí taková péče zakrátko půjde na nervy. Musí prostě najít způsob, jak dát své příbuzné taktně, ale nekompromisně na srozuměnou, že se o sebe umí postarat sama.

Zaparkovala na příjezdové cestě a automaticky zamkla dveře. Hned jak vstoupila do domu, ucítila pronikavou citrusovou vůni leštěnky na nábytek. Všechny povrchové plochy zářily čistotou. Na koberci si všimla stop po vysavači. Na skříňce v hale stála váza s rozkvetlými pozdními astrami a ve vzduchu se vznášela vůně jídla.

Z kuchyně zaslechla lomoz přerovnávaného nádobí a zvuk vody dopadající do dřezu. Kate se z té směsice vůní a zvuků udělalo poněkud mdlo. Uvědomila si, že od rána nic nejedla.

Ve dveřích do kuchyně se objevila teta Pru a utírala si dlaně do vyrudlé zástěry, kterou si Kate pamatovala z dětství. V duchu viděla svou drobnou a křehkou maminku, jak vychází z kuchyně, vítá ji po návratu ze školy a má pro ni připravené čerstvě upečené sušenky. Potom však vzpomínka ustoupila stranou a Kate zase soustředila pohled na tetu Pru.

„Večeře je na stole. Umyj si ruce a pojď do kuchyně, než to vystydne.“

Kate jí poslušně vyhověla. Najednou ji ochromila ohromná únava. A vůbec se necítila na úkol, který teď měla před sebou. Přepadl ji strach, že ohrozila svou práci v ústavu, a zalitovala, že si všechno předem pořádně nepromýšlela. Jaké má vůbec vyhlídky, že se jí podaří muzeum zachránit?

Vydrhla si ruce, dokonce si pod tekoucí vodou opláchla i obličej a odešla do kuchyně. Na jejím místě bylo prostřeno – na tomtéž místě, kde kdysi sedávala jako dítě. Zhroutila se na židli, ale okamžitě se napřímila. Návraty domů jsou těžké, pomyslela si. Přitom ji napadlo, že se musí podívat do sklepa a zkontrolovat otcovu zásobu francouzských vín.

Pru se posadila naproti ní a při jídle z ní nespouštěla oči. „Nikdy bys neuhodla, na koho jsem narazila. Pamatuješ si to zelinářství a květinářství Market Basket,“

Kate měla plná ústa, takže jen něco zamumlala a pootočila hlavu, aby dala najevo zájem.

„Na Louise Albioniho.“

Kate se zatvářila nechápavě.

„Určitě si ho pamatuješ. Antoniův prostřední syn.“

Kate to nic neříkalo, ale naskočila jí husí kůže, protože začínala chápat, kam teta směřuje.

„Šéfuje tam. Právě ho povýšili. Je to roztomilý mladík. A vždycky tak zdvořilý.“ Vstala, aby Kate přidala ještě trochu dušeného masa.

„Teto Pru –“

„Zavolá ti.“

„Teto Pru –“

„Má před sebou skvělou budoucnost. Jisté zaměstnání.“ Pru na Kate namířila ukazováček. „Všichni potřebují být z něčeho živi.“

Než pak společně sklidily nádobí ze stolu a umyly ho, bylo jedenáct hodin. Kate pak stála před hlavním vchodem a sledovala tetu pohledem, aby měla jistotu, že se bezpečně dostala domů. Potom zamířila do sklepa a našla tam víno Pinot Noir, ročník 1998. Otevřela láhev, podívala se do horního regálu skříňky a našla skleničku přesně tam, kde čekala – za varnou konvicí. Nalila si do ní víno, vylovila ze zásuvky v kuchyňské lince jednu knížku plnou rébusů sudoku a zamířila do obývacího pokoje.

O chvilku později už seděla ponořená do cifer. Zaplňovala čtvercová políčka a s přibývajícími vyluštěnými sloupci a řadami čísel z ní postupně vyprchalo napětí, které se v ní za celý den nahromadilo. Duchem se přenesla do známého, přívětivého světa, v němž panoval pevný řád a zákony pravděpodobnosti. Kde mohla volně pohybovat jednotlivými položkami, přemisťovat je a postupovat podle vlastního uvážení. Než úspěšně zdolala i poslední políčko, měla promyšlený přesný plán dalšího postupu.

Celé následující dopoledne strávila u profesorova psacího stolu. Probrala se všemi doklady, které nějak souvisely s Avondaleovou bankovní půjčkou. Žádný šek, který by dokazoval, že profesor půjčku splácel, bohužel nenašla. Profesor jí nijak nepomohl. Byl přesvědčený, že všechny šeky si zakládala Janice. Ta zase tvrdila, že je vracela profesorovi.

Když se Katie sháněla po počítačových výpisech z účtu, oba se na ni nechápavě zadívali. Internetové bankovnictví jim nic neříkalo a nepoužívali ho. A nejen to, pomyslela si Kate. Počítač v muzeu vůbec neviděla. Musela se spolehnout jenom na listinné dokumenty, které se jí podařilo objevit.

Bylo už po poledni, když zamířila o tři bloky dál, k Zemědělské a obchodní bance, vyzbrojená smlouvou o půjčce, upomínkou o uhrazení dlužné částky, a dalšími listinami.

Granville bylo typické novoanglické město. Pestrá směsice roztroušených staveb, u nichž se na první pohled nedalo poznat, jestli jde o obytné domy nebo provozovny místních živnostníků. Většinou pocházely z přelomu devatenáctého a dvacátého století, nebo dokonce z ještě dřívější doby.

Banka sídlila v centru historické části města. Byla to cihlová, zhruba sto let stará budova. Naproti ní, na trojúhelníkovém travnatém pozemku zvaném Granville Green se tyčila socha Abelarda Granvilla, zakladatele kdysi prosperujícího městečka. Za ní stála nově omítnutá banka. V rohu parkovala u obrubníku auta a po chodníku proudili lidé, kteří se vypravili na nákupy. Vcházeli do přilehlých obchodů nebo z nich vycházeli. Některé staré krámky, například smíšené zboží nebo Timothyho železářství, si Kate pamatovala. Ostatní však přibyly teprve nedávno. Mezi lidmi, kteří ji míjeli, však nepoznala žádnou povědomou tvář, a zdálo se, že ani ona jejich pozornost nijak neupoutala.

Kate musela uznat, že Granville je pěkné město. Křišťálově čistý, osvěžující vzduch nezatěžovaly žádné zplodiny nebo pach odpadků. Občasný závan větru pouze naznačoval, že přichází podzim. Zakrátko zrudne a zezlátne listí. Na nebi bez mráčků svítilo slunce a teď, krátce po poledni, vrhalo na zem jenom krátké stíny. Kráčela po ulici rodného města a nešlo jí do hlavy, proč se sem tak bála vrátit.

Vždyť tady prožila docela příjemné období. Kromě toho, že jí zahynula maminka a spolužáci se jí posmívali. Ale jinak… Katie je cvok.

Násilím zapudila vzpomínku na dětské úšklebky a na okamžik se zastavila, aby se před vstupem dala trochu dohromady. Předem se neohlásila. Rozhodla se, že je překvapí, protože to považovala za nejlepší taktický krok. Urovnala si desky se všemi písemnostmi a vešla do dveří.

Uvnitř panovalo šero, a tak chvilku trvalo, než se jí oči přizpůsobily přechodu z prosluněné ulice do vnitřních prostor banky. V zadní části spatřila řadu přepážek. Stálo tu také několik prosklených boxů s psacími stolky. A hned vedle vstupních dveří čekal na návštěvníky recepční pult. Kate zamířila přímo k němu.

Ženě středního věku zvedla hlavu a usmála se na ni. „Můžu vám nějak pomoci?“

„Potřebovala bych mluvit s vedoucím oddělení půjček,“ řekla Kate. Nervy měla napnuté k prasknutí, takže její odpověď vyzněla poněkud příkře. Pokusila se na ženu usmát a její snaha okamžitě přinesla ovoce.

„Jistě.“ Recepční zvedla telefon a stiskla tlačítko.

„Carol, pan Donnelly tady má návštěvu.“

Katein úsměv značně povadl. Vždyť chtěla mluvit se šéfem, který má na starosti půjčky, a ne s ředitelem banky. Musí to uvést na pravou míru, dřív než stane tváří v tvář přímo Donnellymu. Otočila se k recepční, ale než se vůbec stačila nadechnout, dveře v zadní části bankovní haly se otevřely, vyšel z nich muž a už zdaleka se na ni usmíval. Jacob Donnelly to však nebyl. Kate se úlevou skoro zatočila hlava.

Byl skoro stejně vysoký jako ona a na sobě měl klasický šedivý oblek, který se mu na břiše poněkud vzdouval. Řídnoucí vlasy mu už ustoupily z koutů nad čelem a uprostřed tvořily úzký proužek, který připomínal poloostrov vybíhající do moře.

Kate se napřímila, uhladila si sako a vykročila mu naproti s napřaženou paží jako sebevědomá matematická, kterou hned tak něco nevyvede z míry. „Dobrý den, jsem Katherine McDonaldová a –“

„Dobře, dobře.“ Úsměv z obličeje šéfa oddělení půjček vyprchal, ale potom se tam zase vrátil. „Katie McDonaldová. Co tě proboha přivádí nazpátek do Granville?“

Kate si muže změřila zmateným pohledem. Zná ho snad? Je to některý z jejích bývalých spolužáků? Ale na to jí připadal starší.

Úsměv se rozšířil v úšklebek. V nehezký úšklebek. „Nepoznáváš mě?“

„Já…“ A vtom jí to došlo. Žádný Jacob Donnelly. Dokonce ani jeho syn Jacob junior. Ale vnuk Darrell, největší surovec ze střední školy v Granville Halley. A Katein nepřítel.

Žaludek se jí protočil a sevřel. „Promiňte?“ vypravila ze sebe nakonec. Ať si raději myslí, že ho nepoznala. Aspoň získá trochu času, aby se vzpamatovala. Už se jí nemůže posmívat. Ani jí ubližovat. Teď ne. Ale mohl by škodit profesorovi, takže si na něj musí dát pozor, zůstat ve střehu a nepřipustit si ho k tělu – pokud by se o to pokusil. Určitě už ze všeho vyrostli.

„Ale no tak, Katie. Snad jsi nezapomněla na starého kamaráda Darrella.“ Usmál se.

Úsměv mu oplatila a přitom jí hlavou proletěla vzpomínka na Katie je cvok, Katie je cvok. A v duchu

slyšela hlas mladičkého Darrella Donnellyho. Urážky, kterými ji Darrell během školní docházky zasypával, postupně nabíraly na hrubosti, ale žádná z nich ji už nezabolela tak palčivě jako tenhle první dětinský posměšek.

„Darrell,“ vypravila ze sebe. „To je překvapení.“ Musela se nutit k bezstarostnému tónu. Měj na

mysli profesora, říkala si v duchu. Prostě vyřiď, co potřebuješ, a nedovol mu, aby tě vytočil. A nenech se od něj zastrašit.

„Pojď ke mně do pracovny a pověz mi, jak ti můžu pomoct.“ Zavedl ji přes celou halu do chodby lemované po obou stranách dveřmi s mosaznými jmenovkami. Zastavili se až u těch posledních, na nichž si Kate stačila přečíst, že za nimi sídlí Darrell Donnelly, vedoucí oddělení půjček. Potom vstoupili dovnitř.

Pokynul jí, aby se posadila na židli před širokým psacím stolem z třešňového dřeva. Na pracovní desce stál po jedné straně počítač a uprostřed, přímo před polstrovaným kancelářským křeslem, ležela starodávná, jasně zelená podložka ze savého papíru.

Jakmile se Kate posadila, Darrell zaujal místo za stolem.

Rozvážně uložila na stůl desky s písemnostmi, pečlivě je poskládala na sebe a posunula tak, aby jejich spodní strana lícovala s okrajem stolu. Když zvedla hlavu, zjistila, že ji Darrel pozoruje s tázavým výrazem v obličeji.

„Jsem vážně ráda, že tě vidím, Darrelle.“ Lhářko prolhaná. Ztěžka polkla. Tak už se seber. Připadala si, jako by se vrátila do dětství. Nevěstilo to nic dobrého. Zvolila si jedno místo na Darrellově čele a soustředila se na něj pohledem. Byl to trik, který se naučila od jedné lektorky rétoriky, kterou kdysi požádala o pomoc, když měla poprvé pronést přednášku před početným publikem. Teď, tváří v tvář Darrellovi, se uchýlila k podobné technice. „Přišla jsem kvůli určitým nejasnostem ohledně půjčky pro Avondaleovo muzeum hlavolamů.“

Darrell se zapřel o opěradlo, lokty zabodl do podpěrek a přitiskl si prsty na spánky. Jako pozorný, účastný posluchač.

„V čem je podle tebe problém?“

„No,“ začala Kate a otevřela horní desky. „Podle mých informací si před osmnácti měsíci muzeum vzalo půjčku na rekonstrukci. Tady se uvádí,“ otočila k němu smlouvu o půjčce a ukázala prstem na začátek textu, „že doba splatnosti je třicet šest měsíců. A teď profesor dostal,“ pokračovala a zalistovala v dalších deskách, „tenhle dopis, kde se píše, že musí půjčku okamžitě doplatit. Co to znamená?“

Darrell vzal do ruky dopis a zadíval se do něj. Potom ho upustil na stůl a odsunul se na křesle o kus dál, vytáhl zásuvku s klávesnicí počítače a cosi na ni naklepal. Potom se zadíval na monitor a čekal, až se mu na ní objeví nějaký soubor. Alespoň Kate si to myslela, protože ze svého místa na obrazovku neviděla.

Darrell několikrát klikl myší, napřímil se a složil ruce do klína. Cítila, jak se jí potí dlaně, a nenápadně si je otřela do sukně.

„Aha, tak tady je ten problém.“

Kate pocítila úlevu. Třeba existuje docela jednoduché vysvětlení. Darrell otočil monitor ke Kate, aby se na něj mohla také podívat. Finance sice nebyly její obor, ale jen zběžný pohled jí stačil, aby pochopila, že vybrané částky společně s úroky a bankovními poplatky už téměř dosáhly výše poskytnuté půjčky, a splátky dluh neumořovaly.

Darrel ji sledoval se sebevědomým výrazem v obličeji. Dobře věděl, že Kate jasně chápe, na co se teď dívá. Dokonce i na střední škole dokázala podobné problémy vyřešit dřív, než si ostatní spolužáci vůbec přečetli zadání.

„Tomu nerozumím,“ řekla, aby získala čas.

„Ale rozumíš,“ zazubil se na ni Darrell. Byl to spíš škleb než přátelský úsměv. „Starý Avondale je už tři měsíce ve skluzu. Každá legrace něco stojí“

Kate zaťala pěsti a umiňovala si, že se nenechá vyprovokovat. Snažila se zachovat klid a spotřebovala na to veškeré síly. Nic nedělej. Nedovol, aby ti zase ubližoval, napomínala se v duchu a vybavila si bezpočet výprav do kanceláře ředitele školy. Jejich důvod teď seděl naproti ní. Otočila se k monitoru, jen aby se dál nemusela dívat na Darrella. Počítala do deseti a přitom si prohlížela jednotlivé

položky. Její vztek se při tom pohledu nijak nezmenšil.

Bylo to nad slunce jasné. Na kontě zbývala jen zanedbatelná částka. Od července na něm nepřibyla žádná splátka. Vězeli v maléru.

„Chápu,“ poznamenala váhavě.

„Samozřejmě.“

Darrell jen stěží skrýval za lhostejnou maskou uspokojení. Čišelo z něj víc než pouhý pocit vítězství někdejšího dětského tyrana. Co se to děje? Přeneslo se snad nepřátelství, které panovalo mezi Darrellovým otcem a profesorem i na další generaci? Kate to nechápala. Stejně netušila, jak jejich spor vlastně vznikl. A pokud jí bylo známo, netušil to ani nikdo jiný.

Podnikla další výpad. „Měla jsem za to, že tu půjčku navrhla správní rada muzea a že také zodpovídá za splátky.“

Darrell jí neodpověděl, ale uchopil kopii smlouvy, kterou mu předtím podala, a zalistoval v ní. Otočil dokument vzhůru nohama a zase jí ho podal přes stůl. „Šestý odstavec, třetí paragraf.“

V případě nedodržení podmínek smlouvy přebírá veškerou zodpovědnost Peter Thomas Avondale… a tak dále. Tentokrát Kate trvalo déle než obvykle, než pochopila, co je tím míněno, protože ji upoutalo něco daleko zajímavějšího – že se profesor jmenoval Peter Thomas.

Kate na něj odjakživa myslela a hovořila o něm jako o profesorovi. Teprve teď se vlastně dozvěděla i jeho křestní jméno a nechápala, proč ji to tak zasáhlo. Geniální samotářský profesor Avondale kdysi býval chlapcem Peterem Thomasem. Také si z něj jeho vrstevníci tropili posměch?

Zvolna odložila listiny na stůl. „Musí jít o nějaký účetní omyl. Podle mých informací ty peníze odcházely přesně podle splátkového kalendáře.“ Cítila, jak se jí z podpaždí řine pot. Takhle nemluví nejen účetní, ale ani matematici. A na hodinách rétoriky se to také nenaučila. Zřejmě to odposlechla z televize.

„Jenomže jak vidíš,“ ozval se Darrell, poslední splátka pochází z června. A zůstatek na účtu k vyrovnání těch dlužných splátek nestačí. Pokud do konce měsíce nepřijdou všechny dlužné částky a pokud Avondale půjčku nesplatí, bance nezbude nic jiného než prodat ten dům v dražbě, aby peníze z půjčky získala nazpátek.

To nemůžeš udělat, měla na jazyku, ale spolkla svá slova dřív, než je stačila říct nahlas. Místo toho se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a zase se zadívala Darrellovi na čelo. „Potřebuju trochu času, abych se mohla probrat muzejními doklady a zjistila, kde se stala chyba.“

Darrell se znovu zapřel o opěradlo kancelářského křesla a přitiskl si prsty na spánky. Zřejmě to byla jeho oblíbená pozice. „Měl jsem dojem, že pracuješ pro ty vládní…“ odmlčel se a Kate si v duchu dosadila nevyslovený výraz „cvoky“. „Pro nějaký vládní výzkumný tým. Účetnictví je tvůj koníček?“

Zase se usmíval, ale Kate si nemohla nevšimnout sarkastického tónu, který mu zazníval z hlasu. Co mu proboha provedla, že z něj ani po tolika letech nevyprchala někdejší zášť? Že se nijak neliší od svého dědy?

„Jenom se snažím pomoct starému příteli.“

Donnelly pokrčil rameny a zatvářil se jako člověk, který má svázané ruce. „Mrzí mě to. Nijak ti nemůžu pomoct. Můžu ti doporučit jenom jednu věc – domluv starému pánovi, aby sehnal peníze a zaplatil.“

Na okamžik málem propadla bláznivému pokušení nechat si zavolat přímo prezidenta banky, ale v poslední chvíli si uvědomila, že peněžnímu ústavu šéfuje Jacob Donnelly. Od banky žádnou pomoc čekat nemůže. Musí najít nějaký jiný způsob jak zajistit, aby profesor nepřišel kvůli nezaplacené půjče o svůj dům.

Zvedla ze stolu všechny dokumenty a vstala. „Děkuju za vysvětlení,“ řekla se zaťatými zuby.

„Mrzí mě, že jsem ti nemohl pomoct. Ale obchod je obchod.“ Darrell se otočil na kancelářském křesle a zamířil ke dveřím, aby ji vyprovodil.

Na chodbě s ní vykročil k východu, ale Kate ho zarazila. „Nemusíš se obtěžovat. Už jsem tě připravila o spoustu času.“

Po tváři mu přeletěl nestřežený uspokojený úsměv. A právě v tomto okamžiku mu Kate vyhlásila válku. Už není nemotorné geniální dítě, kterému nedávno zahynula maminka. Je uznávaná matematická, jedna z nejlepších ve svém oboru. Je členka prestižního expertního týmu, jehož činnost kontroluje vláda. Přednáší po celé zemi. Pracuje pro vedení této země v nesmírně významné pozici. A je naštvaná.

„Příjemný den, Darrelle,“ rozloučila se, vykročila po chodbě pokryté kobercem a ani se neohlédla, ale cítila, že její někdejší spolužák stále stojí ve dveřích a sleduje ji pohledem. A v duchu viděla jeho sebevědomý úsměv. V dětství ho spatřila bezpočtukrát.

Když míjela recepci, pokynula hlavou ženě za pultíkem. Recepční se na ni usmála a sklonila hlavu k práci. Kate vyšla na chodník.

Na chvilku se zastavila, aby se trochu uklidnila a potlačila vztek. Znovu zaletěla pohledem do bankovní haly a viděla, že Darrel jí zřejmě šel po chodbě v patách, protože se za ní teď díval od

recepce. Usmála se na něj. Zamávala mu. A potom vykročila po ulici. Potěšilo ji, že Darrell plešatí. Ten zmetek.

Když se Kate vrátila do muzea, Janice u stolu v hale neseděla. Dveře do muzea byly stejně jako včera otevřené a exponáty nikdo nestřežil. Měli by si najmout ochranku. Některé hlavolamy byly naprosto unikátní a nesmírně cenné.

Měli tu například skládačku z období čínské dynastie Ming. Mohli se pochlubit i prvním hlavolamem, který vyrobil Milton Bradley – skládací lokomotivou z roku 1860. K nesmírně cenným exponátům patřilo i několik originálních křížovek a hlavolamů ze sedmnáctého a osmnáctého století. A také jednu z několika skládaček, které dostával během druhé světové války do zajateckého tábora jistý německý vězeň a v níž se ukrývala pilka na železo a kompas.

A nechyběly tu ani výtisky časopisu Dell, v němž se v roce 1979 poprvé objevila hra sudoku, ovšem ne pod svým nynějším názvem, ale jako číselná doplňovačka nadepsaná Umísti číslice. Profesor tyto výtisky získal ještě předtím, než si hru oblíbili Japonci a vymysleli pro ni její dnešní název. Teď, kdy luštění těchto rébusů přerostlo doslova v celosvětovou posedlost, musí mít ty časopisy obrovskou cenu.

Ještě že jsou dosud na místě všechny exponáty, pomyslela si Kate. Alespoň to předpokládala, i když ještě neměla čas pořádně si prohlédnout všechny výstavní prostory. Veškeré úsilí zatím věnovala snaze zachránit je.

Vystoupala po schodech do pracovny. Profesor seděl v křesle u krbu, ponořený do luštění sudoku. Zvedl hlavu a vyslal ke dveřím pohled plný očekávání. Když uviděl Kate, jeho zájem jako by poněkud ochlad. Kate to zabolelo, protože jí došlo, že profesor zřejmě čeká toho svého Harryho, o němž Kate nevěděla zhola nic.

To bolestné bodnutí u srdce ji samotnou zarazilo. Ne. Nazvěme to pravým jménem, pomyslela si. Je to žárlivost. Žárlivost na člověka, kterého vůbec neznám. Je nespravedlivá. Odstěhovala se. Zvolila si vlastní život. Vlastně je ráda, že má profesor někoho, komu na něm záleží.

Kdosi postavil doprostřed pokoje malý stolek. Bylo na něm prostřeno pro dva – porcelán, broušené sklenky na víno a bavlněné ubrousky. Musel to udělat profesor. Janice by se kvůli Kate nikdy ničím podobným neobtěžovala.

Pokud ovšem nečekal někoho jiného. Znovu v ní zahlodala dosud nepoznaná žárlivost. Rázně ten pocit zaplašila.

Profesor namáhavě vstal a pokynul rukou ke stolku. „Rayette se dozvěděla, že jsi ve městě. Poslala nám oběd.“

„Rayette? Ta, co prodávala skořicové šneky s javorovým sirupem?“ Rayette byla majitelkou pekařství a kavárny v jednom, známá v celém širokém okolí svými skořicovými šneky, koláčky, jablečnými lívanečky a dalšími sladkými moučníky.

Profesor zavedl Kate ke stolu. Ani se jí nezeptal, jak pořídila v bance. Možná byl už příliš starý, aby si s tím dělal starosti.

„Nechybí tu něco?“ zeptal se.

Podívala se na něj a viděla, jak mu zasvítilo v očích. Takže tak starý zase ne. Ale co měl na mysli? Vtom jí to došlo. „Nejsou tu příbory.“

Rozesmála se. Profesor přistoupil k příborníku a otevřel dvířka. Vytáhl nablýskanou stříbrnou skříňku od Miguela Ortize Berrocala. Byla to vlastně kopie originální schránky nazvané Il Cofanetto. Autor ji pojal jako složitou skládačku tvořenou osmaosmdesáti kovovými prvky, v níž se skrývala kompletní souprava příborů a dalších potřeb pro dvě osoby – mimo jiné odkládacích stojánků na nože, sklenek na vodu a víno, popelníků nebo svícínků.

Postavil ji doprostřed stolku. O příbory se odjakživa starala Kate už ode dne, kdy jí profesor poprvé ukázal klíč, podle něhož se ze skříňky připomínající ozdobnou rakev vytahují nože, vidličky, poháry i držáky na svíčky.

„Tak se na to podíváme.“ Promnula si konečky prstů. Prsty. Slyšela, že se profesor potutelně zasmál, a zaplavila ji vlna optimismu.

Rozebrala vnější plášť skříňky na nože a vidličky. Chystala se pokračovat dál, ale profesor se rozesmál a prohlásil: „Ten oběd nám vystydne, než si vzpomeneš, jak zvládnout zbytek.“ Odstrčil částečně rozebranou kovovou skříňku stranou a odsunul od stolku židli, aby si Kate mohla přisednout.

Posadila se a profesor se pustil do vykládání plastových dóz přikrytých víčkem a uložených v nákupní tašce, která ležela o kousek dál na podlaze.

Salát, těstoviny a kuře v omáčce s kapary a žampiony. A láhev pramenité vody, kterou profesor nalil do sklenek se stejnou jistotou jako sklepník v luxusní vinárně. Klidně by teď mohli sedět v pařížské Rue de Paris nebo římské Piaza Navona místo v americkém státě New Hampshire, v městečku Granville a v ulici Hopper Street.

„Voní to báječně,“ poznamenala Kate, když profesor zasedl naproti ní. Věděla, že si spolu musí promluvit o té půjčce a pokusit se najít řešení, ale teď tento kouzelný okamžik nechtěla ničím zkazit. Uvědomovala si, že nynější iluze nebude mít dlouhé trvání.

3.

„ŽÁDOST O ODKLAD mi v bance zamítli,“ řekla Kate, když se po jídle usadili u krbu.

Profesor jí podal šálek čaje a svůj postavil na stolek vedle křesla, hned vedle sbírky rébusů sudoku. Potom se zabořil do křesla. „Hmm,“ zamumlal a zaletěl pohledem ke knížce.

Ach ne, pomyslela si Kate. Jestli vám mám nějak pomoct, potřebuju znát odpovědi na svoje otázky.

„Co správní rada? Nemůže něco podniknout? Jak je to s financováním? Jak se chtěli podílet na

splácení půjčky?“ Profesor sáhl po knížce.

Příliš mnoho otázek najednou, napadlo Kate. Její zoufalství se na něj přenášelo, a tak hledal nějakou únikovou cestu. Položila mu dlaň na hřbet ruky, takže nemohl knížku uchopit.

„Kdo je Harry?“

Ucítila, jak se profesorovy prsty uvolnily.

„Harry… pomáhá v muzeu.“

„Jako kdysi já?“

„Ano. Není tak chytrý jako ty, ale skoro.“ Tvář mu zjihla a rty mu zvlnil úsměv. „Ten mládenec je naprosto dokonalý, pokud jde o cifry, kódy a kryptogramy. Ale sudoku ho vůbec nezajímá.“ Vtom se úsměv z profesorovy tváře vytratil a prsty se mu nervózně roztřásly.

Kate mu stiskla ruku o něco pevněji. „A Harry zmizel?“ Profesor zvolna přikývl.

„Nebo se tu jenom poslední dobou neukázal?“

„Chodí sem pořád. Přichází hned ze školy a zůstává tady až do zavření. Někdy dokonce i přes noc. Vždycky když –“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby odháněl nějakou myšlenku. „Určitě mu něco udělal.“

„Kdo, pane profesore? Kdo mu něco udělal?“ Začíná snad být paranoidní? Nebo pouze stárne a paměť mu vypovídá službu? „Třeba jenom onemocněl nebo mají ve škole volno.“

Profesor se zasmál. Byl to hořký smích, při kterém jí naskočila husí kůže.

„Kdyby onemocněl, přišel by sem. A volno nemá nikdy.“

„Nezatelefonoval jste jeho rodičům?“

„Žádné rodiče nemá. Bydlí u strýce. Je to lakomec. Strašný mize… člověk. Ale nezabrání Harrymu, aby sem chodil. To by Harry nepřipustil.“

„Zavolal jste tomu strýci?“

„Nemá telefon. Poprosil jsem velitele policie, aby tam zašel a zjistil, co se děje.“

„A?“

„Byl tam. Aspoň to říkal. Ale Perkins prý tvrdil, že neví, kam se Harry poděl.“

„No, pokud je nezvěstný čtyřiadvacet hodin…“

„Skoro týden. Jenomže policejní šéf Mitchell mi řekl, že s tím nemůže nic dělat, dokud strýc nepodá

oficiální oznámení. Myslí si, že Harry někam utekl. Jenomže on by nikam neutekl. Utekl by sem,“ řekl profesor a ruka mu sklouzla z knihy rébusů.

„Myslíte, že mu někdo mohl nahnat strach, a vyhnat ho tím z domova?“ Nebo mu ublížil, pomyslela si Kate, jejíž představivost už pracovala na plné obrátky, bez ohledu na dosud získaná fakta. Profesor

se předtím zmínil o nějakých anonymních výhrůžných dopisech. Před jejím příjezdem je sice vyhodil, ale Kate neměla důvod podezírat ho, že by si to vymyslel.

„Rozhodně ne.“

„Zmiňoval se o Harrym některý z těch výhrůžných dopisů?“

Profesor se právě natahoval ke stojánku na psací potřeby, ale ruka mu v tu chvíli zamrzla ve vzduchu. „Ne,“ zašeptal. Otevřel knihu a doplnil do jednoho políčka číslo.

Zase jí unikal. Kate však věděla, že má-li profesora přimět, aby se soustředil na záchranu muzea, musí Harry ho najít.

„Co kdybychom zajeli za tím Harryho strýcem a ověřili si to?“

Tužka na stránce se zastavila. Kate zatajila dech. Profesor tužku odložil a vstal. Kniha se mu svezla z klína. „Dobře.“

Jeli daleko. Buck Perkins nebydlel ve městě, ale o pět kilometrů dál, a k jeho domu vedla úzká venkovská silnice. Staré majestátní domy, které tvořily centrum Granville, nechali za sebou a projížděli mezi poli. Kate se při tom snažila zapudit myšlenku, že zdejší svěží zeleň mělo nahradit obrovské parkoviště před nákupním střediskem. Občas minuli nějakou zemědělskou usedlost, obchod s rybami nebo domácími potřebami a také jeden hostinec, obedněný prkny.

„Tady odboč,“ řekl profesor a ukázal za uzavřenou čerpací stanici, kde plevel už obrostl celý stojan a rašil i mezi škvírami v betonu.

Kate vjela na ještě užší silnici a ocitla se proti traktoru, který se k nim blížil středem vozovky. Prudce strhla svou toyotu k příkopu, a když ji pak řidič míjel, poděkoval jí mávnutím ruky.

Potom se zase vrátila na pevnou vozovku a několik minut jeli uprostřed luk s čerstvě pokosenou trávou. Vtom před sebou spatřila řadu starých schránek na dopisy a zpomalila, aby si mohla přečíst jména, která na nich byla napsaná. Žádný Perkins mezi nimi nebyl. Znovu šlápla na plyn. Místo luk teď kolem sebe viděla shluky stromů a silnice, pokrytá v těchto místech uježděnou vrstvou bláta, se vinula do kopce.

Kate se už začínala bát, že Perkinsův dům minuli, když vtom spatřila jen pár metrů od cesty paseku se zchátralou dřevěnou boudou a dvěma řadami kurníků.

Vedle cesty trčela ze země v podivném úhlu pokřivená schránka na dopisy. Kdysi bývala bílá, ale teď zpod odloupaného laku vystupoval původní hliníkový povrch. Zabrzdila před ní a naklonila se nad profesora, aby si přečetla nezřetelná písmena. Rozeznala jenom velké P a ještě cosi, co mohlo být L nebo K.

„Mám dojem, že jsme na místě,“ prohlásila s pocitem, že se jí zvedá žaludek.

Za schránkou se rozprostíralo nevelké prostranství pokryté vraky automobilů, zbavených všech částí, které se ještě daly využít, a ponechaných napospas korozi. Kromě toho tu stála stará bubnová

pračka, vedle ní se válelo několik rolí drátěného pletiva a o kus dál si Kate všimla plechového kontejneru se zdeformovanými poklicemi na kola osobních automobilů.

Na samém konci prostranství stála dřevěná garáž s pro věšenou střechou. Před ní parkoval zablácený nákladní vůz s masivními pneumatikami. Na protější straně se krčilo nevábné stavení, které vypadalo, že je v ještě horším stavu než garáž, až na lesklý visací zámek na větrem ošlehaných dveřích. A za tím vším stál ten nejděsivější, nejošklivější a nejzanedbanější karavan, jaký Kate v životě viděla. Něco podobného se dá vidět ještě tak ve filmu, ale nikdo normální by v tom nikdy doopravdy nežil. Zvlášť ne dítě.

Otočila se a vypnula motor. Profesor zíral přímo před sebe, stejně vyděšený jako ona. „Harry,“ zamumlal a vzal za kliku auta.

Kate si odepnula bezpečnostní pás a chystala se vystoupit, když vtom se otevřely dveře obytného přívěsu a vyšel z nich muž. Hned za ním zevnitř vyrazili dva psi neurčité rasy, hnali se k toyotě, cenili zuby a štěkali.

Kate chytila profesora za ruku. „Počkejte tady.“

Muž na psy nezavolal, ale zamířil k jejímu vozu. Tmavé vlasy měl rozcuchané. Většinu obličeje mu zakrýval plnovous a zpod hustého obočí se dívaly hluboko posazené oči.

Kate se zachvěla. Muž měl na sobě vojenskou bundu a v ruce pistoli, z níž mohl každým okamžikem vystřelit.

Stále držela profesora za ruku a cítila, jak se starý pán třese. Ne strachy, ale zlostí. „Neprovokujte ho,“ zašeptala.

„Nejradši bych ho zabil,“ odpověděl a vymanil se z jejího sevření.

Profesorova slova i jeho rozhodné gesto jí vyrazily dech. Nikdy v životě ho neslyšela pronést jediný ostrý výraz.

Srdce jí nad ním usedalo. Nesmírně ráda by už kvůli němu něco podnikla, dala mu najevo svůj zájem, jenomže tohle nebyl vhodný čas ani místo.

Muž vykročil k sedadlu pro spolujezdce. Kate otevřela okénko na straně, kde seděl profesor, ale naklonila se přes něj, aby si s vousáčem mohla promluvit sama.

„Zdravím vás,“ začala a nasadila přátelský výraz.

„Vjeli jste bez povolení na soukromej pozemek.“

„Jste pan Perkins?“

„Kdo to chce vědět?“

Profesor nadskočil. „Co jste –“

Kate do něj šťouchla a naklonila se nad něj ještě dál, aby ho umlčela. Měla si všechno mnohem lépe promyslet. Ten člověk by je teď klidně mohl zabít a někam je zakopat, a nikdo by se o tom nedozvěděl… třeba vůbec nikdy.

„Máme starost o Harryho.“

„Harry je pryč. A vy byste radši měli taky vypadnout.“

„Vypadnout?“ opakovala a v duchu horečně zvažovala, jestli se vůbec může odhodlat položit mu další otázku.

„Jo. Utek. A ne poprvý. Něco vám povím, dámo, jestli jste ze školskýho úřadu a zjišťujete, jestli chodí za školu, tak už mi sem znovu nelezte. Protože já už toho nevděčnýho hajzlíka nazpátek nepustím.

Tentokrát už utek naposledy. Takže si ho klidně můžete vyškrtnout ze svýho seznamu.“ Odstoupil od toyoty a zvedl ruku s pistolí.

Nezacílil přímo na ně, ale Kate to stačilo. Posadila se za volant, nastartovala motor, vytáhla okénko a stiskla tlačítko pro automatické zamykání – všechno skoro zároveň.

Vycouvala z pozemku a zařadila jedničku. Šlápla na plynový pedál a vůz vyrazil kupředu. Profesor se ohlédl přes rameno, ale Kate se ani neobtěžovala podívat se do zpětného zrcátka. Snažila se, aby se odsud dostali pryč. Co nejrychleji.

Jakmile ztratili chatrč z dohledu, zpomalila a soustředila se na cestu. Snažila se pokud možno vyhýbat vyježděným kolejím a výmolům. Ani jeden z nich nepromluvil, dokud zase neodbočila na venkovskou silnici a nezamířili nazpátek do města.

Teprve tehdy profesor prolomil mlčení. „Měli jsme se tam po Harrym poohlédnout.“

„Měl pistoli, pane profesore. A rozhodně by se nerozpakoval použít ji.“

„Jestli tomu chlapci ublížil –“ Profesor větu nedokončil. Ani nemusel. Kate myslela na totéž. Protože byla přesvědčená, že Buck Perkins je typ člověka, který by klidně dokázal zabít. Ale proč by chtěl ublížit – Kate ani v duchu nedokázala použít slovo zabít – svému synovci?

„Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo může takhle chovat,“ ozval se znovu profesor s pohledem upřeným na silnici před sebou.

„Rozumím vám,“ souhlasila Kate a nervózně se zasmála. „Čekala jsem, že na nás každou chvíli začne střílet.“ Zaletěla pohledem ke svému starému učiteli a rádci, ale ten stále zadumaně hleděl před sebe. „Najdeme ho,“ prohlásila, „i kdybych měla jít za tím policejním šéfem já sama.“

Když se vrátili do muzea, Janice už na ně čekala. „Kde jste byli?“ vyhrkla a vyskočila od stolu, jakmile je spatřila ve dveřích. „Když jsem se vrátila z oběda a viděla na stole nádobí, napadlo mě, že se přihodilo něco strašného. Jste v pořádku?“

Potom se otočila ke Kate. „Neměla jsi ho nikam tahat. Vůbec nevychází z muzea. A už vůbec nemluvím o tom, kolik potíží jsi způsobila.“

Profesor vymanil loket z Kateina sevření. „Půjdu si zdřímnout.“ Zamířil přes halu ke schodišti, ale u jeho paty se zastavil. „Děkuju, Katie,“ řekl jí s unaveným úsměvem na rtech. Potom se otočil a zvolna se pustil do schodů.

„Jestli se mu něco stane, bude to tvoje vina,“ vyprskla Janice a hned nato zamířila nahoru za profesorem.

Kate je sledovala pohledem. Také se o profesora bála, ale jinak než Janice. Doufala, že Harry jenom utekl. Bála se totiž, že kdyby se hoch zranil nebo pokud by se mu stalo ještě něco horšího, profesor by ten šok možná nepřežil.

Pořád zapomínala, že už je mu skoro osmdesát let. Mozek mu totiž pořád obdivuhodně skvěle sloužil. Neustálé luštění rébusů ho udržovalo ve formě. A i když v některých okamžicích působil zmateně, Kate věděla, že se to občas stává i jí, stejně jako ostatním lidem.

Rébusy a hlavolamy jí – spolu s profesorovým přátelstvím – pomáhaly překlenout složitá životní období. Vždycky při ní stál, připravený pomoci jí. Ani jednou nedal najevo, že by ho Kateina neustálá přítomnost obtěžovala. Nikdy jí ani v nejmenším nenaznačil, že mu jde na nervy. Profesor byl jediný dospělý člověk, s nímž si mohla promluvit o zemřelé mamince a který jí nabídl bezpečné útočiště, kde si dovolila popustit stavidla svého žalu. Zažila dny, kdy jenom díky profesorovu vlivu a společné zálibě v hlavolamech a rébusech vůbec vylezla z postele a nezavrtala se hlouběji pod přikrývku a nepřetáhla si ji přes hlavu.

Teď zase musí pomoci ona jemu. Jenomže měla pocit, že čas utíká příliš rychle.

Když Kate usoudila, že Janice je už bezpečně daleko, vyběhla do prvního patra a zamířila do profesorovy pracovny. Špinavé nádobí od oběda dosud leželo na stole, ale taška ze zbytky jídla zmizela.

Kate posbírala talíře, příbory i skleničky a odnesla je dolů do kuchyně. Tašku se zbytky našla v ledničce. Musela je tam uložit Janice.

Napustila do dřezu vodu, přidala saponát, roztřídila příbory a každý pečlivě umyla. Vysušovala utěrkou poslední kousek, když vtom někdo zazvonil u domovních dveří. Za celé dva dny od příjezdu tu nenarazila na jediného návštěvníka. Vyběhla do haly, aby se podívala, kdo přišel.

Když viděla, že Janice se mezitím vrátila ke svému stolu, zarazila se. Jakmile však spatřila muže s kabelou plnou pošty a poznala v něm Izzyho Culpeppera, rozběhla se k němu. Možná že je v dnešní poště zase nějaký anonymní dopis.

Než však k Izzymu dorazila, položil už hromádku dopisů, letáčků a jiných písemností na stůl před Janice.

„No ne! Katie McDonaldová! Slyšel jsem, že ses vrátila do města. Zůstaneš tu aspoň nějakou dobu?“

„Zdravím vás, pane Culpeppere. Jsem moc ráda, že vás zase vidím.“

„Já taky. Nejezdi hned pryč. Aby ses tady mohla se všemi pozdravit.“ Dotkl se dvěma prsty pošťácké čepice a zmizel.

Kate sáhla po hromádce ve stejném okamžiku jako Janice.

„Děkuju vám, Janice, ale proberu to sama.“

„Vždycky to –“

Kate rozhrnula zásilky po stole. Nechtěla přilévat oleje do ohně a jitřit vzájemnou nevraživost, ale vzhledem k anonymním dopisům, které přicházely profesorovi, i ke ztraceným splátkám půjčky si všechny tyhle věci někdo musel vzít na starost. Pokusila se vyloudit na tváři úsměv. Nepůsobil nijak zvlášť přátelsky, ale lépe to nesvedla. Musí se naučit trochu lépe působit na lidi.

Vystoupala po schodech, posadila se za profesorův psací stůl a rozsvítila stolní lampu. Žárovka vrhala žluté světlo na podložku se zeleným savým papírem. Sáhla do zásuvky pro nůž na dopisy.

Našla ho přesně tam, kde čekala. Profesor ho před lety dostal darem od jednoho thajského odborníka na rébusy a hlavolamy. Střenku měl vyloženou nefrity a perletí a ostří se vysouvalo pomocí tajného tlačítka ukrytého mezi bohatým zdobením. Chvilku jí trvalo, než tlačítko našla. Potom z rukojeti vystřelilo oboustranné ostří a zatřpytilo se ve světle lampy.

Bleskově roztřídila poštu na několik hromádek – účty, osobní dopisy a nepotřebné tiskoviny. Objevila mezi nimi i obálku nadepsanou svým jménem. Zmocnilo se jí vzrušení. Nikomu ze svých přátel nebo kolegů se ani slovem nezmínila, kam má namířeno. Neměla čas.

Opatrně zasunula ostří pod chlopeň obálky a rozřízla ji. Papír z ní vytáhla opatrně, jenom za pomoci nehtů. 1 když příliš nedoufala, že na něm někdo zanechal otisky prstů. Všichni, kdo se dívají na televizi, vědí, že musí použít rukavice.

Ještě než papír rozevřela, poznala, že je to další anonymní dopis. Zprávu pisatel sestavil z písmen vystřižených z novin a časopisů. Kate to zjistila podle druhu papíru a typu písma. Byla to staromódní metoda, jak upoutat pozornost, daleko účinnější a provokativnější než výhrůžka poslaná přes počítač.

Četla vzkaz a celá se roztřásla. Hned odjeď z města. Nikdo tě tu nechce. Jenom uškodíš svým blízkým.

Někdo se dozvěděl, že přijela do Granville, a také kvůli čemu.

Samozřejmě že se to rozneslo. Kromě profesora a tety Pru to věděla Janice, lidé v bance, Rayette, Lou Albioni… a spousta dalších lidí, kteří si tu informaci vyměnili mezi sebou.

Proboha, vždyť o jejím příjezdu a také o důvodu této cesty už zřejmě ví celé město.

Pisatel mohl hodit dopis do schránky klidně až včera večer, protože věděl, že ho Kate dostane už dnes. Ale kdo by jí chtěl takhle nahnat strach?

Měla pocit, jako by se v místnosti náhle setmělo a zavládlo v ní nepřirozené ticho. Potřebovala víc světla. Ale než se stačila zvednout a rozsvítit další lampy, uslyšela zvláštní tiché žuchnutí.

Zaletěla pohledem ke dveřím a zadoufala, že v nich uvidí profesora, ale zůstaly zavřené. Nastražila uši, ale nic neslyšela. Protože není co slyšet, uklidňovala se v duchu. Ten příšerný dopis ji vyděsil.

Přesto se rozhlédla po místnosti. Ve vestavěných skříních podél stěn viděla úhledně vyrovnané hřbety knížek. Publikace s rébusy sudoku ležely pečlivě poskládané na stolku. Křišťálová věštecká koule spočívala na podstavci. Všechno bylo v naprostém pořádku.

Vtom se jí cosi otřelo o nohu. Něco měkkého. Kate vyjekla, odsunula se na židli od stolu – a zahlédla, jak se jí pod nohama krčí šedivá srst.

„Uf, zmiz,“ vykřikla a s bušícím srdcem zvedla kolena.

Vtom šedivý kožich vyskočil, přistál jí na klíně a zaryl jí drápky do sukně. Kate se zastavilo srdce. Potom se ta věc znovu pohnula, skočila na stůl, otočila se a upřela na Kate jiskrné kulaté oči.

Kate zůstala sedět jako ochromená – nedokázala se pohnout, vykřiknout nebo vstát ze židle. Teprve po chvíli se vzpamatovala a začala rozumně uvažovat. Není to krysa. Je to kočka.

Zprudka vydechla.

Kočka seděla na bobku a sledovala Kate zpytavým pohledem.

Kate se nervózně zasmála. „Vyděsila jsi mě k smrti. Jsi velká. Jsi kočka, viď?“

Kočka seděla dál, jakoby vytesaná z kamene. Nezamňoukala a nepohnula ani ocasem. Jenom ji dál pozorovala. Měla dlouhou lesklou šedohnědou srst. Pohodlně trůnila na podložce se zeleným savým papírem a kolem těla měla obtočený ocas, který vypadal jako měkoučká prachovka. Z uší jí vyrůstaly chomáčky chloupků a další dlouhé chlupy jí pod krkem tvořily náprsenku. Od čumáčku jí splývaly dolů vousky, takže připomínala sošku Číňana.

Kate se naklonila dopředu a zadívala se jí do očí. „Snad to není… Al? Jsi to ty?“

Kočka zamňoukala. Kate ten zvuk připadal příliš tichý na takhle veliké zvíře. Musela vážit kolem patnácti kilogramů.

Kate v duchu rychle počítala, kolik let uběhlo ode dne, kdy s profesorem našli v křoví na zahradě za domem droboučké chlupaté koťátko. Čtrnáct, patnáct let? Opatrně vysvobodili jeho hedvábné chmýří ze zajetí větví, vzali ho dovnitř a nalili mu do mističky mléko. Tehdy se kocourek vešel profesorovi do dlaně.

Kate mu dala jméno Aloysius, podle své oblíbené postavičky z televizního seriálu pro děti. Malý však dlouho nezůstal. Během několika týdnů se zvětšil na trojnásobek a rostl stále dál.

Přicházel a odcházel, jak se mu zlíbilo, ale zůstal přítulný a zvídavý. S oblibou skákal na rozloženou

šachovnici, postrkoval po stole profesorovu oblíbenou Rubikovu kostku nebo usedal na skládačku, kterou starý pán s Kate právě sestavovali.

„Jsi to ty. Kde ses tu vzal? Kdepak ses schovával?“ vyptávala se Kate kocoura, který se mezitím uvolnil a ležel přímo na výhrůžném dopise.

Upřel na ni tázavý pohled, který si Kate dobře pamatovala. Jako by se chtěl zeptat: „A co mi řekneš teď?“ Potom se otočil na záda a pohodlně se rozvalil.

Kate ho podrbala na břiše a za ušima a Aloysius začal spokojeně příst.

„Dobrá. Je mi líto, ale tohle ti musí stačit. Ničíš mi tady doličné předměty,“ řekla mu a odstrčila ho z dopisu. Kocour nespokojeně zamňoukal a přesunul se na kalamář.

Společně se pak zadívali na list papíru s nalepenými písmeny. Ala to však zakrátko přestalo bavit. Seskočil ze stolu na podlahu, přešel po koberci k oknu a zaujal místo na parapetu.

O několik minut později vešel do místnosti profesor, už na první pohled osvěžený po krátkém zdřímnutí.

Kate kvapně zastrčila dopis pod zelenou podložku, těsně vedle kalamáře. Nechtěla profesora ještě víc rozrušit.

Přešel na druhou stranu místnosti a zapnul přenosný vařič, aby připravil čaj. Jakmile ho uvařil, Kate se s ním posadila před krb, stejně jako v dětství, kdy se spolu touto dobou pravidelně věnovali rébusům a hlavolamům. AL utekl z parapetu na opěrku profesorova křesla, a tam se pohodlně uvelebil. Kate i profesor pracovali každý zvlášť – a přitom společně – na svém vlastním hlavolamu, jako už bezpočtukrát v minulosti. Pomalu nastal večer a oba jako by se vrátili do starých časů. Kate dokonce na chvíli pozapomněla na problémy, kterým teď spolu čelí, a vžila se do doby, kdy jako malá holčička čerpala od profesora životní sílu a on ji své chráněnce štědře poskytoval.

Z muzea odjela hodně pozdě. A teprve v polovině cesty domů si znovu vzpomněla, že ten anonymní dopis stále ještě leží pod zelenou podložkou u kalamáře. Hned ráno ho odtud musí vytáhnout.

Zatočila za roh a znovu si všimla, že se doma ve všech oknech svítí.

Přibrzdila, aby mohla bezpečně odbočit na příjezdovou cestu, a ve dveřích spatřila tetu Pru.

Vyhlíží mě, pomyslela si odevzdaně. Když však vystoupila z auta, Pru vyběhla před dům a oběma rukama na ni horečně zamávala.

V prvním okamžiku Kate zůstala stát jako ochromená. Nemohla odlepit nohy od země a hlavou se jí honily děsivé představy nějakého požáru nebo infarktu. Profesor? Otec?

„Ne,“ vykřikla a rozběhla se k domu.

4.

PPRVNI VĚC, na niž se Kate upamatovala, když nazítří ráno zaklapla budík, byl slib, který dala včera večer – přijala pozvání na schůzku s Louisem Albionim. Už dnes. Tetino hysterické mávání totiž neznamenalo, že dům zachvátil požár, otce skolil infarkt nebo že někdo náhle zemřel, ale … že má Pru na drátě Louise Albioniho.

A s tetou za zády si pak Kate vzala sluchátko a nemohla udělat nic jiného než souhlasit, když ji Louis pozval na večeři.

No, netoužila právě po tomhle? Po příležitosti, aby se mohla chovat jako úplně normální žena? A není právě páteční večer jako stvořený pro takovou schůzku? Po všech těch problémech s muzeem ji to aspoň přivede na trochu příjemnější myšlenky.

Bleskově se oblékla a zaskočila do kuchyně, jenom na chvilenku, aby si uvařila instantní kávu a vylovila z mísy na pracovní desce jedno jablko.

Teta naplnila ledničku a skříňky potravinami. Kate si zapsala do paměti, že jí musí všechno zaplatit. Věděla, že teta má pouze skromný příjem – nějaké dividendy z akcií, dávky sociálního pojištění a peníze, které jí každý měsíc posílal Katein otec.

Kate trochu zahryzaly výčitky svědomí – Ale opravdu jenom trochu. Vždyť po tetě nechtěla, aby jí tohle všechno nakoupila. Ale vážila si toho. I když jí šla občas na nervy a do všeho se míchala, měla dobré a velkorysé srdce. Byla jenom osamělá. To Pru by se měla bavit a chodit na schůzky.

Kate popadla tašku, přes rameno si přehodila kabelku i brašnu s notebookem a s hrnečkem kávy a jablkem v ruce zamířila k autu.

Když dojela k muzeu, zjistila, že je odemčeno a Janice ani dnes nesedí u recepce. Zamkla za sebou hlavní dveře a vystoupala po schodech.

Janice stála před profesorovou pracovnou, ucho přitisknuté k zavřeným dveřím. Musela slyšet, že Kate přichází, protože uskočila dozadu a otočila se. V prvním okamžiku obě ženy jenom zůstaly stát a zadívaly se na sebe, ale hned nato Janice šlehla po Kate opovržlivým pohledem a odkráčela.

Kate už zvedala ruku, aby zaklepala, ale vtom zevnitř uslyšela hlasy. Janice tu tedy špehovala. Vrátil se snad Harry? Profesorovi by spadl kámen ze srdce. A Kate si musela přiznat, že je zvědavá, jak vypadá chlapec, který zaujal v profesorově životě její místo. Zajímalo by ji, jestli se k němu Janice chová stejně nenávistně.

Jeden z hlasů se teď rozčileně zvýšil. Nepatřil však chlapci, ale ženě. „Buď vezmeš ten byt v domě pro seniory dobrovolně, nebo tě k tomu donutím. Přísahám, že to udělám.“

Kate poodstoupila ode dveří. Ta žena profesorovi vyhrožuje. Ale kdo to je? Jakou má nad ním moc, že ho může takhle zastrašovat? A proč?

Jen přes mou mrtvolu, pomyslela si Kate a vzala za kliku. Strčila do dveří a vešla dovnitř.

Profesor seděl za stolem a pomalu vrtěl hlavou, jako kdyby nevěřil svým uším. Nad něj se nakláněla nějaká žena. Podle Kateina odhadu jí mohlo být asi padesát let a na sobě měla drahý černobílý kostkovaný kostým s červeným páskem, který zdůrazňoval její pečlivě udržovanou postavu. V karmínových lodičkách s vysokými podpatky vypadala vyšší, než byla ve skutečnosti. Kate odhadovala, že může měřit zhruba sedmašedesát centimetrů. Kabelka stejné karmínové barvy ležela na psacím stole.

Profesor na rudou kůži zíral, jako by před ním leželo nějaké nebezpečné zvíře, a Kate si uvědomila, že ta červená věc trůní na jeho knížce s rébusy.

Žena vykročila kupředu. „Tohle je soukromý rozhovor.“

Kate ztěžka polkla. „Na soukromý rozhovor jste mluvila příliš hlasitě.“

„Kdo si vůbec myslíte, že jste?“

„Přítelkyně profesora Avondalea,“ prohlásila Kate a čekala, jak na to žena zareaguje. Když se nedočkala, dodala ještě: „Která nedovolí, aby mu někdo vyhrožoval nebo ho zastrašoval.“

„Hleďte, vy malá –“

„Musím vás teď požádat, abyste odešla. Máme tady s profesorem nějakou práci.“ Zdálo se jí to, nebo se žena skutečně ušklíbla? Kate sice neuměla v podobných záležitostech chodit jako ostatní lidé, ale zdálo se jí, že teď působí docela energicky.

V tom jí přišla pomoc, kterou vůbec nečekala. „Ano, Abigail. Svoje jsi mi už řekla. Teď prosím odejdi. Máme tady s Katie práci.“

Žena se k němu otočila. „Katie. Nespoléhej se na ni, že ti pomůže. Můžeš si vybrat – buď to půjde po dobrém, anebo po zlém. Ale výsledek bude úplně stejný.“

Popadla ze stolu kabelku a profesor okamžitě sáhl po knížce.

Zastavila se u dveří a podívala se na Kate. Ta zvedla bradu, ale kolena se jí podlamovala.

„Buď půjde do domova pro seniory sám, nebo ho k tomu donutím,“ pohrozila a zmizela ve dveřích.

Kate ještě slyšela klapot jejích podpatků na dřevěné podlaze. Potom se otočila k profesorovi. Srdce jí bušilo a v ústech měla sucho. A na okamžik se jí zastesklo po klidném, takřka posvátném ovzduší jejího výzkumného pracoviště v Alexandrii, kde se vedly filozofické a teoretické debaty, anebo se řešilo, na kom je řada, aby uvařil kávu.

Kate tiše zavřela dveře a zadívala se na profesora, ponořeného už zase do knížky s rébusy. Chápala jeho potřebu uchýlit se do světa, kde vládne přísná logika a člověk ví, k jakému směřuje výsledku, ale potřebovala se od něj dozvědět odpovědi na svoje otázky.

„Pane profesore, co to bylo za ženu?“

Hned jí neodpověděl. Jenom doplnil další číslo do políčka. „Moje dcera.“

Kate se doslova zapotácela. Dcera? Netušila, že profesor je – nebo byl – ženatý. Nikdy o žádné manželce ani dceři nemluvil. A nikdo jiný se o nich před ní nikdy nezmínil. V Granville rozhodně nebydlí. Tak proč je teď tady? A proč mu vyhrožuje? Je to pouhá shoda okolností?

Zřejmě ne. V životě se stávají všelijaké náhody, ale v tomto případě jde určitě o záměr. Někdo ji musel varovat, že Kate přijela a snaží se jednat v profesorově zájmu.

Profesor seděl skloněný nad knihou. Nevnímal okolní svět, včetně Kate. Po špičkách vyšla z pracovny.

Celé dopoledne strávila prohlídkou muzea, a stav, v němž ho našla, jí úplně vyrazil dech. Nejdříve si prohlédla místnosti v přízemí, kde byly vystavené skládačky a sbírky mechanických hlavolamů.

Většina žárovek u jednotlivých exponátů nesvítila a na všem ležela vrstva prachu.

Jenom jediná místnost v přízemí svítila čistotou a zřejmě se také nejvíc využívala – ta s papírovými rébusy. Světla tu zářila jasněji a všechny křížovky a jiné doplňovačky, akrostichy a tangramy, vystavené na stěnách, byly bez poskvrnky. Oproti minulosti tu přibyly novinky věnované sudoku.

Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl s naleštěnou horní deskou. Ale stojánky s výtisky různých rébusů, na nichž tu mohli návštěvníci pracovat, zely prázdnotou. Kate si pomyslela, že Janice nebo někdo jiný tuhle místnost udržoval v čistotě, protože se v ní dosud scházely různé kluby. Pokud se vůbec scházely. Kdysi mívali ve městě Klub luštitelů křížovek, Klub přátel skládaček a Rubikův klub. Existovaly ještě vůbec?

Kate prošla chodbou do kuchyně. Viděla, že pracovní plochy jsou také čisté, ale po dlouhém užívání poškrábané. Stejně jako linoleum, na některých místech úplně prošlapané.

Skrz okno zahlédla vysoký porost, v němž kdysi objevili Ala. Keře přerostlé, neudržované. Odvrátila se. Úplně všechno tu volalo po údržbě a Kate si uvědomila, že by trvalo celé měsíce, než by se všechno zase dalo do pořádku.

Vydala se po schodech do prvního patra a prošla kolem profesorovy pracovny a toalet. Větší místnost se změnila ve skladiště zaplněné přebytečným nábytkem a spoustou kartónových krabic ukrývajících

– jak Kate doufala – drahocenné hlavolamy. Další místnost zela prázdnotou, jenom na zemi ležely srolované koberce. Když Kate odhrnula cíp jednoho z nich, vyvalil se na ni oblak prachu. Vzor už byl skoro nerozeznatelný, ale Kate poznala, že jde o běhoun ze schodiště.

Tak proto byly schody holé. Měli by tam ten koberec vrátit. Protože za vlhkého počasí je schodiště kluzké a bez koberců se v hale nesmírně hlasitě rozléhá každý zvuk. Proč ten starý koberec nevyhodili? A proč ty úpravy nedokončili, když už s nimi začali?

Další otázka k mnoha jiným, na které Kate chtěla znát odpověď. Musí se spojit se správní radou muzea. Co nejdříve. Měla z toho strach. Při pouhém pomyšlení na rozhovor s Jacobem Donnellym se jí roztřásla kolena.

Profesor se na ni zřejmě spoléhal, že tohle všechno zařídí. Pozorovala ho, jak pokaždé utíká do svého vlastního světa sudoku. Dokázala to pochopit a cítit s ním, ale bála se, že se z něj jednoho dne nevrátí.

Proto mu ta jeho dcera vyhrožovala? Má snad dojem, že je duchem nepřítomný a nedokáže se o sebe postarat? Ale vždyť on to dokáže. Naservíroval Kate oběd. Vypravil se s ní za Buckem Perkinsem. Ale ztratil zájem O muzeum. Pokud se Kate pamatovala, od jejího příjezdu nezašel do výstavních místností ani jedinkrát.

Uvědomoval si vůbec, jak tam všechno zchátralo?

Kate se zastavila u paty schodiště do druhého poschodí, kde se rozkládal profesorův byt. Dřív jí nikdy nedovolil, aby ho tam navštívila, a Kate stále považovala třetí patro za posvátné území starého pána.

Vrátila se do přízemí a cestou zhasla. Není nutné platit za elektřinu, když nahoře není nic k vidění. Zastavila se před dámskou toaletou s umývárnou, prostornou místností vybavenou ve viktoriánském stylu a s výhledem na živý plot mezi domy. Umyla si ruce. Tapeta s růžovými květy se nad umyvadlem odchlipovala. Kate zavřela kohoutek daleko razantněji, než bylo zapotřebí.

Jak vůbec mohla správní rada muzea připustit, aby tu všechno takhle zchátralo? Proč Janice nevěnovala větší pozornost celkovému chodu domu? Proč profesor tenhle stav připustil?

Než došla zase zpátky do pracovny, všechno v ní vřelo. Profesor se mezitím přesunul z křesla k oknu a teď se díval do ulice.

„Pane profesore?“

„Ano, drahoušku?“ Otočil se a upřel k ní laskavé, důvěřivé oči. Kate cítila, jak jí rozhořčená slova mrznou na rtech.

Snažila se nepopustit stavidla zlosti, která se v ní teď mísila s láskou a pocitem marnosti. „Byl jste poslední dobou ve výstavních místnostech?“

Profesor se odvrátil a na tváři se mu objevil úplně jiný výraz. Nakonec zavrtěl hlavou. A Kate v tu chvíli naprosto jasně pochopila, že profesor už dal sbohem všem předmětům, kterým věnoval celoživotní úsilí a lásku.

Připadala si úplně bezmocná. Uvedení muzea do někdejšího stavu znamenalo obrovský skok do nejistoty, a ona znala jenom euklidovskou geometrii: cesta z bodu A do bodu C vede před bod B.

Samozřejmě. Co si vlastně myslela? Obrovský skok do nejistoty nepřipadá v úvahu. Tohle dilema lze vyřešit jenom tak, že začne postupovat systematicky, krok za krokem.

Musí se spolehnout pouze na to, co umí nejlépe – na logiku, vědecký přístup, postupné řešení úkolu. Musí činit nezbytné kroky, a ne si na něco hrát. Jenomže neměla ponětí, jak to všechno zvládne – tetino dohazování, Janičinu nenávist, Harryho zmizení, chlapcova odporného strýce a výhrůžky profesorovy dcery.

Možná že ten normální život není tak ohromující, jak se domnívala.

V poledne Janice oznámila, že jde na oběd. „V poledne vždycky na hodinu zavíráme.“ Vytáhla z dolního šuplíku psacího stolu kabelku, zamkla ho a bez dalšího vysvětlování vypochodovala z muzea. Kate pak jenom slyšela, jak zarachotil klíč v zámku.

Zamčená uvnitř. Zamčená zvenčí. Jak příznačné. Kate se uvnitř doslova hroutila. Chyběla jí potřebná fakta, o řešení ani nemluvě. K bankovním účtům neměla přístup. Neexistoval žádný způsob, jak uhradit dlužné splátky. Mohla by jedině použít vlastní úspory. A ani ty by zřejmě nestačily.

Kromě toho potřebovala z něčeho žít, protože záchrana muzea potrvá déle než pouhé dva týdny. Musí požádat o prodloužení neplacené dovolené, jestli jí to vedení ústavu vůbec umožní. A pokud ne, no, i tohle bude muset nějak vyřešit.

Zatímco Janice obědvala ve městě, Kate strávila s profesorem příjemnou hodinku. Dojedli zbytky od oběda, který jim včera poslala Rayette, a vzpomínali. Kate si uvědomila, že je to nejpříjemnější a nejživější rozhovor, jaký spolu vedli od jejího příjezdu do města, jenomže netrval dlouho. Přítrž mu nečekaně učinila Janice, která vtrhla do pracovny s papírovou taškou v ruce.

Kate cítila, jak profesor doslova tuhne.

Janice se zarazila a přeletěla pohledem podnosy s jídlem. „Zbytky. Přesně tohle jsem čekala.“

„Úplně nám stačily,“ vypravil ze sebe profesor a zadíval se na Kate.

„Nemůžete žít ze zbytků. Přinesla jsem normální oběd.“

„To je od vás nesmírně pozorné, Janice. Možná byste to mohla nechat v kuchyni a já bych si to potom vzal k večeři.“

Janice střelila po Kate nenávistným pohledem, beze slova zamířila přes celou místnost ke dveřím a vyšla na chodbu.

„Myslí to dobře.“

„Určitě. Ale na vašem místě bych s ní takovou trpělivost neměla.“

Profesor se usmál. „Ne, drahoušku. Nikdy jsi neměla dost trpělivosti, pokud nešlo o cifry a hlavolamy. Janice je možná zpupná, ale už jsem se za ta léta naučil ovládat. A kromě toho je příjemnější, když člověk dostane oběd až na stůl, než aby se pachtil po schodech a staral se o jídlo sám.“ V očích mu zasvítilo a hned vypadal o několik let mladší. „Kvůli ní se nerozčiluj.“

Kate zavrtěla hlavou.

„Katie.“ Vyslovil její jméno něžným tónem, jako když byla ještě malá holčička. „Slibuješ?“

„Slibuju.“ Tohle mu mohla klidně slíbit. Ráda by mu však slíbila mnohem víc. Cokoliv. Všechno na světě. Jen kdyby mohla.

Kate odnesla nádobí do kuchyně, ale použila k tomu úzké zadní schodiště, aby se vyhnula vstupní hale a možnosti dalšího střetu s Janice. Když pak zase vyšla na chodbu, spatřila profesora ve dveřích do výstavní místnosti se skládačkami. Cosi svíral v ruce a Kate si uvědomila, že je to dopis, který zastrčila pod zelenou podložku. Došla až ke starému pánovi a beze slova se postavila vedle něj.

Pozdní odpolední slunce pronikalo skrz dřevěné žaluzie do místnosti a v jeho paprscích poletovaly částečky prachu.

Nepodíval se na ni, jenom dál zíral do výstavní místnosti. „Poslal jsem Janice na poštu. Měla jsi mi říct, že přišel další dopis.“

„Chtěla jsem, ale bála jsem se, že zkazím to naše včerejší příjemné posezení…“

„Ano, bylo to příjemné.“

Zmuchlal dopis v dlani. „Tenhle mířil na tebe. Neměl jsem po tobě chtít, abys sem jezdila.“

„Ale ano. Jsem ráda, že jste to udělal. A ten dopis je jenom nechutný vtip.“

Zavrtěl hlavou. „Udělal jsem chybu. Chci, abys odjela. Vrať se do Alexandrie, kde tě čeká skutečný život.“

Konečně se profesor otočil a zadíval se na ni. „Záleží mi na tobě.“

„V tom případě po mně nechtějte, abych odjela.“

Vzdychl a vešel do místnosti. Kate vykročila za ním. Zastavil se u vitríny a loktem tvídového saka

setřel ze skla nějakou šmouhu.

„O ty hlavolamy se postaráš.“

„Samozřejmě,“ odpověděla zmateně. „Postaráme se o ně společně. Zůstanu tady, dokud se muzeum zase nepostaví na nohy.“

Profesor zavrtěl hlavou. „Máš vlastní zaměstnání.“

Samozřejmě měl pravdu. Nemohla z ústavu jen tak odkráčet. Vykonává důležitou práci a závisí na ní spousta lidí.

Stejně jako na profesorovi, dodal její vnitřní hlas, který však příliš často neposlouchala. „To může počkat.“

Profesor zavrtěl hlavou. „Moc dlouho jsem váhal a nechal všechno zajít příliš daleko. Už to musí skončit.“

„Pane profesore? Víte, kdo ty dopisy píše? Nebo co se stalo s penězi na splátky půjčky?“

„Nemám tušení.“ Usmál se. „Ale nechme toho. Je pátek večer a na tebe určitě čeká nějaký mladík, který si chce užít tvou společnost.“

Kate v duchu zaúpěla. Na Louise Albioniho úplně zapomněla. „No, vlastně… teta Pru…“

Profesor se uličnicky usmál. „Zase to na tebe zkouší, co? Tak už běž. Přece ho nenecháš čekat. A Katie…“ Sáhl do kapsy, vytáhl z ní svazek klíčů a jeden z nich oddělil. „Tohle si vezmi.“ Podal jí klíč od hlavních dveří.

Váhavě si ho od něj vzala.

Místnost tonula v šeru a působila přímo magickým dojmem. „Jsem rád, že jsi přijela. Moc se mi po tobě stýskalo.“ Uchopil ji za ruku, zvedl ji vzhůru a vtiskl na ni něžný polibek. Potom se otočil a vyšel z místnosti.

Když pak Kate o chvíli později odcházela, už zase seděl u stolu, ponořený do luštění dalšího rébusu.

Hned jak Kate otevřela dveře svého přízemního domku, všimla si, že na stolku v hale stojí obrovská kytice. Kromě toho ji okamžitě zarazila další věc – nikde neviděla tetu. Měla strach, že jí Pru míní dělat gardedámu, takže si teď trochu oddechla.

Jenomže bylo teprve půl sedmé. Pru se ještě klidně může objevit. S touto myšlenkou Kate přeběhla halu a vešla do své ložnice. Na posteli měla rozložené oblečení – khaki sukni, kterou si koupila už loni, ale nikdy ji neměla na sobě, a bílou halenku s velkou měkkou splývající vázankou. Ještě k ní byla připevněná cenovka.

„On, Pru,“ vydechla Kate dojatě, překvapená tetinou pozorností.

Tohle si však na sebe nevezme. Vypadala by jako knihovnice z padesátých let. Přistoupila ke skříni a

vytáhla z ní hladké šaty z černého úpletového materiálu, s tříčtvrtečními rukávy a sukní nad kolena. Někomu se mohly zdát příliš sváteční, jinému příliš obyčejné.

O čtyřicet minut už seděla – osprchovaná a oblečená – v obývacím pokoji a čekala na svého společníka. Rozhodla se pro střevíčky na nízkých podpatcích, pro případ, že by Louis nebyl žádný velikán. Šaty ještě doplnila masivním zlatým páskem a zlatými kruhovými náušnicemi. Velkou kabelku přes rameno vyměnila za malé psaníčko. Komunikátor Blackberry se jí tam nevešel, jenom řidičský průkaz, pár drobných a malý zápisník s perem, pro případ, že by ji při večeři napadla nějaká geniální myšlenka.

Vypadala dobře. Nechávala se inspirovat módními časopisy. Vždycky věřila odborníkům. Ale jakmile usedla na pohovku, začaly ji nahlodávat pochybnosti. Pokud Louis přijde v obleku, bude to v pořádku, ale co když se tu objeví v džínách a flanelové košili a vezme ji do grill baru.

Umínila si, že než vejde dovnitř, musí si odepnout ten zlatý pásek.

Vtom se rozezněl zvonek a Kate vyskočila z pohovky. Přitom se jí vyzula bota, takže pak poskakovala přes celý pokoj, než do ní zase vklouzla. Když se konečně dostala ke dveřím, nervózně popadala dech.

Uhladila si vlasy a s nuceným úsměvem na suchých rtech otevřela dveře.

„Nazdar, já jsem Louis.“ Byl vysoký a lesklé tmavé vlasy měl sčesané z čela. A jeho volba oblečení padla na hnědé kalhoty, sportovní kostkovanou košili a hnědou pletenou vázanku.

V ruce držel kopii kytice, která už trůnila na stolku.

Postoupila o kroku dopředu. „Já jsem Kate. Pojďte dál, prosím.“ Vzala si od něj květiny. „Jsou nádherné.“

Louis vykročil za ní a Kate ovanula těžká vůně vody po holení.

„Posaďte se, jenom dojdu pro vázu.“ Pokynula rukou k obývacímu pokoji. Jakmile se jí ztratil z dohledu, sebrala ze stolku v hale vázu s naaranžovanými květinami a v kuchyni je pak strčila do konvice s vodou. Do uvolněné vázy pak zasunula kytici od Louise a vrátila se s ní do haly.

„Tak co?“ řekla. „Půjdeme?“

Louis ji zavezl až na předměstí. Minuli grill bar a zastavili uprostřed nových obchodů. Všechny už měly zavřeno, jenom restaurace ještě kypěla životem. V okně svítil zelený neonový nápis ALBIONI – ITALSKÉ SPECIALITY.

Louis se rozpačitě usmál. Nemohl jsem se rozhodnout, kam vás mám vzít na večeři, a nakonec mě napadlo, že tady mám aspoň jistotu, že se tu dobře vaří.

Zaplať pánbůh, že jsem si nevzala tu bílou halenku, pomyslela si Kate, když čekala, až Louis vystoupí z auta, přejde na druhou stranu vozu a otevře jí dveře, a přitom si představovala, jaké neštěstí by ji mohlo při zdejší nabídce rajčatových specialit postihnout.

Majitel podniku je uvedl ke stolu u okna s výhledem na parkoviště a Kate neušlo spiklenecké

zamrkání, kterým přitom Louise počastoval, než zase odešel.

Přepadla ji nervozita. Připadala si tu vystavená na odiv jako rybička ve skleněné kouli; jako puberťačka, která se jde představit rodičům svého mládence. Číšník jim přinesl bílý chléb a nalil do sklenek vodu.

Jídlo pro oba objednal sám Louis. „Myslím, že jsem odborník,“ poznamenal.

„Ano,“ přitakal číšník, robustní mladík, kterému určitě nebylo víc než dvacet let. Zadíval se na Kate.

„Potrpí si na kvalitu,“ prohlásil mnohoznačně.

Kate se usmála. Připadala si trapně. Číšník teď rozhodně nemluvil o Louisově zálibě v kvalitních těstovinách.

Jídlo bylo velice dobré. Konverzace by však nezískala ani jednu hvězdičku. Jakmile ji Louis zasvětil do přípravy těstovin, které jsou zaručeně „Al dente“, a Kate se mu pokusila vysvětlit základní principy sudoku, hovor začal váznout, takže se pak většinou jenom dívali do talíře nebo zalétali pohledem k oknu.

Dýchej zhluboka, nabádala se v duchu Kate. Je to příjemné. Hlavně se snaž vymyslet nějaké téma, o kterém by se dalo debatovat. Zeptala se ho, jak a kde nakupuje zeleninu, a debata se přece jenom rozproudila. Probrali spolu náklady na jednu porci, celkové náklady i trvanlivost škeblí. Jenomže než došlo na kávu, vyčerpali už problematiku hlávkového salátu, a u stolu znovu zavládlo mlčení.

Kate se začínala bát, jak celý večer skončí. Citové vypětí posledních dvou dnů ji vyčerpalo, takže toužila jen po dvou věcech – po sudoku a posteli.

Když se pak vraceli do města, ve voze panovalo stále tíživější ticho. Kate si už v duchu připravovala výmluvy, proč Louise nemůže pozvat dál.

Stáli na verandě a hledali slova, jak celý večer ukončit, když vtom zazvonil telefon v hale. Teta Pru neztrácela čas. Ale zase jí usnadnila loučení s Louisem.

„Radši byste si to měla vzít,“ řekl Louis, skoro unisono s Kate, která zase prohlásila: „Radši to vezmu.“

„Děkuju za nádherný večer. Moc krásně jsem si ho užila,“ řekla.

„Já taky,“ přidal se Louis. Z místa se Ale nepohnul.

„No, ještě jednou děkuju,“ prohlásila Kate, podala mu ruku, stiskla mu ji a vběhla dovnitř. Když pak zvedala sluchátko, slyšela odjíždět Louisovo auto. Už se těšil, až to bude mít za sebou, stejně jako ona.

„Haló?“

„Katie…“

„Pane profesore, co se děje?“

„Musím ti něco říct. Hned.“

5.

V PRACOVNĚ SE SVÍTILO. Zbytek muzea tonul ve tmě. Kate zaparkovala u obrubníku a rozběhla se po chodníku. Měla strach. Co tak důležitého měl profesor na srdci, že to nemohlo počkat do rána?

Vyletěla po schodech před hlavním vchodem a vytáhla klíč, který dostala od profesora a připojila ho na svůj kroužek. Jakmile však sáhla po klice, dveře se před ní samy otevřely a v nich se objevila temná postava. Odstrčila Kate stranou, až málem ztratila rovnováhu, a seběhla po schodech na ulici.

Kate se za ní dívala s otevřenými ústy, ale hned nato ji ochromilo neblahé tušení. Vyrušila snad zloděje? Nebo ho přistihl sám profesor? Vřítila se dovnitř. V hale byla tma, ale Kate neztrácela čas hledáním vypínače. Zamířila do prvního patra a přitom brala schody po dvou.

Dveře pracovny našla otevřené. Profesor seděl za stolem, ramena schoulená.

„Pane profesore?“

Neodpověděl. Pozorně se na něj zadívala, jestli se mu zvedají a zase klesají ramena, protože zadoufala, že jenom spí. Jenomže žádný pohyb nezaznamenala. „Pane profesore?“ opakovala hlasitěji.

Potom ji zarazilo cosi na profesorově krku. Optický klam. Světelné šálení.

„Pane profesore?“ Tentokrát ta slova jenom zašeptala, protože si naprosto jasně uvědomila, co vlastně vidí. Perleť, která se třpytí ve světle. Nůž na dopisy, který trčí přímo z profesorova hrdla.

Kate se zatajil dech a nebyla schopná ani vstoupit dovnitř, ani vyjít ven. Potom však nabyla vrchu logická stránka její povahy. Dotkla se profesorovy tváře, ještě teplé, ale ve světle stolní lampy děsivě žluté.

Rozechvělými prsty ho uchopila za zápěstí těžké, bezvládné paže. Žádný puls mu nenahmatala.

Potřásla hlavou, jako by odmítala uvěřit tomu, co už ve skrytu duše věděla. Automaticky sáhla po telefonu. Naťukala číslo 911. Nadiktovala do sluchátka adresu. Řekla, že jde o nehodu. Naléhavě žádala, aby si pospíšili, a než ji stačili požádat, aby ještě zůstala u telefonu, zavěsila. Musela něco podniknout.

Odsunula křeslo od stolu. Profesorovo tělo se nachýlilo dopředu. Chytila ho oběma rukama v podpaží a položila na zem. Jeho váha ji strhla na zem a uvěznila jí obě ruce pod profesorovými zády. Vytáhla je.

Jako omámená doklopýtala na druhý konec místnosti, vytáhla ze zásuvky pod vařičem několik utěrek a spěchala zpátky k tělu.

K žádnému tělu. K profesorovi. Složila utěrku a s obrovským sebezapřením mu vytáhla nůž z krku. Utěrku pak okamžitě přitiskla na ránu, ale všimla si, že vůbec nekrvácí.

Odložila utěrky, položila dlaň jedné ruky na hřbet druhé a stiskla mu hrudník. Silně. Pětkrát po sobě. Přiložila ucho k profesorovu nosu, ale nic necítila. Zvedla mu bradu a nasadila dýchání z úst do úst.

Potom zase přešla k masáži srdce.

Pět stisků hrudníku, tři výdechy do úst a zase znovu a znovu, dokud ji kdosi nezvedl a neodstrčil k jakémusi dalšímu člověku, který ji odvedl stranou.

Záchranná služba už dorazila. Kate vůbec neslyšela sirénu.

„Zachraňte ho, prosím vás, zachraňte ho,“ mumlala.

Nikdo jí neodpověděl. Ani to od nich nečekala. Všechny zdravotníky teď zaměstnávalo profesorovo tělo. Měla pocit, jako by je sledovala z veliké dálky. A toužila potom, aby starý pán znovu začal dýchat.

Cítila, jak se jí po tváři koulí horká slza. Setřela ji a zadívala se na ruku. Spatřila na ní krev. Na druhé také. Vsákla se jí i do šatů. Vtom ji pach lepkavé krve udeřil i do nosu.

Ucítila, jak se jí dnešní večeře dere do krku, a udělalo se jí mdlo. Teď nesmí zvracet. Profesor ji může potřebovat.

Profesor tě už nepotřebuje, ozval se její chladný věcný vnitřní hlas. Profesor je mrtvý. Ale potřebovat ji bude. Kate musí zjistit, kdo ho zavraždil. A vtom se úplně automaticky začala rozhlížet po místnosti.

Záchranná služba, defibrilátor, hlasy – všechno teď ustoupilo do pozadí. Naprosto jasně před ní vyvstaly úplně jiné věci. Stůl, židle, koberec pod nimi. Na stole ležela rozevřená kniha, jedna z profesorových objemnějších sbírek rébusů. Kate k ní přistoupila. Když pak na obou stránkách spatřila krvavé skvrny, trhla sebou. A začala horečně uvažovat. Jestliže se krev rozstříkla na knihu, musela zasáhnout i útočníka.

Ten temný stín, který Kate odstrčil, když sahala po klice. Byl cítit krví nebo vlhkostí, když kolem ní proletěl? Nemohla si vzpomenout. Vždyť takovouhle tragédii nečekala.

Silou vůle se znovu zahleděla na stránku s rébusem. Sama nevěděla proč. Profesor tam přece jméno svého vraha velkými písmeny nenapsal. Kate pochybovala, že by po takovém útoku ještě vůbec stihl něco napsat. Protože ve skrytu duše věděla, že je mrtvý.

Zírala do rébusu, ale přes krvavé stopy nedokázala nic rozeznat. Přistoupila ještě blíž. Nohou zavadila o cosi na podlaze. Profesorova tužka? Sklonila se, aby to zvedla, ale zjistila, že je to nůž na dopisy. Celý zakrvácený.

Natáhla k němu ruku, aby ho odklidila. Vtom jí však dopadla na zápěstí mohutná dlaň. Vykřikla spíš překvapením než bolestí a snažila se vymanit.

„Nechte toho,“ okřikl ji mužský hlas, hluboký a děsivý.

Potom ji pevná ruka vytáhla nahoru. Kate si v tu chvíli vybavila tmavou postavu, na kterou narazila ve dveřích, a na okamžik propadla panice. Zvedla volnou paži, jako by se chtěla bránit, a spatřila před sebou tmavomodrou uniformu, která jí zakrývala celé zorné pole.

Policista. Vydechla úlevou. Zdálo se, že ji chce chytit i za druhou ruku, ale potom si to rozmyslel.

„Pojďte. Tady už nejste nic platná.“ Hlas měl mnohem jemnější než ocelové prsty, kterými jí svíral zápěstí, i než zlověstný výraz v obličeji. Postrčil ji ke dveřím.

„Ne, nemůžu odejít.“

Zdravotníci ze záchranné služby si balili věci. Kate zaslechla zvuk zavíraného zdrhovadla. Kolena se jí podlomila, ale tentokrát jí muž poskytl oporu a podepřel ji. Přitom nepřestal pokřikovat na zdravotníky.

„Nechte tady to tě… profesora,“ rozkazoval. „A ničeho se nedotýkejte. Okresní kriminálka je už na cestě.“

Vyvedl Kate ze dveří.

Je podrážděný, pomyslela si. Profesor je mrtvý, a ten člověk je podrážděný.

Zůstali stát dole v hale, kde se policista zastavil u muže s fotoaparátem a velkou kabelou přes rameno a prohodil s ním pár slov. Fotograf se pak jenom mlčky, s otevřenými ústy, zadíval na Kate a zíral na ni, dokud ho policista neokřikl. Teprve potom se otočil a rozběhl se do pracovny.

Po schodech stoupali vzhůru další muži a Kate zjistila, že je v duchu automaticky počítá. Všímala si na nich různých detailů, ale hned vzápětí je vytěsňovaly jiné podněty. Jeden policista nesl kovový kufřík; hliníkový. Jiný měl nos posetý pihami. Kdosi musel rozsvítit, protože jinak by to tohle všechno neviděla.

Policisté se zastavili a jenom mlčky zírali. Policista, který vedl Kate, si jednoho z nich gestem ruky přivolal k sobě a na ostatní vyštěkl několik rozkazů.

Zdálo se, že je má všechny na povel. Je to snad ten nový policejní šéf?

„Jste –“ chtěla se ho zeptat, ale muž ji neurvale postrčil k mladíkovi s pihami na nose.

„Vezměte ji dolů, aby se tam mohla posadit. Nikam ji nepouštějte,“ přikázal mu a zamířil zpátky do pracovny.

„Madam?“ oslovil ji mladík v uniformě a přitom ještě zAletěl pohledem ke dveřím.

Kate přikývla a začala zvolna sestupovat ze schodů. Policista vykročil za ní, ale udržoval odstup. Nijak mu to nezazlívala. Měla na rukou profesorovu krev. Vtom klopýtla.

Přiskočil k ní, aby ji zachytil. Zavrtěl hlavou. „Jsem v pořádku.“ Slyšela, že vydechl úlevou.

Došla až do haly, ale dál už pokračovat nedokázala. Zhroutila se na Janičinu židli a zdálo se jí, jako by ji obestřela mlha. Nebyla už schopná kontrolovat své myšlenky. Netušila, jak dlouho tam vůbec seděla.

K uším jí dolehl zvuk dalších sirén. A objevili se i další muži. S dalším vybavením.

Ten nekompromisní policista se k ní zase vrátil. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní zápisník a tužku. Kate potlačila vzlyk. V duchu si vybavila profesora, jak sahá pro svou knížku s rébusy a pro tužku, a policistu pak už skoro nevnímala.

Policista se na ni zadíval přimhouřenýma očima. Na dolním rtu měl jizvu.

„Vaše jméno?“

„Kate – Katherine McDonaldová.“

„Vy jste objevila to, ehm, zesnulého?“

Kate zavrtěla hlavou, jako by se ještě naposledy snažila popřít nezpochybnitelný fakt. Rty se jí zachvěly. Policista odvrátil pohled stranou. „Vím, že je to těžké, ale mohla byste mi prosím odpovědět?“

„Ano.“

„To vy jste vytočila číslo 911?“

„Kdo jste?“

Vysunul bradu. „Velitel policejního okrsku Brandon Mitchell. Volala jste na pohotovost?“

V hale nastal nějaký rozruch, takže Kate zvedla hlavu. Muži ze záchranné služby snášeli ze schodů nosítka.

„Ježíši Kriste.“

Záchranáři se zastavili. „Kolegové z kriminálky nám už dovolili odvézt tělo.“

Policejní šéf Mitchell si prohrábl kštici; měl ji stejně tmavohnědou jako oči. „Dobře. Ale pospěšte si prosím.“ Postavil se před Kate, aby jí zakryl výhled.

„Ano,“ vydechla.

„Cože?“

„Ano, zavolala jsem na pohotovost. Kam ho odvážejí?“

Zakabonil se na ni. „Myslím, že bychom měli v tomhle rozhovoru pokračovat radši ve městě.“ Zvláštní výraz, pomyslela si Kate. Vždyť ve městě teď byli. A nejde o žádný rozhovor, spíš o výslech.

„Přece si ten člověk nemůže myslet, že –“

Přitiskla si dlaň na ústa. Úplně zapomněla, že na ní má profesorovu krev. „Mohla bych si nejdřív někde umýt ruce?“

„Ne,“ odpověděl velitel. „Curtisi,“ zavolal. Kate potlačovala nutkání zacpat si uši. Přes zábradlí nad nimi se vyklonila hlava mladého policisty. „Ano, pane?“

Kate v něm poznala toho mladíčka s pihami na nose.

„Zajistěte místo činu.“

„Ano, pane.“

„Zapečeťte dveře a nechte venku někoho hlídkovat.“ Potom se otočil ke Kate. „Prosím,“ řekl jí, právě když zdravotníci vynášeli tělo před dům.

„On, proboha, vždyť mám na rukou tu krev.“ Sklonil se k ní, zapřel se rukama o opěrky židle a změřil si ji pohledem.

Zvedla k němu oči a zamrkala.

Na okamžik se rozhostilo ticho, ale potom Kate uslyšela: „Máte právo nevypovídat…“

Zbytek už nevnímala. Velitel oddrmolil nezbytné ponaučení, vyvedl ji ven a posadil do policejního auta. Teprve když pak ujížděli od domu, všechno jí došlo. Nejedou do města. Jedou na policejní stanici. Právě byla zatčena.

6.

„PROBOHA, KATIE MCDONALDOVÁ! Co se ti stalo? Jsi v pořádku?“

Dispečerka na policejní stanici v Granville vyskočila ze židle a spěchala ke Kate. Ta ji v první chvíli nepoznala, ale potom si vzpomněla. Elmira Swyndonová, s níž teta Prue hrávala bridž. Teď už Kate nedokázala ovládat své city. Zavrtěla hlavou a z očí jí vytryskly slzy.

„Šéfe, cožpak nevidíte, že se o to děvče pokoušejí mdloby? Hned jí přineste trochu vody. A teď pojď, Katie, sem a posaď se.“ Objala dívku kolem ramen, zavedla ji do rohu vyhrazeného pro návštěvníky a posadila ji na sedačku.

„Ne –“ vyhrkl velitel, ale potom vzdychl a vykročil ke stojanu s chlazenou vodou. Vrátil se k nim se dvěma plnými kelímky. Jeden podal Kate.

Uchopila ho chvějícíma se rukama. Trocha vody se přelila přes okraj pohárku.

„Počkej, pomůžu ti.“ Elmira se natáhla pro pohárek, ale Mitchell ji zarazil. Zbytek vody se vylil Kate na šaty.

„Dejte jí tenhle.“ Podal Elmíře plný kelímek, prázdný uchopil do dvou prstů a odnesl ho.

Nese ho pryč, aby z něj mohl odehnit moje otisky prstů, napadlo Kate, když jí Elmira zvedla ke rtům nový pohárek, aby se mohla napít. Pitomec. Stačilo se zmínit. Jsou v mé osobní složce, která leží na vládě. Mám zaměstnání, ke kterému potřebuju bezpečnostní prověrku.

„To je v pořádku, drahoušku. Jen to vypij. Pak tě umyjeme a zavoláme Pru.“

„Paní Swyndonová,“ ozval se ode dveří drsný hlas. „Prosím vás, zaveďte slečnu, ehm, McDonaldovou do výslech… nazpátek do místnosti C.“

„Nezavedu. Můžete se jí zeptat zítra. Až se z toho vzpamatuje.“

„Elmiro!“

Elmira na něj vrhla káravý pohled a pohladila Kate po ruce. „Je tady nový. Ještě spoustu věcí nechápe. Nenech si od něj nahnat strach. My se taky nenecháváme zastrašit.“ Znovu Kate pohladila a doprovodila ji přes chodbu do místnosti C.

Kate se ocitla v kamrlíku se sádrokartonovými stěnami, vymalovanými svítivou zelenou barvou. Uprostřed stál obdélníkový stůl a u něj naproti sobě dvě kovové židle s rovnými opěradly. A letitý, staromódní magnetofon. Prudké světlo ji doslova udeřilo do očí.

Nedokázala myslet na nic jiného než na krev, která jí ulpěla na rukou – a také na pažích, na šatech a zřejmě i na obličeji.

Elmira zůstala stát vedle Kate, dokud se neobjevil velitel Michell. Založil si ruce a vrhl na mladou ženu zkoumavý pohled. Teprve potom po něm Elmira nasupeně šlehla očima a prohlásila: „Jdu zavolat tvojí tetě.“

Jakmile osaměli, Mitchell se posadil naproti Kate. Pozoroval ji bez mrknutí oka, jako kdyby se setkával se zakrvácenými ženami ve společenských šatech naprosto běžně. Byl sice velitelem policie, ale v Granville se nikdy žádný brutální zločin neodehrál.

Až do dnešního večera.

Stiskl tlačítko magnetofonu. Chvilku počkal, než se konec pásku pevně zachytil do jednoho z kotoučů a pevně se kolem něj ovinul. Potom nadiktoval do mikrofonu datum, hodinu a číslo případu.

„Svědkyně nevyužila svého práva vypovídat v přítomnosti právního zástupce.“ Skutečně to udělala? Na tom nezáleží. Žádného advokáta nepotřebuje.

„Povězte mi prosím přesně, kdo jste a co jste dělala v muzeu po zavírací době.“

„Jmenuju se Katherine McDonaldová. Jsem profesorova přítelkyně.“

„To znamená profesora Petera Thomase Avondalea.“ Přikývla.

„Odpovězte prosím, kvůli zvukovému záznamu.“

„Ano.“

Pokýval hlavou na znamení, že může pokračovat.

Kate se rozechvěle nadýchla, ale neměla nejmenší chuť znovu si vybavovat osudnou scénu, kdy našla

profesora mrtvého.

„Proboha,“ zamumlala, ale potom se kousla do rtu a chvíli čekala, než zase sebrala dost sil, aby mohla pokračovat. „Zavolal mi… profesor… a požádal mě, abych přijela do muzea.“

„Kolik bylo hodin?“

Pokrčila rameny. Vzpomínala. „Myslím, že kolem jedenácté. Byla jsem na večeři – v restauraci.“

„A na té večeři jste byla s…?“

Teď ještě způsobí problémy chudáku Louisovi. „S přítelem.“

Zdálo se jí, že policejní Mitchell ztrácí trpělivost. Tvářil se sice nevzrušeně, ale vyzařovala z něj energie, která se vznášela nad celým stolem a zasahovala ji jako nabité částice vycházející z kruhového urychlovače.

„Pokud to musíte vědět, tak s Louisem Albionim.“

„Ten mládenec z potra –“ Zastavil pásek. Přetočil ho k její poslední odpovědi. Čekali, než se magnetofon zase rozběhne.

„To se nedělá,“ vyhrkla.

Zvedl jedno obočí a Kate si vzpomněla na tetu. Strašně ji to rozčílí. Ale přála si, aby sem Pru přijela.

„Takže profesor Avondale vám zatelefonoval, a vy jste se okamžitě rozloučila se svým přítelem a rozjela se do muzea. Ten dům stojí v Hopper Street číslo šedesát tři.“

Kate se na něj zamračila. Pak si Ale uvědomila, že tyto údaje doplňuje kvůli magnetofonovému záznamu.

„Ano.“

Znovu ten skeptický pohled.

„O nic nešlo. Nebyl to nijak zvlášť zajímavý večer. Neměli jsme si o čem povídat.“ Co to říká? Nemusí přece tomuhle člověku líčit svůj společenský život.

Zjizvený ret se mu zvlnil. Zlostí, anebo smíchem? Katie je cvok.

Sklopila oči. „Takže jsem se tam rozjela, a když jsem dostala ten dopis –“ Skákala od jednoho tématu ke druhému. Velitel sáhl na pouzdro pistole.

„Nestřílejte,“ vykřikla. „Jenom jsem si na něco vzpomněla. Byl tam nějaký muž.“

Za dveřmi se ozval hluk a přerušil ji. Vtom se rozletěly dveře a do místnosti vtrhla teta Pru v ostře růžové sportovní soupravě. Hned za ní se objevila Elmira a nějaký hubený mužík, skoro plešatý, jen se sporým věnečkem šedivých vlasů kolem hlavy. Na sobě měl staromódní klasický oblek s vestičkou.

S tetou Pru tvořil kuriózní dvojici. Kate cítila, že se o ni pokouší hysterický smích. Musela sebrat všechny síly, aby se uklidnila.

„Veliteli,“ ozval se mužík skřípavým tenorem. „Nevím, jak to chodí v Bostonu, ale tady má každý muž nebo žena právo na advokáta.“

Mitchell vypnul magnetofon a vzdychl. „Seznámili jsme ji s jejími právy. Tak jí tedy poraďte.“

„S právy! S právy?“ obořila se teta Pru na velitele Mitchella, který při jejich příchodu vstal ze židle.

„Jak jste se vůbec mohl opovážit zatknout mou neteř? Na jakém základě? Že u stolu zapomíná používat ubrousek? Že si zapíná bezpečnostní pás v autě, až když nastartuje motor? Že ohmatává rajčata v supermarketu?“

Otočila se ke Kate a strnula. Zbledla jako stěna. „Oh, proboha! Je zraněná. Proč jste nezavolal doktora? Katie. zlatíčko! Jsi zraněná? Vstaň. Jdeme na pohotovost.“

Vyzývavě se zadívala na policejního šéfa, aby mu dala na srozuměnou, že se nenechá zastavit.

„Teto Pru, já jsem v pořádku, ale profesor je mrtvý.“ Kate bolestně zkřivila ústa a vzlykla. Pru k ní okamžitě přiskočila a ochranitelsky ji sevřela do náručí.

„Ježíši Kriste,“ zamumlal Mitchell.

Pru se k němu otočila. „Neberte do úst jméno boží nadarmo, mladíku! Simone, jdeme!“

Velitel vysunul bradu. „Byla přistižena na místě činu, nad tělem oběti. Celá zakrvácená. Snažila se ukrýt vražednou zbraň, ale zabránil jsem jí v tom.“

Kate vyskočila. „Cože?“ vykřikla zároveň s tetou, která zase nevěřícně vyhrkla: „Vražda?“

„Žádnou vražednou zbraň jsem ukrýt nechtěla. Zavolala jsem záchrannou službu. Snažila jsem se ho oživit. A vy ztrácíte čas. Když jsem tam přijela, utíkal odtud nějaký muž. Určitě bude od krve. Toho byste měli hledat.“

„Vražda?“ opakovala teta Pru a zhroutila se na židli, z níž předtím vyskočila Kate.

„Katie. Už nic neříkejte,“ ozval se právník.

„Ale –“

„Moje klientka je přirozeně rozrušená. Odvezu ji domů. Pokud ji chcete vyslechnout, až se trochu uklidní, můžete mi zítra zavolat a já to zařídím.“

„Počkejte aspoň chvíli, sakra.“ Právník zvedl ruku. „Pojďte, Katie.“

Kate se k němu doploužila a přitom se velkým obloukem vyhnula Mitchellovi, který se tvářil, jako kdyby je všechny nejraději okamžitě zatkl. Působili komicky, musela v duchu uznat Kate. Dvě šedesátnice, jeden starý právník a bláznivá zakrvácená ženská. Skoro jí bylo velitele líto.

Kate stála ve sprše, dokud nespotřebovala celý zásobník teplé vody. Potom si navlékla dlouhou flanelovou noční košili, přes ni koupací plášť z tlustého froté, k němu teplé vlněné ponožky a doploužila se do obývacího pokoje.

Pru s právníkem, kterého teta své neteři představila jako Simona Macka, pili čaj. Na nízkém servírovacím stolku mezi nimi ležel talíř s obloženými chlebíčky.

„Pojď sem, přinesu ti čaj,“ řekla Pru a poklepala dlaní po pohovce. „Nebo bys radši trochu teplého mléka?“

„Dám si ten čaj.“ Kate se posadila a skrčila nohy pod sebe, koleny vzhůru. Teta ji ani nezpražila nesouhlasným pohledem, jenom jí nalila čaj a osladila ho.

„Myslíte, Katie, že byste nám byla schopná říct, co se vlastně dneska večer stalo?“ zeptal se jí Simon účastným tónem. „Můžeme počkat do zítřka, ale jak ubíhá čas, člověku se vytrácejí z paměti různé podrobnosti. A mám za to, že bychom si měli vyjasnit všechna fakta, než vás policejní šéf začne zase vyslýchat.“

„Ten mi –“

„Počkej, Prudence. Dělá jenom svou práci. Nemůžeme mu mít za zlé, že si nebere rukavičky. Přišel sem z města, kde se s vraždami setkával každý den.“

„Tak by se tam měl zase vrátit,“ odbyla ho Pru.

Simon se natáhl pro obložený chlebíček. „Možná že ano. Ale protože se k tomu zatím nechystá, měli bychom se snažit vyjít s ním.“

„Vždyť nemám co tajit,“ ozvala se Kate a oči se jí znovu zalily slzami. „Chci si s ním promluvit. Jenom kdybych ho dokázala přinutit, aby mě poslouchal.“

„To se ti nepodaří,“ prohlásila teta Pru. „To člověk je stejně vstřícný jako postřelený medvěd.“

„Pru, tenhle přístup Katie příliš nepomůže.“

„Strašně mě rozčiluje. Nejradši bych ho roztrhla. Ale pokusím se ovládnout. Snad.“ Simon pokýval hlavou. „To je dobře. Vím, že to svedeš.“

Kate mu vysvětlila, proč a jak se rozjela do muzea, řekla mu o muži, kterého tam překvapila, a také o noži na dopisy. „A kdyby mě poslouchal, už toho vraha mohl mít. Ten člověk se pohybuje někde tady.“ Kate se schoulila a opřela o polštář na pohovce. „Jak mohl někdo zabít tak skvělého člověka? Kdo by byl něčeho takového schopen?“

Simon a teta Pru si vyměnili významné pohledy.

„Kdo?“ opakovala Kate.

„Těžko říct,“ ozval se Simon. „Ale spoustu zlé krve vyvolává ta záležitost s novým nákupním střediskem. Možná někdo ztratil nervy. Profesor představuje jednu z posledních překážek.“

„Ale ne poslední,“ podotkla Kate. „Jsou tu i jiní. Tvrdil mi to.“

„Asi tři.“

„Takže je ten vrah taky zabije? Proboha, kvůli nákupnímu středisku!“

„Katherine Mc –“

„Promiň, teto.“ Kate postavila šálek. Pru jí do něj znovu nalila čaj a osladila ho ještě víc než minule.

„Takže jste profesora položila na podlahu.“

„Chtěla jsem mu dát masáž srdce.“

„To bylo nesmírně statečné,“ řekla teta Pru, zadívala se na Simona a našpulila rty.

„Prudence, nech mě dělat mou práci. Nestojíme o žádná překvapení, až se zítra zase ocitneme na policejní stanici.“

Pru vytřeštila oči. „Kate tam nepůjde. Je hrdinka, žádná kriminálnice. Snažila se profesorovi zachránit život. A já už se postarám o to, aby se to všichni – včetně toho nadutého Brandona Mitchella – dozvěděli.“

„Výborně,“ poznamenal Simon. „Ale hlavně dávej pozor, abys neprozradila žádnou podrobnost, kterou tady dnes slyšeli.“

„Zamknu si pusu na zámek,“ slíbila teta Pru a na důkaz pevně stiskla rty.

Simon se usmál, potlačil zívnutí a vstal. „Myslím, že zítra vás Mitchell bude chtít vidět hned po ránu. Zastavím se pro vás v devět.“

Kate přikývla.

„Dobrou noc, Prudence. Nemusíš mě vyprovázet. Dobrou noc, Katie.“

„Děkuju, pane Macku.“

„Simone, prosím.“

„Simone. Kam profesora odvezli? Co s ním udělají? Kdo zařídí pohřeb?“

„Zřejmě ho převezli do okresní všeobecné nemocnice, aby mohli provést pitvu. Je to standardní postup, i když – podle toho, co jste nám říkala – je jasné, jak zemřel. Ale ohledně toho pohřbu, nejsem si jistý, kdo ho bude zařizovat.“ Zadíval se na Pru. Zavrtěla hlavou.

„Myslím, že bych to měla udělat já.“

Teta Pru s tím nesouhlasila. Potom si Kate vzpomněla na Abigail Avondaleovou. „Má dceru.“ Oba se na ni zadívali.

„Jak to víš?“ zeptala se teta Pru.

„Včera se objevila v muzeu. Vyhrožovala mu, že ho donutí vyklidit dům.“

„Takže tady máš toho svého vraha,“ prohlásila teta Pru a plácla se do hlavy. „Nikdy jsem nepoznala krutější a nenávistnější ženu, než byla její matka. Jedna za osmnáct, a druhá bez dvou za dvacet. Ale o ní teď nemluvíme.“

„Proč?“

„Trochu si odpočiňte,“ řekl Simon. „Než se nadějete, máme tu ráno, a přitom potřebujeme, aby vám to myslelo.“

Kate přikývla. Myslelo jí to odjakživa. Dokonce i ve spánku. Kromě několika minut dnes večer. Minut, na kterých tolik záleželo.

Slyšela, jak za Simonem tiše zaklaply hlavní dveře.

Teta Pru postavila šálky od čaje na podnos a vstala. „Simon má pravdu. Teď tě uložíme do postele.“

Tentokrát jí tetina péče vůbec nevadila. Nechala se od ní dovést do ložnice, uložit do postele a přikrýt. „Děkuju, žes mě zachránila.“

„Jak bych mohla nechat na holičkách vlastní neteř?“ odpověděla Pru a zhasla světlo. „A teď už spi. Ráno ti všechno bude připadat snesitelnější.“

Ne, nebude, pomyslela si Kate a zavřela oči.

Neměla pocit, že by ji postupně přemáhal spánek. Nepřevalovala se a ani sebou neházela. Nezjevil se jí obraz jejího mrtvého přítele. Prostě byla v jednom okamžiku ještě vzhůru, a hned vzápětí jako by se za ní přibouchly dveře, načež se propadla do milosrdné temnoty, kde ji nepronásledovaly vůbec

žádné myšlenky.

Když se pak začala probírat, zdálo se jí o kávě. Namáhavě otevřela ztěžklá oční víčka. Ucítila kávu.

Venku už svítil den. Zaletěla pohledem k budíku na nočním stolku. Osm hodin. Ráno. Dnes je… sobota. Leží v ložnici svého starého domu v Granville. Profesor je mrtvý. Znovu ji zaplavila veškerá hrůza včerejšího večera.

A Janice nic neví. Přijde do muzea, které se změnilo v zapečetěné místo činu, střežené policií. Někdo by ji měl zastavit.

Kate odstrčila přikrývku. Navlékla na sebe džíny a svetr a vydala se na chodbu, když vtom spatřila tetu Pru, jak vystrkuje hlavu ze dveří do kuchyně. Měla na sobě tutéž růžovou sportovní soupravu jako večer.

„Zdálo se mi, že tě slyším.“

„Byla jsi tady přes noc?“

„No, nemohla jsem tě tu nechat samotnou. Je ti líp? Uvařila jsem kávu. Posaď se, udělám ti toast. Myslíš, že bys do sebe dostala vajíčko?“

Kate cítila, jak se jí do očí derou slzy. Slzy smutku i slzy dojetí z tetiny pozornosti. „Trochu kávy si vezmu s sebou.“

„Máš spoustu času. Simon tě vyzvedne až v devět.“

„Musím jít do muzea.“

Tetě Pru povadly rysy. „Katie, cožpak se nepamatuješ?“

„Pamatuju,“ vypravila ze sebe namáhavě Kate. „A jsem tobě i Simonovi moc vděčná. Ale mohla bys mu prosím vyřídit, aby se pro mě zastavil v muzeu? Janice přijde do práce. Neví, že… ještě o ničem neví. Měla bych tam být.“

Nemusela by si dělat kvůli Janice těžkou hlavu. Ale nedalo jí to. Nikdo, dokonce ani Janice, by takové tragédii neměl čelit sám.

Když Kate zastavila u obrubníku, našla už Janice na místě. Stála na chodníku vedle muže v uniformě a zírala na dům. Na brance visel zámek a z jedné strany na druhou se přes ni táhla žlutá policejní páska. Na ulici parkovaly dva policejní vozy.

Kate vystoupila z auta a spěchala k nim. „Mrzí mě, že jsem to nestihla dřív. Někdo vám to měl říct.“

Janice se na ni ani nepodívala. Tvářila se, jako kdyby tam Kate vůbec nebyla. Jenom zírala na zamčený vchod do muzea.

Ten mladý policista tam určitě strávil celou noc. Místo očí měl úzké škvírky a na bradě mu rašilo světlé strniště. Vypadal mladě a nevinně a tvářil se rozpačitě. Když spatřil Kate, očividně se mu ulevilo.

„Snažil jsem se to tady paní vysvětlit,“ začal.

„Nechtějí mě pustit dovnitř,“ vyhrkla Janice. „Mě, která jsem muzeum otevírala každý den celých dvacet let. A teď mě nepustí dovnitř.“

Měla na sobě svou malinově červenou sukni a k ní pletený vlněný svetřík s vestou stejné barvy, a jasné ranní slunce na nich odhalovalo staré skvrny a zdůrazňovalo jejich obnošenost.

Co si počne, když teď práci v muzeu ztratí? Podaří se jí v tomhle věku najít nějaké zaměstnání?

Kate se nechtěla nechat dojmout, ale pomyslela si, že jejich někdejší spory teď nemají vůbec žádný význam. Obě měly profesora rády, každá svým vlastním způsobem. Kate se dotkla Janicina ramene.

Janice uskočila. „To je tvoje práce. Tys ho zabila. Ty mrcho! Ty mrcho!“ vykřikovala a sápala se po Kate.

Policista, ochablý po celonočním hlídkování, učinil chabý pokus zarazit ji.

Vtom se však objevil jiný pár rukou, který Janice sevřel a předhodil ji nešťastnému mladíkovi.

Kate se překvapeně otočila a spatřila policejního šéfa. Zavrtěla hlavou ve snaze popřít Janicina obvinění. Ráda by dodala, že Janice to určitě nemyslela doslova. Ale nevydala ze sebe ani hlásek. Jenom se na Mitchella mlčky dívala a k uším jí doléhaly Janiciny vzlyky.

„Nic jsem neudělala,“ vypravila ze sebe nakonec hlasem, který sama nepoznávala. Chtěla, aby jí uvěřil. Potřebovala se někomu svěřit, vysvětlit, že její příjezd, motivovaný těmi nejlepšími úmysly, tuhle tragédii nezpůsobil.

Jenomže Mitchellovy nesmlouvavé tmavé oči se na ni dívaly jako na hlavní podezřelou.

„Odvezte paní Kruppsovou domů,“ řekl mladému policistovi, ale nespouštěl přitom oči z Kate.

„Ano, pane,“ přikývl mladík a odvedl Janice k policejnímu autu.

„Tys ho zabila,“ zaslechli ještě, než se zabouchly dveře vozu.

„Měl jsem za to, že vás Simon Mack přiveze na policejní stanici.“

Kate přikývla. „Ano… Ale napadlo mě…“ Mávla rukou k prázdnému místu u chodníku, z něhož právě odjelo služební auto. „Janice. Nechtěla jsem, aby… no, vlastně nevím, co jsem si myslela. Simon si mě vyzvedne tady.“

„Tak na něj počkáme.“ Pokynul rukou k vlastnímu vozu, na jehož dveřích se vyjímal nápis VELITEL POLICEJNÍHO ODDĚLENÍ V GRANVILLE.

Kate sebou trhla.

Znovu mu zasvítily oči. „Můžete si sednout dopředu,“ řekl a otevřel jí dveře.

Simon přijel o pouhých pár minut později. Zastavil před velitelovým vozem, šikmo k chodníku. Vyskočil ven a rázně k nim vykročil.

Velitel otevřel dveře a vystoupil, aby se s advokátem přivítal. „Nepoložil jsem jí ani jedinou zatracenou otázku, takže klidně zpomalte, Macku.“

Kate měla pocit, jako by utrpěla šok. Ne kvůli slovu „zatracenou“, ale zarazilo ji jméno Mack. Teprve potom jí došlo, že jde o Šimonovo příjmení. Co se to s ní děje? Musí se vzpamatovat, vyčistit si hlavu a začít zase jasně uvažovat, protože jinak jí hrozí, že skončí ve vězení a profesorův vrah bude běhat po svobodě.

Zavřela oči. Vzpomněla si na knížku rébusů v kabelce. Co by za to dala, kdyby si teď mohla vyluštit aspoň jedno sudoku. Kdyby viděla, jak jednotlivá čísla logicky zapadají do jednotlivých políček, pročistila by si hlavu a znovu začala normálně uvažovat. Věděla však, že by mohla působit bezohledně a bezcitně. Takže zavřela oči, představila si tabulku, namátkou do ní dosadila několik číslic a v duchu začala postupně zaplňovat prázdná políčka.

„Co jste jí udělal?“

„Nic. Usnula.“

Mužské hlasy ji vytrhly ze soustředění. Jednotlivé číslice se zpřeházely a pomyslná stránka se začala

zalévat krví. Malátně otevřela oči a všimla si, že někdo otevírá dveře. Vidina zakrváceného rébusu zmizela. Překvapeně polkla a řekla: „Jenom jsem chtěla trochu ulevit očím.“ A potřebovala jsem, abyste mě nechali na pokoji. Protože na tom rébusu bylo něco…

„Můžete ji odvézt. Sejdeme se tam za půl hodiny. Musím tady ještě něco prověřit.“ Mitchell ji vzal za loket a pomohl jí vystoupit z auta. Předal ji Simonovi, došel až k brance a bez jediného zaváhání se přes ni přehoupl. Potom pokračoval k hlavnímu vchodu do domu.

„Měla jste na mě počkat,“ řekl jí Simon. „Tomuhle člověku nevěřím. Není jedním z nás a může vás chytit do pasti.“

„Ale já nic –“

„My to víme, ale on ne. Musí najít nějakého podezřelého, protože jinak se může balit.“ Simon pokýval hlavou, jako by chtěl svým slovům dodat větší váhu. „A ať se propadnu, jestli já nebudu hned druhý v pořadí.“

„Druhý?“ podivila se Kate roztržitě.

„Hned po vaší tetě Pru.“ Znovu pokýval hlavou. A Kate se přistihla, že se usmívá.

7.

KATE SE ZNOVU OCITLA v místnosti C, určené pro výslechy, ale tentokrát vedle ní usedl Simon Mack a na kovovém stole se objevily tři šálky kávy, z nichž dosud stoupala pára. Elmira se pokusila propašovat k nim ještě talíř s koblihami, ale šéf ji nesmlouvavě zarazil. Elmira neskrývala nevoli, zatímco Simona to očividně pobavilo.

„Na vzduchu okorají. Než skončíte, ztvrdnou,“ durdila se Elmira cestou ke dveřím. Velitel za ní zavřel dveře a podíval se do notesu.

Kate zopakovala, co všechno se večer odehrálo, a Mitchell ji několikrát přerušil a požadoval po ní další vysvětlení. Simon seděl celou dobu vedle ní, napružený a připravený okamžitě vyskočit. Kate z něj byla daleko nervóznější než z velitele.

„Ten muž, který podle vás vyběhl z domu –“

„Myslím, že to mohla být i žena, ale … měl… nebo měla… na sobě něco jako svrchník, kabát nebo pláštěnku.“

„Cože? Kabát nebo pláštěnku?“

„Nevím. Byla tma. Nečekala jsem, že ty dveře někdo otevře a odstrčí mě. A než jsem se stačila

podívat, ten člověk už běžel po chodníku.“

„Kterým směrem utíkal?“

„Doleva…“

Takto pokračovali asi hodinu. Dokud Elmira nezaklepala na dveře a neprohlásila, že Kate si určitě potřebuje přepudrovat nos.

Kate viděla, jak velitel zaťal zuby. Ale dovolil jí, že si může na okamžik odskočit na toaletu. Kate při tom neušel Elmiřin vítězoslavný úsměv. Klidně by se vsadila, že Mitchell si ho všiml také.

Kate bylo jasné, že velitel musí někoho obvinit, nebo si bude hledat novou práci, dřív než se naděje. Ale co je jí po tom? Z toalety se zase vrátila do místnosti C.

U stolu seděl pouze Simon.

„Už je konec?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ještě ne, moje milá. Šéf musel k telefonu. V profesorově domě zřejmě nastal nějaký problém.“

„Jaký problém? Zatkli někoho?“

„Ještě ne, ale nedělejte si starosti. Určitě toho člověka chytí.“ Tímhle tempem rozhodně ne, pomyslela si Kate.

Mitchell se vrátil.

Všechno v něm vře, pomyslela si Kate a vybavila si jednoho kolegu z ústavu, který se občas tvářil podobně. Co ho tak vytočilo?

Stiskl tlačítko magnetofonu. Páska se dala do pohybu. Nebylo jí souzeno, aby se to dozvěděla.

„Výslech Katherine McDonaldové, devět čtyřicet sedm…“

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Velitel vypnul magnetofon. „Pojďte dál.“

Ve dveřích se objevila Elmira. „Volali znovu, šéfe. Nikdo tu kočku nemůže dostat dolů.“

„Tak jim vyřiďte, ať zavolají veterinární službu.“

„Ne,“ ozvala se Kate. „To je AL.“

„Kdo?“

„Aloysius, profesorův kocour.“

„To se vás netýká.“ Znovu zapnul magnetofon. „Ten člověk, kterého jste údajně viděla –“

„Viděla jsem ho. A AL se mě týká. Nemůžete přece dovolit, aby ho veterinární kontrola jen tak někam odvezla.“

Velitel si zajel rukou do vlasů. Vypnul magnetofon. „Slečno McDonaldová…“ Na dveře znovu zaklepala Elmira. Simon měl co dělat, aby potlačil smích.

„Ano, Elmiro.“

Ti veterináři tvrdí, že je to domácí mazlíček a že ho nemůžou odvézt bez písemného souhlasu jeho majitele.

„Ten majitel je –“ Policejní šéf zAletěl pohledem ke Kate. „Spojte se s nimi a vysvětlete jim prosím situaci, ano, Elmiro?“

„Můžu ho dostat dolů,“ ozvala se Kate. „Je nahoře na knihovně, viďte? Jenom brání profesorovo výsostné území. Mainské kočky jsou nesmírně věrné.“

„Má pravdu,“ přitakala Elmira ode dveří.

„Jo, jo,“ přidal se k ní Simon.

„Vyřiďte těm veterinářům, ať jdou k čertu. A všem ostatním, ať zůstanou na místě. S tou kočkou si poradím sám, až skončím tenhle výslech.“

Jestli vůbec někdy, zapochybovala v duchu Kate. Takovéhle zacházení by si nezasloužil ani ten poslední delikvent. Proč to nevezme pevně do rukou? Protože kdyby to udělal, napověděl jí tichý vnitřní hlásek, obvinil by tě z vraždy.

Velitel znovu zapnul magnetofon. Kate mu řekla o noži na dopisy.

„A jenom vy a profesor jste věděli, jak se vysunuje ostří.“

„To jsem netvrdila. Nevím, kdo to ještě ví. Byla jsem pryč skoro deset let.“

„Proč jste se teď vrátila?“

„Už jsem vám to vysvětlovala. Profesor mi napsal a prosil mě, abych přijela.“

„Proč?“

Měla sto chutí odpovědět, že mu do toho nic není. „V dopise se o ničem nezmínil. Ale mám za to, že potřeboval, abych mu pomohla s jistými finančními záležitostmi, které se týkaly muzea.“

„Vy jste účetní znalec?“

„Ma… matematická.“

„Učíte?“

„Ne. Já… prostě se zabývám matematikou.“ Mitchell zvedl obočí.

Byla na podobné reakce zvyklá. Nechtěla však odbíhat od tématu. „Na tom nezáleží. Musíme najít toho muže – nebo ženu.“

„My nemusíme nic. Já ho najdu – nebo ji.“

„Šéfe,“ ozval se Simon varovným tónem.

Mitchell k němu zAletěl pohledem. „Šlo mi jenom o věcnou správnost,“ odpověděl a znovu se soustředil na Kate.

„Byl to někdo, koho znal.“

„To je spekulace, slečno McDonaldová.“

„Spekulace je často prvním krokem k teorémě,“ usadila ho. Když pak viděla jeho výraz, zarazila se.

„Chci říct, že profesora někdo pobodal tímhle nožem na dopisy. Ostří lze vysunout jenom pomocí tajného tlačítka. Vrah musel vědět, jak se to dělá.“

„Například vy?“

„Ne!“

„Veliteli, pokud budete i nadále takhle trápit moji klientku –“

Mitchell mávl rukou. „Pokračujte prosím,“ pokračoval klidnějším tónem.

„To je všechno.“ Měla se mu zmínit o tom rébusu? Pomyslel by si, že se zbláznila. „A nebyly tam žádné stopy po zápasu. Profesor seděl na židli.“

„Dokud jste jeho tělo nenašla.“

„Snažila jsem se ho zachránit. Luštil sudoku.“

Velitel ji zarazil. „Vyslýchaná hovoří o stránce s číslicemi vepsanými do tabulky nalezené na podložce, která ležela na psacím stole.“ Pokynul jí rukou, aby pokračovala.

„Musel na tom rébusu pracovat v přítomnosti toho vraha.“

„Nebo ho vrah vyrušil.“

„Je to možné. Ale profesor se často pohroužil do luštění, když se potřeboval soustředit… nebo když byl rozčilený.“

„Obranná strategie popření.“

Zadívala se na něj s ohromeným výrazem.

Oplatil jí ho ironickým pohledem.

„No, ano.“ Před očima jí znovu vyvstal ten zakrvácený rébus, z něhož vystupovala čísla. Něco jí na něm nesedělo. Viděla špatná čísla.

„Cože? Vzpomněla jste si na něco?“ Obrázek zmizel. „Ne.“

Výslech skončil. Velitel ji propustil s tím, že nemá odjíždět z města.

„Vrátím se do muzea a pomůžu vám s Aloysiem.“

„Není to nutné.“

Stejně však přiměla Simona, aby ji tam zavezl.

Než dojeli k muzeu, Mitchell už byl vevnitř. On totiž nemusel dodržovat rychlostní omezení.

Hlídkující policista Curtis vycházel z domu, právě když vystupovali ze Simonova SUV. Všichni tři se pak setkali před brankou a potřásli si pravicí.

„Proboha, to je něco. Tohle jsem ještě nezažil. Dva skálopevně odhodlaní tvorové proti sobě. Kocour a šéf.“

„Neublížil mu, že ne?“

„Kdo komu? Kocour šéfovi, nebo šéf kocourovi?“ zeptal se Curtis a nedokázal při tom skrýt veselí. Potom si Ale očividně uvědomil vážnost situace. „Ne. Když jsem odcházel, šéf stál na židli a snažil se ho sundat ze skříně. Možná že ve velkoměstě to byl slavný detektiv, ale tady je trochu mimo.“

Kate měla nutkání aspoň trochu se Mitchella zastat. Aloysius nebyl obyčejný kocour. „Pusťte mě dovnitř. Já ho dolů dostanu.“

„Když to udělám, šéf mě zaživa sedře z kůže.

Simon se zazubil. „Když to neuděláte, o kůži přijde zaživa váš šéf.“ Policista odemkl branku. „Tak pojďte.“

Kate se uvnitř naskytl takový pohled, že v prvním okamžiku váhala, jestli má vůbec jít dál. Mitchell stál na židli s vysokým opěradlem, ruce napřažené k poslední polici knihovny, na které trůnil AL.

Velitelovi se táhly po tváři dva dlouhé škrábance, ze kterých mu tekla krev až na bradu. Kolem židle ležely rozházené noviny a časopisy. Dva policisté pozorovali celý výjev z povzdálí a nepodnikli nic, čím by veliteli pomohli.

„Ale,“ zavolala něžně Kate.

Al nastražil uši a hlavu otočil k místu, odkud uslyšel hlas. Odrazil se od police, proletěl Mitchellovi kolem hlavy a se žuchnutím přistál na koberci. Potom se klidně přitočil ke Kate a otřel si hlavu o její kotník.

Kate kocoura zvedla a přitom trochu zavrávorala pod jeho vahou. „Hodný chlapec,“ pochválila ho něžně a podrbala ho za ušima. Aloysius ji okamžitě odměnil – začal spokojeně příst.

„Kdo ji sem pustil?“

Al sebou trhnul a rozhlédl se. Upřel oči na velitele, který právě slézal ze židle. Předení se změnilo v nespokojené vrčení.

„Pššš,“ chlácholila ho Kate, ale zdálo se, jako by tím chtěla uklidnit nejen kocoura, ale také Mitchella. „Jdeme teď do kuchyně. Pokud chcete, můžete se přidat k nám, veliteli. Ale držte se stranou.“ Při posledních slovech se otočila a vynesla Ala z místnosti.

Za sebou uslyšela potlačovaný smích. Zesměšnila Šéfa před jeho podřízenými. Kdy se proboha naučí normálně vycházet s lidmi? Zvlášť s těmi, na kterých jí nejvíc záleží.

„Aspoň ty mě máš rád.“ řekla Alovi a zabořila obličej do jeho měkkého kožíšku.

„Měl jste mě poslechnout,“ řekla Kate veliteli, když přistoupil ke dřezu a začal si oplachovat obličej vodou. Podala mu papírovou utěrku a on si ji opatrně přitiskl k poškrabané tváři.

„Nedělám už nic jiného. Pořád vás všechny tady poslouchám. Vůbec jsem do tohohle bohem zapomenutého města neměl jezdit.“

„Kdo vás k tomu nutil?“ usadila ho Kate. Ona Granville také neměla příliš v lásce, protože se k ní tohle město nechovalo vždycky laskavě, ale když na něj útočí cizinec… Co to vlastně řekla? Ona sama se cítila jako cizinec celý život.

„Protože se mi už ze všech těch vražd dělalo zle. Doufal jsem, že až budu mít volno, vyrazím si na ryby nebo na lov. Jenomže to bych nějaké volno musel mít.“ Vtom se zarazil. Příliš pozdě si uvědomil, co říká a komu.

„Promiňte. Nevím, proč jsem o tom vůbec začal. Z nevyspání. Je to neomluvitelné.“

„Já to vím,“ odpověděla mu Kate. Zatvářil se udiveně.

„Vím, proč jste to řekl.“

Překvapení mu z obličeje vyprchalo a vystřídal ho zakaboněný výraz.

„To je v pořádku. Znám ten pocit, když se člověku zdá, že někam nepatří.“

Mitchell si odfrkl. „Vy? Celé město mě… je vzhůru nohama jenom kvůli tomu, že jsem si dovolil položit vám pár otázek.“

„Vážně?“

„Ano, vážně. Kde je ta kočka?“

Kate se rozhlédla. Aloysius byl pryč.

„Schovává se. Zřejmě. Až mu dám krmení, vyleze. Ale vaši muži by si měli pospíšit, pokud tady mají ještě něco na práci. Nedokážou Ala udržet mimo pracovnu. Má svoje cestičky. Všechny se nám nikdy nepodařilo objevit.“ Přemohly ji vzpomínky. Al uvězněný ve větvích. Ztracený ve skladišti pod okapy. Al neustále zamykaný v prádelně, dokud je nenaučil nechávat dveře odemčené.

Kousla se do rtu a položila na zem misku s granulemi. Al strčil čumákem do dvířek od výtahu pro přepravu jídel a zamířil si pro snídani.

„Bude tu muset zůstat. Patří sem A někdo ho musí krmit a zajistit, aby měl pořád čistou vodu.“

„Postaráme se o to.“

Otočila se k němu. „Vy se o to nepostaráte.“

„Chtěl jsem jenom říct, že dostane krmení. Takže schovejte drápky aspoň vy. Už jsem si jich dneska užil až až.“

Byl to vtip? Nebo z něj jenom mluvila zlost?

„Než odejdete, rád bych vás ještě o něco poprosil.“

„Samozřejmě.“

Zavedl ji do přízemí, aby mu přímo na místě ukázala, co se v osudný večer odehrálo. Chtěl vědět o každém jejím kroku.

Zaváhala jen jedinkrát – když vešli do pracovny a zastihli v ní jednoho z policistů, nahrbeného nad psacím stolem. Mitchell si lehl na zem.

„Snažila jsem se ho oživit. Masáží srdce a umělým dýcháním. Potom dorazila záchranná služba, takže jsem jim uvolnila místo.“ Poodstoupila dozadu a zůstala stát na místě. Když potom přistoupila ke stolu, Mitchell ji zarazil. „Proč jste šla k tomu stolu?“

„Protože…“ Kate věděla, že by mu měla říct o tom rébusu. Ale asi by ji považoval za blázna. „Jenom proto, že se mi na tom rébusu něco nezdálo.“

„Co to bylo?“

Snažila se vybavit si ho, ale neustále jí unikal. „Nevím. Možná kdybych se na něj mohla znovu podívat.“

„Děkuju, slečno McDonaldová. Velice jste mi pomohla. Odvezte ji domů, Simone.“

8.

POHŘEB SE KONAL VE STŘEDU na presbyteriánském hřbitově, vzdáleném pouhý jeden blok od kostela. Kate se už do muzea nesměla vrátit. Pravidelný přísun krmení pro Ala dostal na starost policista Owens. Z domu Kate vyšla jenom jednou, po vytrvalém naléhání tety Pru, aby si došla koupit nějaké oblečení na pohřeb. Neměla ponětí, jak pokračuje vyšetřování. Policejní šéf se jí už neozval.

V ten den bylo chladno a zataženo, přestože teprve začínal říjen. Kate si nemohla pomoct, ale zdálo se jí, že i nebe se zlobí kvůli profesorově smrti. Měla na sobě plášť, ale celá se chvěla.

„Zima?“ zeptala se jí teta Pru.

Kate zavrtěla hlavou. To mrazení vychází zevnitř, pomyslela si.

„Přišla spousta lidí,“ zašeptala jí teta do ucha. „Je tady půlka města. To jsem ráda.“

„Já taky.“ Kate se rozhlédla kolem sebe. Zahlédla Louise Albioniho, a když o něj zavadila pohledem, kývl jí na pozdrav. Pak objevila několik dalších známých tváří. Bylo by jich možná víc, ale od chvíle, kdy viděla své někdejší známé naposledy, se všichni změnili. Několik lidí na ni zakývalo hlavou nebo se účastně usmálo.

Zdálo se, jako by se všichni účastníci pohřbu neustále rozhlíželi. Lámali si hlavu, kdo z jejich sousedů profesora zabil? Přemýšleli, jestli to udělala Kate?

Abigail Avondaleová seděla v první řadě skládacích židlí pod celtovým přístřeškem, zbudovaným u otevřeného hrobu. Nikoho dalšího s sebou nepřivedla. Ale hned po příchodu se k ní připojil Darrell Donnelly, posadil se vedle ní a spolu pak čekali na zahájení obřadu.

„Proč sedí Darrell vedle Abigail?“ zeptala se Kate tety. „Znají se?“

Pru se k ní naklonila. „Nevím, ale mám dojem, že je to kvůli jeho dědovi. Tomu, co sedí napravo vedle něj,“ zašeptala jí do ucha.

Kate se zadívala na muže po Darrellově pravici. Jacoba Donnellyho si pamatovala. V osmé třídě jí udělil stipendium. Ale hlavně ho znala jako profesorova nepřítele.

Vypadal teď starší. Přirozeně. A také tělnatější, než jak si ho pamatovala – nateklé tváře, povislá brada a těžké vaky pod očima. „Je nemocný?“

„Jeho manželka, Villetta, má nějaké degenerativní onemocnění. A na Jacobovi se to podepisuje.“ Teta Pru zvedla bradu. „Už jde pastor Norwich.“ Napřímila se, sepjala ruce v rukavičkách a nasadila důstojný výraz. Kate v ní zase na okamžik poznala starou tetu Pru. Musela si přiznat, že ta nová se jí líbí mnohem víc.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ začal pastor. Kate zamrkala, aby zaplašila slzy, které se jí draly do očí, a rozhlédla se po řadách pomníčků, které se rozprostíraly kolem ní. Zahlédla policejního šéfa Mitchella, který stál stranou. Na sobě měl koksově černý plášť a kolem krku šálu. Vypadal nesmírně kultivovaně a jakoby z jiného světa.

Prohlížel si smuteční hosty, kteří poslouchali proslovu pastora Norwiche. Hledá vraha, pomyslela si Kate a trochu se jí ulevilo.

Obřad skončil. Rakev byla uložena do hrobu. Abigail vstala a vzala do ruky hrst hlíny z hromady, která profesora zakrátko přikryje. Vhodila ji do otevřeného hrobu a utřela si dlaň do kapesníku, který stále držela v druhé ruce, ale nepoužila.

Zabila jsi vlastního otce? ptala se v duchu Kate a zřejmě se zachvěla, protože ji teta vzala za paži a zavěsila si ji za předloktí. „Chceš už jít?“ zeptala se jí.

„Ne, je mi dobře.“

Postavily se spolu do fronty lidí, kteří chtěli za sebe přidat hrstku hlíny k té, kterou už vhodila do hrobu Abigail.

Když na ně přišla řada, Kate poklekla vedle hrobu. „Zjistím, kdo to udělal,“ zašeptala, než ji přemohl pláč. Rozevřela prsty a nechala na rakev dopadnout jemný prach.

Vtom ucítila na rameni čísi ruku. Otočila se a viděla, že se na ni smutně usmívá nějaká stará žena. Měla na sobě černý přiléhavý kostým a černý klobouk se širokou krempou, která jí zakrývala oči.

„Pojďte, Kate. Tady už ani vy, ani já nemůžeme pomoci.“

Měla tak příjemný, účastný hlas, že se Kate znovu rozplakala. Odstoupila stranou a málem uklouzla na měkkém trávníku.

Pru ji vzala za ruku. „Simon na nás čeká na parkovišti.“

„Kdo byla ta žena za mnou? U hrobu.“

„Marian Teasdaleová. Neuvěřitelně bohatá. Velice nešťastná,“ odpověděla Pru tajuplně a odvedla Kate k Simonovu SUV.

Popojeli o dva bloky dál, na smuteční recepci do Bowsmanovy hospody. Vznikla už v osmnáctém století, během války za nezávislost, ale postupně prošla několika rekonstrukcemi a nakonec se z ní stal penzion, jehož výhodná poloha poblíž presbyteriánského kostela a hřbitova ho přímo předurčovala k nejrůznějším společenským setkáním. „Člověka tam uvítají do života a nakonec ho taky vyprovodí,“ žertoval Katein otec.

Nynější majitelé penzionu, Jancy a John Vanceovi, si vedli velice dobře. Vzadu přistavěli prostorné salonky s širokými okny a výhledem na řeku.

Cestou do Bowsmanovy hospody Simon obě ženy útržkovitě seznámil s historií podniku zřejmě proto, aby je přivedl na jiné myšlenky a aby hlavně Kate nemyslela na to, co se teď děje na hřbitově.

Jeho snaha ji dojala, ale teď už na tom nezáleželo. Veškeré své emoce vložila do hrstky hlíny, kterou vhodila na profesorovu rakev. Teď musí dopadnout vraha.

Salonek byl nádherně vyzdobený a čekala je spousta jídla a pití. Kate musela, i když nerada, poopravit své mínění o Abigail Avondaleové. Určitě přijde do nebe.

Aspoň pro tentokrát by Kate ráda věřila, že nebe skutečně existuje a že se z něj teď profesor dívá na zem a vidí, kolik lásky a pozornosti jeho dcera vložila do smutečního rozloučení. Kate se dokonce neubránila úsměvu, když si profesora představila ve starém tvídovém saku a s křídly na zádech, jak je seshora sleduje.

Simon s tetou Pru se vrátili od bufetu plného obložených talířů a šálků punče. Simon jí podal hrneček. „Že vím, na co myslíte?“

„Jenom mě napadlo, že by profesora potěšilo, kdyby viděl, jaký nádherný pohřeb a recepci pro něj Abigail uspořádala. Zvlášť po té děsivé poslední scéně.“

„Pchá,“ odfrkla si Pru. „Tohle všechno je Marianina práce. Nikdo to samozřejmě nepřizná, ale všichni to vědí.“

„Tohle všechno zařídila Marian Teasdaleová?“ zeptala se Kate.

„Zorganizovala to úplně sama,“ přisvědčila Pru. „Slyšela jsem to od Agens Mortimerové. Tvrdila, že se kvůli tomu do sebe příšerně pustily. Marian prý Abigail Avondaleové pohrozila, že pokud nezaplatí pořádné poslední rozloučení, řekne všem pravdu. A že jí v tomhle městě nebude nikdy v životě patřit ani kámen.“

„Co tím myslela?“

„Nevím. Agnes taky ne. Slyšela prý, že přesně tohle Marian prohlásila.“ Pru znovu pokývala hlavou a tím ukončila debatu na toto téma.

Ani kámen, opakovala v duchu Kate. Tak proto Abigail profesorovi vyhrožovala? Chtěla jeho dům. Jeho majetek. A prodat ho tomu konsorciu, které tu plánuje postavit nákupní středisko.

A co se stane s hlavolamy? Kate byla přesvědčená, že Abigail o ně nestojí. Možná že je chce prodat. A nebo je natolik necitelná, že je klidně nechá odvézt a zlikvidovat.

Kate zachvátila přímo panická hrůza. Hned nato však zvítězil zdravý rozum. Nejdřív se zeptá Marian Teasdaleové, jestli má muzeum ještě nějaké finanční prostředky, které by umožnily expozici zachovat. Pokud ne, Kate správní radě nabídne vlastní peníze. Všechno, co si bude moct dovolit.

Ale co potom? Nemůže tu zůstat napořád. Věnuje sbírku nějakému jinému muzeu.

„Katie, tak jak se držíš?“

„Cože?“ Kate si uvědomila, že vedle ní stojí Elmira Swyndonová a mile se na ni usmívá.

„Dobře. Děkuju, paní Swyndonová.“

„Drahoušku, už jsi dospělá. Říkej mi Elmiro. A neboj se. My už zjistíme, kdo to udělal, a vyřídíme si to s ním. Pověsíme ho za ruce na strom. Přímo tady, v městském parku.“ Zamračila se a našpulila rty. „Jakmile ho náš šéf najde.“

„Pchá,“ odfrkla si teta Pru opovržlivě. „Podle mě ten člověk nenajde ani vlastní obraz v zrcadle. Ten jenom dokáže rozdávat slušným lidem pro nic za nic lístky s pokutami.“

„No, není to žádný hlupák. Jenom se lidem neumí zalíbit. Vsadím se, že toho mužského – nebo ženu – chytí.“

„Ne,“ zhrozila se teta Pru. „Snad si nemyslíš, že by něco takového udělala žena?“

„Dámy,“ přerušil je Simon. „Tyhle spekulace byste měly řešit, až se spolu sejdete v soukromí.“

„Máte pravdu,“ přisvědčila Elmira. Vyslala k němu zkroušený pohled a hned se zase vrátila k původnímu tématu. „Na naší policejní stanici jsem totiž leccos vyslechla. A vím, že šéf nevyloučil žádnou možnost. A můj synovec Sam tvrdí, že si Mitchell vyžádal kopie všech fotografií, které Sam pořídil. Vsadila bych se, že je teď zkoumá pod lupou.“

„Fotografie?“ podivila se Kate, kterou to zaujalo.

„Přesně tak,“ potvrdila Elmira. „Sam je policejní fotograf.“

„A také má ve městě obchod s fotografickými potřebami,“ dodala Pru. „Je tu taky?“ Potom se naklonila nad Kate a zašeptala. „Skvělá partie.“

„Ne, musel se vrátit do krámu,“ odpověděla Elmira.

„Myslíte, že by mi mohl dát kopii fotografie, na které je rébus, který tehdy profesor luštil?“ zeptala se Kate.

„Proč?“ zeptala se Pru.

„Kate,“ ozval se Simon varovným tónem.

„Z citových důvodů,“ odpověděla.

„Nevidím důvod, proč by nemohl. Zeptám se ho.“ Elmira se rozhlédla a ztišila hlas. „Ale myslím, že před šéfem bychom o tom měli pomlčet.“ Protáhla obličej a potřásla hlavou. „Musí se prostě naučit ukázat lidem trochu přívětivější tvář,“ dodala a podívala se kamsi za Kate. „Podívejte, támhle je Rayette. Musím ji poprosit, aby mi na Elisiny krtiny upekla ty svoje plněné taštičky z lískového těsta,“ řekla a odběhla.

Hosté se začali rozcházet. Kate už by nejradši zmizela také. Chtěla se zout, chtěla být sama, chtěla přemýšlet. Jenomže věděla, že odsud odejde mezi posledními. Protože taková příležitost ke klábosení se tetě hned tak nenaskytne. Vzdychla a odevzdaně čekala.

Čas se vlekl. Abigail stála stranou s Darrellem a Jacobem Donnellyovými. Hosté se u ní zastavovali a vyjadřovali jí soustrast, ale hned zase odcházeli. Zdálo se, že mnohem větší pozornost věnují Marian Teasdaleové, protože ta měla kolem sebe neustále aspoň malý hlouček lidí. Kate získala dojem, že skutečná truchlící pozůstalá na tomto pohřbu je právě Marian.

Na protějším konci místnosti Kate spatřila policejního šéfa Mitchella. Stál o samotě a pozoroval přítomné. Viděla ho teď už po několikáté, ale ani jednou neměl v ruce talířek s pohoštěním, dokonce ani šálek punče. Nikdo se s ním nedal do řeči.

Možná je tady služebně, ale stejně… Musí to být hrozný pocit – vnímat, že ho tady nikdo nebere a nikdo ho nemá rád, a přitom vědět, že na tom závisí úspěch jeho práce.

Kate to připadalo nespravedlivé. Ona sama tady nebyla deset let, ale od prvního okamžiku po příjezdu měla dojem, jako kdyby odsud nikdy neodjela. Protože patřila mezi starousedlíky. I když tu jako dítě zažila pořádně kruté zacházení, jak si okamžitě v duchu připomněla. Ale Darrell Donnelly byl zatím jediný bývalý spolužák, s kterým se setkala. Možná že se všichni odstěhovali.

A na kratičký okamžik pocítila škodolibé přání, aby do svého nového prostředí také nezapadli.

No nic, je to pryč. A kromě toho, když se teď na všechno dívala s odstupem, ostatní se tehdy jenom snažili napodobovat Darrella.

„Už bychom měli jít,“ ozval se Simon. „Kate je unavená.“

Teta Pru se k ní soucitně vrhla. „Proč jsi nic neřekla? Jsem připravená k odchodu. Jenom se cestou zastavíme vyjádřit soustrast.“

Zase? Pomyslela si Kate unaveně. Potom si Ale všimla, že se Marian Teasdaleová připojila k Abigail a oběma Donnellyům, a zdálo se, že spolu vedou nějaký vážný rozhovor.

Pru k nim napochodovala a přerušila je uprostřed debaty, za což tentokrát byla Kate docela vděčná. O čem si spolu tihle lidé mohou povídat?

„Je to obrovská ztráta, moc s vámi cítím,“ řekla Pru.

„Děkuju,“ odpověděla Abigail, aniž se na ni pořádně podívala. Soustředila se na Simona. „Chtěla jsem si s vámi promluvit. Jste otcův právní zástupce.“

„Áno,“ přisvědčil Simon s ještě silnějším přízvukem než obvykle.

„Na kdy jste naplánoval čtení poslední vůle?“

„Nenaplánoval.“

Abigail vyšlehly z očí blesky. „A proč ne?“

„Protože žádnou závěť nemám.“

Po jeho slovech zavládlo ohromené ticho, které po chvíli přerušil Jacob Donnelly. „Chcete tím říct, že žádná poslední vůle neexistuje?“

„No, možná že existuje,“ řekl Simon, který se zase vrátil k normálnímu tónu. „Profesor Avondale si odjakživa všechno zařizoval po svém. Bohužel si tím některé věci spíš komplikoval. Možná že nějakou závěť pořídil. Třeba je někde v domě.“

„Stejně na tom nijak zvlášť nezáleží,“ prohlásila Abigail. „Jeho jedinou dědičkou jsem já,“ doslova vyštěkla a otočila se přitom k Marian. „Což znamená, že mám právo zavřít muzeum, dokud se nerozhodnu, co udělám s tím domem.“

„Jako kdyby se už nerozhodla,“ podotkla teta Pru šeptem. „Prodá ho, sebere peníze a zmizí. Jako její

matka.“

„Psst, teto. Uslyší tě.“

„Jen ať to slyší. Je to svatá pravda. Musel těm dvěma ženským zaplatit majlant, jen aby se jich zbavil. Myslím, že z téhle ztráty se nikdy pořádně nevzpamatoval. Jestli rozumíš, jak to myslím,“ prohlásila Pru a svraštila obočí.

Kate na ni vrhla nechápavý pohled. Vůbec ničemu nerozuměla. Tahle novinka jí ani trochu nezapadala do obrázku, který si o profesorovi vytvořila.

Teď se však Kate znovu soustředila na Simona.

„Nakonec to tak může dopadnout,“ řekl advokát. „Až – nebo pokud – se ta poslední vůle najde, je nutné úředně ověřit její pravost a potom začíná zákonem stanovená čekací lhůta, během které mohou uplatnit nárok na pozůstalost další případní dědicové,“ prohlásil a rozhodil ruce. „Nějakou dobu to potrvá.“

„Žádní další dědicové nejsou,“ řekla Abigail. „Matka je mrtvá.“ Kate zaregistrovala, že si teta Pru odfrkla.

„Správní rada jeden oficiální dokument má,“ vložila se do hovoru Marian s pohledem upřeným na Abigail. „A v tom se uvádí, že pokud Peter Thomas nebude z jakéhokoliv důvodu schopen vykonávat funkci kurátora, zodpovědnost za chod muzea převezme správní rada.“

Kate cítila, jak se za ní něco pohnulo. V klenutých dveřích stál velitel Mitchell, ale tak nenápadně, že ho každý mohl snadno přehlédnout. Na okamžik o sebe zavadili pohledem. Hned nato se Mitchell zase schoval do stínu.

„Kde je šéf Mitchell?“ zeptal se Darrell. „Před chvílí jsem ho tu zahlédl.“ Velitel musel chtěl nechtě vystoupit z úkrytu.

Jacob Donnelly k němu přistoupil. „Veliteli, prosím vás, na slovíčko.“

Mitchell se zatvářil překvapeně. Jako kdyby neslyšel každé slovo z téhle debaty, pomyslela si Kate. Popošel stranou, na tváři kamenný výraz.

„Kdy budou vaši muži v muzeu hotovi?“

„Už za pár dní.“

„Takže byste mohl Simonovi dovolit, aby se podíval, jestli mezi profesorovými doklady není poslední vůle?“

„Jistě.“

„Děkuju.“ Jacob se otočil k Mitchellovi zády a už si ho nevšímal. Velitel nehnul brvou a popošel stranou. Zdálo se, že mu vůbec nevadí, jak se k němu ostatní chovají, a nepodnikl nic, aby se jim snažil nějak přiblížit. Kate však cítila, jak jí tváře rudnou rozhořčením.

„Potom,“ pokračoval Simon, „můžu celou záležitost uvést do pohybu. „Až se najde poslední vůle a uběhne předepsaná lhůta. Platí tu stejná pravidla jako při jakékoli jiné transakci.“

Abigail si vyměnila bleskový pohled s Darrellem.

Simon se na ni usmál, ale v jeho úsměvu se zračil podobný odstup, s jakým se tu setkával policejní velitel. Nepatříš mezi nás.

Jak daleko by obyvatelé města dokázali zajít, aby ochránili někoho ze svých řad?

Abigail zaváhala, ale nakonec upjatě prohlásila: „Ještě se vám ozvu.“ Hned nato se otočila a zmizela z místnosti.

„Najděte tu závěť,“ řekl Darrell a společně s Jacobem pak vyrazili za Abigail. Přitom minuli majitelku penzionu Nancy Vanceovou, aniž jí věnovali jediný pohled.

Nancy držela v ruce kondolenční knihu hostů, vázanou v kůži. „Ach, proboha, doufala jsem, že ještě zastihnu paní Avondaleovou, než odejde. Zapomněla si vzít tuhle knihu. Mám pocit, že je tam podepsaná polovina lidí z města.“

„Já si ji vezmu. Myslím, že paní Avondaleové to vadit nebude.“

Teta Pru dloubla Kate do žeber. Kate ji chápala a souhlasila s ní. Celý pohřeb a hostinu zařídila Marian. Zasloužila si tu knihu víc než profesorova nevděčná dcera.

Marian něžně přejela prsty po kožených deskách. „Takže už můžeme jít?“

Poděkovali Nancy a společně zamířili na parkoviště. Když sestoupali ze schodů, objevil se před nimi Mitchell.

„Můžu vás doprovodit k autu?“ zeptal se Marian.

Zatvářila se překvapeně a zároveň potěšeně. „Děkuju vám, veliteli. Jste velice laskavý.“

Kate je sledovala pohledem, jak spolu odcházejí. Tvořili hezký pár, i když je dělil nejméně čtyřicetiletý věkový rozdíl. Co má Mitchell za lubem?

Simon je odvezl domů. Listí na stromech se už začínalo zbarvovat a kroutit. Za pár týdnů celé město a okolí zakryje ohnivá rudooranžová přikrývka.

Z celé země se sem sjedou návštěvníci, aby se pokochali vyhlášenými krásami podzimu v New Hampshire. Kate by ráda věděla, jestli tady tou dobou ještě bude. Neměla k tomu už žádný důvod. Dokonce ani do muzea ji už nepustí.

Vrátí se do Alexandrie a ke svým číslům. Starý dům padne za oběť buldozerům a vyklidí cestu pokroku. A až – pokud – se sem Kate zase vrátí, najde na místě, kde kdysi prožívala dětské sny, nové nákupní středisko.

„Simone?“

„Ano, drahoušku?“ zeptal se a zadíval se na ni do zpětného zrcátka.

„Může banka zabavit kvůli nesplacenému úvěru nemovitost, která je právně ošetřená takovým způsobem jako muzeum?“

„Bude muset požádat o soudní rozhodnutí a další postup už závisí na exekutorovi.“

„Kdo bude tím exekutorem?“

„To určí soud. Zřejmě já, pokud proti tomu nikdo nevznese námitku. Proč?“

„Jenom mě to tak napadlo.“ Zasvitla jí aspoň jiskřička naděje. Třeba se dá muzeum přece jenom zachránit.

Pru se zachichotala. „Simone, možná že jsi nejstarší právník v Granville. Jenomže jsi taky nejchytřejší.“

„Beru to jako poklonu.“

„To bys měl. Bála jsem se, že to nevydržím, když jsi před Abigail sehrál tu klasickou novoanglickou tajnůstkářskou scénku.“

„Byl jste fantastický, vážně.“ souhlasila Kate.

Simon byl skutečně mazaný právník. Neškodilo mít na své straně člověka, jako byl on.

Simon ji vysadil u dveří a čekal v autě, dokud nezmizela za dveřmi. Potom odvezl domů – o dva domy dál – i Prudence. Kate vešla dovnitř, vděčná Simonovi, že přesvědčil tetu Pru, aby šla rovnou k sobě a trochu si odpočinula. Kate teď potřebovala být sama.

Jakmile se ocitla doma, shodila z nohou boty, svlékla si černé šaty a oblékla džíny a oblíbené tričko s nápisem „Cvok“. Otevřela láhev vína, vytáhla zápisník, uvelebila se na gauči a začala sepisovat seznam lidí, kteří přišli na pohřeb a hostinu.

Neříká se, že vrazi často přicházejí na pohřby svých obětí? Byl tam dnes i profesorův vrah?

Na hřbitově se sešlo přes dvě stě lidí a skoro stovka potom zamířila i do penzionu. Nebyla to sice polovina města, ale rozhodně slušné procento. Profesor sice žil jako poustevník, ale ovlivnil životy mnoha lidí.

Kate svraštila čelo a zadívala se na prázdnou stránku zápisníku. Snažila se vybavit si celý rozlehlý salonek, jak ho během odpoledne viděla. A přitom metodicky sepisovala jednotlivé hosty.

Profesor nebyl jediný člověk, který se mohl pochlubit fotografickou pamětí. Začala těmi, o nichž věděla, že měli k profesorovi nějaký vztah.

Abigail Avondaleová, která se zase vyšplhala na vrcholnou příčku Kateina pomyslného žebříčku podezřelých.

Jacob a Darrell Donnellyovi, kteří se celou dobu drželi Abigail jako klíšťata. Co spolu pečou? A jak by to mohla zjistit?

Marian Teasdaleová. Právě k ní směřovala většina projevů soustrasti. S profesorem ji spojovalo dlouholeté přátelství, to je zřejmé.

Janice přišla na pohřeb, ale na následující smuteční hostině chyběla. Kdosi tvrdil, že je příliš rozrušená.

A policejní šéf Mitchell. Ten měl sice stěží nějaký motiv, ale Kate věděla, jak obrovský význam má při každém výzkumném úkolu objektivní přístup.

Připojila na seznam i jeho jméno. Napsané na papíru vypadalo docela dobře.

Další jména už tolik soustředění nevyžadovala. Rychle na soupis připsala tetu Pru, Simona a sebe. Potom ještě doplnila Elmiru.

Pak tu byli ještě Franklinovi, kteří vlastnili a řídili místní noviny Granville Free Press a zpravodaj Nickersaver. Jejich tiskoviny Kate považovala za možný zdroj anonymních výhrůžných dopisů. I když na tom už nezáleželo. Pokud Kate věděla, dopis zaslaný na její jméno profesor zničil, stejně jako ostatní, které předtím přišly jemu.

Alice Hinckleyová. Žena, která zásobovala celé město domácí marmeládou, jak daleko sahala Kateina paměť. Ta už svůj dům prodala, anebo patřila k těm, kdo stáli v cestě novému nákupnímu středisku? Kate to potřebovala zjistit. Alice také žila v historické části města. K jejímu jménu si připsala otazník.

Saxonovi, Phillipsovi, Renquistovi, Houlihanovi.

Do seznamu přibývaly další a další osoby, dokud Kate dokázala přiřazovat k jednotlivým tvářím jejich jména. Ale zatím ji nijak zvlášť nezajímali. A ani nebudou, dokud nevyjde najevo něco, co na některého z nich ukáže jako na potenciálního vraha.

Připadala si tak vyčerpaná, že ji rozbolelo celé tělo. A uvědomovala si, že nemá smysl pokračovat, pokud si dokonale nepročistí hlavu. Odložila zápisník stranou, napila se trochu vína a sáhla po své knížce plné tabulek sudoku. Luštila jednu tabulku za druhou, dokud se nesetmělo a nemusela vstát a rozsvítit stolní lampy.

Přistihla se, že má podvědomě stále nastražené jedno ucho, jestli neuslyší přicházet tetu Pru. Ne že by nějak stála o společnost. Ale seděla sama v prázdném domě a luštila sudoku. Znovu sáhla pro zápisník. Přeletěla pohledem po seznamu. Ale viděla jenom sloupec jmen. Musela se něco dozvědět o jejich vztazích.

A věděla, komu zavolá, aby to zjistila.

Pru zvedla sluchátko po prvním zazvonění.

9.

TETA PRU SE OBJEVILA o pět minut později s plnou taškou jídla. Podala ji Kate, aby ji na chvilku podržela, než ze sebe shodí plášť. Pod ním měla tenké teplákové kalhoty, rolák s dlouhým rukávem a trepky z králičí kůže.

„Promiň mi ty pantofle,“ omlouvala se, když si zase brala nazpátek tašku. „Ale po tom celodenním stání mi naskákaly puchýře.“

„Vypadáš dobře,“ uklidnila ji Kate a vykročila tetě v patách do kuchyně.

„Nevím, jestli jsi něco jedla,“ pokračovala Pru a vytáhla z tašky hliníkovou misku, „takže jsem přinesla jenom trochu hovězí haše.“

Kate si od ní vzala misku. „Děkuju. Možná později. Zatím to uložím do chladu.“

Když zavřela ledničku, vytáhla Pru podezřelý hnědý pytlík, který vypadal, jako by pocházel z nějaké prodejny s lihovinami.

Teta měla na Alkohol velice vyhraněný názor, kvůli kterému si ji Katein otec neustále dobíral a zlobil se s ní. „Kdysi se zakoukala do jednoho Alkoholika. Varoval jsem ji, že z toho nic dobrého nevzejde. NeposlouchAla mě. Nikdy na mě nedala. Nakonec na to přišla sama, ale trvalo jí to pořádně dlouho,“ vysvětlil pak Kate.

Takže ještě než teta přišla. Kate zazátkovala láhev vína, kterou si předtím otevřela, umyla a utřela skleničku a všechno schovala do skříňky.

Pru teď vytáhla láhev vína Pinot Noir a podržela ji Kate před očima. „Nevím, jestli jsi objevila Jimmyho sklep. Ale Larry, co má obchod s vínem, mě ujistil, že tohle ti bude chutnat. Je francouzské a má korkovou zátku.“

Kate už na další skleničku neměla chuť, ale teta ji svou pozorností tak dojala, že si láhev pokorně vzala. „To je dobré víno,“ ujistila tetu, když se podívala na vinětu. Postavila ji na pracovní desku a sáhla do zásuvky pro vývrtku, která ležela přesně tam, kam ji před pěti minutami uklidila.

Vytáhla zátku a uchopila varnou konvici. „Postavím vodu na čaj. Nebo by sis radši dala kávu?“

„Myslím, že si s tebou trochu dám. Ale jenom jednu malou skleničku. Nechci, abys pila sama. Tak to začíná.“

Kate zaváhala. Nebyla si jistá, jestli ji nešálí smysly. Skutečně řekla teta, která nikdy nepila nic jiného než čaj, že si s ní dá skleničku vína? Jaká další překvapení jí Pru ještě připraví?

„Jenom vyndej skleničky. Jimmy je ukládá do horní poličky, za plechovku na sušenky.“

„Vždyť ty víno nepiješ. Můžeme si spolu dát čaj.“

Pru se načepýřila. „Jedna sklenička mi přece neuškodí.“

Kate vytáhla sklenky a podala je tetě. Potom vzala do ruky láhev vína a přesunula se za ní do obývacího pokoje.

Pru se uvelebila na pohovce a zvedla Katein zápisník. „Co to je?“

„Jenom soupis lidí, kteří dnes přišli na pohřeb.“

„Měla jsi poprosit Marian, aby ti půjčila seznam hostů. Ale ty sis vlastně vždycky pamatovala všechno, co vidíš.“

Kate nalila víno do obou sklenek a jednu podala tetě. Ta si ji podržela před sebou a při pohledu na temně rudé burgundské se zamračila. Potom ji pozvedla k přípitku. „Na Petera Thomase. Ať odpočívá v pokoji.“ Trochu upila, ale nakrabatila rty a zkřivila obličej.

„To je jeho typická chuť,“ vysvětlila jí Kate. „Postavím vodu na čaj.“

„Ne. Už jsem se rozhodla.“ Znovu trochu usrkla. Tentokrát už nezareagovala tak divoce.

Kate stále váhala, jak se má tety zeptat, aby v ní nevzbudila podezření, ale nakonec její dilema vyřešila sama Pru.

„Když si vzpomenu, že se Jacob Donnelly klidně posadil do první řady, jako kdyby patřil do rodiny. A Marian stála stranou. Ta nezdárná dcera jí ani nenabídla místo. Ale co se od ní dá čekat.“

„Proč?“

„To je dlouhé povídání.“

„Co byla zač ta Abigaila matka? Vůbec jsem netušila, že je profesor ženatý.“

„No, byl ženatý. Jenom chvilku. Ale stačilo to. Všichni si mysleli, že se dá dohromady s Marian. Dvě staré vážené rodiny, ale …“ Pru pokrčila rameny, usrkla trochu vína, zatvářila se zamyšleně a odmlčela se.

„Proč to neudělali?“

„Nevím. Na střední škole tvořil Jacob, Villetta, Marian a Peter Thomas nerozlučnou čtveřici. Jacob a Peter Thomas pak odešli studovat na Harvard a Marian na Smithovu, ale o víkendech se spolu vídali. Villetta zůstala doma, jako spousta jiných dívek v té době. Měla invalidní matku, o kterou se musela starat.“ Pru znovu upila trochu vína.

„Ale vzala si Jakoba Donnellyho.“

„Hned po jeho promoci. Odjakživa do něj byla zamilovaná. No, proti gustu žádný dišputát.“ Pru dopila skleničku do dna a posunula ji ke Kate, aby ji znovu naplnila. Ta však nalila jen trochu a láhev zase postavila na stůl. Nechtěla, aby se teta dostala do podroušeného stavu, a nedokázala jí pak říct všechno, co se potřebovala dozvědět.

„Potom se Peter Thomas vrátil z univerzity. Ženatý. S tou svou se seznámil v Bostonu. Bylo to takové drobné děvče s vosím pasem a přehnanými představami o životě. Říkali jsme jí větroplach. Milovala večírky. Peter Thomas je nesnášel. Nikdy sem nezapadla.“

Pru ztišila hlas a naklonila se nad stolek tak vehementně, až se Kate lekla, že se na něj teta úplně zhroutí. „Začala vyvádět hned potom, co se přestěhovali do rodinného domu. Jo. A zdejší lidé okamžitě pochopili, co je zač. Abigail se narodila o dva měsíce dřív, než měla, ale byla zdravá a velká jako úplně normální donošené dítě.“

Pru pokývala hlavou a znovu nastrčila před Kate prázdnou skleničku. Kate víno bezmyšlenkovitě dolila. Do své vlastní sklenky.

„Měla být Peteru Thomasovi vděčná za to, jak se zachoval, ale zacházela s ním, jako by to dítě počal jenom on sám, bez jejího přičinění. Dělala mu ze života peklo. Nenechala na pokoji žádného mužského. Matka k pohledání. Tehdy začal Peter Thomas sbírat hlavolamy. Nakonec jí zaplatil, aby odjela z města i s dítětem.“

„Víš to určitě?“ zeptala se Kate. „Vážněji dal peníze, aby odjela?“

„Jo.“

„Jeho manželka a jeho dcera.“ Tohle jí k profesorovi, kterého znala, vůbec nesedělo. Ale člověk se během tolika let může změnit. Možná že pak na Kate pohlížel jako na dceru, které se kdysi vzdal. Choval se laskavě ke Kate, protože ho tížilo svědomí kvůli tomu, že se otočil zády k Abigail?

„A Marian Teasdaleová?“

„Dělala, jako by se nic nestalo. Měla v sobě noblesu, kterou si člověk za peníze nekoupí. Hned příští rok na jaře si vzala Arnolda Comptona,“ odpověděla Pru.

„V sedmasedmdesátém umřel na infarkt. Nebo možná v osmasedmdesátém. Děti neměli. Marian se potom zase vrátila ke svému dívčímu jménu. Teasdaleovi žili v Granville od nepaměti, ale ona je už poslední člen rodiny.“ Pru zívla.

„Proč se s profesorem nevzali, když pak ovdověla?“

„Takové věci prostě Teasdaleovi nedělají. To Ale neznamená, že spolu ne…“ Pru zvedla obočí, jenomže ne jenom jedno, jak normálně ve zvyku, ale obě dvě.

To je víc informací, než potřebuju, napadlo Kate. Marian Teasdaleová a profesor. Představila si je vedle sebe. Doufala, že byli šťastní.

„A jak do toho všeho zapadá Janice?“

Pru si odfrkla. „Janice Kruppsová. Ta zakyslá stará… Pochází odněkud od Berlína. Jednoho dne sem přijela a sháněla práci. Nastoupila do muzea a zůstala tam až doteď. A jak se dalo očekávat, do Petera Thomase se zamilovala. On si toho podle mě nikdy nevšiml. Odjakživa dokázal ignorovat věci, které nechtěl vidět,“ řekla Pru.

„Nikdy u něj neměla sebemenší naději. Proti Marion ne. Nechápu, proč tam zůstávala. Stala se z ní zlá ženská.“ Pru si přitiskla prst na ústa. „Tohle bych neměla říkat. Nic mi do toho není.“

Jako kdybys tady už neměla všechny lidi dokonale prokouknuté, pomyslela si Kate.

„Co se stalo mezi profesorem a Jacobem Donnellym?“

„K čemu ten výslech?“

Kate se už málem zavrtěla na pohovce, ale v poslední chvíli znehybněla, protože si uvědomila, že se tím pokaždé, už jako dítě, prozradila. „Nic v tom není. Jenom bych se o profesorovi ráda dozvěděla

něco víc, když už mezi námi není. Abych si ho lépe uchovala v paměti.“

Pru chápavě pokývala hlavou. „Rozkmotřili se už před spoustou let. Nikdo si nepamatuje kdy přesně a proč. Od té doby spolu pořádně nepromluvili. Ti muži. Jsou jako malí kluci, co se hádají na hřišti.“

„Jenomže pan Donnelly je předseda správní rady muzea. Tomu nerozumím. Proč by podporoval projekt muže, kterého nenávidí? Ledaže by chtěl jeho práci sabotovat.“

„Nebuď bláhová. Oba se zbláznili do hlavolamů už na základní škole. Aspoň to o sobě vždycky tvrdili. Ale tehdy jsem ještě nebyla na světě,“ dodala kvapně.

„Oh.“

„Není to Jacobova vina, že je muzeum v tak dezolátním stavu. To on Petera Thomase přesvědčil, aby nechal muzeum zrekonstruovat. Jenomže zhruba ve stejné době Villetta onemocněla, a Jacob musel nechat všechno na profesorovi. To byl kámen úrazu. Jacob měl odjakživa podnikatelské buňky. Ale Peter Thomas…“ Pru si přitiskla dlaň na ústa. „Jako by ani nepatřil do tohoto světa. Byl na to příliš chytrý, víš?“ Pru se plácla přes pusu.

„Nic se neděje, teto. Vím, jak to myslíš.“

Pru se napila a postavila před sebe zase prázdnou sklenku.

Kate počítala – a počítat ona uměla –, že dohromady už teta vypila dvě plné skleničky a třetí z jedné třetiny. Byly sice malé, ale Kate usoudila, že Pru už dosáhla přijatelné hranice.

„Co je vlastně jeho ženě?“

Pru pomalu zavrtěla hlavou. „Má nějakou formu degenerativního onemocnění. Její matku postihlo taky. Už jsem zapomněla, jak přesně se to jmenuje. Nedá se to pořádně vyslovit. Jacob ji vozí dvakrát měsíčně do Bostonu na nějakou léčbu. Musí ho to stát majlant.“

Kate si v duchu začínala tvořit obrázek o profesorově minulosti. Nijak se však nepřiblížila odpovědi na otázku, kdo měl motiv k jeho vraždě. A měla strach, že se teta pomalu, ale jistě dostává do podroušeného stavu. Pru se na ni dívala roztěkanýma očima a Kate hryzaly výčitky svědomí, že té dobré ženě způsobí první kocovinu v životě.

Vtom zazvonil telefon a obě ženy nadskočily. Kate přimhouřila oči a zadívala se na tetu. Koho zase viděla na pohřbu? Kdy měla čas domluvit své neteři další rande? Louis Albioni by jí takhle pozdě netelefonoval. Pochybovala, že vůbec ještě někdy zavolá.

Další zazvonění.

„Tak si pospěš a zvedni to,“ naléhala na ni Pru. Oči jí svítily, ale Kate si nebyla jistá, jestli za to může dychtivé očekávání, nebo alkohol.

Kate váhavě vstala. Když půjde pomalu, třeba ten člověk mezitím zavěsí.

Telefon však vyzváněl dál a Kate nakonec vzala do ruky sluchátko. Když ho zhruba po pěti minutách zase položila, zůstala stát na místě a zírala na starý černý přístroj s pocitem, jestli náhodou nepřichází o rozum. A ohromený výraz jí z tváře nezmizel, ani když se zase vrátila do obývacího

pokoje.

Teta Pru seděla na kraji pohovky, nohy pod sebou a kolena vytrčená vzhůru. „To byl Ale dlouhý hovor,“ poznamenala a snažila se při tom tvářit, že ji to vlastně nijak zvlášť nezajímá.

„Ano,“ přisvědčila Kate, jako by stále nechápala, co se vlastně stalo.

„Někdo, koho znám?“

„Ano, vlastně ano.“

„Oh?“

„Jacob Donnelly. Správní rada mě žádá, abych se ujala muzea jako kurátorka, dokud nebude ověřena poslední vůle.“

Obě ženy se na sebe mlčky zadívaly. Potom se jako první ozvala Pru. „To je skvělé. Můžeš teď zůstat doma.“

Doma, pomyslela si Kate. „Tohle už není její domov. Měla byt a zaměstnání v Alexandrii. Zanedlouho se tam musí vrátit. Jenomže…

„Zítra se sejdou na mimořádné schůzi, kde by to měli formálně posvětit. Jenom do doby, než se najde poslední vůle a potvrdí se její platnost. Ale umíme si představit, jaký osud čeká muzeum potom.“ Ztěžka dosedla do křesla. „Nemůžu uvěřit, že mě o to požádali. Připadá mi to šílené.“

„Ne, není,“ prohlásila Pru. „Máš k tomu ty nejlepší předpoklady. Znáš muzeum skrz naskrz. A máš ho ráda, což se o ostatních říct nedá, snad jen s výjimkou Marian.“ Zachichotala se. „Chtěla bych vidět, jak se zatváří Abigail Avondaleová, až se to dozví.“

„Já ne.“

„No, k čertu s ní,“ odfrkla si Pru. „Ale nemůžeš tam pracovat sama. Co když se ten vrah vrátí?“

Kate ztěžka polkla. Sama tam nebudu. Zůstane tam Janice. Aspoň myslím. Kromě toho bude muzeum plné lidí.“

Pru našpulila rty. „To muzeum už nebylo plné lidí celá léta. A Janice ti nebude k ničemu, i kdyby se tam nakrásně objevila. Nemysli si, lidi si dobře všímali, že v recepci vůbec nesedává,“ řekla.

„Potřebuje ozbrojenou ochranku. Ten praštěný usmrkanec, ten nový policejní šéf, ti někoho přidělí. Hned ráno mu zavolám,“ prohlásila Pru a spadla jí brada. Zvedla ruku k čelu. „Mám dojem, že na Alkohol opravdu nejsem stavěná.“

„Nedělá ti dobře,“ souhlasila Kate.

Pru se zvedla z pohovky a zavrávorala. „Vypadáš unaveně. Radši by sis měla jít lehnout,“ řekla a sklonila se ke stolu, aby odnesla skleničky.

„Já to uklidím,“ zarazila ji Kate. „Doprovodím tě domů.“

Teta Pru se však nenechala jen tak snadno vypoklonkovat. „Slib mi, že do muzea nevkročíš, dokud si nepromluvím s tím novým velitelem,“ řekla a vytrčila ukazováček tak zprudka, že svou neteř málem píchla do nosu. Kate uskočila a v duchu si představila, jak teta stejným gestem „přesvědčuje“ nového policejního šéfa.

„Správní rada se o tyhle věci určitě postará. Nemá smysl obtěžovat kvůli tomu šéfa policie. Ten má co dělat, aby dopadl toho vraha.“

„No, asi bychom mu měli dát příležitost, aby se pokusil dělat svou práci. Ale nechci, abys tam byla sama.“

Kate zůstala stát na schodech před domem a dívala se za tetou, jak cupitá po ulici až ke svému domku a stoupá po schodech. Když se pak rozsvítilo světlo u hlavních dveří, vrátila se dovnitř.

Bude z ní kurátorka. Považovala si to za čest, i když to nemělo trvat déle než pár týdnů. Takovou poctu si vůbec nezaslouží. Vždyť profesorovi nijak nepomohla. A teď byl mrtvý. Sebrala ze stolku skleničky a odnesla je do kuchyně. Když je pak oplachovala, uvažovala, jaký obrat teď nastal v jejím životě, a litovala, že se o své pocity nemůže podělit s profesorem.

Vtom zůstala stát jako opařená. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Profesor byl zavražděn, a ona se stane kurátorkou muzea. To je voda na mlýn policejního šéfa Mitchella. A Kate bude moci mluvit o štěstí, pokud neskončí za mřížemi namísto v muzeu.

10.

TEPRVE NAZÍTŘÍ RÁNO, když zase stála před muzeem, Kate pořádně pochopila, co všechno včerejší telefonát Jacoba Donnellyho vlastně obnáší.

Je kurátorkou muzea. Zachvěla se pýchou i radostí, která se však mísila s nezměrnou lítostí nad ztrátou starého přítele.

Teď však neměla čas na smutek nebo na obavy o vlastní bezpečí. Čekala ji spousta práce. Měla na sobě tmavomodrý kalhotový kostým a na míru ušitou halenku s jemnými proužky. Věděla, že jí tohle oblečení přidává léta a vypadá v něm seriózněji než normálně. Nosívala ho na konference, a mělo by tedy zapůsobit i na správní radu. Třeba jí pomůže také v očích velitele Mitchella, ale dost o tom pochybovala. Ženy v kalhotových kostýmech si nový policejní šéf možná běžně dává k snídani.

Ulevilo se jí, když viděla, že žlutá policejní páska už ze dveří zmizela. Celý dům vypadal úplně normálně, vůbec ne jako místo, kde se stala vražda.

Vešla dovnitř a stiskla všechny vypínače, které cestou minula. Pár dolarů navíc za elektřinu je už nezruinuje, ale živá, jasná atmosféra by mohla leccos ovlivnit.

Vystoupala po schodech a před pracovnou se jí roztřásla kolena.

„Zbabělce,“ zamumlala a otevřela dveře.

Uvnitř všechno vypadalo úplně normálně. Skoro čekala, že za stolem uvidí sedět profesora, hlavu skloněnou nad některým z jeho rébusů. Židle však byla prázdná – a nová. Podložka zmizela ze stolu i s rébusem.

Někdo tu uklidil. Odložila kabelku i aktovku na židli u psacího stolu a zadívala se na pracovní desku. Po stranách i vepředu ležely pečlivě srovnané knihy, jenom místo, které předtím zaujímala podložka, zůstalo prázdné. Zírala na něj, dokud si v duchu nevybavila stránku s rébusem. Vzpomínala, jaká čísla tehdy spatřila. Několik sedmiček a kolečko. Muselo tvořit součást osmičky, devítky, šestky?

Nuly se v sudoku nepoužívají.

Potřebovala kopii té stránky. Ale nevěřila, že by se Elmiřin synovec propůjčil k něčemu nelegálnímu.

Profesora by to k životu stejně nevrátilo. Ale pro své vlastní klidné svědomí musela zjistit, jak ten rébus vypadá. Bylo to jen intuitivní, nesmyslné přání, ale podvědomě jí na té stránce pořád něco nesedělo. Něco, čemu nedokázala přijít na kloub.

Vzdychla, popošla doprostřed místnosti a zadívala se na koberec, kam dopadaly sluneční paprsky. Vedle profesorova křesla spatřila úhlednou hromádku knížek s rébusy sudoku, jako kdyby čekaly, až je jejich majitel zase vezme do ruky. Na skříňce dosud stála stříbrná skříňka s příbory. Nikoho nenapadlo, že by ji měl uklidit, a Kate se při pohledu na tento skvost zúžil dech.

Ztěžka polkla a snažila se uklidnit. Pláč jí teď nepomůže – ani odhalit vraha, ani zachránit muzeum.

Přistoupila ke knihovně a čekala, že tam najde spícího Ala. Ale na jeho obvyklém místě ho neviděla. Nastražila uši, jestli neuslyší známé žuchnutí, které by jí naznačilo, že je někde poblíž. Ale vládlo tu naprosté ticho.

Stála vedle podstavce s cikánskou křišťálovou koulí. Nedotkla se jí. Asi k tomu nikdy nesebere odvahu. Zadívala se do jejího mléčného skla. Nech mě nahlédnout do budoucnosti, zašeptala. Prozraď mi, kdo zabil profesora. Pověz mi… cokoliv. Ale v neprůhledném skle věštecké koule se žádný obraz neobjevil.

Sebrala veškeré síly a posadila se ke stolu. Původní radost, že se stane kurátorkou, byť jen dočasnou, z ní vyprchala. Její rozhodnutí uvést všechno do pořádku jí teď připadalo naivní. Naivní a nesmyslné. Zaťala ruce v pěst a položila je na desku.

To by stačilo. Čeká ji spousta práce.

Vytáhla z aktovky notebook a zapnula ho. Kontrolka se rozsvítila. Otevřela nový dokument a napsala: Koupit novou psací podložku. Koupit tiskárnu s kopírkou. Fax.

Uložila dokument do paměti a otevřela nový. Začala sepisovat další seznam. Najít ztracené šeky, zaplatit účty za služby.

Vyhodit Janice. Hned vzápětí větu smazala, ale udělalo jí dobře, že ji aspoň napsala.

Vyžádat si inventární soupis. Mezi dokumenty ve skříňce žádný seznam nenašla. Zeptat se na pojištění. Vyřešit problémy s půjčkou.

Vyměnit žárovky za silnější. Pořídit seznam nejnutnějších, bezodkladných oprav. Požádat správní radu o peníze na odměnu pro řemeslníka.

Řemeslníka nakonec vymazala. Jen bůh ví, kolik svobodných řemeslníků má teta Pru v zásobě. Ty žárovky může vyměnit sama. Ve sklepě jsou štafle. Žádnou radost z toho však neměla, protože zdejší sklep se ani v nejmenším nepodobal sklípku u nich doma, ve kterém otec skladoval víno. Ten zdejší je vlhký a strašidelný. Třeba by ty štafle mohla přinést Janice.

Kde vlastně je? Vždyť je skoro půl desáté. Třeba se tu už neobjeví.

Kate otevřela program Excel a na obrazovce notebooku se objevila tabulka se spoustou kolonek. Nahoře nadepsala: Osoba, Motiv, Příležitost a Další údaje.

Tohle měla udělat už minulý týden, místo toho, aby se utápěla ve smutku. Ztratila drahocenný čas.

Do prvního sloupce zapsala seznam jmen, který dala dohromady včera večer. Potom k jednotlivým osobám doplnila veškeré informace, které se o nich díky tetě Pru dozvěděla. Prázdná plocha se začala zaplňovat.

Kate se teď pohybovala na známém území. Stačí, když shromáždí veškeré informace a logicky je uspořádá. Použije dedukční metodu. Stejně jako v sudoku. Jako v matematice. Až celou tabulku zaplní, zjistí, kdo je vrah.

Abigail Avondaleová. Motiv: Nenávist k otci (kvůli minulosti?), Nemovitost (nákupní středisko?) Když však chtěla vyplnit kolonku Příležitost, nevěděla jak dál. Neměla tušení, jak a kdy se Abigail s otcem viděla. Když z muzea odcházela, profesor byl ještě naživu. Posunula kurzor ke kolonce Další údaje.

Výhrůžky (násilím nebo soudem? Zeptat se Simona).

Jacob Donnelly. Motiv: Dlouhodobá nevraživost (příčina neznámá). Vypadalo to zlověstně. Pomsta za něco, co se událo před padesáti lety?

Janice Kruppsová. Kate cítila zadostiučinění, když na seznam dopisovala i tohle jméno, přestože neviděla sebemenší důvod, kvůli kterému by profesora zavraždila právě Janice. Vždyť na něm přímo lpěla. Co když už dál nedokázala snášet profesorovu lhostejnost? Viděla by ho radši mrtvého, než aby si přiznala, že u něj nemá naději? Jenomže je tu stejná otázka – proč až teď?

Když Kate zapsala první tři jména, zamyslela se. Váhavě začala uvažovat o Marian Teasdaleové. Jenomže ta neměla vůbec žádný motiv.

Z náhlého popudu pak rychle dopsala na seznam Darrellovo jméno. S Abigail se očividně zná a nepodnikl nic, čím by pomohl vyřešit ten problém s půjčkou. A Kate ho prostě neměla ráda. Tohle se ovšem vědeckému přístupu vymyká.

Zadívala se do tabulky a uvědomila si, že s výjimkou Darrella si podezřelé zapsala v abecedním pořadí. Vytvořila novou kolonku mezi Abigail a Jacobem a Darrella do ní přesunula. Ve skutečnosti by měla podezřelé řadit podle pravděpodobnosti. Ale musí počkat, dokud nezíská víc údajů.

Zamyslela se. Dokážeš odhadnout, jak se podle tebe zachová člověk, který se ocitne na pokraji sil? Nemůžeš přece založit svoji teorii na dohadech. Jenomže jak jinak pochopíš, co člověka přiměje k iracionálnímu chování? Teď se ocitla na tenkém ledě. Lidé se pokaždé nechovají přesně tak, jak by

měli.

Napadlo ji, jestli velitel Mitchell používá stejnou metodu, když chce zúžit okruh podezřelých. Jenomže on má k dispozici mnohem víc informací než ona. Ale o žádnou z nich se s ní nepodělí.

„Což nevadí, pokud se ti toho vraha podaří odhalit,“ řekla si tiše sama pro sebe.

Dodatečně si vzpomněla ještě na jedno jméno. Příliš se jí nechtělo zařazovat ho mezi podezřelé. Ale chtěla být objektivní, i když se jí to v tomto případě příčilo. Protože profesor ho měl rád. Vytvořila novou kolonku pro Harryho Perkinse. Nevěděla o něm skoro nic, jenom že strávil spoustu času v muzeu a bydlel v zanedbaném brlohu se svým odporným strýcem.

A zmizel. Právě tohle hovořilo proti němu. Možná že ho už Mitchell hledá – ne jako pohřešovaného, ale jako podezřelého z vraždy.

Vtom zacinkal zvonek nad hlavními dveřmi. „Janice zřejmě přece jenom přišla do práce. Ví už, že se Kate stala dočasnou kurátorkou? Možná že právě Janice ztělesňuje Kateinu první zatěžkávací zkoušku v nové funkci.“

„Pane profesore, dejte mi aspoň trochu ze své trpělivosti,“ zašeptala Kate sama pro sebe. Nesnášela hádky, ale věděla, že to udělat musí, a to čím dříve, tím lépe. Taktně, ale nekompromisně. Už se od ní nenechá týrat. Teď tady rozhoduje ona.

Uložila notebook do brašny, prohrábla si rukou vlasy a uvolnila jeden z hřebínků, který udržoval její vlnité vlasy upravené. Roztřesenýma rukama ho zase vrátila na místo. Přejela si jazykem okoralé rty a zamířila ke schodišti.

Ještě než stačila sejít ze schodů, Janice ji přimrazila k zemi ledovým pohledem.

Kate v sobě potlačila chuť otočit se a znovu vyběhnout nahoru. „Dobrý den,“ pozdravila ji a doufala, že takhle nějak by měl znít hlas kurátorky muzea. S náznakem autority, který se jí nikdy předtím v hlase neobjevoval. Zároveň se usmála, aby dala Janice najevo, že s ní chce jednat když ne přátelsky, pak aspoň civilizovaně. Janice však měla vlastní hlavu.

Jakmile Kate došla k jejímu stolu, Janice sáhla do tašky, vytáhla z ní noviny a rozevřela je před sebou.

Kate se zhluboka nadechla. „Předpokládám, že vám už ze správní rady zavolali a oznámili, že jsem se stala dočasnou kurátorkou, dokud neskončí pozůstalostní řízení.“

Janice ji dál ignorovala. Kate musela sebrat všechny síly, aby se nedala na ústup. Ve skutečnosti jí Ale Janice nemohla nijak ohrozit. Janice tu totiž byla jenom z Kateiny milosti.

Nakonec se na Kate zadívala přes horní okraj novin. „Možná že jsi dostala, cos chtěla, ale nepotrvá to věčně.“

Ta slova se jí dotkla. „Janice, nevím, co –“ Konec věty nechala viset ve vzduchu. Je přece úplně jedno, proč jí Janice nemůže přijít na jméno. Pohár Kateiny trpělivosti přetekl. „Očekávám, že až do

odvolání zůstanete na svém místě. A příště prosím přijďte do práce včas. A bez novin.“

A ke svému vlastnímu překvapení jí hned nato vytrhla noviny z ruky, složila je a zasunula pod paži.

„A vynasnažte se prosím, aby se návštěva muzea stala pro veřejnost příjemným zážitkem.“

Otočila se na podpatku a zamířila chodbou do kuchyně, protože si uvědomovala, že by nedokázala klidně vystoupat do schodů. Bála se, že by jí nervy mohly vypovědět službu.

Odhodila noviny na stůl, přistoupila k dřezu a napila se vody, aby si zchladila ústa i celé hrdlo. Co ji to popadlo? Rozhodně to nebyla profesorova trpělivost.

Keře před oknem připomínaly džungli a kvůli přerostlým, nestříhaným zimostrázům dovnitř vůbec nesvítilo slunce. A přestože jsou zimostrázy stále zelené dřeviny, Kate si všimla, že spousta lístků je zažloutlých.

Kate postavila skleničku a zadními dveřmi vyšla ven. Tráva byla posekaná až ke schodům a někdo se dokonce pokusil ostříhat zimostráz, k němuž vedla neudržovaná pěšinka.

Kate se po ní bezmyšlenkovitě vydala a vklouzla mezi přerostlé keře. Okamžitě ji obklopila divoká vegetace. Jako dítě tudy procházela se zakloněnou hlavou, a místo aby se nechala vést dopředu ušlapanou cestičkou na zemi, dívala se na modrý proužek oblohy, který se vinul mezi pečlivě zastřihnutou zelenou hradbou. Teď se jí nad hlavou splétaly větve a štěrkopísek byl zadupaný do hlíny.

Odbočila do strany a pokračovala dál. Ušla jen několik kroků, když vtom si uvědomila, že už nedokáže najít cestu nazpátek. Pěšinky a odbočky, které znávala jako dítě, úplně zmizely.

Chvíli bloudila, ale nakonec se jí podařilo ze zeleného bludiště vyjít. Zapsala si do paměti, že musí do seznamu doplnit ještě zahradníka.

Do prvního patra se pak vrátila po zadním schodišti, protože neměla chuť na další setkání s Janice.

Strávila v pracovně celé dopoledne, dveře otevřené, aby slyšela případné návštěvníky. Nikdo se neobjevil. Když Janice odešla na oběd, odvážila se Kate sestoupit dolů.

Postupně prošla všechny místnosti v přízemí. Muzeum působilo prázdně. Uvědomila si, že ještě vůbec ničeho nedosáhla. V kabelce našla cereální tyčinku a snědla ji. Neměla to srdce odejít z muzea ani na oběd.

Odpoledne si začala lámat hlavu, jak by se vlastně měla zachovat na večerním zasedání správní rady. Přece nemůže vstát a prohlásit: „Co jste provedli s profesorovými penězi?“ Nebo: „Kde jste byli ten večer, kdy profesora zavraždili?“

Tak co jim řekne? Děkuju vám, že jste ze mě udělali kurátorku, i když jenom na chvilku? Nechtěla být kurátorkou. Chtěla nazpátek profesora. Vstala a zadívala se z okna. Dobrý večer. Jsem ráda, že jste přišli. Ne. Vždyť oni pozvali ji.

Na tom nesejde. Prostě přijde a setká se s nimi. Oni ji seznámí s jejími povinnostmi. Ona se jich vyptá na rozpočet, na inventář. Třeba se jí podaří zjistit, jak vlastně vznikl ten dluh. To by bylo skvělé.

11.

V ŠEST HODIN VEČER Kate seběhla ze schodů, aby odemkla dveře. Překvapilo ji, když zjistila, že Janice ještě sedí za stolem.

„Na schůze správní rady tady vždycky zůstávám,“ prohlásila Janice. „Pořizuju zápis.“

„Oh,“ vydechla Kate. „Vy jste tajemnice rady?“

„Villetta je tajemnice, a k tomu má na starosti pokladnu, ale je teď nemocná a nemůže plnit svoje povinnosti. A protože Jacob taky často chybí, chtěla jsem nějak vypomoct.“

To určitě, pomyslela si Kate nevraživě. Vtom si vybavila profesorův hlas. Trpělivost. Kousla se do rtu. Předváděla Janice dvě své nejhorší vlastnosti – netrpělivost a vznětlivost. Musí se trochu krotit.

Vtom zazvonil zvonek.

Kate cítila, jak se o ni pokouší panika. Teď ne, okřikla se v duchu. Dívej se na ně jako na matematiky. Janice vyskočila, ale Kate ji cestou předběhla.

Ve dveřích stál Jacob Donnelly a vypadal ještě ztrhaněji než na pohřbu.

„Dobrý večer, pane Donnelly, pojďte prosím dál.“

„Katie,“ řekl. „Je to hrozné, co se stalo Peteru Thomasovi. Ještě že tu jste vy, takže to po něm můžete pře vzít.“ Začal si rozepínat kabát – béžový plášť do každého počasí.

Neblázni, pomyslela si Kate, která si okamžitě vzpomněla na postavu v plášti, na kterou tehdy večer narazila ve dveřích. Vždyť je podzim. Všichni přijdou v kabátě.

Donnelly kývl hlavou na Janice. „Prosím vás, až přijdou ostatní, pošlete je dozadu,“ řekl jí a pokračoval po chodbě dál, do zasedací místnosti správní rady.

Po něm dorazila Marian Teasdaleová, na sobě plášť v barvě velbloudí srsti. Byla bez klobouku a obličej jí rámovaly jemné šedivé vlny. Měla ty nejmodřejší oči, jaké Kate v životě viděla. Zdálo se, jako by jimi rozsvítila celou místnost. Kate rázem pochopila, proč se do ní profesor zamiloval. A proč proti ní Janice neměla nejmenší šanci.

Marian k ní napřáhla obě ruce. „Jsem tak šťastná, že jste přijala naši nabídku. Petera Thomase by to nesmírně potěšilo.“

„Děkuju,“ odpověděla Kate. „Jsem ráda, že vám můžu pomoct.“ Připadalo jí, že se chová nemožně. Proč se nedokáže chovat stejně přirozeně jako tahle žena?

„Já také.“ Marian stiskla Kate ruku a vešla do haly. „Dobrý večer, Janice.“

Janice jenom mrazivě kývla hlavou. Kate cítila, jak v ní začíná všechno vřít. Marian Teasdaleové se blížila osmdesátka, a Janice nemohlo být o moc víc než šedesát. Muž, kterého obě tyto ženy milovaly, byl mrtvý.

Ostatní přišli během krátké chvilky. Nejdřív vystoupal po pěti schodech jakýsi obtloustlý muž s dýmkou, ze které neustále pobafával. Kate odhadovala, že mu je něco kolem šedesátky. Bryskně se představil jako Erik Ingersoll. Podal jí kabát a klobouk a potom zamířil do zadní místnosti.

Další plášť, pomyslela si Kate. Jenomže člověk s touhle postavou by nedokázal vyběhnout na chodník jako ten vrah. Odnesla Ingersollovy svršky do skříně, kde si právě věšela svůj velbloudí kabát Marian.

Zavadila pohledem o svrchník a usmála se na Kate.

Další dva členové správní rady přišli společně. V jenom z nich Kate poznala Johna Elkse, který se do Granville přistěhoval před patnácti lety.

„Katie McDonaldová,“ řekl a podal jí ruku. „Prudence je určitě šťastná, že jste přijela na návštěvu a že vás má doma, i když za takových smutných okolností.“ Potom představil svého společníka Daniela Crowdera, dalšího postaršího pána. Ten se neobtěžoval vzít si na sebe oblek a kravatu, ale přišel v khaki kalhotách, kostkované košili a lovecké prošívané bundě.

Celá správní rada je ve věku, kdy už každého z nich může postihnout nějaká zdravotní příhoda, pomyslela si Kate. Všem se už blíží nejmíň sedmdesátka. Do muzea by měla přijít mladá, energická krev.

Když dorazila poslední členka správní rady, Kate se zaradovala, že konečně vidí mladší tvář, zhruba svou vrstevnici. Připadala jí povědomá. Obličej měla orámovaný kaštanovými vlasy, které jí splývaly na ramena. K tomu tmavohnědé oči a plné rty.

„Katie, už si mě nepamatuješ, viď? Viděla jsem tě na té smuteční recepci, ale nechtěla jsem tě rušit. Ginny Sue Brightová.“

„Ginny Sue?“ Kate se na ni zadívala s otevřenými ústy. Ginny bývala úplně obyčejné děvče, ale díky své přátelské povaze měla vždycky spoustu kamarádů. Na rozdíl ode mě, napadlo Kate. „Vypadáš úplně jinak.“

Ginny se zakřenila. „Doufám, že jsi to myslela jako poklonu.“ Kate se začervenala. „Ano, myslela. Moc ti to sluší.“

Ginny zavrtěla hlavou. „Ty vypadáš pořád stejně. Jenom jsi větší.“ Kate se začervenala ještě víc.

„Ty kratší vlasy se mi líbí. Je to pravda, že pracuješ v jedné z těch utajovaných vládních institucí?“ zeptala se Ginny, když spolu vcházely dovnitř.

„Já… pracuju v týmu s dalšími matematiky.“

„To musí být skvělé.“

Kate na ni vrhla nevěřícný pohled.

„Chci tím říct, že je skvělé, když máš kolem sebe spřízněné duše.“ Kate přikývla. Cvok mezi cvoky.

Ginny se stále usmívala.

Kate konečně vyhrkla: „A co děláš ty?“

Ginny se rozesmála. „Učím ve čtvrté třídě tady v Granville. Ve škole Patricka Henryho. Dostala jsem se ven z města jenom v době, kdy jsem studovala učitelství, ale hned potom jsem se zase vrátila.“ Pokrčila rameny. „Ale dělám to ráda. Děti jsou úžasné, aspoň většinou. A má to své výhody.“

Kate pokývala hlavou a horečně přemýšlela, co by řekla. Když si představila, že by učila děti ze čtvrté třídy, udělalo se jí mdlo.

„Přijela jsi na dlouho?“

„Nevím. Profesor… ještě si nejsem jistá.“

„Je to obrovská ztráta. Pro celé město i pro všechny přátele. Doufám, že tu zůstaneš.“ Ginny Sue ztišila hlas. „Správní rada má už dávno nejlepší léta za sebou. Je to poslední basta granvilleských staříků. Než se k něčemu rozhoupe, trvá to vždycky celou věčnost. Ta renovace má už několikaměsíční skluz. A s tím proklatým nákupním střediskem, které nám visí nad hlavou, a profesorovou vraždou –“

„Ginny Sue. Schůze už začíná.“ Ze dveří zasedací místnosti vyšel Jacob Donnely a pokynul jim rukou, aby šly dovnitř. „Katie, buďte tak hodná.“

Kate popadla stoh kancelářských desek, které ležely na Janicině stole, a společně s Ginny Sue vklouzla do místnosti.

Hned u dveří zaslechla Marian Teasdaleovou. „Mrzí mě, že Villette je špatně, a nemohla dnes přijít.“ Hned nato však veškerý hovor uvnitř ustal a pět členů správní rady se otočilo k oběma ženám.

„Posaďte se sem, Katie,“ řekla Marian a ukázala na židli vedle sebe a nalevo od Jacoba Donnellyho, který seděl v čele stolu. Kate napadlo, že právě tam zřejmě sedával profesor. Dokáže ho vůbec nahradit, i když jenom dočasně?

Posadila se. Přímo naproti sobě měla Erika Ingersolla. Jason Elks a Daniel Crowder obsadili dvě protější židle na opačném konci stolu.

Janice seděla na rozkládací židli kousek od stolu, na kolenou stenografický blok a pero připravené k okamžitému použití.

„Začneme kontrolou zápisu,“ ujal se slova Jacob Donnely. „Janice, přečetla byste zápis z minulé schůze?“

Janice se napřímila. „Schůze konaná…“

Kate poslouchala každé slovo, ale nic ji nezaujalo. Žádné zásadní problémy se tehdy neřešily.

„Kdo má nějaké připomínky?“

Od zahájení porady uplynulo deset minut. Jacob Donnelly si odkašlal. „Nejdřív bych chtěl poděkovat Katie McDonaldové, že přijala naši nabídku, aby se stala dočasnou kurátorkou muzea. V pohledu na určité věci jsme se občas s Peterem Thomasem rozcházeli, ale jeho smrt znamená pro naši společnost ztrátu.“

Jenom tohle? podivila se v duchu Kate. V pohledu na určité věci jsme se rozcházeli? Že by granvilleská šuškanda jejich spory jenom nepřiměřeně nafoukla?

„A protože jsme se dnes sešli na mimořádné schůzi, navrhuji, abychom pro tentokrát pominuli běžnou agendu a přešli přímo k jádru věci. Jsme v pořádné kaši.“

Kate se musela kousnout do rtu, aby se nerozesmála. Z úst tak kultivovaného a význačného člověka zněl výrok o kaši dost kuriózně.

„Za prvé a především je tady ten problém s tříměsíčním skluzem ve splácení půjčky. Uložil jsem Darrellovi, aby to prověřil. Tři měsíce nepřišla žádná splátka. Zato z něj byly vybrány značné částky.“

„Platili jsme to palmáre firmě Balboa a synové,“ ozvala se Ginny Sue.

„To je jenom kapka v moři.“ Donnelly sáhl do kapsy a vytáhl z ní poskládaný list papíru z počítačové tiskárny s aktuálním stavem na účtu. Rozložil ho a nechal kolovat.

„Dobrý bože na nebesích! Chybí skoro dvě stě tisíc,“ zhrozil se Jason Elks. „Co se to sakra děje? Neříkejte mi, že na to sáhl Peter Thomas. Proboha, vždyť je v sázce celý jeho dům i s muzeem.“

Ginny se zadívala na papír a zbledla. Když list obešel stůl, všichni se rozpovídali, jeden přes druhého.

„Mimo zápis,“ vykřikla zostra Janice. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Teprve když Jacob zvedl ruku, všichni zmlkli.

„Vím, že Katie se v té věci obrátila na Darrella. Podařilo se vám zjistit, kam se ty peníze poděly?“

„Ne,“ odpověděla Kate překvapeně. „Není jasné, kdo – kde byly ty šeky vyplněny. A nenašla jsem je.“ Zaletěla pohledem k Janice. Seděla skloněná nad blokem, takže jí neviděla do obličeje.

Všichni otočili hlavu k Janice.

„Janice, uhradil profesor ty splátky?“

Janice hlavu nezvedla. „Pokud vím, za profesorovy finanční záležitosti jsem nezodpovídala.“

Houby nezodpovídala, pomyslela si Kate. Janice měla na starosti veškerou poštu. Odesílání i přijímání všech písemností. Kate však usoudila, že teď není vhodná ani doba, ani místo, aby obvinila Janice z nedbalosti, nebo dokonce z toho, že splátky do banky nepoukázala záměrně.

„Katie, ty peníze potřebujeme najít.“

Kate přikývla. Podnikne všechno, co je v jejích silách, aby muzeum zachránila.

„Vím, že se zabýváte teoretickou matematikou, ale zvládnete základní účetnictví?“

Kate cítila, jak jí stoupá krev do obličeje. Katie je cvok. „No, umím sčítat a odčítat a porovnávat příjmy a výdaje. Ale kdo ty výdaje kontroluje?“

„Peter Thomas,“ odpověděl Donnelly a rozhlédl se po ostatních. „Správní rada předpokládala, že

když je na té půjče podepsaný, a protože Villeta byla… nemohla vykonávat povinnosti pokladníka, měl by za její splácení odpovídat on.“

„Tak to dopadá, když se svěří peníze člověku, který má hlavu v oblacích,“ ozval se Erik Ingersoll a založil si ruce s propletenými prsty na břiše.

„Mimo zápis.“

„Děkuju vám, Janice.“ řekl Jacob nevzrušeně. „Ty peníze někde musí být. Takové ohromné částky se přece jen tak nevymknou kontrole. To by se nestalo ani Peteru Thomasovi.“

Z Jacobova hlasu zazněl hořký podtón. Spočívalo snad jádro jejich dávného sporu v penězích? Chová bankéř zášť proti profesorovi dokonce i po jeho smrti?

Marian zvedla ruku. „Jacobe, nabízela jsem se, že ty dlužné splátky uhradím. Peter Thomas mi to nedovolil. Ale teď nabízím totéž správní radě.“

Kate se na Marian zadívala. Oči jí stále svítily, ale tentokrát se jí do nich draly slzy. Kate se na to nemohla dívat.

„To je od tebe nesmírně velkorysé, Marian, ale problém ztracených peněz to nevyřeší. Banka to naštěstí nebude muset vymáhat, dokud neskončí dědické řízení.“

„Našli poslední vůli?“ zeptal se Jason Elks.

„Pokud vím, tak ne. Závěť by všechno urychlila, ale zároveň se tím muzeum ocitlo v ohrožení.“

„Podle mě je naprosto jasné, co Abigail s domem udělá,“ poznamenala Ginny. „Prodá ho těm lidem, co tu chtějí stavět nákupní středisko.“

„Ale ne muzeum hlavolamů. My tvoříme samostatné sdružení,“ připomněla Marian. „A pokud to v poslední vůli není výslovně uvedeno jinak, hlavolamy i nadále patří nám.“

„Což znamená, že budeme muset najít nové prostory,“ vložil se do hovoru Ingersoll. „Pokud chceme muzeum zachovat.“

Kate se zadívala na Marian. Hlavolamy patřily sem, stejně jako sem patřil i Aloysius.

„Je to možné,“ připustil Jacob. „Ale protože Balboa a synové začátek té rekonstrukce muzea zase odložili, a navíc neznáme znění poslední vůle, pokud vůbec nějaká existuje, zatím nemá smysl tohle řešit. Vlastně nemá smysl řešit žádnou záležitost, která se týká muzea. Takže končím schůzi,“ prohlásil Jacob, vstal ze židle a vyšel z místnosti.

Všichni ostatní zůstali nehnutě sedět. Zdálo se, že je všechny – včetně Kate – překvapilo, jak je Jacob zčistajasna rozpustil.

„Kvůli tomuhle jsem ujel skoro padesát kilometrů?“ ozval se Daniel Crowder.

Jason Elks ho poplácal po zádech. „Tak pojď ke mně, zahrajeme si šachy. Bydlím hned za rohem.“ Kate vzala ze stolu složku s dokumenty a vyšla za ostatními na chodbu. Vůbec nedostala příležitost

položit jim připravené otázky a vyptat se na svoje povinnosti.

Na chodbě na ni už čekala Ginny Sue. „Máš zítra v poledne čas? Zašly bychom si na oběd.“

„Já?“ zeptala se Kate.

„Jo, ty.“ Ginny Sue se široce usmála. „Vsadím se, že od příjezdu jsi ještě neměla příležitost trochu se uvolnit a přijít na jiné myšlenky.“

„Vlastně ne,“ přiznala Kate.

„Tak co říkáš? Zítra se neučí, děti mají volno kvůli církevnímu svátku, tak toho můžeme využít a trochu si popovídat.“

„Dobře,“ souhlasila Kate. „S radostí.“

„Výborně,“ rozzářila se Ginny Sue. „V jednu? U Rayette? To už bude po hlavním poledním náporu, takže tam budeme mít celý podnik skoro samy pro sebe.“ Dopnula si silnou pletenou vestu až ke krku a strčila si pod paži kabelku.

Kate ji doprovodila ke dveřím.

„Proboha, to se ochladilo! Takže se uvidíme zítra.“ Ginny Sue si zvedla límec a seběhla ze schodů.

Kate za ní zavřela dveře a úplně se roztřásla. Zakrátko bude nutné topit. Kotel si zřejmě vyžádá nějakou údržbu. A přitom vůbec neměla příležitost zeptat se, s jakou částkou na údržbu může počítat. A na jak dlouho.

Janice seděla za stolem, oblečená do kabátu.

„Zůstanete tu dlouho? Musím zamknout.“

„To je v pořádku, Janice. Jen jděte. Já zamknu.“

„Ale vy –“

„Mám vlastní klíče a vím, co dělat. Na shledanou zítra.“

Janice váhala. Kate zadoufala, že se s ní zase nebude muset dohadovat. Najednou měla pocit, že ji bolí celé tělo. Připadalo jí, že všechny ty překážky, které se před ni nakupily, nikdy nezdolá. Ale musí si získat autoritu.

„Dobrou noc.“

Janice neochotně uchopila jeden z klíčů na velkém kroužku a odemkla dolní zásuvku svého psacího stolu. Vytáhla z ní kabelku a zase šuplík zamkla. Vstala, bez jediného slova došla ke dveřím a vypochodovala ven.

Kate si uvědomila, že poprvé v životě se jí Janicina neurvalost nijak nedotkla. Daleko víc ji zajímalo, co se skrývá v té zásuvce. Proč ji potřebuje zamykat, když je přes noc muzeum zavřené a ráno ho jako první odemyká ona sama?

Přepadla ji neodolatelná touha dozvědět se, co je uvnitř.

Kvapně přistoupila k oknu v průčelí a poodhrnula závěs. Ještě Janice zahlédla, jak otevírá branku, potom ji za sebou zavírá, kontroluje, jestli zaklapla západka, a vychází na chodník.

Kate zůstala stát u okna, dokud neměla jistotu, že je Janice skutečně pryč. Potom spustila závěs a vyběhla nahoru pro profesorovy klíče. Ráno je viděla v jeho psacím stole.

Vzala dolů celý kroužek, znovu zkontrolovala, jestli se do muzea někdo nevrací, a posadila se na Janicinu židli.

Dokonce i při vloupání postupovala systematicky. Začala největším šuplíkem uprostřed. Ten byl odemčený a obsahoval běžné kancelářské potřeby – tužky, svorky, samolepky, pastilky na zažívání a několik proplacených faktur. Jedna z nich byla za služby. Aspoň mají zajištěné světlo a teplo i na příští měsíc.

V horní zásuvce napravo ležel stoh kancelářského papíru. Ve druhém manilové obálky, plánovací kalendář, otevřený na měsíci srpnu, červené poznámkové kartičky a děrovačka.

Když se dostala k dolní zásuvce, na chvilku zaváhala. Nikdy v životě nic podobného neudělala. Nikdy se nikam nedobývala. Nikdy se nepřehrabovala v cizích věcech. Jenomže ať už v té zásuvce leželo cokoliv, patřilo to zřejmě muzeu. A pokud Janice nebyla ochotna prozradit, co ví o těch ztracených šecích, nezbývala jí jiná možnost, než zjistit si to sama.

Šikovná omluva člověka, který se přehrabuje v cizích věcech.

Nervy měla napnuté, takže si počínala neohrabaně a ruce se jí třásly, když postupně zkoušela všechny klíče. Samozřejmě že se do zámku hodil až ten poslední. Hladce vklouzl dovnitř a s kliknutím se otočil. Kate otevřela šuplík a málem se rozesmála, když spatřila ozdobný flakónek parfému vedle brožovaného románu pro ženy Otrokyně lásky. Odsunula voňavku stranou a vzala do ruky knížku. Zajímalo ji, co leží pod ní.

Účetní kniha vázaná v modrém plátně. Znovu nastražila uši, aby se ujistila, že Janice nevrazí do dveří a nenachytá ji u svého stolu. Co kdyby to udělala? Kate měla právo prohlédnout si veškeré doklady, které se týkají muzea.

Ale proč tady tahle špehuješ?

Protože je zbabělá. Takhle může hledat nesrovnalosti, aniž by Janice z něčeho přímo obvinila. Když nic nenajde, nikdo se to nedozví.

Vytáhla knihu a otevřela ji. Drobné výdaje, zněl velký úhledný nadpis na první stránce. Kate pocítila zklamání. Ale možná že najde něco užitečného. Otočila list. Kancelářský papír – $100. Inkoustová náplň do tiskárny – $250. Ale nikde žádný počítač ani tiskárna, pomyslela si Kate. Ledaže by je měl profesor nahoře, ve svém bytě.

Kate vůbec nenapadlo, že by mohla použít profesorovy klíče a zjistit to. Profesorovo soukromí by nikdy nenarušila, ani po jeho smrti. Musí požádat Simona, aby to zjistil, až dostane povolení a půjde do bytu hledat poslední vůli.

Kancelářské potřeby – $400. To není možné. Kate tady žádné kancelářské potřeby neviděla, a i

kdyby, rozhodně nemohly stát tolik peněz. Znovu se pozorně zadívala do knihy, jestli se třeba nespletla v desetinné čárce. Ale nespletla. Byly to určitě čtyři stovky dolarů. Potom následovalo několik dalších položek, jejichž ceny jí připadaly víceméně v pořádku. Bulletin správní rady.

Neexistující tiskovina v ceně devíti set dolarů.

Kate už začínala chápat, proč Janice zásuvku zamyká. Zato vůbec nechápala jinou věc: Jak může člověk, který si takto pomáhá ke značným částkám, zanechávat tak zřejmé písemné důkazy svého počínání. Janice si neustále přilepšovala z peněz určených na drobné výdaje. Nakládala stejně i s penězi určenými na splátky bankovní půjčky?

Kéž by Kate našla ty použité šeky. Ten kdo je proměnil v hotovost, pak určitě všechny doklady o té transakci zničil. Jenomže Janice si veškeré důkazy o svých drobných krádežích zapisovala.

Janice muzeum okrádala. A je úplně jedno, jestli si všechno zapisovala jenom z hlouposti, anebo z nestoudnosti. Musí to skončit.

V zásuvce pak Kate našla ještě dva časopisy – Bydlení na venkově a Glamour. Důsledek osamělého života, pomyslela si Kate.

A vtom pochopila, proč se jí teta tak usilovně snaží najít ženicha. Cítí se Pru osamělá? Bojí se, aby Kate nedopadla stejně? Možná. Ale ani teta, ani ona nikdy nezahořkne jako Janice.

Kate postupně vrátila všechny věci do zásuvky a rozložila je přesně tak, jak je našla.

Vtom zaslechla od hlavních dveří nějaký zvuk. Srdce jí rázem vyskočilo až do krku. Leknutím porazila flakon s parfémem a teď se ho snažila třesoucí se rukou zase postavit. Když pak odtáhla ruku, všimla si, že je vlhká. S hrůzou se zadívala na lahvičku. Vypadala netknutá, jako by se z ní nic nevylilo, ale

ve vzduchu se vznášela výrazná vůně.

Kate bleskově zavřela zásuvku a přitom napínala uši, jestli zvenčí neuslyší cinkot klíčů. Zasunula klíček do malého otvoru. Zajel dovnitř a cvakl. Chvatně ho vytáhla, rozběhla se k hlavním dveřím a přitom si strčila celý svazek do kapsy saka.

Chvíli čekala se zatajeným dechem a zoufale se snažila vymyslet nějakou výmluvu pro případ, že se objeví Janice. Nemohla totiž popřít, že jí otevřela stůl, protože celá hala voněla jejím parfémem.

Stejně jako Kateiny prsty.

Potom Ale z druhé strany dveří zaslechla kňučivé protesty. A spadl jí ze srdce takový balvan, že se jí úlevou málem podlomila kolena. Odemkla dveře a podívala se dolů. Na prahu seděl Aloysius a tvářil se netrpělivě.

Kate se nervózně zasmála. Napadlo ji, že Aloysius zřejmě vyběhl ven, když z muzea vycházeli členové správní rady. Jenomže potom si uvědomila, že naposledy ho viděla odpoledne. Kdyby byl v domě, když se radní začali scházet, nenechal by si to ujít a hlídkoval by ve dveřích. Pan Zvědavý. Ale nebyl tam.

„Jak ses dostal ven, ty rošťáku?“ Otevřela dveře a AL kolem ní napochodoval dovnitř. Potom se pohnulo něco ve křoví. Vystoupila z něj Janice a vešla dovnitř za Aloysiem.

12.

„ZAPOMNĚLA JSEM SI knížku.“

Kate otevřela dveře dokořán, protože doufala, že chladný večerní vzduch vůni parfému třeba zažene.

Janice se prohnala kolem ní, zarazila se, zavětřila, zpražila Kate mrazivým pohledem a vyrazila ke svému psacímu stolu.

Kate pokradmu nasála vzduch. Vůně již nebyla tak intenzivní – přinejmenším u dveří. Uvažovala, že počká u vchodu, dokud si Janice nevezme svou knížku a neodjede. Ale zvědavost ji přemohla. Popošla o kus dál a ucítila lehký, ale usvědčující závan laciného parfému.

„Byla jsi u mě ve stole,“ prohlásila Janice.

„Nebuďte směšná,“ snažila se vykroutit Kate, ale věděla, že tím Janice ani na okamžik neošálí. Ale nešť, jen ať se Janice zapotí.

Janice se na ni zamračila a trhla za dolní zásuvku. Neotevřela se. A Kate se musela držet, aby si hlasitě neoddechla.

Janice sáhla do kabelky a chvilku se v ní přehrabovala. Potom vytáhla svazek klíčů a šuplík otevřela. Hodnou chvíli do něj mlčky zírala a Kate v duchu děkovala osudu, že ji obdařil fotografickou pamětí. Jenomže zásuvka čpěla voňavkou.

„Co je to za vůni?“ zeptala se Kate s nevinným výrazem.

„Nic,“ vyštěkla Janice. Vzala si knížku a zastrčila si ji do kabelky. Zamkla zásuvku a vstala. „Už jdu.“

„Dobrou noc… ještě jednou.“

Dveře se zabouchly a Kate uslyšela zarachocení klíče v zámku, jak Janice zvenčí zamkla dveře. Kate vyčerpaně dosedla na desku stolu.

„Mňau,“ ozval se Al, který čekal stále u vchodu.

„Neříkej.“

„Mňau.“

„Tak dobře, už jdu. Ale jestli to chceš vědět, tak tahle práce s lidmi není zrovna k popukání.“ Nedokáže vyjít se zaměstnankyní, vloupala se jí do stolu a lhala.

Kdy se konečně naučí vycházet s lidmi normálně?

Mezitím nakrmila Ala, pozhasínala všechna světla, zamkla na noc výstavní místnosti a trochu se jí

ulevilo. Udělala to z nutnosti. Musí to tady uvést do pořádku, takže nemůže být přecitlivělá, pokud jde o metody, které k tomu použije.

Zamkla hlavní dveře a rozhlédla se. Bylo teprve půl deváté, ale měsíc nesvítil, takže trochu znejistěla.

Rozeběhla se k autu, skočila dovnitř a zamkla dveře.

Cestou domů se snažila poskládat poznatky z dnešního večera, kromě těch, že Janice čte romány pro ženy, používá levné voňavky a určitě si přilepšuje velkými částkami z peněz na drobné výdaje.

Je vůbec možné, aby ty peníze z půjčky ukradla Janice? K tomu je zapotřebí skutečně schopný mozek. Janice jí nijak zvlášť bystrá nepřipadala. Je sice nepříjemná a arogantní, ale rozhodně ne natolik chytrá, aby se dokázala tajně zmocnit skoro dvou set tisíc dolarů.

Darrell Donnelly však dost chytrý je a kromě toho má k bankovním účtům volný přístup. Dokázal by se těch šeků zmocnit ještě dřív, než mohly být peníze poslány na účet… a nechat si je?

Ten nápad ji tak vychýlil z rovnováhy, že na rohu Main Street zapomněla zastavit na stopce. Dupla na brzdy. Ze všeho nejmíň teď potřebovala dostat pokutu kvůli tomu, že ignoruje dopravní značky. Policejní šéf by si pomyslel, že je to rodinná zátěž McDonaldových.

Ví Mitchell o těch ztracených splátkách? Mohl by to být motiv k vraždě. Jen kdyby o celém případu věděla tolik co on. Jenomže Mitchell jí nic neprozradí. Znala pravidla, podle kterých se nakládá s utajovanými informacemi.

Rozhlédla se na obě strany prázdné ulice a vjela do křižovatky.

Neměla v ruce vůbec žádný důkaz, dokonce ani na ty krádeže z peněz na drobné výdaje. Třeba je ve třetím patře skutečně nějaký počítač i hory kancelářských potřeb a také nějaká tiskovina správní rady.

Když Kate nazítří ráno přijela do muzea, zůstala ohromeně zírat na dva vyměřovače, kteří stáli na chodníku. V první chvíli se domnívala, že měří hranice vedlejšího pozemku, dokud si nevšimla třetího muže, který vylezl z keřů rostoucích kolem muzea.

Kate vyrazila dopředu.

„Promiňte.“ Postavila se před muže, který se chystal rozvinout měřicí pásmo, a zarazila ho. „Jste na soukromém pozemku.“

„Já vím. Je to dům Avondaleových. Máme přeměřit plochu pozemku a zkontrolovat jeho hranice.“

„Kdo vám to uložil?“

„Můj šéf. Najala nás majitelka domu. Paní Avondaleová. Kdo jste vy?“

„Tohle je muzeum. Já jsem kurátorka. A Abigail Avondaleové ten dům nepatří. Aspoň zatím.“ Potom ji Ale napadla hrozivá myšlenka. Nenašel už Simon poslední vůli?

„No, objednala si nás ona. Řekla nám, že dům je její, uložila nám, ať vytyčíme hranice pozemku, a zaplatila nám.“ Vyměřovač přešel k nákladnímu autu, kde měl na kapotě rozložený obrovský papírový arch.

Kate odklopila kryt mobilního telefonu, ale vtom jí došlo, že si Šimonovo číslo neuložila. Rozběhla se ke vchodu do domu a cestou vylovila klíče.

„Zatracený ženský,“ ulevil si vyměřovač. „Přines sem stojan a uděláme teď tu jižní stranu,“ zavolal na svého kolegu.

Kate zavřela dveře a vrhla se k Janicinu stolu, aby se okamžitě spojila s advokátem.

„Hned jsem tam,“ slíbil a zavěsil. Kate zase vyšla před dům a bezmocně sledovala všechny tři muže, jak pokračují ve vyměřování.

O pár minut později Kate spatřila, jak se k domu blíží Šimonovo SUV. Zaparkoval vedle nákladního auta, vyskočil z vozu a vyrazil k nim. „Pustili jste se do toho poněkud předčasně, přátelé,“ zavolal na ně a zavrtěl hlavou. „Poslali vás sem z městského úřadu?“

Muž, s nímž Kate předtím hovořila, zavrtěl hlavou.

„No, obávám se, že budete muset počkat, dokud úřady nerozhodnou, kdy – a jestli vůbec – bude tenhle dům na prodej.“

„Jenomže my jsme dostali příkaz, že to tady máme změřit. Náš šéf bude soptit.“

„Kdo je váš šéf?“ zeptal se Simon a zadíval se na neoznačené auto. „Vsadím se, že to není nikdo z místních. Ty totiž znám.“

„Ne. Přijeli jsme sem až z Berlína. A kdo jste vy?“ Muž na Simona vysunul bradu. Byl větší, svalnatější a mladší než advokát, ale ten měl zjevně pro strach uděláno.

„Jsem právní zástupce zdejšího muzea. A jestli vám můžu poradit, tak to tady sbalte, protože bych nerad volal velitele místní policie. Je totiž z jihu.“

Simon se usmál a Kate v tu chvíli pochopila, proč má pověst nejlepšího právníka široko daleko. Svým úsměvem totiž jako by říkal: Vím něco, co ty nevíš, a budeš hořce litovat, pokud mě donutíš, abych ti to vysvětlil.

Muž se podrbal na hlavě a zadíval se na své kolegy, kteří v tu chvíli přestali pracovat a poslouchali, o co jde.

„Takže z jihu, jo?“

Simon přikývl. „Z Bostonu.“

Muž hlasitě vydechl. „Fajn. Ale jestli nám šéf zatopí kvůli tomu, že jsme to tady nevyměřili, povím mu, ať vám zavolá.“

„Jo.“ Simon sáhl do kapsičky u vesty a vytáhl z ní navštívenku.

Muž si ji vzal, strčil ji do náprsní kapsy u košile a kývl na oba kolegy. Simon popojel se svým autem, aby jim uvolnil cestu, a muži během několika minut naskládali všechny věci do vozu a odjeli.

„Mrzí mě, že jsem vám musela zavolat,“ omlouvala se Kate, „Ale nevěděla jsem, jestli mám právo vyhodit je odsud.“

„Jste moje klientka. Musíte mi zavolat. Ale mohla byste mi uvařit šálek kávy. Musel jsem odjet a nestačil jsem si vypít tu svou.“ Vzal ji za předloktí a vedl ji k domu, když vtom dorazila Janice. Kývla Simonovi na pozdrav, proběhla kolem nich a zachrastila klíči.

„Je odemčeno,“ řekla jí Kate. Janice se zarazila, ale potom otevřela dveře a zmizela vevnitř.

„Katie, drahoušku, ta se na vás podívala takovým pohledem, který by dokázal člověka usmažit.“

„Já vím,“ řekla Kate a cítila, jak se jí krev žene do tváří.

„Vy jste spolu na kordy?“

Kate pokrčila rameny. Nemínila advokátovi vysvětlovat, že se paní Kruppsové vloupala do stolu a zjistila, že krade. „Od té doby, co mě viděla poprvé. Tak pojďte na tu kávu.“

Zatímco Kate připravovala kávu, Simon zavolal na policejní stanici a požádal o jednoho muže, který by mu asistoval, až bude hledat poslední vůli. Dodal, že by to mohl udělat hned, pokud šéf může někoho postrádat.

O dvacet minut později uslyšeli zvonek a šli uvítat policistu. Janice na něj zírala, jako kdyby právě vystoupil z vesmírné lodě.

Myslí si, že ji přišel zatknout. A Kate ji s chutí nechala dusit ve vlastní šťávě. Přivítala se s policistou a pokynula mu, aby šel dál.

Simon se na ni zadíval vnímavým pohledem a vykročil s nimi ke schodišti.

Kate mu podala svazek klíčů. „Pracovna je otevřená, ale jeden z těch klíčů je od profesorova bytu. A prosím vás, Simone, dejte mi potom vědět.“

Oba muži se pustili vzhůru po zadním schodišti. Kate se mezitím vydala na obhlídku výstavních místností, ale připadala si bezradně. Nechtělo se jí pořizovat inventární soupis ani čistit skleněné vitríny, pokud mělo vyjít najevo, že všechno skutečně zdědí Abigail.

Ale nedokázala se jen tak nečinně dívat. Nakonec si vzala z kuchyně čistič oken a papírové utěrky a přece jenom se pustila do důkladného leštění skel. A právě tehdy se objevili první návštěvníci.

Potěšená a vděčná Kate je okamžitě přiběhla uvítat. V žádné místnosti se nezastavili, ale okamžitě zamířili vzhůru po schodech.

Zastavili se před profesorovou pracovnou, ukazovali dovnitř prstem a něco si špitali. Nepřišli si prohlédnout hlavolamy, ale podívat se na místo činu – na dějiště vraždy.

Kate cítila, jak ji zaplavuje vlna odporu. „Promiňte,“ oslovila je a přistoupila až k nim. Zírali na ni

jako na vraha. Možná že se to o ní po Granville šuškalo.

„Promiňte, ale tohle patro je zavřené, protože se tady provádí inventarizace. Všechny místnosti v přízemí jsou otevřené a tyhle k nim brzy přibudou.“ To lhaní mi jde čím dál líp, napadlo ji. „Tudy prosím.“

Reptali, ale poslechli. Kate pak dveře do pracovny zamkla, strčila si klíč do kapsy a sešla za těmi lidmi do přízemí. Když došla dolů, viděla, že odcházejí.

„Janice, upozorněte všechny, kdo sem přijdou, že první patro je až do odvolání zavřené.“ Na odpověď nečekala a okamžitě se vrátila k vitrínám a k prostředku na čištění skel.

Jestli má z muzea zase udělat stejně kouzelné místo, jakým bývalo kdysi, policie musí profesorovu vraždu vyřešit co nejdříve. Ale rozhodně se jí to nepodaří, dokud se tu nad návštěvníky – i nad ní – bude vznášet přízrak smrti.

O hodinu později strčil Simon hlavu do dveří místnosti, kde se vystavovaly nejrůznější skládačky.

„Vypadá to tady úžasně.“

„Díky,“ odpověděla Kate a upřela na něj pohled plný očekávání.

Simon zavrtěl hlavou. Závěť nenašli. Ještě tedy zbýval čas na záchranu muzea.

Návštěvníci Kate vyrušili ještě dvakrát. Postávali ve foyeru a hovořili spolu šeptem. Když pak zaslechla zvonek potřetí, připravila se na nejhorší.

Zjistila však, že je to dívčí skautský oddíl. Dvanáct děvčat a jejich vedoucí právě s vážnou tváří poslouchaly Janiciny pokyny: „Nemluvit, nejíst, nepít, ničeho se nedotýkat!“

No ne, pomyslela si Kate. Ještě jsi zapomněla dodat: Z ničeho se netěšit! Usmála se. „Nazdar, vítám vás. Určitě si muzeum zamilujete. Pokud vás bude něco zajímat, klidně se zeptejte.“

Janice ji provrtala nasupeným pohledem. Skautky se zatvářily pochybovačně a vedoucí vypadaly, jako kdyby nebyly v muzeu, ale na exkurzi v plnírně lahvových nápojů.

Janice je zavedla do první výstavní místnosti v přízemí. Kate z haly viděla, že se dívky rozprchly po místnosti a jedna z jejich vedoucích jim něco vysvětlovala a ukazovala. Janice zůstala stát vzadu a sledovala je ostřížím zrakem, připravená okamžitě je pokárat za jakýkoliv přestupek. Není divu, že sem přicházelo tak málo lidí.

Dívky uvnitř nezůstaly dlouho. Místnost nebyla uspořádaná tak, aby se tu někdo chtěl zdržet déle, a Janicina strohá přítomnost skautky spíše odpuzovala, než lákala k zevrubnější prohlídce a ke zvídavým otázkám. Už teď se dívky tvářily znuděně.

Kate věděla, že když zasáhne, jenom si Janice proti sobě ještě víc popudí. Jenomže chtěla, aby se dívky cítily v muzeu jako v kouzelném světě, a ne aby se užíraly nudou.

Počkala na ně u dveří. „Děkuju vám, Janice. To stačí.“

Předpokládala, že se jí Janice vzepře, ale ta jenom pokrčila rameny a vrátila se ke svému stolu.

„Teď vám něco ukážu. Určitě se vám to bude líbit,“ řekla Kate děvčatům. „Tohle je sál s ukrytým obrazem.“ Všimla si, že v několika párech očí se objevila zvědavost. Zavedla skautky doprostřed další místnosti.

„Povězte mi, co vidíte,“ vyzvala je Kate a v duchu zalitovala, že místo leštění vitrín raději nevyměnila žárovky. Dívky stály na místě a rozhlížely se kolem dokola po stěnách. Ani jedna nepromluvila.

„Jděte k tomu obrazu blíž.“

Celá skupina se pohnula. Kate ukázala na krajinku, která visela na stěně. Skautky natahovaly krky a Kate si zapsala do paměti, že musí některé obrazy pověsit níž, aby na ně viděli i menší návštěvníci.

„Podívejte se přímo na ten obraz a povězte mi, co vidíte.“

„Strom,“ řekla jedna z dívek.

„Psst,“ napomenula ji šeptem holčina, která stála vedle ní. „Nesmíme tu mluvit nahlas.“

„To je v pořádku,“ uklidnila ji Kate. „Tady mluvit můžete. Vidíte ještě něco jiného?“

„Skálu.“

„Nějaké krávy.“

„Louku.“

„To je pravda. Ale je to tajuplné plátno.“

„Jak tajuplné?“

„Je v něm ukrytý ještě jeden obraz.“

„Děvčata se zadívala pozorněji. Dokonce i vedoucí se tvářily, že je to zaujalo.“

„Nic nevidím.“

„Protože se na něj musíte dívat trochu jinak,“ řekla Kate. Z hlasu jí zaznělo dojetí, neboť si vybavila, jak jí profesor vysvětloval, že musí trochu přimhouřit oči, lehce zatékat panenkami a počkat, dokud neuvidí namalovanou krajinku rozmazaně a před očima se jim neobjeví další obraz. Kate se i tentokrát zadívala na plátno a za okamžik se jí krajina změnila jenom v nezřetelné šmouhy. A vzápětí z nich vystoupila tvář. Kate se odjakživa zdálo, že má vyčítavý výraz. Hned nato ji zase překryla krajina.

„Vidím obličej,“ vykřikla jedna dívka.

„Já taky.“

„Já taky. Já taky. Já taky.“

Jedna vedoucí se usmála. Druhá se zatvářila, jako by jí spadl kámen ze srdce.

„Jak to udělali?“

„No,“ začala Kate a popošla s nimi k dalšímu obrazu. „Nejdříve se načrtne ten ukrytý obraz. A když je hotový, doplní se tak, aby z něj vnikl nějaký jiný obraz, například les nebo kusy ovoce.“

„Mohly bychom si něco takového namalovat i my?“ zeptala se jedna dívka. Jejda. Kate v nich chtěla vzbudit zájem, ale s takovým nadšením nepočítala.

„Bohužel jsme teď všechny barvy vypotřebovali, ale v sobotu… tu přespříští… nebo příští… tu uspořádáme tematický návštěvní den. Můžete přijít a vyzkoušet si tady spoustu věcí.“ Co jim to proboha slíbila? Možná že do té doby už bude muzeum zavřené. „Ve městě předtím uvidíte plakáty. A vstup bude zadarmo, takže si s sebou můžete přivést všechny svoje kamarádky a kamarády.“

Musí zavolat Ginny a požádat ji o pomoc. „Ale v další místnosti jsou japonské hlavolamy a některé si můžete zkusit složit hned teď.“

Všechny dívky se potom shlukly u dveří, vzrušeně spolu debatovaly a vyzařovalo z nich nadšení. A Kate si pomyslela: Takhle by to mělo vypadat.

Řekla jim, aby se posadily na podlahu, přímo pod lustr, kam dopadalo nejvíc světla. Vytáhla nepříliš křehké hlavolamy a ukázala je děvčatům. „Japonci byli mistři ve výrobě kouzelných krabiček a skříněk. Existuje jenom jediný způsob, jak se dají otevřít.“ Zkusila zvednout víčko jedné z nich, ale nepohnulo se ani o kousek. „Jenomže ne normální způsobem.“

„Můžu si to vyzkoušet?“

Podala krabičku dívence s vlasy sepnutými do culíků. Malá skautka se snažila krabičku otevřít, ale marně.

„Můžu já?“ Krabičku si vzala další dívka, otočila ji dnem vzhůru, ale neuspěla. Postupně se tak hlavolam dostal do rukou všech skautek a nakonec se vrátil zase ke Kate.

„Řekla jsem vám, že to není tak snadné. Teď se dívejte. Hbitě vysouvala jednu část krabičky po

druhé, dokud neodklopila všechny boční stěny i víčko. Potom se dívkám objevilo před očima nefritové vajíčko, zasazené v červené sametové podložce.“

Dívky zíraly na ukrytý poklad a vzdychaly úžasem. Kate jim vajíčko ukázala a dovolila jim, aby přejely prstem po hladkém lesklém povrchu vzácného kamene.

Podobně jim předvedla ještě několik dalších krabiček a nakonec ukázala prstem na největší skříňku. Byla černá, zdobená zlatem a trůnila ve vitríně úplně sama.

Děti se kolem ní shlukly.

„Téhle skříňky se nemůžeme dotýkat. Je velice stará a nesmírně křehká. A… nikdo nikdy nezjistil, jak se otevírá. Své tajemství skrývá už několik set let.“

Dívky se nakláněly a užasle zíraly na starodávný skvost.

„Co myslíte, že je uvnitř?“ zeptala se dívenka s culíky.

„Něco úžasného,“ odpověděla Kate tak tajuplným tónem, že ji to samotnou zarazilo. Znovu ji přemohly vzpomínky na doby, kdy byla stejně stará jako tyhle malé skautky, ale nesmírně opuštěná, dokud ji profesor nezachránil.

Zachvěla se a vzpomínka vyprchala. „Máme ještě mnohem víc exponátů, ale jsou zatím uložené v bezpečí, protože muzeum renovujeme. Ale až veškeré úpravy skončí, obnovené místnosti se všemi těmito poklady slavnostně otevřeme. A budeme tu mít i místnost, kde si zkusíte některé hlavolamy vyřešit a jiné si dokonce sami vyrobit.“

Můj tatínek říkal, že se muzeum zboří. Proto jsme se sem přišly podívat, než se tady postaví nákupní středisko.

„Muzeum není jenom místo. Jsou to hlavně vystavené předměty a lidé, kteří se na ně chodí dívat. Takže kdyby se to stalo – Ale já doufám, že se to nestane –, přestěhujeme hlavolamy jinam a vybudujeme nové muzeum.“

„Mně se líbí tady.“

„Mně také,“ pokývala hlavou Kate. „Mně také.“

13.

BYLA SKORO JEDNA hodina, když skautky odešly. Smály se, srdečně děkovaly a slibovaly, že na sobotní tematický den určitě přijdou.

Kate už málem uvažovala, že zavolá k Rayette a domluvený oběd zruší. Návštěva skautek jí úžasně zvedla náladu, takže skoro zapomněla na skupinky lidí, kteří se předtím přišli podívat do muzea jenom jako na místo, kde se odehrála vražda. A věděla, že v Rayettině podniku neujde její návštěva pozornosti – lidé si budou špitat a spřádat všelijaké dohady. Pozornosti zdejších obyvatel si užila víc než dost už v dětství. Jenomže jako dočasná kurátorka muzea se nemůže schovávat donekonečna, takže čím dříve se ke starousedlíkům postaví čelem, tím lépe. A Rayettin podnik, ve kterém vládlo přátelské ovzduší, jí připadal jako jedno z nejvhodnějších míst, kde s tím může začít.

Umyla si ruce a obličej a pročísla si vlasy.

Prošla kolem banky, dragstóru, obchodu s látkami a krámu s pracovní obuví, kde spatřila ve výloze velký nápis: K PRONÁJMU. Vedle něj oznamoval krámek se starožitnostmi: NOVĚ OTEVŘENO.

Na protější straně ulice přibyl nový obchod s počítači. Vešla dovnitř, koupila fax, skener, kopírku a tiskárnu v jednom a požádala prodavače, aby jí ho odpoledne dodal do muzea.

Rayettino pekařství, skoro stejně slavné jako Avondaleovo muzeum hlavolamů, pak málem přešla. Málem je totiž nepoznala. Na místě někdejšího starého krámku spatřila obrovskou skleněnou

výkladní skříň s nadýchanými krajkovými záclonkami a velkým nápisem: PEKAŘSTVÍ & KAVÁRNA U RAYETTE. Vitrína ve výkladu, před kterou jako dítě postávala, zmizela a její místo zaujaly dva kulaté kovové stolky s lehkými židličkami.

Kate otevřela dveře, vešla dovnitř a okamžitě ji ovanula příjemná vůně čerstvého pečiva a horké kávy.

Na nových nerezových policích původní pekárenské vitríny, kde dříve ležely Rayettiny melasové sušenky, citrónové čtverečky a skořicové šneky, se teď třpytily oválné mísy z broušeného skla s francouzským pečivem a novými druhy moučníků na papírových podložkách a v mističkách.

Kate si s radostí všimla, že jeden oddíl je vyčleněný pro nezapomenutelné Rayettino tradiční pečivo, především pro její nejoblíbenější skořicové šneky, vyrovnané přímo uprostřed do pyramidy.

Někdejší pekařství se navíc rozšířilo až do vedlejšího domu, kde vzniklo malé elegantní bistro. Na pultu z javorového dřeva byla vystavena nabízená jídla a také na něm stála starožitná pokladna. Za ní se třpytil nový kávovar na kapučíno. Na tabuli si mohli návštěvníci přečíst seznam specialit, které se ten který den nabízely k obědu. Kulaté stolky pokrývaly krajkové ubrusy s umělými hedvábnými květinami uprostřed.

Kate se rozhlížela po místnosti a očima hledala Ginny Sue, když vtom spatřila Rayette, jak čiperně poletuje mezi stolky. Platinové vlasy měla nad kulatým obličejem vyčesané vzhůru a po stranách stočené do dvou kudrlinek, které nenechávaly nikoho na pochybách, že pocházejí z místního kadeřnického salonu. Na sobě měla bílou halenku princesového střihu a k ní tmavomodrou sukni, která by Rayette pasovala mnohem lépe, kdyby byla kyprá pekařka o pár skořicových šneků lehčí.

„Katie!“ Rayette si otřela ruce do utěrky, která jí visela u pasu. Zřejmě ji nahrazovala obrovské zástěry, které nosívala dříve, ale podle všeho si na ni ještě pořádně nezvykla, protože měla celou tmavomodrou sukni plnou otisků prstů. „Už je čas, rezervovala jsem Ginny Sue stolek v rohu. Za pár minut se to tady uvolní a ztichne, takže tu budete mít klid.“

Ztichne? Celé bistro už ztichlo, jakmile vešla dovnitř. Cítila, jak si ji všichni prohlížejí. No, možná neprohlížejí, ale chtěli by. Nejradši by se otočila a utekla.

Rayette jí položila ruku na drobná záda a jemně ji postrčila dopředu. „Jsou zvědaví. Jenom se usmívej, pokyvuj hlavou, a všechno bude v pořádku.“

Kate přikývla, usmála se a nakonec vděčně dosedla na židli naproti Ginny Sue.

„Jsi prostě celebrita,“ zašeptala Ginny.

Kate protáhla obličej. „Zřejmě se doslechli, že mě velitel Mitchell považuje za hlavní podezřelou.“

„Ne. Vážně?“

Kate pokrčila rameny.

„No, být tebou, tak si z toho nic nedělám. Nikdo by totiž neuvěřil, že jsi něčeho podobného schopná. A kromě toho si z něj stejně nikdo nic nedělá.“

„Už jsem si toho taky všimla,“ přiznala Kate. „Proč ho nikdo nemá rád?“

„Na to se ani nemusíš ptát. Prostě není zdejší,“ vložila se do hovoru Rayette. „Speciality máme napsané na tabuli. Za chvilku vám sem pošlu Holly, abyste si mohly objednat. A jakmile se to tady vylidní, přisednu si k vám a dám si s vámi kávu.“

Kate se rozhlédla po místnosti. Nezdálo se jí, že by se v dohledné době někdo chystal k odchodu.

„Neboj se, během oběda tady nikdo dlouho nevysedává. Většinu z nich jsem si už vycvičila, takže jsou zvyklí rychle se najíst a odejít. Bůh mě ochraňuj před jídlem do pytlíku přes ulici,“ řekla Rayette a potřásla hlavou tak vehementně, že se jí z vlasů rozptýlil do vzduchu moučkový cukr. „Vidíš?“

Od nedalekého stolku už vstávali dva muži ve sportovních bundách. Čtyři ženy na opačném konci místnosti zase zvedaly nákupní tašky.

„Hned jsem zpátky,“ slíbila jim Rayette a odkvačila k pokladně.

„Úžasná,“ vydechla Kate.

„Klape to tady jako hodinky,“ přisvědčila Ginny a rozevřela jídelní lístek.

Za okamžik jim drobná blondýnka s vlasy sčesanými do ohonu položila na stůl košíček s čerstvými muffiny.

„Vítám vás, jmenuji se Holly a jsem vám k službám. Dneska máme citrónové muffiny s mákem.“

„Já si dám salát se šunkou a avokádem,“ řekla Ginny Sue.

„Já také,“ připojila se Kate.

Holly odešla a za chvilku k nim zase přispěchala Rayette. „Jak jsem říkala.“

Měla pravdu. Jenom u několika stolků ještě seděli hosté, ale i ti už dojídali. Kate mrkla na hodinky. Půl druhé.

„Vezměte si židle a přisedněte si k nám,“ vyzvala majitelku Ginny Sue. „Musíme Kate seznámit se všemi zdejšími špinavostmi.“

„Už jsem se bála, že mě nepozvete,“ usmála se Rayette. „Tak kde jsme to skončily?“

„Katie se ptala, proč nikdo nemá rád nového policejního šéfa.“

Rayette si odfrkla. „Přivandrovalec. A aby toho nebylo málo, nutí nás dodržovat zákony, které jsme tady odjakživa ignorovali.“

Ginny Sue si vzala muffin a podala košíček Kate. „Bože můj, nedovedeš si představit, co se tady strhlo, když zabavil Royovi Larkinovi dodávku, protože na ní neměl samolepku s potvrzením, že prošla technickou kontrolou. Měla jsem dojem, že Roye raní mrtvice.“

„On mu tu dodávku zabavil?“

„Samozřejmě,“ přikývla Rayette. „Proboha, nenechal si ji zkontrolovat deset let. Za celou tu dobu ho nikdo ani nezastavil.“

Kate zavrtěla hlavou. „To je dost nebezpečné. Teta Pru dostala pokutu, protože nezastavila na stopce. Je na něj kvůli tomu strašně naštvaná.“

„Co bys čekala? Lidi kolem té stopky projíždějí, jak daleko mi paměť sahá. Nevím, proč ji tam vůbec dávali. Stojí mezi jilmem a popínavými růžemi a stejně ji nevidíš, dokud nevjedeš do křižovatky.“

„Jenomže když všichni chtějí porušovat zákony, proč jste sem lákali přivandrovalce? Proč jste si nesehnali někoho místního, kdo je s tímhle prostředím srostlý?“

Vtom se objevila Holly s jídlem. A zatímco se obě mladé ženy pustily do salátu, Rayette navázala na předešlou debatu.

„Pár pitomců na radnici si usmyslelo, že když se chceme stát významným městem plným turistů, potřebujeme silnou policii. Vůbec jim nedošlo, že to odneseme i my. Dali si inzerát na internet. Ozval se Brandon Mitchell, nic netušící chudák. A tu práci dostal.“

„Mám dojem, že se moc zájemců nepřihlásilo,“ poznamenala Ginny Sue a napíchla si na vidličku plátek avokáda. „Granville nemá právě nejlepší pověst.“

„Jo, jo,“ přitakala Rayette s přehnaným novoanglickým přízvukem. „Tady v Granville si děláme všechno po svém, už od doby, kdy jsme ještě byli kolonie.“

„Kromě toho,“ vložila se do hovoru Ginny Sue, „neumí vycházet s lidmi.“

„Taky jsem si všimla,“ souhlasila Kate. „Vůbec mu to tady nezávidím.“

„No, jestli se mu podaří vyřešit tu profesorovu vraždu, lidi můžou změnit názor.“

„Pokud ten vrah není někdo z nás,“ upozornila Rayette.

„Jenomže kdo jiný by to mohl udělat?“ zeptala se Kate. Ginny Sue i Rayette pokrčily rameny.

Všechny tři ženy se pak odmlčely a Ginny s Kate se soustředily na salát. Po chvíli se znovu ozvala Kate. „Ale podaří se mu toho vraha najít? Pokud je to… Zaváhala.“ „Pokud je to někdo z nás?“

„Nevím. Všichni jsou zvědaví, ale nikdo o tom nemluví.“

„Dneska jsem přistihla několik lidí v místech, kam by se vůbec neměli odvážit.“

„No, neber to osobně. V Granville se nic podobného celá léta nestalo. Ale nemělo to postihnout profesora. Byl to moc hodný člověk.“

„Ano, byl,“ přikývla Kate a odložila vidličku. Úplně ztratila chuť.

„Měla jsi je přimět, aby přispěli na provoz muzea,“ řekla Ginny Sue. „Aspoň by mělo z té jejich nevychovanosti nějaký prospěch.“

„Dobrý nápad,“ odpověděla Kate. „Ale úplně mi vyrazili dech a nebyla jsem schopná slova. Vezmu si to k srdci pro příště.“ Pověří tím Janice. Ať si zaslouží výplatu.

„Nápadů mám spoustu,“ řekla Ginny a uzobla trochu salátu. „Jenomže nikdo kromě Marian mi nevěnuje sebemenší pozornost. Správní rada je spolek starých páprdů. Nedokáže se podívat do budoucnosti, i kdybys před ně nastrčila dalekohled.“

„Ale ta renovace…“

„Ty jsi snad nějakou viděla?“

„Ne.“

„Je to nesmysl,“ dodala Ginny Sue. „S tou půjčkou vyrukovali až potom, co se začalo šuškat, že má ve městě vyrůst nové nákupní středisko.“

„To je šílené. Třeba si mysleli, že by blízkost nové nákupní zóny mohla muzeu prospět.“

Rayette zaúpěla. „Až na to, že má stát přesně tam, co teď muzeum. A další krásné starobylé domy kolem něj.“

Ginny pokývala hlavou. „Mně to taky nedávalo smysl. Ale napadlo mě, že třeba vědí něco co já ne. Jacob si tu rekonstrukci nechtěl nechat vymluvit. Byl naprosto neoblomný. Potom se Villette přitížilo, takže se Jacob na schůzích správní rady objevoval jenom sporadicky. Jsme loď bez kapitána.“

„Měla jsi to po něm převzít ty nebo Marian.“

„To by bylo něco,“ usmála se Rayette a otočila se do strany. „Ale ale, tamhle máme další granvilleskou starousedlici, která nemá našeho velitele v lásce.“

Do pekařství přicupitala postava v nepromokavém plášti, se šátkem na hlavě, v tmavých brýlích na očích a s těžkým starým béžovým kufrem v ruce.

„Kdo to je?“

„Alice Hinckleyová,“ odpověděla Rayette a vstala.

„Alice Hinckleyová? Proč je takhle vymóděná?“

„Ginny Sue ti to poví. Hned jsem zpátky.“ Rayette vstala ze židle a zamířila přes teď už prázdnou místnost.

Kate se otočila k Ginny Sue.

„Nový šéf jí dal pokutu, že prodává ty svoje marmelády bez povolení.“

„Děláš si legraci.“ Kate sledovala Rayette, jak si od Alice bere těžký kufr a odnáší ho do kuchyně. Alice pak vykročila za ní a přitom se rozhlížela do všech stran.

„Vždyť ty marmelády prodává celá léta. Proč by to Mitchell dělal?“

„Proboha, nemám tušení.“ Ginny zavrtěla hlavou. „Asi se jenom snaží dělat svou práci. Ale přátele si tím rozhodně nezíská.“

„Kolik to povolení stojí?“

„Asi patnáct dolarů.“

„Tak proč si ho nepořídí?“

Ginny Sue vyprskla smíchy. „Byla jsi pryč skutečně hodně dlouho.“

Když Alice vyšla z kuchyně, kufr byl už na první pohled mnohem lehčí. Zamířila přímo k východu, zprudka otevřela dveře, rozhlédla se po chodníku a vyklouzla ven.

Rayette se vrátila ke stolu. „Úkol splněn,“ prohlásila a posadila se. „Tak co, zůstaneš tu dlouho?“

„Nevím. Za pár týdnů bych se měla vrátit do práce. Zahajujeme nový projekt, a když tam nebudu hned ze začátku, najdou si někoho jiného. Pracovních příležitostí je v mém oboru málo. Ale zůstanu tady, dokud toho vraha nechytí.“ S ironickým úsměvem pak ještě dodala: „Kromě toho nesmím odjet z města.“

„No, měla bys tu zůstat. Takový mozek bychom ve městě potřebovali. Lidi ztrácejí rozum. Z hamižnosti.“ Rayette zavrtěla hlavou a vyslala do vzduchu další dávku jemňoučkého práškového cukru. „Nějaké mamutí nákupní středisko. Kčertu, vždyť to máme do Maine co by kamenem dohodil. K čemu ho potřebujeme? Nechci soutěžit s nějakým rychlým občerstvením. Právě jsem tenhle podnik předělala podle svého.“

„Žádné nákupní středisko nepotřebujeme,“ přidala se Ginny Sue. „Jenomže jestli podlehnou i ti poslední majitelé, kteří svoje domy nechtějí prodat, pak ho tu mít budeme. Teď když je Peter Thomas mrtvý, zůstávají už jenom Phillipsovi, Mottovi, Roy Elkins a Alice Hinckleyová.“

„To je pravda.“ „Zapomněla jsem, že sousedí s muzeem na východní straně.“

„Je hned vedle,“ přikývla Ginny Sue.

„A taky dům nechce prodat?“

„To si piš. A má za sebou DSB.“

Kate mrkla na hodinky. Měla by se vrátit do muzea a zkontrolovat, jestli Janice po polední přestávce otevřela muzeum pro veřejnost. „Co je to za zkratku? DSB?“

„Dobrovolné sdružení babiček,“ odpověděla Rayette. To je síla, s kterou se musí počítat.

„Děláte si legraci, viďte?“

„Vůbec ne. Měla by sis promluvit s Alice. To ona dala tohle sdružení dohromady. Třeba by ti mohla pomoct s muzeem.“

Možná že ano, pomyslela si Kate. Dostala Alice také výhrůžné dopisy? Činil na ni někdo nátlak? Všimla si něčeho v den vraždy? Oba domy odděluje vysoký živý plot, ale pokud se Alice aspoň trochu podobá tetě Pru, možná že se dívala z okna. Vyslýchal ji velitel policie? A pokud ano, byla s ním ochotná mluvit?

„Zajdu tam ještě dnes odpoledne a promluvím si s ní.“

„Znamená to, že tu zůstaneš? Muzeum tě potřebuje,“ řekla Ginny Sue. „Kdyby sis chtěla přivydělat, vždycky se ve škole uplatní učitelé matematiky, ale i dalších předmětů.“

„Zatím to jde, ale ráda bych podnikla něco jiného.“

„Copak.“

Zařídila v muzeu něco jako hernu. Využívala bych ty hlavolamy nejen pro zábavu, ale k rozvoji logického myšlení. Sudoku jako doplněk výuky matematiky, křížovky pro obohacení slovní zásoby a na Rubikově kostce a dalších mechanických hlavolamech by si děti mohly procvičovat jemnou motoriku. Ale hlavně pro zábavu. Aby si děti všechno mohly samy vyzkoušet.

„To je fantastický nápad,“ zajásala Ginny. „Mohli bychom to využívat při odpoledním vyučování. A skloubit to se školními osnovami,“ dodala nadšeně. Potom si Ale přitiskla dlaň na ústa. „Promiň, vždycky se strašně snadno nechám unést.“

Nic se nestalo. Mohla bych dát k dispozici pár nápadů – a slíbit pomoc. Vím, že bych s tím měla počkat, než se najde poslední vůle a dozvíme se, jaký osud muzeum čeká, ale vlastně jsem zdejšímu dívčímu skautskému oddílu slíbila, že v sobotu uspořádáme tematický den.

„To je úžasný nápad. Znovu to vyvolá zájem o muzeum. Třeba si potom lidé uvědomí, o co by přišli, kdyby se taková rarita zbourala. Ale do kdy to chceš stihnout?“

Kate si pohrávala s ubrouskem. „Čtrnáct dní?“

„Fajn,“ přikývla Ginny Sue poněkud zaraženě. „Mohly bychom to stihnout. Ano. Určitě to zvládneme.“

„Jenom pokud máš zájem a čas. Vím, že jsem to neměla slibovat, když nevím, jestli to můžu splnit. Ale ty holčičky byla tak nadšené, že jsem rychleji mluvila, než myslela.“

Ginny se zakřenila. „Pamatuju se, že tenhle problém jsi mívala už jako dítě.“ Potom se zadívala na hodinky. „Už musím běžet. Slíbila jsem mamce, že ji zavezu do Ossippee na návštěvu k sestře. Ale v pondělí nebo v úterý přijdu do muzea a pustíme se do toho.“

„Děkuju, moc si toho vážím.“ Kate uchopila kabelku. „Já už radši taky půjdu.“

„Ten oběd je na mě,“ ozvala se Rayette. „A popros ty babičky, ať ti namalují plakáty. Jeden dám do výkladní skříně.“

14.

DŮM ALICE HINCKLEYOVÉ nestál ani celých pětadvacet metrů od muzea, ale obě stavby od sebe

oddělovala mohutná zelená hradba – vysoký živý plot z ptačího zobu, přerostlá tráva a starý dub se svěšenými větvemi. Alicin příbytek měl kamennou podezdívku a zdi pobité bílými prkny překládanými přes sebe a působil podobně sešlým dojmem jako muzeum.

Kate zazvonila u vchodu a slyšela, jak se ozvěna zvonku nese celým domem. Čekala dlouho, ale nakonec se dveře trochu pootevřely a za bezpečnostním řetízkem se objevilo oko.

„Paní Hinckleyová? Jsem Kate McDonaldová. Mohla bych jít na chvilku dál a promluvit si s vámi?“ Oko zamrkalo. Dveře se nepohnuly ani o centimetr.

„Dcera Jimmyho McDonalda?“ zeptal se tenký a poněkud rozechvělý hlas podezíravým tónem.

„Ano. Pamatujete si mě?“

„Pamatuju si tě. Nezabila jsi Petera Thomase, viď že ne?“

Kate v první chvíli strnula. „Samozřejmě že ne. Jak byste si mohla myslet –“

„Jenom se ptám. Takže se hned nemusíš čertit. V téhle době není opatrnosti nikdy nazbyt.“

„Prostě jsem ho nezabila. Ale chci zjistit, kdo to udělal.“ Dveře se zavřely.

Zatraceně. Zřejmě tu ubohou paní vylekala. Slyšela, jak uvnitř zachrastil řetízek, a dveře se znovu otevřely. Alice Hinckleyová se na ni zadívala přimhouřenýma očima. Obličej měla růžový a vrásčitý, orámovaný šedivými vlasy.

„Tak pojď dál.“ Otevřela dveře o trochu víc a Kate vešla do haly. Alice Hinckleyová ji pak zavedla do obývacího pokoje, přeplněného starožitným nábytkem z konce devatenáctého století a nepostradatelnými vyšívanými polštářky, dečkami a koberečky. Kateinu pozornost však upoutaly stohy papírů naskládaných na stojanu s policemi a haldy nejrůznějších propagačních letáků, které ležely na každém volném místě. Podél pokoje stály opřené o stěnu ručně malované cedule: CHRAŇTE KVALITU NAŠEHO ŽIVOTA. NECHCEME NÁKUPNÍ STŘEDISKA.

Alice pokynula rukou k pohovce, a naznačila tak Kate, aby se posadila. Potom odstrčila stoh letáků, usadila se na kraj gauče a překřížila v kotnících nohy obuté do ortopedických bot. Uhladila si sukni, která jí splývala přes kolena, a upřela na Kate vnímavé modré oči.

„Takže ses vrátila, že ano?“ Peter Thomas říkal, že ti chce napsat. Neměl čekat tak dlouho. Ti lidé se před ničím nezastaví, aby dostali, co chtějí.

„Proto jsem za vámi přišla. Rayette mi prozradila, že patříte k těm, kdo odmítají prodat své domy.“

Alice zvedla hlavu a natáhla krk. Kate v tu chvíli připomněla kohouta. „Jo, patřím. A budu o něj bojovat až do konce. Ten dům dostanou jenom přes moji mrtvolu. Takže jestli jsi za mnou přišla, abys mě přemluvila k prodeji –“

„Ne,“ skočila jí do řeči Kate. „Právě naopak. Chci zachránit muzeum – i všechny ostatní domy.“

„To je dobře. A můžeš při tom počítat s pomocí DSB.“

Kate se usmála. Pochybovala, že by muzeum mohl zachránit houf babiček a pár podpisu. Ale měly srdce na pravém místě.

„A ráda bych vám položila pár otázek.“

„Jen se ptej.“ Alice složila ruce do klína, sepjala je a naklonila se dopředu.

„Vyvíjel na vás někdo nátlak, abyste dům prodala?“

„Jestli na mě tlačili? Já ti ukážu, jak na mě tlačili. Pojď se mnou.“ Alice vyskočila z gauče a mávla na Kate rukou, aby šla za ní. Hned nato vyrazila do chodby. Kate musela přidat do kroku, aby jí stačila.

Vešly spolu do kuchyně a odtud zadními dveřmi ven. Alice se zastavila na verandě a ukázala rukou do zahrady. „Támhle jsem měla kůlnu. Někdo ji podpálil, a než sem přijeli hasiči, zbyl z ní jen popel.

Neudělali to žádní vandalové, jak tvrdil ten pitomec, co teď u nás šéfuje policii. Byli to ti mizerové, co tady chtějí postavit nákupní středisko. Ale jestli si myslí, že mě trocha kouře donutí změnit názor, tak se šeredně pletou.“

Zprudka se otočila a zase zamířila dovnitř.

Když se spolu znovu ocitly v obývacím pokoji, Alice přistoupila k mahagonovému psacímu stolu. Zvedla několik obálek a zamávala jimi na Kate. „A co tohle?“ zeptala se vítězoslavně. „Schovala jsem je všechny, do posledního,“ dodala a strčila je Kate do ruky.

Kate okamžitě poznala, co je to za dopisy, ale vytáhla z vrchní obálky list papíru a zachvěla se. Stejný dopis poskládaný z vystříhaných písmen. Jak vůbec může někdo napsat takovýhle dopis staré bezbranné ženě? Vrátila dopis do obálky a otevřela další.

„Odporné, co?“

Kate přikývla. Odporné, zákeřné, výhrůžné. „Ukázala jste je veliteli Mitchellovi?“

„Ne. Neukázala. Ani za nic. Ten by mi leda tak dokázal napařit pokutu za přechovávání zvrácené literatury.“

Šéf si v Granville rozhodně nezískal žádné přátele. Jak má ten případ vůbec vyřešit?

„Ráda bych se vás zeptala ještě na jednu věc.“

„Jen se nestyď. Klidně se ptej.“

„No… nevšimla jste si něčeho ten večer, kdy se stala… vražda?“

Alice našpulila rty a zavrtěla hlavou. „Vůbec ničeho. Zahrada je úplně zarostlá. Už to tady nezvládám jako dřív. Protože mi skoro všechen čas zabere práce pro DSB,“ dodala pro případ, že by si Kate její slova mylně vyložila jako postesk nad přibývajícím věkem. Skrz stromy vídám v noci světlo a vím, že vychází z profesorovy pracovny. Dopředu nedohlédnu, protože mi brání ve výhledu ten starý dub. Ale odteď si dám daleko větší pozor. Pokud si pro mě někdo přijde, připravím mu takové překvapení, že na mě nikdy nezapomene.

Kate jenom zadoufala, že Alice někde poblíž neschovává nabitou brokovnici. „Kdyby vás někdo ohrožoval, musíte zavolat na policii. A měla byste ty dopisy ukázat veliteli. Myslím to skutečně vážně. Mohl by vypátrat pisatele.“

„Hmm,“ zamumlala Alice, ale nijak to nekomentovala. „Ty se asi na televizi moc nedíváš, co? Tihle lidé používají gumové rukavice. A ty se dají sehnat kdekoliv. Dokonce i v potravinách. Ukazovali to v tom seriálu Kriminálka Las Vegas.“

„Děkuju, že jste si pro mě udělala čas,“ řekla Kate. „Moc si toho vážím,“ dodala a zamířila ke dveřím.

„Ráda jsem ti pomohla. A rozhodně můžeš počítat s DSB. V pondělí máme ve městě veřejnou schůzi. To něco uvidíš.“

Kate přikývla, i když do starých dam mávajících s transparenty a pronášejících z pódia plamenné projevy žádné naděje nevkládala.

„Přijdu tam.“

„To je dobře. A vyřiď své tetě, ať si to ještě jednou promyslí a přidá se k nám.“

Kate se zarazila. „Teta Pru se k vám nechtěla připojit?“ Vždyť teta s tím nákupním střediskem také nesouhlasí.

„Tvrdila, že není babička. Řekla jsem jí, že by byla, kdyby se zamlada obtěžovala a vdala se. Ale to je celá Prudence McDonaldová. Umíněná, jen co je pravda.“

„Vyřídím jí to,“ slíbila Kate. „A ještě jednou děkuju.“

Vyběhla na cestu a ohlédla se. Alice Hinckleyová stála na verandě. „Paní Hinckleyová, jestli budete potřebovat pomoc, obraťte se prosím na policii, i když šéfa nemáte v lásce,“ zavolala na ni. Potom jí ještě zamávala na rozloučenou, prošla kolem přerostlých popínavých růží a ocitla se na chodníku.

U obrubníku stál vůz velitele Mitchella.

S pocitem, že kráčí vstříc neodvratnému konci, vystoupala po schodech před domem. Narazila na Izzyho Carmichaela, který právě vycházel ze dveří.

Dotkl se prsty kšiltu své pošťácké čepice. „Ten nový šéf na vás čeká. Chcete, abych tu zůstal a dával pozor, jestli se chová slušně?“

I ty, Izzy, pomyslela si Kate. I když si nedovedla představit, jak by si malý a drobný Izzy poradil s velkým a svalnatým Mitchellem. „Děkuju, Izzy, ale myslím, že ho zvládnu.“

„No, kdybyste mě potřebovala, budu o kus dál tady v ulici.“ Přehodil si brašnu přes kostnaté rameno a namířil si to k brance. Kate se otočila a spěchala do muzea, aby zjistila, co po ní šéf chce.

Mitchell seděl naproti Janice u jejího stolu. Mezi nimi ležela hromádka čerstvé pošty. Kate došla rázným krokem až k nim. „Můžu vám nějak pomoct, veliteli?“

Otočil k ní zamračený obličej, na okamžik se zamyslel a potom řekl: „Můžu s vámi mluvit… soukromě?“

Kate se sevřel žaludek. Zjistil snad, že Kate chtěla po Elmiřině synovci, aby jí dal kopii toho rébusu?

„Samozřejmě. Pojďte nahoru ke mně do pracovny,“ řekla a natáhla ruku pro poštu. Mitchell ji však předběhl.

„Já vám to vezmu.“

Upjatě se na něj usmála. „Děkuju.“ Prošla kolem něj a přitom přemáhala pokušení otočit se a zkontrolovat, jestli jde za ní. Ve skutečnosti to ani nepotřebovala. Cítila ho za sebou, silného, odhodlaného, bez špetky přátelského citu.

Když pak otevřela dveře do pracovny a pokynula mu, aby šel dál, podvědomě se zachvěla.

„Posaďte se prosím.“

„Rád bych se podíval, až budete otevírat tu poštu.“

Zadívala se na něj a vzala si obálky, které jí podával. Probrala jednu po druhé, některé otevřela a ostatní odhodila na psací stůl, aby se k nim mohla později – o samotě – vrátit, až Mitchell odejde. Probrala asi polovinu brožurek a propagačních letáků, když vtom spatřila dopis adresovaný přímo jí. Okamžitě ji došlo, že je to další anonymní dopis.

Odložila zbývající poštu na stůl, vytáhla zásuvku a s nepřítomným výrazem sáhla dovnitř pro nůž na dopisy. Vtom zůstala stát jako přimražená, protože zjistila, že sahá do prázdné krabičky. Nůž tam nebyl. Ležel někde na policejní stanici, opatřený štítkem, mezi doličnými předměty. Zaletěla pohledem k veliteli, jestli si toho všiml.

Všiml. V obličeji měl zvláštní výraz. Nepřipadal jí podezíravý. Že by soucitný? Zřejmě se jí to jenom zdálo.

„Pro vás?“ zeptal se jí, mrkl na obálku a potom zase ulpěl pohledem na ní.

„Ano, je na něm moje jméno.“

„Smím?“ Dřív než mohla něco namítnout, vzal jí dopis z ruky. „Pokud bude soukromý, nebudu ho číst.“

Přikývla. Byla ráda, že se ho může zbavit. Nechtěla vědět, co je uvnitř.

Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní zavírací nůž. Zasunul špičku pod chlopeň obálky.

„Neměl byste mít gumové rukavice nebo něco podobného?“

Sklonil hlavu, přimhouřil oči a změřil si ji zkoumavým a zároveň udiveným pohledem; jako kdyby právě objevil nový druh živočicha. „Přišel poštou, dotklo se jej bůhvíkolik lidí. Přinesl ho Izzy a celou hromádkou se už probrala Janice.“

„A teď já.“

„Ano, ale hlavně – kdybych si myslel, že jste tak hloupá a nechala na něm otisky prstů, nedovolil bych vám, abyste ho vzala do ruky.“

„Vy – myslíte si snad, že jsem si ho poslala sama? To je šílené. Co se tam píše?“

Opatrně rozložil list papíru. A i když jí předtím vysvětlil, že žádné otisky prstů na dopise neočekává, Kate si všimla, jak se ho opatrně dotýká jenom v rozích. Přečetl si ho a mlčky ho ukázal Kate. Vidíš, co se děje, když strkáš nos, kam nemáš?

Kate nemohla popadnout dech. Pisatel ji osočoval, že zavinila profesorovu smrt. Věděla, že to není pravda, ale přesto se od té tragické události snažila potlačit stejnou myšlenku. Pokoušela se umlčet tenký vnitřní hlásek, který jí našeptával, že její návrat byl katalyzátorem, který někoho rozzuřil k nepříčetnosti a udělal z něj vraha.

„Chytím ho – nebo ji.“

Zvedla hlavu. „Takže si nemyslíte, že…“ Nedokázala větu dokončit.

„Že jste ty dopisy posílala vy? Ne.“

Za jiných okolností by Kate možná spadl kámen ze srdce, ale teď si jenom zoufale přála, aby už celá tahle noční můra skončila.

„A –“ Nedokázala to vyslovit.

„Ta vražda? To se uvidí.“

Krev se jí nahrnula do tváří. „Víte, Alice Hinckleyová má pravdu. Nakládáte s důkazy tak, aby svědčily v neprospěch té které osoby. Dokonce i když je nevinná.“

„Takže jste byla u ní.“ Probodával ji vyčítavým pohledem svých velkých hnědých očí. Kate se odvrátila stranou.

„Co jste tam dělala?“

„Sousedská návštěva.“

„Zkusím hádat. Ty dopisy dostávala také?“

„Pokud ano, zřejmě vám to nepřizná. Není ve vás totiž ani špetka vlídnosti.“

Naklonil se dopředu, dlaň opřenou o desku psacího stolu. „Vlídnost je to poslední, co potřebujete, když vyšetřujete vraždu. Dejte na mě. Možná že mě tady nemáte rádi, ale věřte, že se zatraceně snažím všechny vás chránit.“

„Dokud mě nezavřete do vězení. Děkuju pěkně.“ Slzy se jí draly do očí. Ale nesnesla pomyšlení, že ji velitel uvidí plakat. Vždyť už předtím před ním málem omdlela, přímo se zhroutila, a tím se v jeho očích zařadila mezi hlavní podezřelé. Musí se vzchopit. „Povíte mi, kvůli čemu jste vlastně přišel?“

Zvedl dlaň ze stolu a napřímil se. „Popravdě řečeno, abych si promluvil s Janice Kruppsovou.“

„S Janice? Proč?“

„Standardní postup.“

Kate opět dosedla na židli a podepřela si rukou čelo. „Takže mi nic neřeknete? Víte, jaký je to pocit, nemít tušení co se vlastně děje? A ten chudák Harry Perkins? Vždyť ani neví, že je profesor mrtvý. Co když si to přečte v novinách nebo o tom uslyší ve zprávách? Úplně ho to zničí.“

Mitchell neodpověděl, ale jeho pohled mluvil dost jasně a nahlas. Pokud ho nezabil sám Harry.

„Oh, jděte už.“

„Co ještě vám Alice Hinckleyová prozradila?“

„Běžte se jí zeptat sám, pane Samostatný.“

Otočil židli, na které seděla, tak rychle, že z ní málem spadla. Potom se oběma rukama zapřel o opěrky, takže se Kate cítila jako v pasti. „Vím, že tady nemáte rádi přivandrovalce. A byli byste nejradši, kdybych odsud musel poraženecky odejít. Ale ať se propadnu, jestli mi vaše předsudky zabrání vyřešit tenhle případ.“

„Já předpojatá nejsem.“

„Jste zatraceně předpojatá. Takže můžete vyřídit svým přátelům, že tomu přijdu na kloub i bez jejich pomoci. Toho vraha najdu. Ať je to kdokoliv.“

Pustil opěrky a napřímil se. Židle přitom trochu popojela a narazila na stůl. Několika kroky došel ke dveřím.

„Alice ty dopisy dostává také,“ řekla Kate. „Má je všechny schované.“

Mitchell za sebou přibouchl dveře. Žádné děkuji. Vůbec nic. Šéf je zlostný patron, ale možná je právě on ten pravý, kdo najde profesorova vraha.

Chtěla se podívat na ten anonymní dopis. Byl pryč.

15.

CELOU SOBOTU se Kate snažila soustředit na práci, která ji čeká v muzeu, a přitom si nedělat starosti o budoucnost. Ale neustále nad ní visel přízrak profesorovy smrti.

Když se pak uložila k spánku, pronásledovaly ji sny, ve kterých se jí zjevovaly anonymní dopisy a tabulky sudoku. V některých okamžicích je viděla tak zřetelně, že dokázala přečíst slova i písmena. Jindy se jí přetvářely před očima – a slova se stávala součástí tabulek, zatímco číslice se měnily v záhadné znaky.

Probudila se do slunečného nedělního rána a s bolestí hlavy. A nijak se jí neulevilo, když o chvíli

později zavolala teta Pru a oznámila jí, že ji během hodiny vyzvedne a vezme ji s sebou na ranní mši.

Do kostela přišly mezi prvními. Posadily se do třetí řady, kde už dávno před nimi sedávalo několik generací McDonaldovy rodiny. Lavice, kterou pravidelně obsazovali Donnellyovi, stála přímo přes uličku, napravo od nich, a Kate v ní spatřila Jacoba s Darrellem. Všude, kam se podívala, viděla známé tváře.

V Granville měli pouze tři kostely – presbyteriánský, kam chodila Kateina rodina, metodistický, který stál jenom o jeden blok dál, a na druhém konci města ještě biskupský. Dnes se zdálo, jako kdyby do presbyteriánského přišlo celé město.

Profesor byl také presbyterián, ale Kate se to dozvěděla až na pohřbu, když spatřila pastora Norwithe. V kostele profesora nikdy v životě neviděla.

Skutečným důvodem dnešní mimořádné návštěvnosti byla profesorova smrt a Kateina přítomnost ve městě. Kate o tom vůbec nepochybovala. Pověsti se tu šířily rychle. Ale určitě ji nikdo vážně nepodezíral, že by zabila svého učitele a přítele.

„Tamhle je Louis, ve třetí řadě,“ pošeptala jí do ucha Pru a zamávala na něj. Louis jí pozdrav oplatil a usmál se.

„Chci, aby ses s ním po bohoslužbě pozdravila,“ řekla Pru a hned nato nasadila zbožný výraz a zadívala se dopředu. „Ta vražda je tragédie, ale neexistuje žádný důvod, proč by ses kvůli ní měla vzdát společenského života.“

„Teto Pru.“

„Vím, že jste se s Peterem Thomasem měli moc rádi, ale život jde dál, a než se naděješ, na krku máš třicítku.“

„Třicítku? Oh.“ Narozeniny. V březnu. Kdy se z ní podle tety stane stará panna. Nechtěla zestárnout sama, ale právě teď si kvůli tomu nemínila dělat těžkou hlavu.

„Teď se neotáčej, ale ve druhé řadě za námi sedí Ellis Grumwalt. Určitě si ho pamatuješ.“ Kate potlačila nutkání okamžitě se ohlédnout. „Myslím, že ne.“

„Vojenský sestřih, světlé vlasy.“

Kate si nemohla pomoci. Natáhla se tedy pro zpěvník a přitom trochu pootočila hlavu, aby Ellise Gumwalta aspoň letmo zahlédla, a zase dosedla na lavici.

„Co ty na to?“

„Že už začíná mše.“

„Firma Roto-Rooter, jisté zaměstnání.“ Pru otevřela zpěvník.

Celý kostel vyplnil zpěv sboru. Elmira, která stála mezi ostatními soprány, zachytila Katein pohled. Kývla jí na pozdrav a spiklenecky na ni zamrkala.

Takže Elmira ty fotografie získala. Většina věřících teď samozřejmě zavětří, že se něco děje. Kate jenom doufala, že velitel Mitchell není presbyterián.

Pastor Norwith zaujal místo na stupínku. Rozezněly se varhany a věřící povstali a začali zpívat.

Když utichly poslední tóny a všichni se zase posadili, pastor zvedl dlaně vzhůru. „Vítejte. Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Zadíval se do poznámek a zase zvedl hlavu. „Ztratili jsme drahého člena našeho společenství. Petera Thomase Avondalea připravil o život zákeřný vrah.“

Kate pevně sevřela v rukou zpěvník. Doufala, že mši přetrpí a nezhroutí se. Srdce jí stále ještě svíral hluboký smutek. A i když na profesorovu smrt občas pozapomněla, stejně ji měla ukrytou kdesi v podvědomí.

Zavřela oči a snažila se soustředit na kázání o odpuštění.

Kate poslouchala pastorova slova, ale měla pocit, jako by se od ní odrážela. Ona odpouštět nemínila. Nikdy v životě neodpustí člověku, který to udělal. A nepřestane, dokud se vrah nedostane do rukou spravedlnosti. Ale seděla a trpělivě naslouchala, zatímco uvnitř se v ní všechno bouřilo.

Konečně dozněl poslední pastorův chvalozpěv a o chvíli později se všichni věřící vyhrnuli před kostel do sluncem zalitého dne. Hned vzápětí se však kolem slunce nakupily mraky a postupně se zatáhla celá obloha.

Typický podzim v New Hampshire, pomyslela si Kate. Počasí přesně odráželo její pocity. Na okamžik se s tetou zastavily u pastora, aby se s ním rozloučily, a hned nato ji Pru popadla za předloktí a postrkovala ji před sebou ke schodům před kostelem.

„Co se děje?“ podivila se Kate.

„Na chodníku stojí Louis.“

Kate zaťala zuby. „Této, teď vážně není vhodná doba –“

„Nesmysl,“ zarazila ji Pru a nemilosrdně ji dovlekla na chodník.

Louis je pozdravil a vyjádřil jim soustrast. Kate mu poděkovala za nádhernou výzdobu při pohřbu. A Pru ho pozvala na večeři.

Naštěstí měl uz domluvenou nějakou schůzku. Naneštěstí přesně ve chvíli, kdy teta vyslovila svoje pozvání, prošel kolem nich velitel Mitchell.

V kostele si ho Kate nevšimla, možná kvůli tomu, že měl na sobě elegantní šedivý oblek, který mu dokonale padl. Zřejmě mu ho šili na míru v nějakém luxusním módním salonu. A vypadal tak… Kate cítila, jak ji zaplavují rozpaky. Bůh jí pomoz. Napadaly ji nepatřičné myšlenky a týkaly se šéfa místní policie.

„Haló, Katie!“ Po chodníku k nim přicupitala Elmira. „Uf, už jsem se lekla, že jste mi utekli. Všechny jsme si musely vzít na sebe ty nové šaty, jenomže ty zpropadené zipy… Co se děje, drahoušku?“

„Velitel,“ zašeptala Kate. „Právě prošel kolem nás.“

Elmira se vyhoupla na špičky. „No ne, nevypadá krásně?“ Otevřela kabelku a vytáhla z ní manilovou obálku. Kate si ji vzala a bleskově ji zasunula zase do své kabelky.

Co by si šéf asi pomyslel, kdyby je teď viděl? Že si předávají drogy? Mikročipy? Utajované informace? Asi by to skončilo tím, že by přišla o svou bezpečnostní prověrku.

„Nevím, jak vám mám poděkovat,“ řekla Kate.

„Vůbec o tom nemluv. Oh, tady mám odvoz.“ Zamrkala na Pru a zmizela.

Kate zvedla hlavu a zjistila, že ji Mitchell pozoruje. Koutky úst se mu trochu zvlnily, ale tvářil se spíš zatrpkle než přátelsky.

Cítila, jak se jí žene krev do tváří. Občas své rusé vlasy a světlou pleť proklínala.

Nejraději by se okamžitě rozběhla do muzea a začala luštit profesorovo sudoku. Ale měla dojem, jako by se chtěla pozdravit a projevit jí svou účast půlka města. Někteří se toužili dozvědět víc podrobností o profesorově vraždě.

Při pomyšlení, že někdo z těchhle „přívětivých“ lidí, je možná vrah, se Kate otřásla. Viděla, že velitel Mitchell stojí jen několik metrů od ní a ostentativně se baví s jedním ze svých podřízených a jeho rodinou, ale vsadila by se, že pozornost při tom soustřeďuje na ni.

Snaží se ji přistihnout při lži? Možná že chce chytit někoho jiného.

Než se jí konečně podařilo odtáhnout tetu Pru stranou, Mitchell zmizel.

Kate odmítla tetin návrh, aby si zašly něco zakousnout do restaurace Olden Diner, a vymluvila se, že musí zreorganizovat výstavní prostory.

Jakmile ji teta před domem propustila, převlékla se do džín a trička s nápisem „Nikdo není dokonalý“ a na nohy si obula tenisky. Měla sto chutí podívat se na ten rébus okamžitě, ale věděla, že přílišná horlivost někdy nadělá víc škody než užitku. Počká s tím až do muzea, vytvoří si tam nerušené prostředí, kde ji nikdo nebude vytrhovat, a rébus vyřeší.

Udělala si s sebou sendvič s burákovým máslem, vytáhla z ledničky plechovku coly, v hale si hodila přes rameno kabelku a brašnu s notebookem, popadla aktovku a rozběhla se k autu.

Zvedal se vítr a na obloze visely tmavé dešťové mraky. Blížila se bouřka. Skočila do auta a nastartovala motor.

Nic. Zkusila to znovu. Podívala se na kontrolku, jestli není vybitá baterie. Všechno se zdálo v pořádku.

Jak to, že auto nemůže nastartovat? Je nové. Toyota Matrix. Vystoupila ven a zvedla oči k obloze. Jediný člověk, který ji mohl někam odvézt, byl na cestě do restaurace. Netušila, jestli v Granville vůbec existuje taxislužba. Musí jít pěšky.

Než dorazila na roh Hopper Street, začalo mžít. Mrholení však během okamžiku přerostlo v liják. Vyběhla po schodech a vklouzla dovnitř přesně v okamžiku, kdy tmavou oblohu rozsvítil blesk.

Když pak přímo nad domem zaburácel hrom, zachvátila ji panika.

Al se k ní přitočil a otřel se jí o kotníky. Poklekla k němu, pohladila ho a kocour se okamžitě pokusil vyskočit jí do klína. „Ano, já vím. Tyhle zvuky nemáš rád. Pojď, dám ti něco k jídlu.“

Vykročila do haly a za mohutného hromobití, které sem doléhalo zvenčí, porozsvěcela všechna světla. AL cupital vedle ní a celou cestu do kuchyně šermoval ocasem. Kate mu nalila misku čerstvé vody a do druhé nasypala krmení. Setřásla ze sebe kapky deště a vysušila si vlasy ručníkem. Potom zamířila do pracovny.

Okamžitě se posadila ke stolu, rozsvítila stolní lampu a otevřela obálku. Viděla, že uvnitř je několik snímků v ochranných deskách a na nich poznámka: Barevné kopie. Trochu tmavší, ale zato výraznější. Místo podpisu pouze iniciály SS.

Kate opatrně otočila první stránku. Zvedl se jí žaludek, a tak rychle odvrátila pohled stranou. Dvakrát se zhluboka nadechla a podívala se znovu.

Všechny fotografie zachycovaly tabulku sudoku pokrytou hnědými skvrnami a Kate dokázala vnímat jenom jednu věc – že je to profesorova krev. Zavřela oči. Znovu se pomalu a důkladně nadechla. Musí to dokázat.

Vybrala si snímek, na kterém byl rébus zachycený přímo shora, na rozdíl od dalších fotografií, které nabízely záběry z různých úhlů.

Přisunula si stolní lampu o kousek blíž a silou vůle se přinutila podívat na čísla utopená mezi skvrnami. Některé znaky krev zakryla jen zčásti, jiné úplně.

Trvalo jí dost dlouho, než vůbec dokázala některá čísla přečíst. Poznala jeho buclatou trojku i typickou rovnou čárku, ke které přidával bříško šestky nebo devítky. Jen při pohledu na profesorův rukopis se jí sevřelo srdce. Nemohla se však nechat ochromit emocemi. Citům teď nemohla popustit uzdu. Ale nedokázala se dívat na ty děsivé krvavé skvrny.

Vzala barevnou fotografii a pořídila z ní několik černobílých kopií na zbrusu nové kopírce s faxem a skenerem. Byly stejně zřetelné, ale hnědé skvrny už nevypadaly jako krev, připomínaly spíš inkoustové kaňky, takže nepůsobily tak děsivě. Vrátila tři barevné snímky do manilové obálky a tu hned strčila do aktovky. Jednu z černobílých kopií pak položila na stůl a zadívala se na ni.

Okamžitě poznala, že tabulka nedává smysl. Mezi čísly v jednotlivých políčkách neexistovala žádná logická souvislost. Skoro jako kdyby je profesor vyplňoval namátkou.

Nebo se jí snažil něco naznačit.

Postupuj metodicky. Snažila se zachovat klid, ale nedokázala potlačit dojetí, které se jí zmocnilo. Na první pohled si všimla, že se v tabulce – v rozporu s pravidly hry – opakují v jednom sloupci nebo řadě tatáž čísla. Co tím profesor myslel?

A proč napsal do třetího řádku nulu? Nula se přece v sudoku vůbec nepoužívá. Možná chtěl profesor

původně napsat šestku. Nebo devítku? Možná. Ale to už předbíhala. Neměla dostatek údajů. Což ovšem znamená, že dostatek údajů neměl ani profesor. Takže tu nulu mohl napsat záměrně. Jenomže v šestém řádku jí uhodila do očí další nula. To už na náhodu nevypadalo.

Vedle nuly v šestém řádkuje trojka a vedle ní sedmička. To by ovšem znamenalo dvě sedmičky v jednom sloupci. A pak znovu, v jednom řádku, což je v sudoku nepřípustné. Nemohla by to být jednička? Ale to by byl stejný případ – také druhá v tomtéž sloupci.

Proč vůbec nezačal vyplňovat tabulku obvyklým způsobem?

Vyrušil ho vrah? Ne. To nedává smysl. Nezdálo se, že by luštil sudoku a někdo ho při tom vyrušil. Na tomhle rébusu vůbec pracovat nezačal. Žádná číslice v tabulce totiž není výsledkem dedukce. Musel je začít psát až ve chvíli, kdy se ocitl tváří v tvář vrahovi. Musel vědět, že mu hrozí nebezpečí. Co jiného by ho přimělo zapsat tahle nesmyslná čísla?

Vtom se pozorněji zadívala na podivnou sedmičku ve třetím řádku, nahoře nezvykle zalomenou, a doslova se vyděsila. Zvedla hlavu od tabulky, protože se na ni už nedokázala podívat. Představila si, jak profesor zapisuje sedmičku, ale vrah se na něj vrhá s nožem na dopisy. Profesor se poleká, škubne rukou a…

Znovu se silou vůle podívala na tabulku. Přemýšlela, co by čísla mohla znamenat. 2367075 by mohl být telefon, ale první trojčíslí jí nic neříkalo. Vzala do ruky mobil a číslo naťukala. Nikam se nedovolala. Přidala k němu předvolbu pro New Hampshire, ale se stejným výsledkem.

Pokud je to telefon, může patřit komukoli z kteréhokoliv státu unie. Nebo dokonce ze zahraničí? S předvolbou, anebo bez? K prověřování telefonních čísel z celého světa a jejich možných kombinací by byl zapotřebí počítač u nich v ústavu. Bylo to příliš složité.

Pokud člověk ví, že se ho někdo chystá zavraždit, nemá čas vymýšlet složité vzkazy, které nikdo nerozluští. Dokonce ani profesor. Použil by něco, co je jim oběma blízké, například sudoku. Něco, co se dá rozluštit za pomoci její intelektuální výbavy. Samozřejmě za předpokladu, že ten vzkaz byl určený právě jí.

Zatelefonoval jí, aby přišla do muzea. Takže jí něco chtěl říct. Je to tady, ukryté v tomhle rébusu?

Vytáhla si z vlasů ozdobné hřebínky. Promasírovala si vlasy, aby povzbudila nervová zakončení. Zkusí na to jít jinak. Odvrátila hlavu stranou, potom se zase bleskově podívala na rébus a zase se otočila.

Nic jí nepadlo do očí. Žádný podprahový vjem. Nic.

Vstala ze židle. Došla k oknu a vrátila se nazpátek. Posadila se. Znovu upřela pohled na rébus.

Co třeba číslo pojistky? Bankovního účtu? Kombinace k sejfu? Datum? Pokusila se dosadit místo čísel písmena a vyšlo jí bcfg… Ale co ta nula? Nesmysl. Příliš mnoho možných výkladů. A žádné vodítko.

Přesto byla přesvědčená, že se jí profesor snažil něco říct.

Zaletěla pohledem k Alovi, který ležel stočený do klubíčka v profesorově křesle. Zívl a zamrkal.

„Byl jsi tady tehdy večer?“ Al se na ni zadíval. „Ne, myslím, že ne. Vrah by byl samý škrábanec.“ V duchu si vybavily všechny lidi, s nimiž během uplynulého týdne přišla do styku. Jediné škrábance viděla na veliteli Mitchellovi, ale ten si je vykoledoval, když se pokoušel dostat Ala z knihovny.

Venku vytrvale pršelo a Kate dál studovala rébus, až ji rozbolely oči a čísla se jí v políčkách začala mihotat. Cítila se úplně vyčerpaná. A připadala si hloupá a k ničemu. Potřebovala se na chvilku od rébusu odpoutat a přijít na jiné myšlenky. A potom se na něj podívat čerstvýma, odpočinutýma očima, jako by ho viděla poprvé. Vzala si připravený sendvič a colu a vyšla na chodbu.

Místnost, která se rozkládala naproti pracovně, kdysi bývala největší ze tří ložnic v domě. Celá léta v ní byly vystaveny hlavolamy, které měly podobu džbánků, na hrdle perforovaných. Pokud na ně chtěl někdo vyzrát, musel najít způsob, jak se z nich napít a přitom nevylít ani kapku. Teď se pokoj změnil ve skladiště, ale Kate se přesvědčila, že za haldami krabic se stále ukrývají vestavěné dubové police.

Dala by se tu zřídit nádherná herna. I kdyby se našla poslední vůle, mohli by tady zůstat ještě několik měsíců, než skončí dědické řízení. Až do té doby by si návštěvníci muzeum klidně užívali. Je načase zase vystavit všechny exponáty.

Odložila sendvič a začala vytahovat krabice na chodbu.

První krabice byla plná polystyrénových kuliček. Když do nich zajela rukou, nahmatala bublinovou fólii a v ní nějaký pevný předmět. Vytáhla ho a zjistila, že je to starý keramický džbánek s hrubým povrchem, zdobený plastickými bizarními zvířaty. Do herny by se příliš nehodil. Jako dítěti jí trvalo polovinu odpoledne, než zjistila, jak se z něj napít a přitom nevylít vodu, kterou obsahoval. Než se profesorovi pyšně pochlubila, že už ví, jak na to, měla šaty celé mokré.

Znovu džbánek zabalila a vytáhla další předmět. Byl hladký a kulatý a Kate nijak nepřekvapilo, když v obalu objevila džbánek se třemi hrdly, zevnitř pokrytý zelenkavou glazurou.

Kate se přesvědčila, že v krabici jsou samé džbánky a konvičky. Opatrně je zase uložila a odtáhla krabici stranou.

Také v dalších dvou krabicích objevila stejné typy hlavolamů. Přetáhla je na chodbu k té první. Potom se vrátila do pracovny pro značkovač, ale přitom se střežila podívat na stůl s profesorovým rébusem. Na všechny krabice napsala, co obsahují, a Al ji při tom sledoval z nejvýše umístěné krabice.

Obloha mezitím ještě víc potemněla a bouře zesílila. Po každém blesku okamžitě zahřmělo, Al zavrčel a okna se zatřásla. Kate při tom napadlo, že bude zapotřebí hlavolamy lépe zabezpečit před vlhkem.

Když Kate místnost z poloviny vyklidila, rozbolela ji záda. Ala vyrušila z odpoledního spánku tolikrát, že se nakonec znechuceně stáhl jinam. Zlomila si sice dva nehty a chodba byla plná krabic, ale dostala se až doprostřed pokoje.

Až v něm nezůstane vůbec nic, mohou do něj postavit velký pracovní stůl a několik menších stolků, kde si děti budou hrát. Do vysokých policových skříní se vejde spousta různých hlavolamů. Koupí pár velkých kulatých polštářů na sezení a položí je k oknům. A několik koberečků, na kterých se dá také sedět. Nebo ještě lépe, ty měkké molitanové podložky, které se dají navzájem spojovat. Prostě tu vytvoří příjemné místo ke hraní.

Déšť vytrvale bubnoval na okna, tma houstla a Kate vyklízela další a další krabice. Už ji bolelo celé tělo, ale zato si vyčistila hlavu.

Nastal čas vrátit se k profesorově tabulce.

Uvařila si čaj, vzala si kopii profesorova rébusu i svoje vlastní nevyplněné sudoku a posadila se ke krbu. Jenom litovala, že v krbu nehoří oheň, který by jí pomohl zaplašit chmurné myšlenky. A že tu s ní nesedí profesor jako v dobách, kdy každý z nich pracoval na svém vlastním hlavolamu.

Jednu z větších knih rébusů použila jako podložku a zadívala se na fotokopii. Nic ji nenapadalo. Občas otevřela knihu, aby porovnala některou tabulku s profesorovým výtvorem, ale k žádnému závěru nedospěla.

Oblohu křižovaly blesky, ale Kate je nevnímala. Jenom vytrvale zírala na profesorovo sudoku. Byla si stoprocentně jistá, že profesor se ho ani nepokusil vyřešit. Jenomže co jí chtěl říct?

Světlo zhaslo.

Zůstala sedět a čekala, až se zase rozsvítí. Nedočkala se. Přímo nad domem zase zahřmělo.

Do transformátoru musel uhodit blesk. Výpadek elektřiny? Podívala se z okna. Pouliční lampa svítila. V protějším domě viděla skrz stromy ozářená okna.

Když se v duchu vrátila nazpátek, uvědomila si, že mezi bleskem a zahřměním uplynula poměrně dlouhá doba. Takže blesk dům zasáhnout nemohl.

Zřejmě vypadly pojistky; jsou staré. Což znamená, že se musí vypravit do sklepa a vyměnit je. Do téhle nepříjemné práce se jí vůbec nechtělo. Proč světlo nevypovídá službu ve dne? Strčila fotokopii profesorova sudoku do své knihy rébusů a položila ji na křeslo. Po hmatu se dostala z pracovny na chodbu. Ta také tonula ve tmě. Ze žádných otevřených dveří v domě nevycházelo světlo.

Přece nemohla vypadnout elektřina v celém domě.

Stiskla vypínač. Nahoře, dole a potom znovu nahoře. Bezvýsledně. Vydala se podél stěny po chodbě a došla ke schodišti. Podívala se dolů, ale všude byla tma. Celý dům potřebuje nové vedení.

Chytila se zábradlí a začala sestupovat do přízemí – přitiskla kotník k podstupnici každého schodu a sjela po ní dolů. Nakonec se bez úhony dostala do haly.

Za sebou uslyšela známé žuchnutí, takže poznala, že jí Al dělá doprovod.

„Škoda že neumíš vyměnit pojistky,“ řekla svému společníkovi, zahaleného do tmy. „Nemusela bych do sklepa chodit já.“

Al se s odpovědí neobtěžoval.

Pomalu postupovala ke dveřím do kuchyně. Nahmatala kliku a otevřela, ale ve tmě málem zakopla o Ala. Hned za dveřmi se zastavila a uslyšela hluboké zachrčení, kterým kocour obvykle dával najevo svou nelibost.

„Já vím, já vím, mně se to taky nelíbí.“

Doklopýtala k zásuvce s různými potřebami pro domácnost, nahmatala v něm baterku a s úlevou zjistila, že svítí. Sáhla o kus dál do zásuvky, vylovila z krabičky několik náhradních pojistek a strčila si je do kapsy u kalhot. Zadoufala, že součástí plánované rekonstrukce je i výměna elektrického vedení.

Potom se vydala za kuželem baterky ke dveřím do sklepa. Odsunula závoru, vzala za kulatou kliku a strčila do nich. Dveře zavrzaly, otevřely se a do chodby se nahrnul zatuchlý, vlhký vzduch. Zamířila baterkou dolů, na schodiště. Světelný kužel téměř okamžitě pohltila tma. Něco se jí otřelo o nohu. Vystrašeně vyjekla, než si uvědomila, že je to AL.

„Odvahu,“ mumlala si sama pro sebe. „Je tu jen pár pavouků. Ale zase budeš mít světlo.“

„Mňau.“

„Ty ne. Myslela jsem tím sebe. Tobě se tam asi moc nechce, viď?“ Al proletěl kolem ní a schoval se pod stůl.

„Zbabělce.“

Vydala se dolů a přitom se snažila potlačit chvění, které jí procházelo celým tělem. Schodiště bylo dřevěné a při každém kroku jí vrzalo pod nohama. Jakmile došla na konec, přejela kuželem světla po stěnách a pomalu zamířila k protější zdi s elektroměrem a pojistkami.

Zdálo se jí to, nebo baterka skutečně poblikává? Do seznamu věcí, které musí koupit, si teď v duchu zapsala ještě baterie – spoustu. Rána. Cvaknutí.

To není možné.

Cítila, jak se jí po zádech plíží cosi chladného. Strach. Sáhla do kapsy pro pojistku, ale když ji vytahovala zdřevěnělými prsty, upustila ji na zem a pojistka se kamsi odkutálela. A vtom Kate přestalo záležet na světle i na pojistkách. Může je vyměnit zítra, až koupí nové baterie nebo velkou svítilnu. Sakra, zavolá si na to elektrikáře, i kdyby to měla zaplatit ze svého. Znovu se opatrně vydala nahoru. Dveře byly zavřené. Otočila kulatou klikou a strčila do nich. Ani se nepohnuly. Opřela se do nich ramenem. Ale neotevřely se.

Nejsi zamčená, napovídal jí chladný rozum. Zkus to znovu. Zkusila to. Sevřel se jí žaludek a chladný rozum ustoupil emocím. Musí se dostat ven.

Zacloumala klikou a znovu vrazila ze všech sil do dveří. Ty však odolaly. Je tu zamčená. Někdo ji zamkl ve sklepě.

A nikdo neví, že tu je. Auto má zaparkované na příjezdové cestě před domem. Pru si pomyslí, že je doma.

„Pusťte mě ven!“ vykřikla. „Pomoc!“ Uvědomovala si, že je to marné. Pokud ji tady někdo úmyslně zamkl, rozhodně ji nemíní pustit ven. Kdo to udělal? A proč? Jak se dostal do muzea?

Hlavou se jí honily divoké představy.

Janice se rozhodla, že se jí pomstí. Má klíče. Chce Kate vystrašit. Nechat ji celou noc ve tmě a ráno ji tam čirou náhodou najít. Ale takové ničemnosti snad přece jen nebyla schopná.

Možná že se jí pokusila nahnat strach Abigail. Pravděpodobně má také klíče. Vždyť je to koneckonců dědička.

Nebo to mohl být zloděj, který využil bouřky. Jenomže potom ji napadlo něco daleko horšího. Co když se sem vrátil ten vrah?

Přikrčila se ke stěně.

Nech toho. Začínáš být hysterická. Musí to mít nějaké logické vysvětlení. Musí existovat nějaké východisko. Musí existovat nějaká cesta ven.

Je pravda, že vrazi se vracejí na místo činu? Zvláštní. Musí zachovat klid.

Vtom spatřila světlo. Z její baterky nepocházelo. Dopadalo zvenčí na protější zeď, občas ozařovanou blesky, a pohybovalo se po ní. Někdo je venku! Aby se ujistil, že neunikne?

Zhasla baterku a ani se nepohnula, dokud jí světlo nezmizelo z očí. Potom se zhroutila na schody a vydechla úlevou.

Jenomže skoro vzápětí zaslechla přímo nad hlavou kroky. Je v hale! Blíží se ke kuchyni.

„Ach, bože,“ zašeptala. Nebyl to planý povzdech. Teď už ji mohl zachránit jenom zásah shůry. Neblázni. Záleží jenom na tobě, jestli to přežiješ.

Nechtěla na něj čekat jako obětní beránek. Měla zbraň. Baterka dokáže napáchat hodně škody, pokud by se Kate podařilo pořádně ho udeřit. Vstala ze schodů a málem upadla. Nohy se jí podlamovaly a zbývající část těla měla úplně ztuhlou strachem a zimou.

Nastražila uši, aby jí neunikl žádný zvuk. Vtom je zaslechla znovu. Kroky. Zastavily se těsně před dveřmi. Kate zalapala po dechu a přitiskla se ke zdi. Přitom jí Ale baterka vypadla z ruky a skutálela se dolů. Ve tmě se rozléhal dunivý hluk, jak dopadala z jednoho schodu na druhý.

Takže má po zbrani. Zaslechla, jak se posouvá závora. Zbývá jí jenom jediný způsob obrany. Musí ho překvapit. Rozhodně se mu nevzdá jako nějaké vyděšené zvíře odváděné na porážku.

Dveře se s vrznutím otevřely. A Kate se vrhla proti vrahovi.

16.

BYL STATNÝ a silný a chtěl ji zabít. Sevřel ji mohutnými pažemi, které ji mohly každou chvíli připravit o život. Bušila mu hlavou do hrudi. Byla to jediná část jeho těla, kterou měla v dosahu. Ničeho tím Ale nedosáhla. Trhla sebou doprava. Sevření jeho paží ještě zesílilo. Škubala se, kroutila hlavou, snažila se najít nějaké místo, kam by ho mohla kousnout. Světelný kužel z jeho žárovky se míhal po všech stěnách, jak se Kate snažil udržet.

Nemohla nad ním zvítězit. Kdyby se aspoň na chvilku uvolnil. Zklidnila se a přestala klást odpor.

„Co –“ Uvolnil sevření, a Kate se vzepjala. Chytil ji pod krkem za tričko, aby ji zastavil. Ale otočila se a ohnala se po něm oběma rukama zaťatýma v pěst. Jedna zasáhla mužovu bradu. Cítila ten náraz v celé paži.

Uteč, nabádal ji vnitřní hlas. Uteč! Ale nohy měla zarostlé do země. Když ji muž popadl za obě nadloktí, vykřikla spíš překvapením než ze strachu.

„Nechte toho, vy malá fúrie. Snažím se vám pomoct.“

Ten hlas. Zavrtěla hlavou. Poznala ho. Přestala se bránit. Přinutila se zvednout hlavu. Nad ní stál velitel místní policie Brandon Mitchell. Ve světle baterky teď Ale vypadal spíš jako Boris Karloff v roli Frankensteina.

Zhluboka se nadechla. Mitchell trochu poodstoupil a Kate ovanul chladný vzduch. „Nechtěla byste mi říct, co se stalo a proč jste mě chtěla umlátit k smrti?“

„Myslela jsem –“ Ztěžka polkla. „Myslela jsem, že jste ten vrah. Mohl byste tou baterkou zamířit jinam? Jde z vás strach.“

Velitel spustil ruku podél těla.

Kate se okamžitě ulevilo a hovor s Mitchellem jí připadal snazší. „Měla jsem za to, že mě přišel zabít,“ vysvětlovala mu cestou ze sklepa. „Potom mi Ale upadla baterka, takže mě napadlo, že mi nezbývá nic jiného než ho překvapit. Jenomže jste nebyl… on, ale vy,“ zakoktala se.

„Jsem to já,“ ujistil ji. „Co jste dělala ve sklepě?“

Potřásla hlavou. „Zhaslo světlo. Šla jsem vyměnit pojistky.“ Zamračila se na něj. „Jak jste poznal, že jsem ve sklepě?“

„Dělala jste pekelný rámus.“

„Aha, ta baterka. Ale proč jste sem vůbec přijel?“

„Anonymní oznámení.“

„Někdo vám zavolal, že mě chce zabít?“

„Někdo nám volal, že u vás najednou zhasla všechna světla. Byl jsem právě poblíž. Takže jsem se rozhodl, že to prověřím. Kde máte ty náhradní pojistky?“

Kate sáhla do kapsy, vytáhla dvě, které jí ještě nevypadly z ruky, a podala mu je. „Další jsou tamhle v zásuvce,“ řekla a mávla rukou ke skříňce, ale potom si uvědomila, že ji velitel ve tmě stejně nevidí.

„Proboha, ty jsou Ale staromódní. Zůstaňte tady,“ řekl a vydal se sám do sklepa.

O několik minut později se světlo rozsvítilo. Oslepená Kate několikrát zamrkala a potom se bleskově rozhlédla, aby se ujistila, že se tu nikdo neschovává. Ve dveřích se objevil šéf Mitchell. Měl na sobě džíny a mikinu na zip. Na bradě se mu začínala tvořit modřina.

Kate sebou škubla. Napadla velitele místní policie. Termín policejní brutalita dostal nový rozměr.

„Ty pojistky nebyly spálené. Někdo je vyšrouboval. Předpokládám, že vy jste to nebyla.“ Položil náhradní pojistky na stůl a otočil se k ní. Zastavil se pohledem na jejích ňadrech.

Kate si bleskově založila ruce. Na co se to dívá? Do tváří se jí nahrnula krev. „Samozřejmě že ne.“ Mitchell nakonec zvedl oči a zadíval se jí do obličeje. Jeden koutek úst mu zacukal. „Pěkné tričko.“

Kate sklopila oči k nápisu „Nikdo není dokonalý“. „Oh,“ vydechla, zaklesla do sebe předloktí ještě pevněji a roztřásla se.

„To jsou nervy,“ poznamenal šéf. „Vezměte si tohle.“ Rozepnul si mikinu, svlékl ji ze sebe a hodil ji Kate.

„Není mi zima,“ zaprotestovala, ale mikinu chytila.

„Ale je,“ trval na svém Mitchell. „Zapněte si ji.“

Pokusila se o to, ale prsty se jí tak třásly, že ani nedokázala uchopit uzoučký kovový proužek zdrhovadla. Mitchell jí odstrčil ruce a zapnul jí mikinu až ke krku.

„Děkuju,“ vydechla a hned cítila, že je jí o trochu tepleji.

Povytáhla si rukávy. „Nezatknete mě, viďte, že ne?“ zeptala se ho Kate s drkotajícími zuby.

„Dnes ne.“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

Vzdychl. „Dveře jste nechala otevřené.“

„Nenechala!“

„Hmmm.“

„Hmmm? Co to má znamenat?“

„Zůstaňte tady.“ Vyrazil ke dveřím do haly.

„Počkejte! Kam jdete?“ Kate vystartovala za ním.

Vtom se prudce zastavil, takže Kate musela uskočit stranou, aby do něj nenarazila.

„Pokud sem někdo přišel, možná že tu ještě je. Počkejte tady, půjdu to prověřit.“

„Ne.“

Mitchellovi se zachvělo chřípí. Kate by přísahala, že zaslechla, jak mu zaskřípěly zuby.

„Sakra, vy jste, ale umí –“

„Nejsem umíněná. Jsem vyděšená.“ Kate se přikrčila a popošla k němu. „Co když se vrátí?“

„Pravděpodobně je už dávno pryč. Tak pojďte, ale držte se za mnou.“

Vykročila za ním, v těsném závěsu. Snažila se s ním držet krok. Vtom se Mitchell znovu zastavil. Vyjekla a opět uskočila.

Mitchell zavrtěl hlavou. „Tak blízko zase ne, Harpo.“ Otočil se a vešel do haly.

Kate zahořely tváře. Ne kvůli tomu, že se za Mitchellem krade jako zloděj, ale kvůli tomu, že mu připomíná komika Harpa, jednoho z bratří Marxových. Zřejmě má stejně rozježené vlasy jako on. Dost nevhodná myšlenka, napadlo ji. Je přece matematická. Matematici si nedělají těžkou hlavu kvůli vlasům. Zvlášť když je někde poblíž vrah.

Hlavní dveře byly otevřené.

„Pozdě,“ řekl velitel.

„Jak to víte?“ zeptala se Kate a přistoupila k němu ještě blíž.

„Já za sebou zavírám.“ Vyšel ven a rozhlédl se kolem dokola.

„Já taky,“ prohlásila Kate a vykročila za ním.

„Žádné stopy po násilném vniknutí.“

„Byl to tedy někdo s klíčem. Některé exponáty, které tu vystavujeme, mají obrovskou cenu. Takže hned po návštěvních hodinách dům zamykáme.“

„Kdo ještě má klíč?“

Jeho tón se jí nelíbil. Nebyla to vlastně ani otázka, spíš výčitka. Myslí si snad, že se sama zamkla ve sklepě? To by byl skutečně pozoruhodný výkon, dokonce i pro člověka s jejím IQ.

„Takže?“

„Nevím. Janice. Možná Donnelly. Je předseda správní rady.“ Vzpomněla si, jak Janice tehdy před schůzí vstávala od stolu a všem členům správní rady odemykala dveře. „Pan Donnelly možná ne. Ale Janice ano. Jenomže asi není sama.“

„Byla tady paní Kruppsová s vámi?“

„Ne. Je neděle. Muzeum je zavřené.“

„Hmmm.“

Pustila se za ním do schodů a pak dál, ke dveřím do pracovny.

Uvnitř našli spoušť. Z povytahovaných zásuvek trčely papíry. Na stole ležely rozházené knížky a nejrůznější písemnosti. Vypleněné byly i police v knihovně a jejich obsah se kupil na koberci.

Kate se nezmohla na slovo, jenom třeštila oči. Mitchell zavolal na policejní stanici pro posily. Ještě větší hrůza ji však zaplavila, když si všimla, že mezi rozházenými papíry leží i její fotokopie profesorova sudoku.

Pomaloučku se plížila ke stolu.

„Ničeho se tady nedotýkejte. Jděte ven a zůstaňte na chodbě,“ zavelel Mitchell s mobilem u ucha.

„Hned.“

Pomalu vycouvala. Neměla na vybranou.

Vyšel za ní. „Noční směna je na cestě. Počkáme v kuchyni, než odeberou otisky prstů. I když si od toho moc ne slibuj u.“

Posadil ji ke kuchyňskému stolu a přehraboval se ve skříňce, dokud nenašel plechovku s kávou.

Kate ho jenom mlčky pozorovala, jak nalévá vodu do kávovaru. Upřeně se dívala, jak do skleněné karafy dopadají černé kapky, a když jí pak Mitchell podal šálek, vzala si ho od něj.

Vtom zazvonil mobilní telefon a velitel odešel do haly, aby své muže pustil dovnitř.

Kate slyšela, jak stoupají do schodů. Po chvilce se Mitchell zase vrátil. Posadil se naproti ní. Vytáhl z kapsy u kalhot malý zápisník. „Povězte mi, co se stalo.“

Zopakovala mu, jak zhasla světla. Jak se vydala do sklepa. Jak ji tam někdo zamkl. Potom ochabla.

„Vedete si dobře.“

Zadívala se na něj. „Vůbec mi není dobře. Jsem naštvaná. Někdo zavraždil profesora a teď se snaží zabít i mě. A nikdo s tím nic nedělá.“ Zarazila se, jako kdyby ji samu ten hořký výlev překvapil. „Chci říct –“

„Měl jsem na mysli, že si vedete dobře, pokud jde o tu svědeckou výpověď. Je stručná. Logická. Přesná.“ Nadechl se. „A navzdory vašemu tvrzení vyšetřování pokračuje.“

„Oh.“

„Oh.“

Ve dveřích se objevila hlava policisty Curtise. „Ty otisky prstů jsme už odebrali. Máme je vzít taky z vitrín?“

„Našli jste stopy po vloupání i v jiných místnostech?“

„Jenom spoustu krabic na chodbě.“

„Vyklízela jsem skladovací místnosti,“ vysvětlila Kate. Šéf pokýval hlavou. „Ještě něco?“

„Ne. Ale pár otisků jsme z nich namátkou odebrali; pro všechny případy.“

Velitel se otočil ke Kate. „Přišlo sem v poslední době hodně lidí?“ Kate stiskla rty. „Víc než obvykle.“

„Přirozeně.“

„Proč?“

„Morbidní zvědavost. Zabalte to, Paule. Přijedu za vámi na stanici, jakmile se slečna McDonaldová podívá, jestli tu něco nezmizelo.“

„Ano, pane,“ přisvědčil policista.

„A vyřiďte Wilsonovi, aby na mě počkal. Může si zatím dělat poznámky.“

„Ano, pane.“ Rázně přikývl a Kate si v první chvíli pomyslela, že Mitchellovi zasalutuje.

Když pak Mitchell vyšel spolu s Kate z kuchyně, Wilson na ně čekal u schodů. Vystoupal za nimi nahoru. Teď jsme skutečně jako bratři Marxové, pomyslela si Kate a měla co dělat, aby potlačila hysterický smích.

Dovnitř vešla Kate jako první. Zastavila se u psacího stolu, bleskově zaletěla pohledem k aktovce a málem se jí podlomila kolena úlevou. Viděla, že z ní vykukují růžky fotografií. Popošla doprostřed místnosti a snažila se odhadnout škody, ale nepoznala, jestli se něco ztratilo. „Proč to udělal?“

„Zřejmě něco hledal. A proč si pořád myslíte, že to byl muž? Víte něco co já ne?“

Zavrtěla hlavou. „Nemám k tomu žádný důvod. Jenom se mi nezdá, že by něco takového udělala žena.“ Zarazila se. „Ledaže…“

„Ledaže?“

„Co když tu Abigail hledala poslední vůli? Simon ji nenašel. Už se nemůže dočkat, až jí dům připadne. Onehdy sem dokonce poslala vyměřovače.“

„Hmmm.“

Čekala, že se jí začne vyptávat na podrobnosti, ale jenom se rozhlédl po místnosti a nechal si své myšlenky pro sebe.

Kate čekala, ale mlčení se protahovalo a jediný zvuk přicházel od policisty Wilsona, který cosi

škrábal na papír. Když pak vstal velitel ze židle a zamířil ke dveřím, Kate to už nevydržela. „Hmmm a co? Nemůžete přece říct jenom hmmm a víc už nic.“

Změřil si ji pohledem a vyšel ven. Vystartovala za ním. Hned nato vyskočil i Wilson.

„To jsou příšerné manýry.“

Mitchell se zastavil; Kate uskočila a šlápla Wilsonovi na nohu. „Promiňte.“

Velitel potřásl hlavou. „Vy problémy s vyjadřováním vlastních názorů nemáte, viďte?“

Znovu se dal do pohybu; prošel kolem krabic na chodbě a pokračoval ke schodišti. Popravdě řečeno, problémy s vyjadřováním vlastních názorů Kate obvykle měla.

„Myslíte, že to byla Abigail? Nemyslíte si, že zabila profesora, viďte že ne? Je to jeho dcera.“

„Myslím si jenom jedno – že tady zhasneme a zamkneme – a vy pojedete domů,“ prohlásil velitel a zamířil do přízemí.

„Ale já musím dodělat práci. Nemůžu ty otevřené krabice jen tak nechat na chodbě. Jsou v nich cenné hlavolamy.“

„Můžete to dodělat ráno.“

„Ale ta pracovna…“

„Ráno.“

„Ale –“

„Po tom vloupání tady nemůžete zůstat. Zkuste použít mozek.“

Přesně tuhle větu slýchala od profesora. Ale od něj ji přijímala mnohem snáz než od tohohle přemoudřelého policisty. Je zřejmé, že ho ten případ skoro vůbec nezajímá. Vyšetřování pokračuje. Kdo tu vraždu vyšetřuje? Ti dva mladíčci? Jenomže ti mají zřejmě plné ruce práce s pronásledováním babiček, co vaří marmeládu, a postaršími řidičkami, které nezastavují na stopce.

Zarazila se. Přitiskla si dlaň na ústa. Začíná uvažovat jako zdejší starousedlíci. Přitom věděla lépe než oni, jak laciné jsou podobné úvahy. Předpojatost je úhlavní nepřítel jasného uvažování. A ona teď potřebuje jasnou hlavu víc než kdy jindy.

Když zhasla všechna světla, Wilson dostal za úkol ještě jednou zkontrolovat okolí domu. Mitchell pak vyšel s Kate brankou na chodník a počkal, dokud nezamkla.

„Uložím noční hlídce, aby to tady do rána párkrát zkontrolovala, ale měli byste si pořídit nějaké bezpečnostní osvětlení.“

„Kdyby záleželo na mně, určitě bych to udělala.“

„Kde parkujete? Doprovodím vás k autu.“

„Je –“ Vtom si Kate vzpomněla, že přišla pěšky. „Doma.“ Vyslal k ní nevěřícný pohled.

„Nemohla jsem ho nastartovat.“

„A jak jste se chtěla večer dostat domů?“

„Pěšky?“ Když dopoledne ještě svítilo slunce, připadalo jí to jako dobrý nápad. Teď za tmy to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Zvlášť ne po všem, co dnes zažila.

Velitel vzdychl. Sedněte si ke mně. Zavezu vás domů.

Kate jeho laskavou nabídku váhavě přijala. Celou cestu pak spolu nepromluvili.

„Je to ten bílý domek s rozsvícenými světly,“ prolomila mlčení Kate, když dojeli do Porter Street.

Mitchell pokýval hlavou na znamení, že rozumí. Odbočil na příjezdovou cestu a zastavil za Kateinou toyotou.

„Děkuju,“ řekla Kate. Otevřela dveře vozu na straně pro spolujezdce. Šéf zase na svojí.

„Co to děláte?“

„Doprovodím vás ke dveřím.“

„To nemusíte.“

„Já vím, ale je to zdvořilé. A také bezpečné.“

„Oh.“

„Oh.“

Vyskočili z auta a vystoupali po schodech na verandu. Vedle hlavních dveří stál obrovský květinový koš z květinářství Market Basket. Oh, výborně, pomyslela si Kate. Co si teď o ní velitel pomyslí?

Třeba si toho nevšiml. Kvapně odemkla dveře.

„Nechcete, abych se podíval dovnitř a zkontroloval to tam?“

„Myslíte, že by tam mohl být?“

„Ne. Ale pokud chcete mít bezpečnější pocit…“

„Ne,“ odpověděla Kate. „Děkuju vám. Budu v pořádku.“ Vešla dovnitř a ohlédla se. „No, děkuju vám… za svezení a… za všechno.“

„Zapomněla jste si tady tohle.“ Sklonil se a zvedl květinový koš.

„Děkuju,“ vyhrkla a vzal mu ho z rukou. Zavrtěl hlavou. Z domu se ozval telefon.

„Vezměte si to. A zamkněte dveře.“

Stál na verandě, dokud nevešla dovnitř a neotočila klíčem v zámku. Slyšela ho, jak odchází. Potom zvedla telefon.

„Ten muž, co stojí u tebe na verandě, je policista?“

„Odvezl mě domů z muzea.“

„Z muzea?“ Tetin hlas zněl podezíravě. „Co jsi tam dělala? Auto ti stálo před domem celý den? Stalo se něco? Jsi v pořádku? Hned k tobě přijdu.“

„Ne,“ zarazila ji Kate. „Chci říct, že to není nutné.“

„Ale co ten policista – který policista?“

„Nemohla jsem dopoledne nastartovat. Tak jsem šla pěšky,“ odpověděla Kate kvapně, než ji teta stačila zaplavit dalšími otázkami. „Což mi připomíná… Nevíš o nějakém dobrém automechanikovi? A nemůžeš mě ráno odvézt?“

„Automechanik…“ opakovala teta Pru. „Počkej chvilku.“ Kate čekala.

„Mám ho. Norrise Endelmana. Vynikající automechanik. Má vlastní autoservis.“

Teď ne, zaúpěla v duchu Kate. Tetiny úvahy se pokaždé ubíraly jenom jediným směrem, takže se Kate bála, aby se teď po dnešním nervovém vypětí nezhroutila. „Výborně. Můžeš mi na něj dát telefon?“

„Jistě. Ale můžu mu zavolat, hned jak tě ráno odvezu do muzea, a počkat na něj, až si to auto přijde odtáhnout.“

„Děkuju. V osm? Musím tam ještě něco dodělat, než otevřeme pro návštěvníky.“

„V osm hodin,“ opakovala teta Pru. „Bude se ti líbit. Pravý džentlmen.“

Kate zaúpěla. „Děkuju. Jsem unavená. Už musím jít, vážně. Uvidíme se ráno. Dobrou noc.“ Zavěsila ve chvíli, kdy teta ještě dodala: „Jisté zaměstnání.“

17.

STARÝ BUICK TETY PRU stál u obrubníku před domkem přesně v osm hodin ráno. Kate popadla bundu, ale potom si vzpomněla na Mitchellovu mikinu, takže ji strčila do hnědého nákupního pytle z obchodu s potravinami a vyběhla ven.

„Promiň, že jsem tě nechala čekat,“ omlouvala se Kate, když nastupovala do vozu. Než se usadila, málem omdlela. Topení sálalo naplno. Pru seděla za volantem v květovaných šatech, jejichž vzor tvořily obrovské růže, vyvedené – jak jinak – v tetině oblíbené růžové barvě. Obličej jí zakrýval klobouk se širokou krempou, který jako by pocházel ze šatníku hlavních hrdinek hollywoodského filmu Jih proti Severu.

„Teto, vždyť je říjen.“

„Zahradnická společnost pořádá dnes dopoledne tematické setkání a motto zní ,Tara a její

proměny,‘“ odpověděla Pru. S tím Jihem proti Severu se tedy Kate nemýlila.

„Ty ses dala na zahradničení?“

„Proboha, ne. Jenom chodím na jejich akce. Nevidím sebemenší důvod, proč bych se ve svém věku měla začít hrabat v zemi.“

„Vždyť vůbec nejsi stará.“

Obrovský klobouk se zavrtěl. „Dost stará na to, abych měla rozum,“ namítla teta. Znělo to, jako by promluvila stará Pru, a Kate zalitovala, že se vůbec zmínila o tetině věku. Hned nato klobouk zase znehybněl a Pru se odlepila od obrubníku.

Kate se zděsila. Teta se vůbec nepodívala, jestli zezadu nepřijíždí nějaké auto.

„Snídala jsi? Takové mladé děvče nemůže žít jenom z kávy. No, nevadí. Musím se zastavit u Rayette a vyzvednout nějaké zákusky na tu slavnost. Můžeš se najíst tam,“ navrhla Pru.

Na konci ulice zprudka odbočila, aniž aspoň trochu zpomalila.

Kate se musela přidržet úchytky na dveřích, aby se nesvalila do strany.

„Napsala jsem ti to telefonní číslo do Endelmanovy garáže. Je na tom papírku, co leží na sedadle. Norris ti vzkazuje, že mu máš po poledni zavolat a on ti poví, co se s tím autem mohlo stát.“ Dorazily do Maple Street. Pru projela kolem stopky a vřítila se do křižovatky.

Žádný div, že tehdy dostala pokutu.

Kate se natáhla pro lístek s telefonním číslem. Teta sice od základu změnila životní styl, ale starým psacím potřebám zůstala věrná. Stále používala poznámkové kartičky levandulové barvy, nahoře ozdobené droboučkými vodotiskovými fialkami. Kate si uložila lístek do kabelky.

Pru zastavila před Rayettiným pekařstvím. Zabrala si pro sebe místo pro dvě auta, parkovací hodiny ponechala bez povšimnutí, vykročila ke dveřím a svou neteř zatáhla do obchodu s sebou.

O chvilku později Kate vyšla ven s dvojitou porcí latté a s pytlíkem obrovských skořicových šneků politých javorovým sirupem.

Venku byla zima, že by psa nevyhnal, takže Kate přidala do kroku a vyhýbala se loužím, které zůstaly na chodníku po včerejším dešti. Cestou uvažovala, co je třeba bezpodmínečně udělat.

Musí uklidit pracovnu, uložit kartónové krabice s hlavolamy a schovat fotokopie profesorova sudoku někam, kde by je nikdo nenašel. A bude se samozřejmě dál snažit rozluštit profesorův rébus, protože doufala, že ji zavede k vrahovi.

Veliteli Mitchelovi nemůže věřit. Profesor si o něm také nedělal velké iluze. Kate věděla, že by si starý pán přál, aby našla jeho vraha a zajistila další provoz muzea. A zůstala, ozval se nesměle její vnitřní hlas. Ale věděla, že sny jsou pro děti. A že má svůj vlastní život v Alexandrii. Jakmile bude profesorův vrah dopaden, vrátí se tam.

Když vešla do muzea, Aloysius už čekal u dveří. Včera ho ve zmatku úplně zapomněla nakrmit. Stejně

by mu neuškodilo, kdyby nějaké to kilo shodil.

Aloysius ji uvítal vyčítavým „mňau“ a odkráčel po chodbě do kuchyně. Cestou se ohlédl, aby se ujistil, že Kate jde za ním. Ta se jenom na okamžik zastavila přede dveřmi do sklepa, protože chtěla zkontrolovat, jestli jsou zamčené. A než vešla do spíže pro kočičí granule, nejdříve opatrně nahlédla dovnitř, jestli se tam někdo neschovává.

S tímhle musí skoncovat. Nemůže si přece toho zločince představovat za každými dveřmi. Za chvíli by z ní byl jenom uzlíček nervů.

Al seděl u prázdné misky a tvářil se jako nenaložený čínský zloduch Fu-Manču.

„Promiň,“ omluvila se mu Kate, nasypala do misky granule a otevřela pro něj konzervu sardinek. „Už se to nebude opakovat.“

Al se pustil do jídla a Kate si vzala kávu a skořicové šneky nahoru, aby se mohla hned pustit do práce a všechno zase uvést do pořádku.

Pracovna teď působila ještě hrůznějším dojmem než večer, a Kate cítila, jak v ní kypí vztek a zaplavuje ji vlna odporu. Snažila se uklidnit. Musí se pustit do práce, a ne podléhat emocím. Odsunula pár věcí ze stolu, aby si měla kam postavit kávu, a vytáhla ze sáčku moučník. Ukousla jen malý kousíček a vychutnávala si jeho lahodnou sladkou chuť. Potom si dopřála ještě jedno sousto, utřela si ruce a pustila se do uklízení knih nakupených na zemi. Přitom byla neustále ve střehu, aby si všimla, kdyby něco chybělo. Našel zloděj to, co hledal?

Poslední vůli? Simon prohledal písemnosti v pracovně i v profesorově bytě, ale nepodíval se do všech knih. Kate by však řekla, že pokud se profesor rozhodl svoji závěť ukrýt, použil by k tomu spíš některý ze svých hlavolamů než knihu.

V muzeu se mu nabízely stovky tajuplných nádob a krabiček. Jestliže profesor schoval závěť do některé z nich, může to trvat i několik let, než se dokument najde.

Aloysius vykoukl ze dvířek výtahu na jídlo, zamňoukal, došel k profesorovu křeslu a uvelebil se na něm.

Když Kate vrátila knihy do prvních dvou polic, na chvíli přerušila práci, aby se napila kávy. Vtom se jí zmocnil pocit, že v pracovně není sama. Otočila se a spatřila za sebou ohromenou Janice. Stála ve dveřích a ruce, založené v bok, měla sevřené do pěstí.

„Co se to tady děje?“

Kate se zhluboka nadechla ve snaze uklidnit zjitřené nervy. AL seskočil z křesla a postavil se za ni.

„Včera večer se sem někdo vloupal,“ odpověděla s očima upřenýma na Janice, protože chtěla vědět, jak na to zareaguje. Čekala, jestli se nějak neprozradí, jestli třeba nedá najevo takové překvapení, jaké by se dalo očekávat, ale viděla pouze Janicin opovržlivý výraz, ještě nenávistnější než jindy.

„Vůbec ti neměli dávat klíče. Není na tebe spolehnutí. Ani zamknout za sebou nedokážeš. Říkala jsem jim to, ale neposlouchali mě. Teď možná začnou. Zničila jsi všechno, co celý život budoval. Doufám, že jsi spokojená.“

Při Janiciných posledních slovech Kate pocítila větší bolest, než kdyby ji někdo fyzicky napadl. Janice

byla na podobné výpady odbornice. Dalo se to čekat. Kate měla dost času, aby si na to zvykla. Ale nic to neměnilo na skutečnosti, že jí Janiciny urážky a zlomyslnosti, kterými ji celá léta zahrnovala, působily hotová muka.

Ne, řekla si Kate. Už ne. Janice je zklamaná, pomstychtivá žena, ale s tím neustálým svalováním viny na někoho jiného musí okamžitě přestat.

„Ne, Janice,“ řekla Kate co možná nejklidnějším tónem. „Já za to nemůžu. Ten člověk měl klíč a dostal se sem v době, kdy jsem byla nahoře. Došel do sklepa a vyšrouboval pojistky. A když jsem se šla podívat, co se děje, zamkl mě tam.“

Janice zasvítily oči. Překvapením? Zadostiučiněním?

„Překvapuje vás to, Janice? Máte z toho radost? Podle mě určitě.“ Kate k ní přistoupila o krok blíž.

„Byla jste to vy, Janice? Chtěla jste mě vyděsit? Doufala jste, že spadnu ze schodů, a vy se mě konečně zbavíte? Marně.“

Janice ustoupila dozadu a založila si ruce na prsou. „Ty ses zbláznila.“

„Možná že k tomu nemám daleko,“ odpověděla Kate, mávla rukou ke knihovně a dál Janice probodávala pohledem. „Je to vaše práce? Co jste hledala? Chtěla jste mi ublížit? Nebo jste chtěla ublížit profesorovi?“

Janice zvedla ruku, jako by se kryla před neexistujícím úderem. „Vůbec se ke mně nepřibližuj. Jsi blázen.“ A s tím vyšla z pracovny.

Kate se zachytila stolu a opřela se o hranu pracovní desky. Nohy jí vypovídaly službu a ruce se jí třásly. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu. Skutečně měla pocit, že už začíná bláznit.

Připadala si tak trochu jako konfliktní Bette Davisová, která nedokázala vycházet ani se svými nejbližšími hollywoodskými spolupracovníky. A čeho tím dosáhla? Žádného přiznání se od Janice nedočkala. A pokud ji včera ve sklepě skutečně zamkla Janice, musí si na ni od této chvíle dávat veliký pozor.

Zhroutila se do profesorova křesla a vzala do ruky kávu. Papírový talířek byl prázdný. Šnek s javorovým sirupem zmizel a AL seděl na rohu psacího stolu a olizoval se.

„Ty žroute!“ A přestože jí snědl snídani, zvedla ho a přivinula k sobě. „Nikdy v životě jsem se takhle nechovala,“ řekla mu.

„Mňau,“ odpověděl jí.

„Máš pravdu. Vyděsila mě. Vůbec jsem ji neslyšela přijít. Kdybych ji zaslechla, možná bych tak nesmyslně nevybuchla. Potřebuju bezpečnostní kameru.“ Zvedla ho zpátky na stůl. Síťový bezpečnostní systém. Kdyby ho měla, viděla by i Izzyho Carmichaela, jak přichází s poštou.

Kromě toho by jí neušel ani jediný návštěvník a mohla by si zkontrolovat, jestli je Janice netrápí. A bezpečnostní systém by ji také dokázal předem varovat, kdyby se sem zase někdo pokusil vloupat. Jakmile to tady uklidí, zajede do obchodu – sakra. Sáhla do kabelky pro kartičku s telefonním číslem autoopravny. Namačkala číslo. Al seskočil ze stolu a vyrazil k výtahu na jídlo. Strčil čumákem do dveří a protáhl se dovnitř.

Kate nikdy nešlo na rozum, jak se Al dostává šachtou nahoru a dolů. Nikdy to nezjistila.

Začala rázovat po místnosti a snažila se najít odpověď. Vtom zazvonil telefon. Výtah na jídlo nebyla jediná staromódní vymoženost v domě. Za psacím stolem visely na stěně dvě lampy, dříve plynové, ale teď už napájené elektřinou. A mezi nimi mosazný obdélník, který zakrýval další starodávný vynález – trubkový telefon. Ten sestával ze čtyř trubic, které zajišťovaly spojení mezi pracovnou – někdejším obývacím pokojem, vstupní halou, kuchyní a pokojem, ve kterém bydlel majordomus. Kate kdysi našla gumové koncovky tohoto mechanického zařízení, když vyklízela skříň. Profesor jí tehdy ukázal, jak se zasouvají do otvorů ve stěně. Mosazný kryt byl stále na svém místě.

Endelmanovy garáže. Tady Norris Endelman. Kate se představila.

„Výborně. Máte to hotové,“ řekl Endelman. „Dal jsem to do pořádku hned na místě.“

„Vážně? Co s tím bylo? To auto je skoro nové, mám ho pár měsíců.“

„Vypadá to, že si s ním pohráli nějací puberťáci. Někdo vám sundal hlavici rozdělovače.“ Kate se zaraženě odmlčela. „Dá to hodně práce?“

„Ne, ale rozhodně je to zarážející. Alarm nemáte?“

„Ne.“ V práci i doma vůz nechávala stát na bezpečném parkovišti.

„No, znovu se vám to už zřejmě nestane. Tihle výrostci se obyčejně o něco pokusí, ale potom se zase přesunou jinam.“

Kate to viděla jinak. Způsobili to skutečně výrostci? Nešlo spíš o další pokus nahnat jí strach a přinutit ji, aby odjela z města? Vyzná se Janice v rozdělovačích? Kate rozhodně ne. „No, každopádně vám děkuju. Kolik jsem dlužná?“

„Vaše teta to už zaplatila.“

„Oh, tak dobře, ještě jednou vám děkuju.“

„Ehm…“

„Ano?“

„Říkala…“

Kate v duchu zúpěla a připravila se na nejhorší.

„Tvrdila, že byste –“

Ten člověk ji v životě neviděl. „Dokážu si představit, co vám asi říkala. Netrapte se tím.“

„Já se netrápím. Chci vám jen říct, že bych vás někdy moc rád pozval na večeři. Nebo do kina. Kousek od nás, v Manchesteru, je multikino s deseti sály. Anebo třeba na bowling. Ve čtvrtek večer

hráváme bowling. Hrajete taky?“

Bowling hrála ráda. Ale ne teď, tak brzy po profesorově smrti, kdy má před sebou ještě spoustu práce.

„Jistě. Pochopím, když to odmítnete.“

Postřehla v jeho hlasu zklamání a automaticky vyhrkla: „Šla bych moc ráda.“ Nejradši by tetu roztrhla, že jí takhle zavařila. A nejradši by roztrhla i sama sebe, že sebou nechá takhle vláčet. O žádné rande nestála. Chtěla najít profesorova vraha a zachránit muzeum. Zároveň si Ale uvědomovala, že nemůže trávit všechny večery doma a o samotě. Třeba jí jeden večer ve společnosti přivede na trochu veselejší myšlenky. A tetě Pru udělá radost.

„Výborně. Vyzvednu vás asi tak v sedm?“

„Dobře,“ odpověděla. Nic si od toho neslibovala. Vůbec ho neznala. Věděla o něm jenom jedno – že má jisté zaměstnání.

„Výborně. Takže se uvidíme v sedm.“

„Na viděnou.“ Zavěsila a přitom ji napadlo, kolikrát během jediného krátkého rozhovoru řekl slovo výborně. Doufala, že ten večer bude stejně výborný jako Endelmanův slovník.

Hned nato Norrise Endelmana i nadcházející schůzku odsunula na vedlejší kolej. Vylovila z kabelky pilníček na nehty a začala odšroubovávat mosazný kryt. Když ho odklopila, objevila ve zdi čtyři otvory, ucpané starými novinami. Podívala se, jestli se v nich nepíše něco zajímavého, a vyhodila je do odpadků.

Seběhla do přízemí, aby se podívala po dalších otvorech a případně je uvolnila. Janice se dnes zřejmě vypravila na oběd dřív než jindy, protože v přízemí po ní nebylo ani stopy.

Což Kate vyhovovalo. A byla by ještě radši, kdyby se sem Janice už nikdy v životě nevrátila. V hale se otvor trubkového telefonu příhodně skrýval za stojanem lampy. V kuchyni ho úplně překrývaly tapety, takže se k němu ani nesnažila dostat. Ale vzpomněla si, že vedle kuchyně, v nynější prádelně, míval pokoj majordomus. Otvor našla za ždímačkou.

Nebylo to ideální. Za normálních okolností se do těchto vývodů zasunovaly gumové koncovky, bez nichž možná nebude slyšet dost zřetelně, ale zaslechne aspoň něco.

Vrátila se po schodech nahoru a čekala, až se Janice vrátí z oběda.

Obvykle slyšela zvonek jen tehdy, když si nechala dveře do pracovny otevřené. Dnes je měla zavřené, a slabé zacinkání k ní dolehlo z otvoru ve zdi.

Už nikdo se k ní nepozorovaně nepřikrade.

18.

ODPOLEDNE SE V MUZEU bez ohlášení objevila Marian Teasdaleová. Kate právě ukládala poslední krabici hlavolamů do malé zadní ložnice, když se rozezněl zvonek u hlavních dveří. Po špičkách se odplížila až ke schodišti a slyšela Janicino pisklavé uvítání. A potom i Marianinu odpověď: „Dobrý den, Janice. Nahoru se mnou nemusíte.“

Kate si bleskově otřela ruce o kalhoty, zastrčila si uvolněný pramínek vlasů za ucho a šla přivítat návštěvu.

Marian zvedla oči nahoru, spatřila Kate a usmála se. Chytila se zábradlí, zdolala pár posledních schodů, a když se ocitla nahoře, nahlédla do čerstvě vyklizené místnosti.

„Proboha, co to znamená?“

„Bude tady herna pro děti. Všechny krabice jsem přestěhovala do malé ložnice.“ Vtom se zarazila, protože ji napadlo, jestli tím nepřekročila svou pravomoc kurátorky. „Tak trochu předčasně jsem slíbila děvčatům ze skautského oddílu, že tu příští sobotu uspořádáme tematický den s hlavolamy. Doufám, že to nevadí. Měla jsem si to nechat schválit správní radou.“

„Nesmysl, každodenní provoz muzea je zcela ve vaší kompetenci. Máte právo vybudovat tady hernu. Peter Thomas by si přál, abyste muzeum vedla vy.“

Kate se pousmála. Klidně by přísahala, že profesor se na to takhle nedíval.

„Určitě. Věřte mi. Jenom klidně dělejte, co považujete za vhodné. Já – i Ginny Sue – vás stoprocentně podpoříme.“

„Děkuju,“ odpověděla Kate, poctěná a zároveň dojatá k slzám.

Marian se zastavila ve dveřích budoucí herny. „Úplně jsem zapomněla, jak je ten pokoj velký,“ poznamenala. Znělo to nostalgicky. „Za našeho dětství tu bývala ložnice.“ Usmála se. „Domácí svatyně. Výborné místo pro hernu. Jak ji chcete vybavit?“

Kate jí vysvětlila, že má v plánu přesunout sem různé typy hlavolamů. Pár jich už dokonce vybrala z krabic, které odsud vystěhovala, a uložila je na prázdné police.

„Zpočátku se budeme muset spokojit s málem.“ Zpočátku. Byla zvědavá, jestli tady ještě budou příští týden. „A potom uvidíme.“

„Budete potřebovat nějaké peníze, abyste mohla nakoupit aspoň základní potřeby, viďte?“

Kate jí chtěla odpovědět, že použije vlastní úspory, ale Marian pokračovala. „Poproste Janice, ať vám dá nějakou hotovost z peněz na drobné výdaje. Anebo – dovolte mi, abych vám na to přispěla já.

Janice je neochotná.“

„Dost neochotná,“ přikývla Kate. „Nikdy mě neměla v lásce, ale teď mě obviňuje, že jsem zavinila profesorovu smrt.

Marian vzdychla. Je strašně zahořklá. Mě také nemá ráda, takže jste v dobré společnosti.“

Zahořklá, pomyslela si Kate. Natolik zahořklá, že by dokázala zabít? Profesor byl zřejmě jediný člověk, na kterém jí záleželo. Pokud by se Janice rozhodla někoho zabít, určitě by si vybrala Marian –

anebo Kate.

„Netrapte se tím. Za ta léta jsme se spolu naučily vycházet. Vy to nakonec dokážete také.“

Léta? Kate tady před sebou nemá žádná léta. Muzeum mělo dny sečtené a ona jakbysmet. Další projekt se v ústavu spouští už za pár týdnů. Když se však rozhlédla po místnosti – prázdné a zaprášené –, napadlo ji, jestli odsud vůbec dokáže odejít. Jenomže na ní to stejně nezávisí. Abigail dům prodá.

„Půjdeme do pracovny?“

„Prosím,“ přikývla Kate a vykročila jako první. U dveří je uvítal Aloysius.

„Dobrý den, pane.“ Marian se sklonila ke kocourovi a polechtala ho mezi ušima. Aloysius se okamžitě překulil na záda a Marian ho pak podrbala ještě na břiše. Kate bleskově zakryla otvory ve stěně trubkového telefonu. Bože chraň, aby Janice vyslechla jejich rozhovor. Ví vůbec o tom telefonu?

Když se otočila, viděla, že ji Marian sleduje, obočí zdvižené.

Kate zrudla jako pivoňka. „Včera večer se sem někdo vloupal. Vzpomněla jsem si na ten trubkový telefon. Nestojím už o žádné podobné překvapení,“ vysvětlovala. „Ale nemíním ho zneužívat k žádnému odposlouchávání,“ dodala kvapně.

„Aby někdo neodposlouchával vás,“ poznamenala Marian. „Ale povězte mi, o co šlo. Kdo se sem vloupal? Zřejmě nic nevzal, protože jinak byste to oznámila správní radě.“

„Samozřejmě.“ Kate věděla, že jim měla zavolat, ale nejdřív ji to vůbec nenapadlo a potom se bála, že by ji považovali za neschopnou. „Přišel sem přímo velitel okrsku a společně jsme prohlédli všechny místnosti. Našli jsme tady strašný nepořádek, ale vypadá to, že se nic neztratilo.“

„Moc mě to mrzí a je mi vás líto. Velitel měl zatelefonovat někomu z nás a nepřidělávat vám problémy.“

„Byla jsem tady, když se to stalo. V celém domě zhaslo světlo, a když jsem došla do sklepa, abych vyměnila pojistky, ten člověk, co se sem vloupal, mě dole zamkl. Naštěstí si někdo v sousedství všiml, že tu najednou všechno zhaslo, a zavolal na policii. Takže proto ty odhalené otvory.“

„To je hrozné, Katie. Moc mě to mrzí. Celá léta se snažím přimět správní radu, aby sem nechala nainstalovat bezpečnostní zařízení. Ale trvá jim celou věčnost, než se k něčemu rozhoupají.“

„Stejně by to nepomohlo,“ řekla Kate. „Ten člověk nevnikl do domu násilně.“ Cítila, jak v ní zase všechno vře. „Měl klíče.“ Zmlkla a čekala, jak Marian zareaguje. Zda ji to úplně ohromí, jak Kate čekala. Marian se však zatvářila zamyšleně. „Velitel Mitchell ho zřejmě nechytil?“

„Bohužel ne.“

„Víte určitě, že nic nechybí?“

„Myslím, že nechybí. Žádný inventář jsem tady nenašla, takže se postupně snažím sestavit nový

soupis věcí. Největší škody ten člověk napáchal tady. Velitel Mitchell má za to, že ten člověk něco hledal, a když to nenašel, obrátil to tady vzhůru nohama.“

„Co by tady někdo hledal?“

Kate horečně uvažovala. Marian určitě dospěla ke stejnému závěru jako ona. Přemýšlela, jestli by se paní Teasdaleové neměla svěřit se svými podezřeními. Pokud profesora celá léta skutečně milovala, určitě by jí chtěla pomoci. Kate se rozhodla využít příležitosti.

„Co třeba poslední vůli? Nechci Abigail obviňovat, ale možná že má klíče. Je přece profesorova dcera.“

„Pochybuju… No, možné to je.“

Pochybuju o čem? Podivila se v duchu Kate. „Kdo má ještě klíč?“

Marian zvedla obočí a Kate si uvědomila, že svou otázku vyhrkla poněkud zostra. Pokud se nezačne chovat taktně, nikdy se nic nedozví.

„Já. Ale když je tu Janice, nepoužívám ho. A do sklepa jsem vás nezamkla,“ dodala, přistoupila k oknu a zadívala se ven.

Kate ji sledovala pohledem, celá vystrašená, že se paní Teasdaleové dotkla. Vyzněla snad její otázka jako obvinění? „Vás jsem na mysli neměla,“ ujistila ji kvapně. „Aspoň doufám, že jste to nebyla vy.“

„No, vlastně byste měla podezírat úplně všechny,“ řekla Marian a odmlčela se. Ticho narušoval jenom tikot hodin, které odměřovaly čas na krbové římse.

Vtom se Marian otočila od okna a zamířila zase zpátky ke Kate. Před krbem se však na okamžik zastavila a něžně pohladila opěradlo profesorova křesla.

„Bože můj,“ řekla a odvrátila se od něj. Ztěžka vzdychla, ale když pak zase zvedla oči ke Kate, tvářila se už klidně.

Kate ji litovala a zároveň se jí ulevilo. Tu Marianinu dotčenou reakci Kate pochopila jako výkřik truchlící ženy, ne výbuch viníka.

„Kate, musíte být nesmírně opatrná.“

„Budu, ale –“ Sama neměla daleko k zhroucení. „Proč se to vůbec stalo? Kdo to mohl udělat?“

„Co vám na to mám říct, Katie?“ smutně se pousmála Marian. „Že to byl zloděj, kterého Peter Thomas náhodou vyrušil? Nebo že šlo o náhodný zločin úplně cizího člověka, který se pouhou náhodou dozvěděl, jak se vysunuje ten nůž na dopisy? Ne. Obávám se, že je to někdo, kdo měl k tomuhle domu blízko.“

Toho se Kate obávala také. Že tím chladnokrevným vrahem je člověk, kterého dobře zná.

„Velitel Mitchell určitě dělá všechno, co je v jeho silách.“

„Myslíte?“ zeptala se Kate. „Mám dojem, že si neví rady. A nikdo mu nevychází vstříc.“

„Navenek působí nemastně neslaně, ale tím byste se neměla nechat zmást,“ poznamenala Marian a vytáhla šekovou knížku. „Stačí pět set, co myslíte?“

„Ano, ale –“

„Když budete potřebovat víc, klidně mi řekněte.“

Odtrhla šek a položila ho na stůl. „A teď byste mi mohla napsat krátkou tiskovou zprávu o té vaší akci pro děti. Odnesu ji Georgeovi, a Free Press ve čtvrtek uveřejní inzerát s pozvánkou,“ řekla Marian.

„Což mi připomíná ještě jednu věc,“ dodala hned vzápětí. „Chci vás představit na dnešním plenárním shromáždění. Jenom povíte pár slov o sobě a také o tom tematickém dni. Musíme mu zajistit propagaci, protože po té sobotní akci pro děti už začne herna sloužit i všem ostatním.“

„Myslíte tím tu veřejnou schůzi městské rady?“

Marian přikývla. Má se na ní jednat a hlasovat o tom novém nákupním středisku. Každý, kdo má zájem, má právo přijít a vyjádřit svůj názor. Je to naše největší příležitost, jak můžeme ovlivnit nerozhodnuté občany.

Proslov, pomyslela si Kate. Bude muset promluvit před celým městem. Cítila, jak ji ochromuje její starý známý nepřítel – tréma. Ale rozhodla se vzdorovat. Dokáže to. Promluví tam. Naskýtá se jí dokonalá příležitost zjistit, kdo na čí straně stojí a kdo měl motiv k vraždě.

V pět hodin si ji vyzvedla teta Pru a odvezla ji domů. „Jestli pojedeš se mnou, musíš sebou hodit. Na radnici bude nával a já chci sedět vepředu.“ Byla už vypravená a na sobě měla úpletový kalhotový kostým v národních barvách – červené, modré a bílé. Na klopu si připíchla malou americkou vlaječku a odznak s emblémem ženské organizace Dcery americké revoluce.

Prudence McDonaldová táhla do boje.

„Marian Teasdaleová chce, abych tam pronesla pár slov o muzeu.“

Prudence pokývala hlavou. „To bys měla. Něco povzbudivého. Něco, co je posadí na… dobře víš na co. Přesně tohle potřebujeme,“ prohlásila, pustila se volantu a rozhodila obě ruce do stran. „Posílit vzájemnou soudržnost.“

„Oh, teto Pru!“

Pru zase uchopila volant a otočila se k neteři. „Ano, zlatíčko?“

„Nic.“ Kate se pustila úchytky na dveřích a vzpřímila se na sedadle. Po zbytek cesty už nepromluvila. Bála se, že kdyby tetu dál rozptylovala, nemusely by se vůbec dostat domů.

„Co kdybych tě tam odvezla já. Auto mám už v pořádku,“ navrhla Kate, až když Pru zastavila před vchodem do domu.

„Norris ho ani nemusel odtahovat do dílny. Spravil to hned na místě. Není skvělý?“ rozplývala se Pru.

„Ano, teto. Já vím. Ve čtvrtek večer jdeme na bowling.“

„To je skvělé. Zastav se pro mě za dvacet minut.“

Kate vystoupila z vozu a Pru doslova vystřelila kupředu, až zakvílely pneumatiky. Potom šikmo přeťala vozovku, pootočila se o pětačtyřicet stupňů a v mžiku nechala dům za sebou.

Kate ji sledovala, zčásti ohromeně a z velké části vyděšeně. Pru ještě nebyla tak stará, aby se chovala takhle chaoticky. Je snad tetina záliba v rychlosti součástí jejího nového já? Nebo se tak chovala už dřív? Není divu, že jí velitel napařil pokutu.

Kate se osprchovala, převlékla a přesně za osmnáct minut stála před tetiným domem. Pru se objevila přede dveřmi ještě dřív, než na ni stačila zatroubit.

Vyhlížela mě z okna, pomyslela si Kate a cítila, jak ji přemáhá soucit. Vyhlížení z okna bylo vlastně jediným zdrojem povyražení nejen pro tetu Pru, ale také pro Alice Hinckleyovou a jiné postarší obyvatelky Granville.

V muzeu by se měl uspořádat tematický večer také pro seniory, napadlo Kate, ale hned si uvědomila, že večer není nejpříhodnější doba. Nedej bože, kdyby tam všichni zájemci jeli autem. Velitel by jí to nikdy neodpustil. Takže v sobotu. Ne, sobota by měla být vyhrazená pro děti. Možná že by nejlépe vyhovovaly pracovní dny a dopolední hodiny. Rayette by se mohla postarat o pohoštění.

Teta Pru otevřela dveře vozu a plnou vahou dopadla na nízké sedadlo. „To je Ale auto,“ vydechla nadšeně, jakmile se uvelebila. „Jakou má spotřebu?“

„Dobrou,“ odpověděla Kate. Dovedla si představit, že tetě Pru se teď honí hlavou představa, jak se řítí v nízkém červeném kabrioletu a za ní vlaje dlouhý šál jako Isadoře Duncanové. „Ale…“

„Ale myslím, že pro mě asi moc malé.“

„Ano,“ souhlasila Kate. „Rozhodně.“

Přejela po Porter Street, odbočila do centra a po celou dobu svědomitě dodržovala předepsanou rychlost a řídila se dopravními značkami. A přitom se snažila vymyslet nějaký poutavý název pro setkání seniorů, protože se o něm chtěla zmínit už ve svém dnešním projevu.

„Dávej pozor na značky,“ ozvala se teta Pru v Main Street. „Ten nový velitel sem určitě někoho nastrčil, aby otravoval slušné lidi.“ Otočila se na sedadle, jestli poblíž neuvidí nějaké policejní auto.

„Dneska je významný večer. Všichni vyrážejí ven. I takhle se dá doplnit městská pokladna.“ Znovu se zadívala dopředu. „Vzduch je čistý.“

Kate zastavila na stopce, ale musela popojet o kousek dopředu, protože pro samé popínavé růže neviděla do křižovatky.

Nestárnoucí sudoku, napadlo Kate, když odbočila a hledala volné místo k zaparkování. Název jí připadal výstižný, navíc se starších občanů nijak nedotkne. Zmíní se o téhle akci hned po tematickém dni pro děti, který chtěla nazvat Sobota s hlavolamy.

„Tady,“ ukázala teta Pru na malý obdélník mezi dvěma auty před vchodem na radnici.

„Tam je požární hydrant,“ upozornila tetu Kate.

„To nevadí. Stejně všichni budou na té schůzi. I dobrovolní hasiči.“

„Je to proti pravidlům.“

„Podívej se kolem sebe. Co tady asi tak může chytit?“

Tenhle sveřepý odpor k jakýmkoliv pravidlům tady existoval odjakživa? pomyslela si Kate. Je možné, že ho předtím nevnímala a zarazil ji až teď, když se sem po tolika letech vrátila? Není divu, že je velitel Mitchell tak podrážděný.

„Vystup si tady a já si něco najdu. Drž mi místo.“

„Zajeď na parkoviště před bankou. Už je po úředních hodinách,“ řekla Pru a zůstala sedět.

Kate počkala, až kolem ní projede modrý volkswagen, odbočila vlevo do postranní ulice a zajela na parkoviště za budovou banky. Stálo tam už několik vozů, navzdory velké tabuli s nápisem POUZE PRO KLIENTY BANKY. VŠECHNY OSTATNÍ VOZY BUDOU ODTAŽENY. Nějaká postarší dvojice

právě vystupovala z růžového cadillaku.

„To je starosta Charlie Saxon a jeho manželka Sarah.“

Kate pokývala hlavou. Jestliže tu parkuje i starosta, musí to být v pořádku. Kate našla volné místo a společně s tetou vystoupila z vozu. Potom stiskla tlačítko na dálkovém ovladači a zamkla.

„Tady jsme v Granville,“ řekla Pru. „Tady se auta nezamykají. A pokud to nákupní středisko v hlasování zamítneme, nebude to zapotřebí ani v budoucnu.“

Jenomže oni v těch autech nemají speciální výbavu, pomyslela si Kate a zamířila z parkoviště na chodník.

Když došly na roh ulice, spatřili modrý volkswagen, z něhož právě vystupoval nějaký muž. Zaparkoval přímo před hydrantem.

Zasedací sál se nacházel v přízemí. A přestože Kate s tetou Pru dorazily na místo půl hodiny před začátkem, místa už byla ze dvou třetin obsazená. V čele sálu stál na stupínku dlouhý stůl a na něm osm mikrofonů, rozmístěných ve stejných vzdálenostech. U každého místa stála sklenka s vodou. Na dvou židlích už někdo seděl.

„Jdi dopředu,“ řekla Pru a ukázala na první dvě řady židlí vyhrazených pro hosty. „Stojí tam Marian Teasdaleová a mává na tebe. Uvidíme se potom.“ Pru pak zamávala na nějakého známého na druhém konci sálu a začala si razit cestu podél vystrčených kolenou svých spoluobčanů, usazených v řadě.

Kate prošla kolem mikrofonu na stojánku, umístěného v uličce – zřejmě pro ty, kdo vystoupí v diskusi. To budu já, pomyslela si Kate a sevřel se jí žaludek.

„Připravená?“ zeptala se jí Marian.

Kate přikývla a posadila se. V ústech jí zčistajasna vyschlo. Co když ze sebe udělá hlupáka? Sáhla do kabelky pro poznámky. Ve skutečnosti je nepotřebovala. Profesor nebyl jediný člověk s fotografickou pamětí.

Na stupínek se začali trousit členové městské rady a postupně zaujímali svá místa. Řada, ve které zasedla Kate s Marian, už byla skoro celá obsazená. Čilý hovor a vrzání židlí za nimi naznačovaly, že se sál už skoro zaplnil. Kate spolkla knedlík, který jí vyrostl v krku, a zadoufala, že se před obyvateli celého města nedopustí žádné ostudné chyby. Katie je cvok.

Ta vzpomínka ji už tolik nebolela. Což bylo dobře. Mohla ji totiž klidně zaplašit, když teď spatřila Darrella Donnellyho, jak prochází kolem ní a sedá si na konec řady. Kate si byla naprosto jistá, na kterou stranu ve sporu o nákupní středisko se Darrell postaví.

V úplně zaplněném sále začalo být vedro. Lidé si svlékali saka a svetry. Kate cítila, jak se o ni pokouší závrať, a dychtivě se zadívala na sklenky s vodou, které trůnily na předsednickém stole.

„Je tady někde pítko?“

„Příliš pozdě. Už to začíná. Zvládnete to.“

Starosta Saxon zasedl na místo uprostřed a několikrát poklepal na mikrofon. V reproduktorech zadunělo. „Slyšíte mě? Funguje to?“

V sále se ozvalo sborové „Áno!“ a po něm smích. Zřejmě granvilleský rituál.

„Zahajuji veřejnou schůzi městské rady. Budeme postupovat podle programu. Carrie, mohla byste přečíst zápis z našeho posledního jednání?“

V sále bylo čím dál tím nesnesitelnější vedro a Kate propadala stále větší nervozitě.

Nejdříve se probíraly staré body programu, pak nové. Potom přišel na řadu bod „Různé informace“.

„Setkání v komunitním centru se kvůli poruše vodovodu odkládá na třiadvacátého října.“

„Hledáme dobrovolníky, kteří by na pátečním shromáždění členů naší farnosti od osmnácti do dvaceti hodin roznášeli pohoštění.“

„Firma Obědy na kolech, rozvoz hotových jídel, hledá řidiče,“ hlaste se prosím.

Zdálo se, jako by různá oznámení nebrala konce, ale když vstala Marian a přistoupila k mikrofonu. Kate se sevřelo srdce a litovala, že seznam jejích předřečníků nebyl ještě delší.

Vůbec nevnímala, co Marian říká, protože jí nervy vypovídaly službu. Vtom se ozvalo: „… předávám slovo Katie McDonaldové.“

Kate. Teď už jsem Kate. Vstala a okamžitě si uvědomila, že pokud se postaví k připravenému mikrofonu, bude vlastně promlouvat k městským radním. A když se otočí k publiku, radní z ní uvidí jenom záda. Ani jedna z obou možností se jí nelíbila.

Když sáhla po mikrofonu, zjistila, že se dá ze stojánku vyjmout. Zvedla ho tedy a popošla do rohu, odkud mohla oslovit úplně celý sál.

Polkla a vybrala si čtyři body na protilehlé stěně, aby působila dojmem, že hovoří ke všem přítomným. Odkašlala si a sálem se rozezněl její hlas.

„Zdravím vás,“ řekla. Bla, bla, bla. Zhluboka se nadechla. „Ráda bych vás dnes informovala o několika věcech. Ale nejdříve chci poděkovat paní Marian Teasdaleové a správní radě Avondaleova muzea hlavolamů za jejich snahu ponechat muzeum otevřené i po profesorově… po náhlé smrti Petera Thomase Avondalea. Pan profesor byl můj drahý přítel a zároveň vážený občan našeho města. Muzeum hlavolamů tvoří součást granvilleské historie a já doufám, že bude také součástí jeho budoucnosti.“

Marian na ni souhlasně pokývala hlavou. Darrellovi se po obličeji rozlil blahosklonný úsměv. Jacob Donnelly, který seděl za předsednickým stolem vedle starosty, se netvářil nijak.

„Můžete si najmout prostory v novém nákupním středisku,“ vykřikl kdosi vzadu, ale lidé sedící v jeho okolí ho okamžitě okřikli, aby mlčel.

Kate si znovu odkašlala. „Proto bych vás ráda seznámila s několika akcemi našeho muzea. Za čtrnáct dní pořádáme první tematický den děti nazvaný Sobota s hlavolamy. Máme novou hernu, kde si mohou děti všech věkových skupin vyzkoušet své schopnosti – otevírat tajemné krabičky a skříňky, luštit křížovky, sestavovat skládačky nebo si vytvořit vlastní hlavolamy,“ řekla.

„Další podrobnosti najdete na plakátech, které rozmístíme po celém městě, nebo ve čtvrtečním vydání Granville Free Press. Příští úterý v deset hodin dopoledne zveme do muzea všechny seniory na setkání nazvané Nestárnoucí sudoku, kde bude ustaven Klub přátel sudoku,“ pokračovala Kate.

„Je známo, že sudoku tříbí logické myšlení a zabraňuje počínající –“ Nezabíhej do podrobností.

„Milovníci sudoku si mohou ověřit své schopnosti. Nebo prostě přijdete a dozvíte se, v čem tato zábavná hra spočívá. Pohoštění zajistí Rayettino pekařství.“ Kate jenom doufala, že Rayette nebude mít námitky.

Zdálo se, že obyvatelé Granville to považují za dobrý nápad, protože v sále se ozvalo tlumené špitání.

„A co křížovky?“ ozval se vysoce položený mužský hlas. Kate se rozhlédla po sále a zjistila, že patří Izzymu Carmichaelovi.

„Křížovkám budou patřit středy,“ vyhrkla Kate a rozhodla se, že už raději skončí, než dá nějaký další neprozřetelný slib, který nedokáže splnit.

„Ve středu to bude také s pohoštěním od Rayette?“ Všichni se rozesmáli.

„Samozřejmě. Takže sledujte plakáty a noviny, protože se tam brzy objeví pozvánky na naše další akce,“ řekla Kate. Vrátila mikrofon na stojánek, otočila se a chtěla zamířit zpátky na místo, ale potom si to rozmyslela.

„Ještě něco.“ Věděla, že to sem nepatří a že možná zkazí dobrý dojem, který teď – jak doufala – po sobě zanechala. Ale nechtěla promarnit dnešní jedinečnou příležitost – oslovit tolik lidí najednou.

„Profesor Avondale byl můj přítel, ale také učitel a rádce. Pomáhal formovat celou mou osobnost. A mohl nám ještě hodně nabídnout, kdyby ho nepřipravil o život brutální vrah. Pokud kdokoliv z vás něco viděl nebo slyšel, povězte to prosím policii. Děkuji vám.“

Potom se doslova zhroutila na židli. Ale neušel jí Darrellův opovržlivý úsměv, který k ní vyslal, než se odvrátil stranou. Katie je cvok.

No a co. Pokud profesorova vraha odhalí jedině cvok, ať je třeba za cvoka.

„Výborně,“ zašeptala Marian, když vedle ní Kate dosedla.

„Pokud už pro nás nikdo nemá žádné oznámení,“ ujal se zase slova starosta Saxon, „otevírám diskusi k navrhované výstavbě nákupního střediska.“

„Teď to přijde,“ znovu jí zašeptala do ucha Marian. „Zůstaňte sedět.“

19.

CELÝ SÁL PROPUKL v hlasitý hovor. Starosta udeřil kladívkem do stolu, ale nikdo si ho nevšímal.

„Jestli se neztišíte, žádná diskuse nebude!“ Hovor zvolna utichl.

„Tohle je lepší. Nejdřív sem pozvu ty naše spoluobčany, kteří se do diskuse přihlásili předem. A pokud se budete chovat, jak se sluší a patří, udělím slovo všem zájemcům, samozřejmě v rámci našich časových možností. Jako první se přihlásil Ernie Tate.“ Muž, který seděl vedle Kate, se postavil a přikročil k mikrofonu.

„Povězte nám své jméno a adresu, abychom to mohli uvést do zápisu.“

„Ernie Tate, Grove Street číslo 324. Rád bych řekl, že tu potřebujeme nějaké nové obchody. Naše mládež se houfně stěhuje jinam. Například letos v červnu se moje neteř s manželem a celou rodinou sebrali a odjeli do Connecticutu.“

Pískot, syčení, bručení, volání hanba. Starosta znovu udeřil kladívkem do stolu.

„Pro vás to možná nic neznamená, vážení, ale jsou to moji jediní příbuzní. Dick tu nesehnal žádnou pořádnou práci a nemohl uživit rodinu, která se pořád rozrůstala. Když se tady Ale postaví to nákupní středisko, získáme spoustu pracovních míst a možná se sem přistěhují i lidé odjinud.“

„Žádné lidi odjinud nepotřebujeme.“

„Potřebujeme víc pracovních míst.“ Starosta znovu použil kladívko.

„Nechceme, aby nám tady někdo zabíral pozemky.“

„A co turisti?“ Další smích.

Starostovu kladívku nikdo nevěnoval pozornost.

Ernie Tate popadl do ruky stojánek s mikrofonem. „Právě o tohle mi jde. Jediné roční období, kdy sem dostaneme nějaké lidi z jihu, je podzim. Když se sem jezdí dívat na listí. To jdou dva týdny v roce. Turistika, která trvá dva týdny v roce, nikoho neuživí.“

„Zapomněl jsi na Avondaleovo muzeum.“

„Zachraňte muzeum!“

„Jděte do háje s muzeem, zachraňte mi dům.“

„Ach, posaďte se.“

„Já to vidím takhle,“ řekl Ernie a vrátil se na místo.

Starosta znovu požádal o klid. K mikrofonu se postavil další řečník. Darrell Donnelly. Prošel kolem Kate, aniž jí věnoval jediný pohled.

„Děkuji vám, pane starosto. Pan Tate má pravdu, pokud jde o ekonomickou situaci našeho města. Jsem ředitel oddělení půjček v Zemědělské a obchodní bance a vidím z první ruky, jak se tahle liknavá hospodářská politika projevila na jeho stavu. Na kvalitě našeho života. Dotýká se nás všech, našich přátel, sousedů, partnerů. Proto podporuji vybudování navrhovaného obchodního střediska. Odhaduje se, že našim obyvatelům nabídne pět set nových pracovních příležitostí. A povzbudí celoroční turistický ruch, ze kterého budou těžit i obchody, které už ve městě existují.“ Odmlčel se.

„Rayette bude muset začít vyrábět své skořicové šneky ve velkém.“ Smích.

Kate v duchu zuřila. Na první pohled to všechno znělo nesmírně upřímně, ale Kate Darrellovi nevěřila ani slovo. Až příliš dobře věděla, co je zač. Rozhlédla se kolem dokola a viděla, že někteří lidí přikyvují a jiní mají v obličeji zamyšlený výraz. Jiskřička naděje v ní pohasínala.

„Takže vás žádám, abyste v hlasování podpořili výstavbu nového obchodního centra. A zlepšili kvalitu života v našem městě.“

Posadil se a starosta předal slovo Jacobovi Donnellymu.

Kate zaťala ruce v pěst. Byl to debakl. Ozve se vůbec někdo proti té stavbě?

Donnely zůstal sedět, ale úvodem se kvůli zápisu představil a nadiktoval svou adresu. „Darrell tu uvedl řadu pádných důvodů. Všichni víme, že by bylo dobré trochu podpořit ekonomiku našeho města.“

„Samozřejmě.“

„Už je načase.“

„Zapomněl však na jednu nesmírně důležitou věc, kterou by nová výstavba také ovlivnila.“ Rozhlédl se po celém sále. „Daně.“

Ozvaly se výkřiky jako „Už zase?“ nebo „Ne!“ Starosta musel znovu zjednat klid za pomoci kladívka.

„Hustší provoz by si vyžádal rozšíření Main Street.“

„Víc pracovních míst,“ vykřikl kdosi.

„To nás bude stát peníze.“

Jacob Donnelly zvedl ruku. „Nechte mě dokončit myšlenku.“ Sál ztichl.

„Znamenalo by to také více policistů, profesionální hasičský sbor. Tím pádem vyšší daně. Projekt tohoto obrovského nákupního střediska počítá se třiceti podniky rychlého občerstvení. Ty spolu s dalšími filiálkami různých obchodních firem prakticky zničí veškerý drobný obchod v centru.“

Kate nevěřila vlastním uším. Zaletěla pohledem k Marian, ale ta nijak překvapeně nevypadala. Naproti tomu Darrell si poposedl na samý kraj sedadla a nevěřícně zíral na svého dědu.

„Proto vás žádám, abyste se pořádně zamysleli, než tuto stavbu podpoříte.“

„Alice Hinckleyová,“ ohlásil starosta další diskusní příspěvek a rozhlédl se po sále. „Alice Hinckleyová,“ opakoval hlasitěji. „No, vzhledem k tomu, že tu Alice není, prosím, aby se slova ujal Dave Renquist.“

Vtom se rozletěly dveře a do sálu vtrhla Alice Hinckleyová. V ruce držela tyč a na ní ceduli s červeně přeškrtnutým nápisem NÁKUPNÍ STŘEDISKO. Za ní se ze dveří vyhrnul houf dalších postav s cedulemi. ZACHRAŇTE NAŠE MUZEUM! HLASUJTE PRO KVALITNÍ ŽIVOT. ŽÁDNÁ NÁKUPNÍ

STŘEDISKA. POSTAVTE SI HO V MALNE. Bylo jich asi patnáct, samé ženy kolem sedmdesátky. Všechny měly široké rudé šerpy se třemi velkými zlatými písmeny DSB.

Alice pochodovala prostřední uličkou v čele ostatních babiček z dobrovolného sdružení a za nimi jejich příznivci o holích a o berlích, někteří dokonce na kolečkových křeslech. Všichni se oháněli ručně malovanými transparenty tak vehementně, div že si navzájem neublížili. Celý sál je halasně povzbuzoval a popichoval.

Alice přistoupila k mikrofonu a všichni ostatní členové její skupiny se shlukli kolem ní. „Omlouváme se za zpoždění,“ začala Alice. „Ale na mém obvyklém místě mi zaparkoval nějaký modrý volkswagen,“ dodala na vysvětlenou.

„Ale teď jsme tady, celé naše Dobrovolné sdružení babiček, abychom vám řekly: Nechceme nákupní středisko!“ zvolala a zdvihla vzhůru tyč s cedulí. „Nechceme nákupní středisko!“ zvolaly unisono další členky sdružení.

Potom začaly skandovat „Nechceme nákupní středisko!“ a jejich příznivci v uličce se přidali. Pištivé hlasy, hluboké hlasy, zvučné hlasy, všechny skandovaly a zvedaly vzhůru tyčky s nápisy.

V sále se ozvalo jiné skandování: „Pokrok! Pokrok!“

„Nechceme nákupní středisko!“ pokračovaly neochvějně babičky.

„Běžte domů, tam je vaše místo!“ zvolal muž, který seděl vedle uličky.

Alice se k němu otočila, namířila na něj svou ceduli a znovu zvolala: „Nechceme nákupní středisko!“

„Klid! Klid!“ zařval starosta. V obličeji byl úplně rudý a divoce tloukl kladívkem do stolu.

Nějaký muž vyskočil ze židle a pokusil se neochvějné Alice vytrhnout tyč z ruky. Alice si to nenechala líbit a přetáhla ho s ní přes hlavu. Muž zase dopadl mezi sedadla a jakýsi člověk vedle něj se zřítil na zem. Všechny babičky i invalidé s holemi a berlemi i na vozíčkách se přimkli ještě těsněji k Alici a dál jednotně volali: „Nechceme nákupní středisko! Nechceme nákupní středisko!“ Muž, který se předtím svalil na zem, se zase vyhrabal na nohy a vrhl se po tyči. Alice uskočila dozadu. Jiný muž v

následující řadě zařval „Přece se nemůžete prát s babičkou!“ a praštil svého spoluobčana pěstí do nosu.

Několik lidí se zvedlo ze sedadel a vytvořili kolem babičkovského hloučku ochrannou hradbu,

zatímco zhruba stejně početná skupina z opačného tábora se snažila Alice Hinckleyovou odříznout od mikrofonu. Dobrovolné sdružení babiček se posunulo kupředu. Stoupenci nákupního střediska ustoupili dozadu. Jeden z nich Ale vrazil dopředu a vrhnul se mezi protestující staré dámy. Na hlavu mu dopadla rákosová tyčka.

„Nechceme nákupní středisko! Nechceme nákupní středisko!“

Na starostovo kladívko nikdo nebral zřetel. Kate vstala, aby lépe viděla. Rozvášněným davem si razil cestu velitel místní policie. Co si však počne jediný muž proti tolika lidem? To se dalo jen těžko odhadnout. Mitchellovi uniformovaní podřízení stáli podél stěn, ústa otevřená, a nepodnikli nic, čím by v sále zase zjednali pořádek.

„Policie!“ zavolal Mitchell nahlas ve snaze překřičet vřavu. „Uklidněte se, nechte toho!“ Kate zvedla oči v sloup. Tohle je tak zastaví.

Kolem hlavy mu proletěl kapesní záznamník. Velitel se přikrčil a Kate viděla, jak se teta Pru napřahuje k dalšímu hodu.

„Teto Pru! Ne!“ Katein výkřik se úplně utopil v hlasitém řevu, který s každým dalším okamžikem nabíral na síle.

„Nechte toho, nebo vás budu muset zatknout!“

Mitchellova pohrůžka zapůsobila jako mávnutí kouzelným proutkem. Dav se k němu zvolna otočil, odpůrci i stoupenci nové výstavby a spolu s nimi i výbojné babičky.

„Do toho se nepleťte, šéfe. Tohle se vás netýká.“

„Dodržování pořádku ve městě se mě týká. Teď se okamžitě vraťte na místa, nebo to tady nechám vyklidit.“

„Lepší než v biografu,“ poznamenala Marian přesně v okamžiku, kdy Mitchellovu hlavu těsně minula čísi zaťatá pěst.

Velitel ruku popadl a jejího vlastníka vytáhl ze skrumáže. „Zatýkám vás pro pokus o útok na

veřejného činitele.“ Rozhlédl se po sále, jestli mu jeho muži přispěchají na pomoc, ale ti dál lelkovali podél stěn.

„Curtisi. Wilsone. Owensi. Sem!“ Mladí policisté nadskočili, jako by je uštkla zmije, a začali se prodírat houfem ke svému šéfovi.

„Kdo bude další na řadě?“

Kate se zasmála. „Tohle bylo skutečně lepší než filmové představení.“

„Klid!“ zařval starosta a třískl kladívkem.

„Jéje, veliteli. Sneedinse zatknout nemůžete. Všichni tady vědí, že by se netrefil, i kdyby měl na nose brýle.“

„Jo,“ vykřikli stoupenci nákupního střediska.

„Jo,“ vykřikli odpůrci nákupního střediska.

„Pusťte ho,“ zaječely členky Dobrovolného sdružení babiček.

„Končím schůzi,“ vykřikl starosta, znovu udeřil kladívkem do stolu, vstal ze židle, sešel ze stupínku a odkráčel ze sálu postranními dveřmi. Hned za ním se rozutekli všichni radní. Pořádek tu teď mohl nastolit jenom velitel policejního okrsku a jeho tři nezkušení podřízení.

„Podívejte, co jste způsobil,“ řekl kdosi.

„Jo,“ souhlasil dav, který teď tváří v tvář veliteli policie zapomněl na dřívější rozepři.

Mitchell nechápavě otevřel ústa, ale hned je zase zavřel. Zavrtěl hlavou a řekl: „Pusťte ho.“ Policisté Curtis a Watson ustoupili dozadu a zatvářili se, jako by jim spadl kámen ze srdce.

Někdo podal Sneedinsovi klobouk. Provinilec ho popadl za krempu, několikrát se jím plácl přes stehno a teprve potom si ho nasadil na hlavu. Někteří obyvatelé města se srotili kolem babiček a blahopřáli jim, jiní zase gratulovali stoupencům nové stavby.

Velitele místní policie si nikdo nevšímal.

„Právě jste na vlastní kůži zažila typickou veřejnou schůzi v New Hampshire,“ podotkla Marian a chystala se k odchodu.

Spolu s Kate se pak připojila k davu, který mířil k zadním dveřím, a zhruba v půli cesty obě ženy narazily na Ginny Sue a Rayette.

„Vypadá to, že je vepředu nějaká skrumáž,“ poznamenala Marian. „Nevíte, kde to vázne?“

Ginny Sue si stoupla na špičky, aby viděla nad hlavy lidí před sebou. „Ach, bože, velitel Mitchell a Alice Hinckleyová.“

„Asi jí vypisuje předvolání kvůli tomu, že sem to její sdružení napochodovalo bez povolení,“ dohadovala se Rayette. „Něco bychom měly udělat.“

Všechny čtyři si proklestily cestu kupředu a dorazily k členkám dobrovolného sdružení právě ve chvíli, kdy Alice vykřikovala: „Zatkněte mě. Jen do toho, klidně si na mě troufněte!“

Mitchell jí nabídl rámě a prohlásil: „Doprovodím vás k vašemu autu, paní Hinckleyová.“

„Byla bych radši, kdybyste mě zatkl,“ odpověděla Alice a zírala na nabízenou paži jako na jedovatého hada. Potom něco zabrblala, vykročila kupředu a všichni její příznivci o holích, o berlích nebo na kolečkových křeslech vyrazili za ní.

Velitel uložil svým mužům: „Dohlédněte na ně, aby se v pořádku dostali ke svým autům.“

„Ano, pane,“ odpověděli policisté, kterým se očividně nesmírně ulevilo, a rozeběhli se za výbojnými babičkami a jejich stoupenci.

Mitchell si zajel rukou do vlasů. Otočil se a ocitl se tváří v tvář Kate. Kývl na ni, potom na její tři společnice a zamířil mezi prázdnými řadami sedadel k postrannímu vchodu.

Celý foyer před zasedacím sálem zaplnily hloučky živě debatujících obyvatel města. Kate je přeletěla pohledem, jestli někde neuvidí tetu Pru, ale místo ní spatřila uprostřed jedné skupinky Abigail Avondaleovou. Když se zase otočila k Marian a k Ginny Sue, zjistila, že se jí někam ztratily.

Ginny Sue na Kate zamávala přes masu pohybujících se těl. „Uvidíme se příští týden!“ zavolala a ztratila se v davu.

Kate postupovala k místu, kde předtím zahlédla Abigail. Když tam Ale dorazila, jako by se po ní zem slehla.

Stál tam jenom Darrell. Skoro jako kdyby na ni čekal.

Přitočil se k ní. „Podařilo se ti spolu s Alice Hinckleyovou vyvolat pořádný rozruch. Ale máte to marné. Abigail ten dům prodá. Nákupní středisko se postaví. A ty budeš jenom cvok bez zaměstnání. Vrať se do toho svého ústavu a nech nás, normální lidi, na pokoji,“ vmetl jí do tváře tak zblízka, že se jejich obličeje málem dotýkaly.

Potom se kolem ní protáhl a přitom jí zavadil o rameno. Kate náhle bleskla vzpomínka na ten večer, kdy byl profesor zavražděn… na temnou postavu, která do ní vrazila, až se zapotácela. Mohl to být Darrell?

Ve skrytu duše si přála, aby to byl on, ale vtom se ozval hlas rozumu. Nemáš žádné důkazy.

Darrell se v ní však mýlí. Kate je stejně normální jako všichni ostatní. Jenom chytřejší. Snažila se proklestit si cestu ke dvojitým dveřím a odtud ven a přitom cítila, jak se jí kdesi uvnitř bolest mísí s rozhořčením. Před osvětlenou sochou Abelarda Granvillea našla tetu Pru v živém rozhovoru se Simonem.

„To bylo něco,“ říkala právě Pru a tváře jí hořely vzrušením. „Už si ani nepamatuju, kdy jsem se takhle pobavila.“

„Teto, napadla jsi velitele policie.“

„A málem jsem ho trefila,“ prohlásila teta pyšně.

„Za tohle bys klidně mohla skončit ve vězení.“

„Pchá. To by si mohl zkusit. Chtěla bych ho vidět.“

„No, já ne.“

„Já taky ne,“ připojil se Simon. „Myslím to vážně, Pru.“

„Aby sis nepřisadil. Nekaž mi radost.“

„To bych si netroufl.“

„Mám dojem, že je načase vrátit se domů,“ řekla Kate, když viděla, že se Pru se Simonem stále hašteří pod pouliční svítilnou. Nakonec musela tetu doslova odtáhnout.

Před nimi mířili k parkovišti dva lidé. V první chvíli si Kate myslela, že je to starosta s manželkou. Když však odbočovali za roh budovy, na obličej jim dopadlo světlo lampy a Kate je zahlédla z profilu.

„To je Jacob a ten jeho nezdárný vnuk,“ řekla Pru. „Měla jsem dojem, že Darrella raní mrtvice, když se Jacob postavil proti té stavbě.“ Pru si odfrkla. „Dobře mu tak. Pamatuju si, jak hnusně se k tobě choval ve škole. McDonaldové nezapomínají.“

„Psst, uslyší tě,“ upozornila Kate tetu, protože oba Donnelyové mířili také na parkoviště a byli stále na doslech.

Vtom se muži zastavili uprostřed vyasfaltované plochy. Darrell se otočil ke svému dědovi.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Kate chytila tetu za rukáv.

„Všechno zkazíš. Lidi na tebe dají. Zbláznil ses?“

„Zapomínáš se.“ Jacob Donnely si vnuka změřil znechuceným pohledem.

Kate postrčila tetu Pru mezi dvě zaparkovaná auta a stiskla jí rameno, aby se přikrčila.

„Co to děláme?“ zajímala se Pru.

„Hledáme vraha,“ odpověděla Kate a přitom se dívala dopředu zpoza auta. Jacob Donnelly dloubl vnuka prstem do hrudníku. „Říkal jsem ti, abys s tím nepočítal. V tomhle městě je třeba udělat spoustu jiných věcí, a ne ukájet tvou hamižnost.“

Kate cítila, jak se k ní teta Pru tiskne. „O čem to mluví?“ zašeptala.

„Psst.“

„A co to jako má být? Tvoje vlastní plány? Člověk by si myslel, že jsi spokojený, když je teď ten starý trouba po smrti.“

„Ty nestydatý –“ Jacob Donnelly zvedl ruku.

Darrel ukročil. „Stejně by sis netroufl uhodit mě.“ Otočil se k dědovi zády a vykročil ke svému autu. Jacob Donnelly zůstal stát na místě a chvíli vnuka sledoval pohledem, ale potom jenom zavrtěl hlavou a vydal se ke svému vozu.

Pru už chtěla vstát, ale Kate ji zadržela. Vtom kolem nich prosvištěl stříbrný porsche a vyjel na vozovku tak zprudka, až mu zakvílely pneumatiky. Vzápětí za ním vyjel z parkoviště i černý cadillac.

„Dobře. Teď už můžeme.“ Kate chytila tetu za loket a pomohla jí nahoru. Otočila se a zjistila, že se dívá do podmračeného obličeje velitele Mitchella.

„A teď uděláte co?“ zeptal se jí suše.

„Jenom jsme, ehm –“

„Upustila na zem klíče,“ ozvala se teta. Pru byla ctihodná presbyteriánka, ale lhát zjevně dokázala jako starý kriminálník.

Kate nevycházela z údivu.

„Drží je v ruce,“ řekl velitel.

„Právě je našla,“ odpověděla bez zaváhání Pru. „Upustit klíče na parkovišti snad není zločin, nebo ano?“

„Teto,“ procedila Kate skrz zaťaté zuby.

„Ne,“ odpověděl. „Ale odposlouchávat lidi, se kterými příliš dobře nevycházíte, může být nebezpečné.“

„Donnellyovy?“ podivila se Pru bezelstně. „Neblázněte. Znám je celý život. Naše rodiny tu vedle sebe žijí celé generace. Žádná nevraživost mezi námi není.“ Před obličej mu nastrčila zvednutý ukazováček „Tohle byste věděl, kdybyste byl zdejší.“

Kate se zděsila.

Mitchell se k ní otočil. „Dozvěděla jste se něco?“

„Samozřejmě že ne,“ vyhrkla teta Pru. „Nikoho jsme neposlouchaly. Hledaly jsme klíče.“

„Já jsem hledala klíče,“ řekla Kate. Vlastně nelhala. Pokud ovšem Donnellyovi představovali klíč k vyřešení profesorovy vraždy.

„Doprovodím vás k autu,“ prohlásil Mitchell a připojil se k nim. Kate otevřela dveře dálkovým ovladačem. Pru obešla vůz a usadila se na sedadlo pro spolujezdce. Velitel otevřel Kate dveře, ale když se chystala nastoupit, zarazil ji. „Zítra se zastavím v muzeu a promluvíme si.“

Kate jen ztěžka polkla a do obličeje se jí nahrnula krev. Ještě že byla tma. Kdyby si toho velitel všiml, zase by se ocitla na seznamu podezřelých.

20.

NAZÍTŘÍ RÁNO se Kate vypravila na radnici. Nechápala, proč ji to nenapadlo už dřív. Možná proto, že měla tolik starostí. Teprve na veřejné schůzi městské rady si uvědomila, že si nezjistila základní informace o celé situaci.

Procházela chodbou s dřevěnou podlahou a studovala nápisy na jednotlivých dveřích. Pozemkový a stavební odbor sídlil v prvním patře. Vystoupala po schodech a zastavila se před prosklenými dveřmi s cedulkou LICENCE A POVOLENÍ, pod tím MATRIKA, DOMÁCÍ ZVÍŘATA a na třetím řádku POZEMKY, VÝSTAVBA, DOPRAVA.

Znovu si přečetla všechny nápisy. Nešlo jí na rozum, jak se tohle všechno může vejít do jediné místnosti. Připadalo jí to jako krámek se smíšeným zbožím.

Uvnitř našla kamrlík s recepčním pultem a vedle něj zvonek s cedulkou. ZAZVOŇTE A VYČKEJTE PŘÍCHODU ÚŘEDNÍKA.

V místnůstce bez oken stály za pultem směstnané tři psací stoly. U jednoho z nich už seděla nějaká žena, která překročila zdravou váhu před zhruba padesáti kilogramy. Na sobě měla halenu košilového střihu s geometrickým vzorem a přes ni bílou pletenou vestu. Zpod baretu na hlavě jí splývaly až na ramena rovné šedivé vlasy.

Četla místní noviny Granville Free Press. Kate si odkašlala.

Žena zvedla hlavu. „Brý den.“

„Dobrý, děkuji,“ odpověděla Kate automaticky.

Žena se začala namáhavě zvedat od psacího stolu. Opřela se o desku, předklonila se a několikrát se bezúspěšně pokusila postavit na nohy. Když se jí to konečně podařilo, židle pod ní zaskřípěla.

Několikrát zalapala po dechu a vyštrachala se k recepčnímu pultu.

„To ty oteklé kotníky,“ vysvětlila. „Můžu vám nějak pomoct?“

Kate se v první chvíli nezmohla na slovo. Na takovou vstřícnost nebyla zvyklá. Na úřadech slýchala jen typickou byrokratickou výzvu „Další na řadě!“

„Ráda bych se podívala na seznam prodaných nemovitostí, pokud je to možné,“ řekla, ale vtom si všimla jmenovky na ženiných ňadrech, takže ještě rychle dodala: „Paní Partridgeová. Těch, které změnily majitele poslední dobou.“

Paní Partridgeová se na Kate poprvé usmála. „Vy jste neteř Pru McDonaldové, viďte? Onehdy jsem ji viděla v zelinářství. Říkala, že přijedete domů. To tady všichni rádi vidíme. Když se sem mladí lidé vracejí, ne když odsud utíkají. Děláte dobře.“ Zmlkla, protože se zase potřebovala pořádně vydýchat.

„A ten seznam nemovitostí?“

„Oh, jo. Máte štěstí. Protože ho mám po ruce. Ten nový velitel policie se mi tady minulý týden vrtal v lejstrech nejmíň hodinu.“ Odkašlala si a potom se na Kate zadívala zpod přimhouřených víček.

„Neposlal vás sem on, že ne?“ zeptala se, ale hned si sama odpověděla, aniž čekala, co na to řekne Kate. „Ne, samozřejmě že ne. Slyšela jsem, že vás chtěl kvůli té profesorově vraždě zavřít.“

„Ne tak do –“ začala Kate, ale hned vzápětí zmlkla. Když si všichni budou myslet, že je s velitelem Mitchelem na kordy, možná s ní budou ochotněji spolupracovat. Takže jenom pokrčila rameny a pokusila se o provinilý úsměv.

„No, je to dobře, že jste sem přišla. Hned vám to dám.“ Ukázala na konec recepčního pultu, kde visela na jednom pantu dřevěná, ani ne metr vysoká dvířka.

Potom se paní Partridgeová vmáčkla mezi stůl a recepční pult, aby Kate uvolnila cestu.

„Na ty dvířka se nekoukejte. Normálně mi tyhle věci opravujou, hned jak je nahlásím, jenomže pan Higgins už čtrnáct dní pracuje jenom na policejní stanici. No a tady nezůstal nikdo, kdo by nám mohl aspoň přitlouct hřebík, jestli víte, jak to myslím.“

Kate to věděla.

„Jděte dovnitř, jsou to tamhlety dveře. Je tam málo místa, člověk se tak nemůže ani otočit,“ posteskla si. Kate vykročila jako první, paní Partridgeová hned za ní. Ocitly se v kamrlíku, který připomínal spíž. Celou jednu stěnu, od podlahy až ke stropu, pokrývaly kovové registračky. Uprostřed Kate spatřila volné police s kartónovými krabicemi. Na malém stolku ležela vysoká halda nezařazených dokumentů v deskách.

Paní Partridgeová zvedla několik složek, které ležely na samém vrcholu hromady. „Ještě jsem je nestačila založit. Ale vy si je asi stejně vezmete dopředu do kanceláře. Tady je spousta prachu,“ řekla paní Partridgeová.

„Ty dva další stoly nikdo nepoužívá. Sally Marchová odešla, už je to dva měsíce. Vůbec se neobtěžovali najít sem někoho místo ní,“ posteskla si a zavrtěla hlavou. „Já už chci poslední dva roky odejít do důchodu. Ale nemůžu sehnat nikoho, kdy by sem nastoupil na moje místo. A přitom všichni naříkají, že je tu málo pracovních příležitostí. Tak ať si sem jdou sednout místo mě,“ řekla a strčila pořadače Kate do ruky.

Kate si je vzala a vycouvala ze dveří.

Posadila se za jeden z neobsazených stolů a zběžně nahlédla do složek. Velitel jí značně usnadnil práci. Měla teď před sebou materiály o devíti pozemcích. Všechny se rozkládaly v historické části města.

Pozemek číslo sedm prodal Benjamin Corsi firmě GN Enterprises. Kate vytáhla z kabelky poznámkový blok a zapsala si název a adresu společnosti. Potom se zadívala do textu. Prodáno společnosti GN Enterprises. Odložila složku stranou, otevřela další fascikl a čekala, že uvidí totéž. Překvapilo ji, když přečetla, že v tomto případě byl jako kupec uveden Darrell Donnelly. Do pomyslné skládačky jí zapadl další významný díl.

Není divu, že mu tolik záleželo na tom, aby muzeum půjčku nesplatilo a dům šel do exekuce. Protože pozemky kupoval sám. Jenomže jak si mohl dovolit přeplatit lidi, kteří tu chtěli vybudovat nákupní středisko a které – podle Kateina názoru – reprezentovala právě firma GN Enterprises?

Vrátila se k první složce a podívala se na datum prodeje. Darrel dům koupil loni na jaře. Skoro rok předtím, než GN Enterprises získala svůj úplně první pozemek. Chtěl tu firmu předběhnout? Na základě nějakých důvěrných informací?

Kate věděla, že než se v jakémkoliv prostředí roznese nějaká zpráva, vždycky existuje pár lidí, kteří mají už předem spolehlivé informace přímo od zdroje. Darrell byl zřejmě jedním z nich.

Kate sáhla po dalších dokumentech. Opět GN Enterprises. Potom Darrell. Celkem koupil tři nemovitosti s pozemkem. Dostal je skoro za hubičku.

Podvodník. Čeho všeho je ještě schopen, aby dosáhl svého a skoupil celou oblast?

Čtyři nemovitosti ještě prodány nebyly. Dva domy v Hopper Street – Alice Hinckleyové a profesorův. Potom dům Jasona Elkse o ulici dál. A také Grossových na opačném konci této čtvrti. Všechny čtyři však měly nesmírně důležitou polohu. Pozemky Alice Henckleyové a profesora Avondalea ležely na okraji celého bloku. Jasonův sousedil s muzeem. A zahrada Grossových nabízela přímý přístup k silnici, která vedla k dálnici I-90.

Kate vzdychla a zapřela se o opěradlo.

„Ten velitel se tvářil úplně stejně,“ poznamenala paní Partridgeová od svého psacího stolu. „Seděl přesně tam, co teď vy, a vzdychal. Zjistila jste něco? Snažíte se něco vypátrat?“ Hlas se jí zachvěl potlačovaným zájmem.

Kate se otočila a viděla, že paní Partridgeová drží v ruce noviny, předklání se dopředu a zvědavě natahuje krk.

„Proboha, to ne.“ Ze všeho nejmíň teď potřebovala, aby se veliteli Mitchellovi doneslo, že se snaží něco zjistit na vlastní pěst.

Znovu se zadívala do složek. Otočila stránku v kapesním záznamníku. Co je ta společnost GN Enterprises vlastně zač? Jak to, že ti lidé Darrellovi dovolili, aby je předběhl nebo přeplatil a koupil pozemky, které jejich firma nutně potřebovala? Spolupracovali spolu? Není ta firma jenom Darrellova zástěrka? Má ty anonymní dopisy a Alicinu kůlnu na svědomí Darrell?

„Paní Partridgeová? Nevíte náhodou, co je ta firma GN Enterprises vlastně zač?“

Úřednice odtrhla oči od novin a odložila je stranou. „Ten člověk, ten Mitchell, chtěl vědět to samé. Nikdy jsem o nich nic neslyšela.“

Kate úhledně srovnala složky a vstala. Musí se vrátit do muzea a vyhledat si tu firmu na internetu.

„Už jste hotová? Veliteli to trvalo mnohem déle. Jenomže on není tak chytrý jako vy.“ Paní Patridgeová pokývala hlavou, aby svým slovům dodala větší váhu. Potom si od Kate vzala celou hromádku dokumentů.

„Mockrát vám děkuju.“ Kate nadzvedla dvířka, posunula je, protáhla se ven a zavřela je za sebou.

Uvažovala, zda je velitel Mitchell skutečně tak bezradný, jak se všichni domnívají. Doufala, že ne. Škoda že s ní není ochotný spolupracovat. Klidně by se vsadila, že společně by profesorova vraha vypátrali, a potom by mohla… Co by mohla? Vrátit se do Alexandrie? To jistě. Ale jejímu druhému já

se doma začínalo líbit.

Tady zůstat nemůžeš, přesvědčovala se v duchu, když sbíhala ze schodů. Máš důležitou práci. S čísly. Čísla tě nikdy nezklamou. Čísla se nemění. Neobrátí se proti tobě a nezáleží jim na tom, co jsi zač.

Jsou spolehlivá.

Ano, ale … Zachvěla se. Umlčela ten nesmyslný vnitřní hlas a zasunula ho tam, kam patří – do nejzazšího kouta své mysli. Vyřídí všechno, co je zapotřebí, a odjede.

Postarej se o hlavolamy, uslyšela v duchu profesorova slova a musela se zachytit posledního sloupku zábradlí na konci schodiště. Pevně ho svírala v ruce a v hlavě jí zněla ozvěna profesorovy prosby.

Postarej se o hlavolamy.

Tušil snad, že mu hrozí nebezpečí? Je možné, že ten konflikt, který skončil jeho smrtí, očekával? Nebo šlo jenom o toužebné přání starého muže, aby někdo pokračoval v jeho práci?

Měla by o tomto rozhovoru s profesorem informovat velitele Mitchella? Tehdy mu Kate nepřikládala žádný zvláštní význam, ale teď už si nebyla tak jistá. Jenomže policejní šéf by si určitě pomyslel, že se Kate snaží odvrátit pozornost od sebe.

Zkusí to. Zamířila k policejní stanici.

Ještě než vešla dovnitř, uslyšela změť hlasů. Celá hala byla plná lidí. Elmira se tvářila vyčerpaně. Když spatřila Kate, vyskočila zpoza recepčního pultíku, zamířila k ní a přes rameno zavolala na kolegyni: „Jen ten formulář vyplň, Carol.“ Vzala Kate za předloktí, vyvedla ji do přilehlé chodby a potom na dámskou toaletu.

„Co se děje?“ zeptala se jí Kate.

Nahrnula se sem půlka města a všichni se nám svěřují, kdo by podle nich mohl být ten vrah.

Kate se nahrnula krev do tváří. Elmira už ani nemusela dodávat, že to zavinila její prosba na včerejší veřejné schůzi, aby lidé spolupracovali s policií. „Je naštvaný?“

Elmira zvedla oči v sloup. „To je slabé slovo.“

„Potřebuju s ním mluvit.“

„Je zalezlý u sebe v kanceláři. A být tebou, radši bych mu nechodila na oči.“

„Je to kvůli tomu, co jsem řekla na té včerejší schůzi.“ Kate svěsila hlavu jako provinilé dítě. „Chtěla jsem jenom pomoct.“

Elmira ji poplácala po rameni. „Já vím, zlatíčko. A nic si z toho nedělej. Ty jsi jenom splnila svou občanskou povinnost. Ale tohle je práce jednoho pomstychtivého blázna – všimni si, že nikoho nejmenuju, ale jde o člověka, kterému loni na jaře zabavili auto. Po té veřejné schůzi zašel do Grill baru a vypustil do vzduchu ‚nápad‘, jak našemu šéfovi pomoct. Všichni se toho chytili. A pokud je mezi všemi těmihle rádoby svědectvími nějaké skutečně pravdivé, může docela dobře zapadnout. Ale ty si nic nevyčítej. Vymysleli by si něco jiného.“

„Máte ho ráda, viďte?“

Elmira zaváhala. „Až ho ještě trochu vycvičím, bude fajn. A teď už pojď. Vezmu tě dovnitř.“ Prodraly se nazpátek davem, který se mezitím ještě více rozrostl a obklopoval celý Elmiřin stůl. Elmira zaklepala na dveře šéfovy kanceláře a postrčila Kate dovnitř.

„Máte tu návštěvu, šéfe.“ Hlasy v hale zesílily.

„Heleďte, veliteli, chci vám něco říct, to si musíte poslechnout!“

„Já taky.“

„Ne, poslechněte si mě.“

„Už musím jít.“ Elmira vycouvala z Mitchellovy kanceláře a zavřela dveře. Hlasy se ztišily. Velitel zvedl hlavu od stolu.

„Vy?“

„Vím, že je to moje vina. Omlouvám se.“

„Máte za co.“

Veškerá zkroušenost, která Kate ještě před chvilkou ochromovala, byla pryč. „Víte, kdybyste se k lidem ve městě choval trochu přátelštěji, možná by vám tohle neprováděli.“

Mitchell vysunul bradu. Kate si dokázala představit, že velitel v duchu počítá do bůhvíkolika, aby se uklidnil. Vsadila by se, že je to pořádně vysoké číslo. Kdo ví, jak dlouho tady před ním bude muset stát.

„Podívejte, vážně mě to moc mrzí, ale chtěla jsem vám pomoct.“

„No, už toho nechte.“ Přimhouřil oči a pozorně se jí zadíval do těch jejích, jako kdyby v nich chtěl najít odpověď na nějakou otázku. Ale na jakou? „Proč jste sem přišla?“

„Jestli si myslíte, že kvůli tomu, abych se škodolibě kochala pohledem na to, co jsem tou včerejší prosbou způsobila, tak jste na omylu.“ Zaváhala. Věděla, že pokud bude pokračovat, vyzní to možná úplně stejně jako všechny ty nesmysly, kterými ho zavalují lidé, kteří sem dnes přicházejí. Ale neměla na vybranou. „Na něco jsem si vzpomněla.“

Velitel vzdychl. Zavřel oči.

Teď tady usne, pomyslela si Kate a měla co dělat, aby se nerozesmála. Celá situace jí připadala absurdní.

„Ta mi to povězte.“

„Co? Oh.“ Kate se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „No, možná že to nic neznamená, ale –“

„Věřte mi, že to nebude první falešná stopa, kterou jsem dnes slyšel.“

Vyslala k němu mrazivý pohled.

Mitchella však nevyvedla z rovnováhy. „Den před profesorovou vraždou jsem mu musela slíbit, že se mu o hlavolamy postarám.“

„No, a také se o ně staráte. Po jeho smrti jste se stala kurátorkou.“

Nelíbil se jí ani velitelův tón, ani jeho skrytá narážka. „Jsem pouze dočasná kurátorka, a to jenom díky tomu, že znám exponáty lépe než kdokoliv jiný.“

Viděla mu na očích, že v něm probudila zájem. Ale ať už ten zájem vyvolalo cokoliv, třpyt v Mitchellových panenkách zase okamžitě pohasl.

„Myslíte, že jsem ho zabila, abych se stala kurátorkou muzea, které můžou každou chvíli zbořit?“ Mitchell pokrčil rameny. „Lidé vraždí z různých důvodů. Někdy dokonce bezdůvodně.“

Nejradši by s ním zatřásla. Jak se může chovat tak arogantně? Cožpak je úplně bez citu? „V tom případě se mýlíte.“

Naklonil se dopředu a zadíval se na ni jako profesor na repetentku. „Podívejte se na to takhle. Objevíte se v Granville po devíti letech a hned si to namíříte do muzea. Jeho majitel je během necelého týdne po smrti a vy se stáváte kurátorkou. Jste matematická. Takže si to sečtěte dohromady.“

Kate zalapala po dechu, neschopná jediného slova. „Jste blázen.“

„Zřejmě. Co vám ještě řekl?“

Ten člověk ji doháněl k zuřivosti. „To je všechno. Abych se postarala o hlavolamy. Měla jsem dojem, že mě žádá o pomoc pro případ, že by se mu nepodařilo zachránit muzeum. Nebo kdyby to už kvůli stáří sám nezvládal. Jenomže teď mám spíš dojem, jako by tušil, že mu hrozí nebezpečí. Proč by mi to říkal, když věděl, že jsem přijela právě kvůli tomu, abych mu je pomohla zachránit?“

Velitel se konečně přestal tvářit sebejistě a zamyslel se. „Proto vás požádal, abyste sem přijela?“

„Ano.“ Odpověděl jí jenom prázdným, nevěřícným pohledem, takže pokračovala: „Profesor byl můj přítel a učitel. Vlastně jediný přítel, kterého jsem tu v dětství měla. Takže když mi napsal, okamžitě jsem přijela.“

„Tklivý příběh osamělého dítěte. Působivý ozdobný prvek.“

„Proboha,“ vyhrkla Kate, ale hned si položila dlaň na ústa. Nechtěla klít. Věděla, že se musí chovat jako dobře vychovaná mladá dáma, která odjela z Granville do světa, protože se to od ní očekává. Jenomže od té doby se změnila. Už není tatáž vyplašená holčička jako dřív. Vylila si tady před ním srdce, a on jí ho rozšlapal. Už se jí z tohohle arogantního státního úředníka dělalo zle.

„Nic si nepřikrašluju. Vydělávám si na živobytí tím, že jsem precizní. Ve vědě se nic nepřikrašluje. Bylo by to nemorální.“

Zvedl obočí.

„Sakra. Věříte vy vůbec někomu?“

Jenom pokrčil rameny. Čišel z něj nezájem. „A proč bych měl? Nemyslete si, že se mě zbavíte, když na mě vyrukujete s těmihle úhybnými manévry, kterými od sebe odvracíte pozornost.“

„S jakými?“

„Záchranná služba. Sklep. Výzva, aby lidé spolupracovali s policií.“

Nebyla schopná slova, jenom bezmocně zachrčela. Pořád si o ní myslel, že je schopná vraždit. Otočila se na podpatku a otevřela dveře.

„Do ničeho se nemíchejte,“ zavolal za ní.

„Chtěl jste spíš říct, abych se vám nepletla do cesty,“ řekla a přibouchla za sebou dveře. Prošla kolem Elmiřina stolu a vyběhla ven. Na chodníku se zastavila. Všechno v ní vřelo.

Kvůli němu ztratila nervy. A Kate nerada ztrácela nervy. Navíc jí dal jasně na srozuměnou, že o její pomoc nestojí a nemíní ji do ničeho zasvětit. Jenomže velitel její pomoc potřeboval jako sůl.

Možná je hloupý. Nebo jenom opatrný. Ale jestli si myslí, že ji může ignorovat, strčit ji do škatulky mezi ostatní svědky, šeredně se mýlí. Kate se nevzdává. Přinejmenším ve svém oboru. Čísla se člověku neprotiví, neurážejí ho a neposílají ho k šípku, ale dokážou se chovat stejně neoblomně a nesmlouvavě jako jistý velitel policejního okrsku. A Kate si s čísly věděla rady.

Otočila se o sto osmdesát stupňů a znovu napochodovala na policejní stanici. Elmira se na ni překvapeně zadívala. „Zapomněla sis něco?“

„Ano,“ odpověděla Kate. „Pořádně to šéfovi vytmavit. A nevstávejte. Ohlásím se sama.“ Elmira se zakřenila a tvář se jí poskládala do stovky drobných vrásek. „Jen běž, děvče.“

„Děkuju.“ Kate zvedla bradu a vykročila k Mitchellově kanceláři.

Přede dveřmi se musela na okamžik zastavit, aby se uklidnila a zhluboka nadechla. Srdce jí bušilo jako zvon. Věděla, že ji čeká střet, který může otřást její snahou naučit se normálně vycházet s ostatními lidmi, ale některé věci jsou prostě důležitější.

Dvakrát zaklepala na dveře, a když uslyšela chladné „Dále!“, vkročila dovnitř.

„Jenom mě vyslechněte.“

Velitel zaúpěl. Nijak zvlášť hlasitě, ale Kate to stačilo, aby ustoupila o krok dozadu.

Sebrala všechnu odvahu. „Pomoc by se vám hodila. Já vám ji nabízím. Ale jste tak zatraceně umíněný, že pro samé pixely nevidíte obrázek.“ Uf. Nejenže ztrácí nervy, ale plácá jako skutečný cvok. „Pixel je –“

„Budete se asi divit, ale vím, co je pixel,“ skočil jí do řeči velitel.

„Tak dobře.“ Zaváhala. Prudká vlna adrenalinu, která ji před chvilkou zaplavila, už opadla, a Kate najednou ochromila obrovská únava. „Chci vám pomoct.“

Velitel zaťal zuby. Zvedl ze stolu propisovací tužku a pohrával si s ní.

„Nemyslím aktivně,“ dodala kvapně. „Ale třeba vím něco, co by vás mohlo přivést k vrahovi.“

„Něco, co jste mi ještě neřekla?“

Kate se posadila, protože velitel zřejmě zapomněl na dobré vychování. „Nevím. Z toho prvního večera si skoro nic nepamatuju, kromě –“ Hlas se jí zadrhl. „Potom přišla sobota a další výpadky paměti… a teď všichni ti lidé venku.“

Tužka praskla. Oba se na ni zadívali.

„Mám dojem, že vám všichni dávají zabrat.“ Odhodil kousky tužky do odpadkového koše.

„Jsou to fajn lidé. Většinou. Nemyslí to osobně. Jde jenom o to, že všichni, kdo sem přijdou zvenčí, si mezi nimi musí vydobýt svoje místo. Jason Elks se sem přistěhoval, ještě než jsem dostudovala, a stejně mu ještě ztrpčují život. Vždyť víte.“

„Vím jenom to, že lidé z vašeho města teď těmi svými rádoby informacemi ohrožují vyšetřování. Pokud někoho kryjete – vy nebo oni –, můžete jim vyřídit, že na mě to neplatí. Toho člověka – ženu nebo muže – dostanu. Vždycky jsem všechny dostal. Předklonil se a zadíval se na ni tmavýma pronikavýma očima.“

Na zádech jí naskočila husí kůže. To bych nikdy neudělala. Oni také „ne.“ Nebo by to snad dokázali? Kéž by to věděla. Profesora tu měli všichni lidé rádi. Jak říkala Rayette – vzali by spravedlnost do vlastních rukou.

Spravedlnost. Odplata. Msta. Ví Mitchell o nevraživosti, která panovala mezi profesorem a Jacobem Donnellym? Nebo mezi profesorem a jeho dcerou?

„Jenom mě prosím vyslechněte a nepřerušujte mě. Třeba to už víte, ale dovolte mi, abych vám to řekla.“

Velitel pokýval hlavou. Přisunul si blíž magnetofon, který stál na stole, a zadíval se na Kate. Když přikývla, stiskl tlačítko pro nahrávání.

Kate se zhluboka nadechla a snažila se utřídit si myšlenky. „Jacob Donnelly a profesor… profesor Avondale byli až do vysoké školy nejlepší kamarádi. Potom se něco přihodilo, a od té doby se z nich stali nepřátelé.“

Velitel sotva znatelně přikývl. Věděl to.

Kate se však nenechala odradit. „Všimněte si – Jacob je předsedou správní rady muzea hlavolamů. To on přišel s plánem na rekonstrukci a zařídil půjčku. Jenomže žádné splátky na účet nechodily a

banka vyhrožovala, že na dům uvalí exekuci. Jacob Donnelly je zároveň prezidentem banky.“

Tak, to bychom měli, pomyslela si Kate. Stručně, jasně logicky.

„Byl,“ opravil ji velitel. „Před deseti lety odešel do důchodu.“

„On,“ vydechla Kate. „Ale jeho vnuk vede oddělení půjček. Když jsem přišla do banky, abych se pokusila vystopovat ty chybějící splátky, tvrdil mi, že žádné peníze na účet nepřišly. A tvářil se, jako kdyby ho nesmírně těšilo, že profesor přijde o dům i s muzeem. Napadlo mě, jestli v tom tak či onak nemá prsty.“

„Domněnka,“ poznamenal velitel.

Vím, že je to jenom domněnka. Stejně tak je možné domnívat se, že ty splátky nechal zmizet, aby ten dům získal. K těm třem, co už koupil.

„Byla jste si to ověřit na radnici, viďte?“

„Napadlo mě to včera večer, po té schůzi.“

Koutek úst se mu lehce zachvěl. „Pomalá, ale systematická.“ Tvářila se, jako by to neslyšela.

„A druhý den po příjezdu do Granville jsem v muzeu zastihla Abigail Avondaleovou. Vyhrožovala profesorovi, že ho donutí, aby dům prodal.“

Veliteli zasvítily oči. Konečně upoutala jeho zájem. „Proč jste mi to neřekla dřív?“

Kate se podívala na ruce složené v klíně. „Nevím. Už si přesně nepamatuju, co jsem vám tehdy pověděla. Bylo mi hrozně a všechno se mi v hlavě pletlo. Proto jsem dnes přišla.“ Mimo jiné. „Vím, že i tohle je pouhá domněnka, ale napadlo mě, že chce dům prodat firmě, která tady chce vybudovat to nákupní středisko.“ Kate vzdychla. „A teď ho má.“

„Ještě ne.“

„Ale je to jenom otázka času, ne?“

„Zřejmě. Ledaže by se našla poslední vůle, podle které by muzeum připadlo někomu jinému. Abigail Avondaleová je jediná žijící příbuzná, kterou se doposud podařilo vystopovat.“

Hlas mu takřka neznatelně změkl. Ale zřejmě si to okamžitě uvědomil, protože zase vysunul bradu.

„Ještě něco?“

Kate zavrtěla hlavou. „Jenom domněnky.“ Než od ní odvrátil obličej, zachytila jeho úsměv. „Mám Ale jednu otázku.“

„Jakou?“

„Kde je Harry?“

21.

HARRY PERKINS se nyní ocitl na seznamu pohřešovaných. Policie ho hledala jako svědka v případu vraždy profesora Petera Thomase Avondalea. Dost dobrý důvod pro to, aby se ten chudák stále schovával, pokud je ovšem ještě vůbec naživu, napadlo Kate.

Zatím se velitele Mitchella nezeptala, kdo se skrývá pod názvem GN Enterprises. Dosáhli spolu křehkého příměří a Kate ho zatím nechtěla vystavovat žádné zatěžkávací zkoušce. Cestou z policejní stanice se zastavila u Rayette.

„Moc ráda tě vidím. Máš tu s někým schůzku?“ zeptala se Rayette a přitom si utírala ruce do ručníku zastrčeného za pasem. Mířila už daleko lépe, protože dnes měla na sukni méně stop od mouky než včera.

„Jenom si jdu pro něco k zakousnutí. Díky.“

U pokladny stály tři ženy. Jednou z nich byla i Janice Kruppsová.

„Tamhle je,“ zašeptala Janice tak hlasitě, aby to slyšeli všichni v místnosti. „Za poslední týden nám tu způsobila víc problémů, než kolik jsme jich zažili za celých deset let.“ Odfrkla si a trochu ztišila hlas.

„Je to její vina, že umřel.“

Obě její přítelkyně se k ní přimkly a dojatěji projevovaly účast. Kate se do obličeje nahrnula krev.

Rayette k ní popošla blíž a všechny tři ženy se mezitím chystaly k odchodu.

„Leckdo by se klidně soudil kvůli daleko neškodnější pomluvě, Janice Kruppsová. A jestli máte v

hlavě Alespoň něco, buďte radši zticha. A už mi sem nechoďte. Zkysne mi tu z vás mléko,“ rozčílila se Rayette.

„Ts,“ odfrkla pohrdavě jedna z žen a spolu s oběma přítelkyněmi vyšla ven.

„Vůbec si jich nevšímej,“ prohlásila rezolutně Rayette. „Jsou znuděné, osamocené a hlavně zahořklé. Všechny tři. Ani se nedivím, že na sebe v takovém malém městě narazily. Holt vrána k vráně sedá.“

„Omlouvám se,“ řekla zahanbeně Kate. „Neměla jsem sem chodit. Zbytečně vám odrazuju zákazníky.“

„Zákazníky? Kdyby sem tyhle semetriky přišly častěji než jednou za měsíc, dost by mě to překvapilo. Nikdy tu nenechají žádné spropitné. Nemám je ráda. Kromě toho, k čemu by mi byla vlastní restaurace, kdybych nemohla rozhodovat, kdo se v ní může najíst?“

Kate se posadila ke svému psacímu stolu a rozbalila sendvič. Ke svému stolu. Vždyť nebyl její. A dokonce už ani profesorův. Patřil teď Abigail Avondaleové, a Kate si tudíž nemohla být ničím jistá.

Zapnula laptop, zadala do internetového vyhledávače heslo GN Enterprises, a přitom vybírala z domácí housky kousíčky krabího masa. Našla tři články z deníku Portsmouth Herald, které se věnovaly proměnám krajiny v New Hampshire. Zmiňovaly se o prodeji nemovitostí společnosti GN Enterprises. Nic z toho jí však neřeklo, kdo za celým podnikem stojí.

Do Googlu zadala heslo Granville Free Press. Zjistila pouze jedinou věc – že nemá žádnou internetovou stránku. Vůbec ji to nepřekvapilo. Granville se nijak přehnaně nesnažilo přizpůsobovat moderní době, tedy kromě navrhovaného nákupního střediska.

V Granvilleském telefonním seznamu společnost GN Enterprises také nenašla. Někde o ní přece musí existovat nějaký záznam.

Ukousla si kousek sendviče a vtom si všimla Ala, který jí stál u nohou a tvářil se dychtivě. Kate mu hodila na zem kousek krabího masa.

„Tohle je hrozný zlozvyk, tak si na to moc nezvykej.“

Ocitla se ve slepé uličce a nezbývalo jí než doufat, že velitel Mitchell je na tom lépe než ona. A to se musela postarat ještě o spoustu dalších věcí.

Bezpodmínečně chtěla najít ty poukázané (nebo nepoukázané) šeky. A také Harryho. Kromě toho se blížila Sobota s hlavolamy. A to vůbec nepočítala Večer s křížovkami a Nestárnoucí sudoku, které měla také zorganizovat. Musela se úplně zbláznit, když si myslela, že dokáže muzeum utáhnout.

Nijak nepokročila ani při hledání profesorova vraha. Byla si jistá, že jí nechal nějakou stopu. Zkusila už všechno možné, ale nikam to nevedlo.

Položila sendvič vedle sebe do obalu a jen zkusmo zadala do vyhledávače heslo Abigail Avondaleová. Na obrazovce se objevilo několik položek. Čtvrtý odkaz jí vyrazil dech.

Zmiňoval se o realitní kanceláři z Exeteru, s níž Abigail spolupracovala. Tohle by mohlo dávat smysl. Abigail získala titul obchodního zástupce roku a starosta ji vyznamenal za mimořádný přínos obci.

V posledním odstavci nalezla Kate odpověď na svou otázku. Abigail Avondaleová je dcerou zesnulé Glorie Avondaleové, rozené Nealové, dříve bytem v Bostonu.

Gloria Nealová. Iniciály GN. GN Enterprises. Je to vůbec možné? Připadalo jí to jako příliš velká náhoda.

Společnost GN Enterprises byla jenom zástěrka pro Abigail Avondaleovou. Musela celou dobu skupovat domy v historickém centru. Pro nákupní středisko? Nebo to nákupní středisko ztělesňovala sama Abigail? Celá tahle kamufláž mohla mít nedozírné následky.

Potom si Kate vzpomněla na pohřeb, kde Abigail seděla hned vedle Donnellyových. Spolu zůstali i během smuteční recepce. Darrell tam naléhal na Simona, aby vypátral profesorovu poslední vůli co nejrychleji. A pak spolu mluvili i ve foyeru po té veřejné schůzi.

Je docela dobře možné, že Darrell ve skutečnosti není Abigailin konkurent, ale partner. Co když se ti dva spojili a chtějí skoupit celé město? Byli snad schopni dokonce i vraždit, jenom aby dosáhli svého cíle?

Proboha. Možná se nechala až příliš unést. Nemá žádné důkazy, jenom hypotézy. Ale vodítka jsou lepší než pouhé domněnky. Že ano, veliteli?

Co když došel ke stejnému závěru jako ona? Nijak zvlášť by ji to nepřekvapilo. Nejraději by se ho na to zeptala, ale jak řekla Ginny Sue, Mitchell to s lidmi moc neumí.

Kate to vlastně docela chápala. Také raději pracovala sama.

Vrátila se zpátky k úvahám o možném spojenectví mezi Darrellem Donnellym a Abigail Avondaleovou.

Pokud by Abigail skutečně měla možnost prohlásit profesora za nesvéprávného, určitě by to udělala už dřív a muzeum by teď patřilo jí. Ale pokud ne, možná se ho pokusila vystrašit natolik, aby se domu vzdal sám.

Když na to Kate pomyslela, udělalo se jí zle. Jeho vlastní dcera. Dál už se bála domyslet. Že by Abigail dokázala zabít vlastního otce? Granville přece není císařský dvůr, propletený sítí intrik a pomluv, a nákupní středisko rozhodně není trójský kůň.

Ještě však nedostala odpověď na otázku, kdo profesora zabil. A jestli neudeří znovu.

Jak do toho všeho zapadá ona? Donutila snad svým příjezdem vraha, aby začal okamžitě jednat?

Počáteční vlnu znechucení teď vystřídaly palčivé výčitky svědomí. Peter Thomas Avondale byl ze všech stran obklopen nepřáteli a nesoupeřil pouze s Jacobem Donnellym, jak se domnívalo celé profesorovo okolí. Kdyby se vrátila dříve, kdyby nešla na tu schůzku, kdyby…

Co by se stalo kdyby… Takhle vědec neuvažuje. A navíc to není k ničemu.

Vtom někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešla Ginny Sue s velkou lepenkovou krabicí. „Ahoj. Říkala jsem si, že by se nám mohly hodit nějaké zásoby,“ řekla a položila krabici na podlahu.

Kate mrkla na hodinky. Půl čtvrté. Úplně ztratila pojem o čase.

„Nejdřív dojez ten oběd. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“

Kate se podívala na sendvič, který ležel na stole vedle ní. Zbyla z něj jenom houska. AL už zmizel. „S tím jsem už hotová,“ řekla a vyhodila papír s houskou do odpadkového koše.

„Marian nechala uveřejnit inzerát v novinách. Dohodly jsme se, že nejlepší by to bylo od deseti dopoledne do čtyř odpoledne. Doufám, že ti to nevadí.“

„V pořádku.“

„Budeme tak moct uklidit muzeum, než se tu sejde náš Spolek mistrů. Tedy pokud se sejde.“

„Co to vlastně je?“ zeptala se Kate. „Už dřív jsem se na to chtěla zeptat, ale po všem, co se stalo…“

„Luštitelská smetánka. Peter Thomas –“ Vtom se zarazila. „Omlouvám se. Jacob Donelly, Jason Elks, Erik Ingersoll, Obadiah Creek z Laconie a pak ještě pár profesorů z Dartmouth. Zabývají se nesmírně složitými rébusy, sudoku, posloupnostmi čísel a tak.“

„Ty členem nejsi?“

„Na ně nemám. Ale na Večer s křížovkami určitě přijdu. Kromě toho, ženy tam nepřijímají,“ řekla Ginny a šibalsky se usmála. „Možná to změníš. S čím začneme?“

Kate bezradně rozhodila ruce. „S čímkoliv chceš. Spousta hlavolamů je ještě nevybalená, ale musíme sehnat i nějaké jednodušší. Skládačky, papírová bludiště, zkrátka věci pro děti.“

„Ty nakoupím v obchodě s potřebami pro učitele. Mají tam takové velké skládačky, co se dávají na podlahy. Ty by se hodily pro mladší děti. Jinak bych se Ale ke kupovaným věcem moc neuchylovala. Chceme přece vytvořit něco, co nikde jinde neuvidí.“

„To určitě. Marian nám poukázala nějaké peníze, ale ještě jsem je neměla čas vyzvednout.“

„S tím si nedělej hlavu. Zaplatím to sama, protože můžu požádat o učitelskou slevu. Někdy mi to vrátíš. Chceš se podívat, co jsem přinesla?“

„Určitě.“

Ginny začala vytahovat z batohu stohy papírů, pastelky, křídy, pravítka a křiklavě barevné cedulky, na kterých stálo „Dobrá práce! Nádherné! a Páni!“ Ginny se stydlivě usmála. „Děti ve škole jsou z nich úplně pryč. Napadlo mě, že bychom je mohli připíchnout na každý hlavolam, který děti vymyslí. Tedy pokud s tím budeš souhlasit.“

„Je to úžasné. Ty jsi prostě dokonalá.“ Vtom se Kate odmlčela, na chvíli zaváhala a pak se odhodlala k otázce. „Budeš tu v sobotu se mnou?“

„Samozřejmě. Něco takového bych si rozhodně nenechala ujít. Co tam máme dál? Začala jsi už pracovat na plakátech?“

Kate zavrtěla hlavou. „Napadlo mě, že se zeptám Alice Hinckleyové, jestli by nám s ostatními babičkami nechtěla pomoct. Viděla jsem jejich výtvory na té veřejné schůzi a moc se mi líbily. Jenom se bojím, aby s tím neměly moc práce.“

„Naše babičky? Ty nemají práce nikdy dost. A jsem si jistá, že se rády zúčastní čehokoliv, co pomůže zachránit město před tím nákupním střediskem. Hned jim zavolám.“ Okamžitě se začala přehrabovat ve svém velkém ruksaku a nakonec z něj vytáhla velký růžový mobil.

Veškeré zařizování jí zabralo sotva minutu.

„Za chvíli je tady. Hned jsem to věděla. Kam se s nimi vůbec usadíme?“

„S nimi?“ zeptala se zkroušeně Kate.

„Bere s sebou i pár svých kamarádek.“

„Vezmeme je do zasedací místnosti. Na tom stole může pracovat hodně lidí najednou.“

Vyšly tedy z kanceláře a zamířily dolů po schodech. Janice se ani neobtěžovala zvednout oči od svého rozečteného románu Otrokyně lásky.

„To si tam vážně musí číst zrovna tohle?“ zeptala se Ginny Sue.

„Ne,“ odpověděla Kate. „Mám dojem, že mě prostě takhle provokuje. Určitě je natolik rozumná, že tu knížku před návštěvníky schovává.“

O deset minut později už dorazila do muzea Alice s kreslicím prknem a plastovou taškou naplněnou barevnými fixami.

„Ostatní jsou už na cestě.“

Kate si od ní okamžitě vzala kreslicí prkno. „Mockrát vám děkuji, Alice. Já – moc si vážíme vaší ochoty. Těší nás, že nám chcete pomoct.“

„To nestojí za řeč,“ řekla Alice a důkladně se rozhlížela po zasedací místnosti. „Výborně. Na stole je spousta místa. To bude naše centrála. Co máme na ty plakáty namalovat?“

Daly hlavy dohromady a za chvíli už měly návrh hotový.

Z těch „ostatních,“ kteří byli podle Alice na cestě, se nakonec vyklubalo jedenáct dam. Všechny se objevily naráz. „Přišly bychom dřív, ale Beatrice nemohla najít svoje naslouchátko,“ vysvětlila žena, která na veřejné schůzi přetáhla svého odpůrce bambusovou tyčí. „Elmira přijde později, ještě je v práci,“ řekla podsaditá, ale zároveň svalnatá žena, která se představila jako Tanya. Na babičku rozhodně nevypadala.

„To znamená, že nás bude dvanáct,“ řekla Alice. „Pro jistotu zavolám ještě jednu. Kde je tu telefon?“

„Vezměte si můj mobil,“ navrhla Kate a podala jí svůj telefon. Alice ho několikrát podmračeně obrátila v ruce.

„Jenom namačkejte číslo, na které chcete volat, a stiskněte zelené tlačítko. Potom vás to spojí. A až budete chtít skončit, stisknete červené tlačítko.“

Alice přikývla a s vyplazenou špičkou jazyka soustředěně namačkala telefonní číslo.

„Prudence McDonaldová. Tady je Alice Hinckleyová. Zvedněte ten svůj aktivní zadek a přijďte do muzea. Vaše neteř potřebuje pomoct s tím svým dětským dnem v muzeu.“

A aniž počkala na odpověď, jediným stisknutím tlačítka hovor ukončila a vrátila mobil zpátky Kate.

„Když po někom chcete, aby něco udělal, nejjednodušší je nedat mu na vybranou.“ Potom se otočila ke všem svým přítelkyním. „Na svá místa.“ Dámy okamžitě odcupitaly a začaly si vybírat volné židle. Proplétaly se okolo stolu a narážely do sebe holemi i chodítky tak dlouho, až se na to Kate nedokázala dívat a raději zavřela oči.

Když se všechny usadily, Alice poslala okolo stolu papír s návrhy, které dala dohromady s Kate a Ginny Sue.

„Fajn. Víte, co máte dělat. Takže do práce!“ Všechny přikývla jako na povel.

„My zatím půjdeme nahoru a zjistíme, jak jsme na tom s materiálem,“ řekla Ginny Sue a zaletěla

pohledem ke Kate. Společně pak vyklouzly ze zasedací místnosti a nechaly všech dvanáct babiček se šedivými, bílými a modrými vlasy o samotě, aby se mohly nerušeně ponořit do práce.

Když se o dvě hodiny později vrátily, zasedací místnost hýřila pestrobarevnými plakáty, na kterých už místo dvanácti pracovalo třináct členek DSB.

„Nechápu, proč jsi mi neřekla, že potřebuješ pomoct,“ durdila se Pru, když zvedla hlavu od plakátu, který horečně vybarvovala. Bohužel měla chybu ve slově muzeum.

Vtom si všimla Kateina zkoumavého pohledu. „Prostě mi už nezbylo místo. To eu se tam prostě nevešlo. Stejně to každý pochopí. Prostě si pomyslí, že je to záměr – prostě něco jako zkratka.“ Když plakát vybarvila, zvedla ho vítězoslavně nad hlavu.

„Vypadá skvěle,“ pochválila ji Kate. A ani jí nevadilo, že dole září barevné slovo MUZM.

„Ještě jí to moc nejde,“ řekla Alice. „Vidíš, Pru? Kdyby ses s námi zapojila do těch protestů proti nákupnímu středisku, už by z tebe byla přebornice.“

„Pchá,“ odsekla Pru a pokračovala ve vybarvování písmen.

„Všechny jsou krásné,“ řekla Kate. Když si Ale všimla slov OBČERSTVENÍ ZDARMA, a to na úplně na všech plakátech, vyděšeně zalapala po dechu.

„Když je nakrmíš, přijdou,“ snažila se ji uklidnit Alice. „Neboj se. Co nezvládne Rayette, vezmeme si na starost my. Třeba Carrie Blaineová.“ Alice se odmlčela a Carrie na ně zamávala z druhého konce místnosti. „Dělá nejlepší pomerančovou bábovku ve městě.“

„V celém okrese,“ opravila ji Carrie chraplavým hlasem.

„Jak jsem řekla, v celém okrese. A nikdo neumí lepší čokoládové koláčky než Tanya.“ Otočila se a zavolala na Tanyu, která právě ukládala to tašky fixy „A tentokrát žádné oříšky. Nechceme, aby v sobotu všechny přepadl Alergický záchvat.“ Potom zavrtěla hlavou. „Nechápu, proč je na oříšky najednou tolik lidí Alergických. Za mého mládí jsme nic takového vůbec neznali.“

„A já upeču ten koláč s javorovým sirupem,“ zakončila debatu Pru a hodila červenou fixu k ostatním věcem do tašky. „Ten určitě přitáhne spoustu lidí.“

Alice se jí zadívala přímo do očí. „Už bylo na čase, aby ses taky do něčeho zapojila.“

„Tak jsi mi měla zavolat už dřív,“ vyprskla Pru.

„Ty zkrátka nevíš, jak trávit aktivně čas.“

„Ale vím.“

„Nošení šatů, které nosí ženské o polovinu mladší než ty, bych za zrovna aktivní využití času nepovažovala.“

„Alice Hinckleyová, kdybys věděla o módě tolik co já, nemohla bys nosit tyhle staré důchodcovské škrpály,“ vyhrkla Pru a pohrdavě zvedla bradu.

„Jsem už stará a nestydím se za to. Radši si šetři síly a dělej něco užitečnějšího.“

„Mám sil daleko víc než ty, když jsi ještě jako holka závodila na kajaku,“ odsekla Pru. „Mnohem víc.“

„V tom případě je načase, abys mi předvedla, jak tu svou sílu dokážeš použít,“ pokračovala Alice. Kate si všimla, že už jí začínají rudnout tváře.

Ve chvíli, kdy si Kate říkala, že už bude muset zasáhnout, nebo si ty dvě nějak ublíží, Alice zamávala rukou a zvolala: „Tak slez ze sedla a začni něco dělat. A hlavně žádné oříšky.“

Pru se na Alice zamračila. „Do koláče s javorovým sirupem oříšky nikdy nedávám.“

„Dobře. Takže necháme tady slečny pracovat. Čaj, sušenky a všechno ostatní dořešíme u mě doma. A ty jdeš s námi, Pru.“

Hned nato Alice zavelela k odchodu a všechny babičky postupně vypochodovaly, odkulhaly nebo odjely na vozíku ze zasedací místnosti.

Pru musela chtě nechtě s nimi. „Budu vedle. V žádném případě tu nezůstávej sama.“ Kate slíbila, že si dá pozor, a Pru se rychle připojila k ostatním babičkám.

„Kdybys cokoliv potřebovala, zatelefonuj mi. Pro jistotu zavolej, až budeš odcházet. A ne aby tě tady Ginny Sue nechala samotnou. Můžete se navzájem chránit.“ Zřejmě by pokračovala ještě dlouho, kdyby Kate nepoužila stejnou zbraň, jakou použila i proti Alice.

„Ano, teto,“ přikývla a zavřela jí dveře před nosem.

„Jak dlouho tu míníš zůstat?“ zeptala se Ginny Sue. „Ráda bych ještě zašla do toho obchodu s potřebami pro učitele, než zavřou.“

„Jdi napřed,“ řekla Kate. „Potřebuju ještě vypnout notebook a trochu si narovnat záda.“

„Počkám na tebe.“

„Jen běž. Dlouho se tady nezdržím. Teta Pru je hned vedle. Kromě toho, kdyby se mě někdo zase pokusil zamknout ve sklepě, v kapse mám telefon a ve vedlejším domě houf babiček, které mi okamžitě přispěchají na pomoc.“

„Víš to určitě?“

„Ano. Rozhodně tu nemám chuť zůstávat dlouho sama. Zvlášť po té epizodě se sklepem.“

„Takže dobrou noc. Zastavím se tu zítra po škole. A zamkni si za mnou.“

„Určitě.“ Jakmile Ginny Sue odešla, Kate zamkla dveře, pro jistotu je ještě dvakrát zkontrolovala a potom zamířila do pracovny v prvním patře. Otevřela kryt u trubkového telefonu, přestože tu nemínila zůstat déle než několik minut. Potom zaklapla notebook.

Vtom se zničehonic objevil AL a vyskočil na psací stůl.

„Nazdar Ale, zdá se, že ta Sobota s hlavolamy přece jenom vyjde.“

„Mňau,“ ozval se AL. Popošel až k notebooku, posadil se na něj, natáhl krk a podrbal si o jeho okraj ucho.

Vtom se to stalo. Slabá ráda a řinčení praskajícího skla.

Kate úplně ztuhla. AL nastražil uši, otočil se a pozorně poslouchal. Ani jeden z nich se nepohnul, jenom poslouchali další rány, šustění a dusot.

„V kuchyni,“ zašeptala Kate. Někdo byl v kuchyni.

Kate vyděšeně sevřela opěradlo křesla a čekala, jaké další zvuky ještě uslyší. V domě se však teď rozhostilo ticho.

Někdo zřejmě rozbil okno v kuchyni. A teď je uvnitř.

Kate pomalu došla ke dveřím pracovny a zamkla je. Potom se otočila zpátky ke stolu. Al seděl vzpřímeně. Přímo před trubkovým telefonem.

Kate si přitiskla prst na ústa. Ala ani nemusela upozorňovat, aby ztichl, protože jeho vrčení nebylo téměř slyšet. Opatrně vytáhla z kapsy mobil a namačkala číslo policie.

Jakmile ji spojili, přiložila si dlaň k ústům a zašeptala: „Někdo se vloupal do muzea hlavolamů.“

„Jste teď v muzeu?“ zeptal se mladý mužský hlas na druhém konci linky.

„Ano. Pošlete sem prosím někoho.“

„Jistě, madam. Jsme na cestě.“

Kate ukončila hovor a po špičkách došla k trubkovému telefonu. Přitiskla ucho k otvoru a zezdola zaslechla šramot. Snažila se ani nedýchat. Snad si policie pospíší.

Nezaslechla však ani sirény, ani bouchnutí dveří. Že už policie dorazila, zjistila teprve potom, co někdo zvolal: „Policie. Nehýbejte se.“

Ozvalo se zašustění a potom vykřikl vysoký hlas: „Pusťte mě!“

Kate se rychle rozběhla ke dveřím, třesoucíma se rukama odemkla a vydala se dolů po schodech. AL se rozběhl.

Když dorazila do přízemí, mihlo se kolem ní několik postav. Viděla, jak padají na podlahu. V jednom z mužů poznala velitele Mitchella.

Ten druhý člověk byl sice vysoký, ale velmi hudební. Mitchell ho popadl za tričko a vytáhl ho vzhůru. Kate podvědomě uskočila dozadu. Ten člověk byl špinavý a linul se z něj pronikavý pach.

Mitchell postavil neznámého člověka přímo před Kate. „Kate McDonaldová, tohle je Harry Perkins.“

22.

Kate se zmohla jenom na překvapený pohled.

„Pusťte mě. Musím jít za profesorem,“ řekl mladík a pokusil se vytrhnout z Mitchellova sevření. Velitel ho uchopil ještě silněji, ale držel si ho daleko od sebe.

„Za ním jít nemůžeš, tak sebou přestaň škubat. Nechci ti ublížit.“

„Musím za ním – než bude příliš pozdě.“

„Na co bude příliš pozdě?“

Nechte mě jít. „Profesore! Profesore! To jsem já, Harry!“

Takže tohle byl Harry Perkins? Profesorův chráněnec? Tričko a džíny měl špinavé od bláta a bůhvíčeho ještě. Na tváři měl šmouhy a bahno měl i v rozcuchaných vlasech.

Kde se proboha schovával? A jak dlouho? Bylo mu sice čtrnáct, ale měřil skoro metr osmdesát a na svou výšku měl neuvěřitelně hubenou postavu. Určitě už celou věčnost nejedl.

„Kdo jste?“ zeptal se chlapec, když si všiml Kate.

„Jsem Kate McDonaldová, Harry. Profesorova přítelkyně a bývalá žákyně.“ Harry se zamračil. „Vy?“

Kate přikývla.

„Kde je profesor? Musím ho varovat.“ Znovu se pokusil Mitchellovi vytrhnout, ale velitel nepovolil.

„Nemůžeš za ním jít,“ řekl. „Profesor je mrtvý.“

Kate se zděsila. Copak ten člověk nebere na nikoho ohledy? „Veliteli Mitchelle –“

„Lžete!“ Vtom se Harry veliteli vysmekl a vyrazil ke dveřím. Nechtěl však utéct. Chytil se sloupku na konci schodiště a bleskově vyrazil do prvního patra.

Mitchell ho sledoval přimhouřenýma očima a v obličeji se mu nepohnul ani sval.

„Jak jste se mohl zachovat takhle krutě? Jste bezcitný,“ vyhrkla Kate a vydala se za Harrym.

„Jste strašně naivní.“ Mitchell prošel kolem ní a vydal se nahoru po schodech. Přitom otevřel pouzdro na pistoli, zavěšené u pasu.

„Opovažte se to použít,“ vykřikla Kate a vydala se za ním.

Doběhli do prvního patra, právě když Harry vybíhal z profesorovy pracovny.

„Jdi odtamtud,“ zavolal Mitchell. Kate stála těsně za ním.

Schody do dalšího patra už bral po dvou. Skoro na konci upadl na zem a zbývající část schodiště vylezl po čtyřech.

Když Kate s Mitchellem doběhli nahoru, spatřili Harryho, jak tluče na dveře profesorova bytu a zoufale volá, „Pane profesore! Pane profesore! Otevřete! Otevřete dveře!“ dokud ho nepřemohl pláč.

Potom sklouzl na podlahu, schoulil se do klubíčka, ale stále se pokoušel tlačit na dveře. „Přišel jsem pozdě,“ zavzlykal. „Moc pozdě.“

Mitchell se chtěl k chlapci opatrně přiblížit, ale cestu mu zatarasil Al, který skočil mezi něj a Harryho.

„To je v pořádku, ale ,“ chlácholila ho Kate a klekla si vedle plačícího chlapce. Položila mu ruku na rameno, ale odstrčil ji a zabořil hlavu do dlaní.

„Je mi to líto, Harry. Někdo profesora před týdnem zabil. Je mi to opravdu moc líto.“

Harry zvedl hlavu jenom natolik, aby se na ni mohl podívat. „Před týdnem?“ Po ušpiněné tváři mu tekly slzy. Měl jemný, vysoko položený hlas, který se k chlapci jeho věku a postavy příliš nehodil.

Kate jenom přikývla, protože ji přemohl smutek a sevřelo se jí hrdlo. Mitchella, který stál nad nimi, v tu chvíli vůbec nevnímala. Dokázala si představit, jaký dojem v něm s Harrym asi vyvolali. Ale k čertu s Mitchellem, je to studený čumák. A ona mu rozhodně nedovolí, aby terorizoval truchlící dítě.

„Minulý pátek,“ dodala Kate. „Pojď se mnou dolů. Udělám kakao a povím ti, co se vlastně stalo.“

Pomohla Harrymu vstát. Ve vzduchu se vznášel pach potu a špíny. Mitchell se od nich znechuceně odvrátil, takže Kate vzala Harryho za ruku a vedla ho po schodech zpátky dolů. Matematická a zašpiněný mladík spolu truchlili kvůli profesorovi, kvůli sobě samým a kvůli každodenním rituálům, které se svým učitelem provozovali a které se už nikdy nevrátí.

U dveří do pracovny Harry na chvíli zaváhal a ve tváři se mu odrazily všechny emoce, které ho v tom okamžiku zaplavily. Zdráhal se vejít dovnitř, ale zároveň nechtěl odejít. Kate ho chápala.

„Tak půjdeme do kuchyně,“ navrhla. Harry se ani nepohnul, jenom zíral do otevřených dveří. Nakonec se jí ho podařilo odtrhnout od prahu. „Tak pojď.“

Pomalu scházeli po schodech do přízemí a Al ťapkal celou cestu vedle nich. A o kus dál za nimi i Mitchell.

Velitel pak ode dveří sledoval, jak Kate ohřívá mléko a Harry si myje ruce a obličej v umyvadle. Jakmile byl hotov, pečlivě složil ručník, položil ho na stůl a otočil se. Bez slz a špíny na obličeji vypadal ještě mladší.

Nakonec Mitchell vešel dovnitř. Kate po něm střelila pohledem, kterým mu chtěla naznačit, aby se přestal po Harrym vozit. „Dáte si taky kakao?“

Mitchell zaváhal a vrhl na Kate podezíravý pohled. Podezíral ji snad, že ho chce otrávit? „Jistě.“ Posadil se přímo naproti Harrymu a opřel se lokty o desku stolu. Kate to připomnělo výslech. Rychle proto vytáhla ze skříňky v kuchyni tři hrnky, postavila je na stůl a naklonila se mezi Harryho a Mitchella. Přitom se na velitele podívala, jako by ho chtěla umravnit a naznačit mu, aby se choval slušně.

Mitchell zavřel oči a Kate z jeho výrazu vyčetla, že se vzdává.

Vtom jí Ale došlo, že se chová úplně stejně. Šikanuje Mitchella, stejně jako ho šikanují všichni ostatní ve městě. Musí s tím přestat. I když si o to Mitchell koleduje. Vždyť nikomu nic neprovedl. Jenom to prostě s lidmi moc neumí. Stejně, jako ty, připomněla si v duchu. Buď na něj milá.

Nasypala do mléka kakao a nalila ho do hrnků. Mitchell a Harrym zatím tiše seděli u stolu. Harry občas popotáhl a otřel si rukávem nos. Kate mu podala papírový ubrousek a Mitchell se při tom neubránil úsměvu.

Když si k nim Kate přisedla a vzala do ruky hrníček, Harry se zeptal: „Jak se to stalo?“ Kate se rozpačitě podívala na Mitchella, a ten k jejímu překvapení souhlasně přikývl.

Pověděla mu tedy úplně všechno. Jak našla profesora probodnutého za psacím stolem. Jakmile se zmínila o tom, že ho vrah zabil nožem na dopisy, Harrymu vytryskly slzy z očí. A když mu pak líčila, jak se ho snažila oživit, rozplakali se oba.

Mitchell jenom zíral do svého hrnku a čekal, až Kate domluví.

„Říkal, že se o všechno postaráte,“ řekl Harry rozechvěle. „Ale stejně byste to nestihla.“ Kate zavrtěla hlavou a do očí se jí nahrnuly další slzy.

„Nechte toho, vy dva,“ zarazil je Mitchell tak zostra, že se na něj Kate s Harrym vylekaně podívali. Nějak se mu povedlo obsáhnout svým ledovým pohledem oba najednou.

„V lítosti se můžete utápět později. Teď potřebuju vědět, kde jsi tou dobou byl a proč,“ řekl a zadíval se na Harryho. Harry vyslal zmatený pohled ke Kate.

„Chce nám pomoct,“ řekla, aby Harryho uklidnila, ale sama si tím moc jistá nebyla. Brandon Mitchell byl přece ten chladný a necitelný šéf místní policie. A nic z jeho chování nemohlo Harryho

přesvědčit, aby mu věřil.

Potom si Ale uvědomila, že Mitchell ani nechce, aby mu Harry věřil. Chce ho vyprovokovat, pomyslela si. O co mu jde? Přece si nemyslí, že má Harry něco společného s profesorovou vraždou.

Kývla na Harryho a v duchu jen zadoufala, že nedělá chybu. „Pověz nám to.“ Harry sklopil oči a zadíval se na stůl. „Ve sklepě.“

„Cože?“ zeptali se Kate a Michell jednohlasně, ale velitel ji hned nato zpražil pohledem.

„Zamkl mě. V té boudě.“

„Kdo?“ zeptal se Mitchell.

„Můj strejda.“

Kate si všimla, že šéf policie zlostně zaťal zuby. Ale jinak se tvářil, jako by ho to nijak nepřekvapilo.

„Kdy tě tam zamkl?“

Harry pokrčil rameny. „To nevím. Před týdnem, možná i dřív. Ztratil jsem tam pojem o čase.“

Zamknutý ve sklepě. Kate se roztřásla při pouhé vzpomínce na svůj nucený pobyt ve sklepě, a to tam strávila pouhých pár minut. Ale zůstat tam několik dní… Nedokázala si to ani představit. Vtom si vzpomněla na zbrusu nové kování a zámek na dveřích té chatrče, kterou s profesorem viděli u Harryho strýce. Úplně cítila, jak jí vstávají vlasy na hlavě. Byl snad Harry uvnitř, když se po něm sháněli? Odjeli pryč a nechali ho tam zavřeného? Díky bohu, že se to profesor nedozvěděl.

„Počkat, tohle si chci vyjasnit,“ řekl Mitchell. „Buck Perkins tě na týden zavřel v boudě…“ Odmlčel se a Harry přikývl.

„A celý týden tě nepustil ven.“

„Možná ještě víc.“

„Zřejmě to patří k místnímu folkloru.“ Kate na něj vytřeštila oči.

„Cože?“ zeptal se zmateně Harry.

„Někdo mě zamkl ve sklepě,“ vysvětlila mu. „Ale strávila jsem tam jenom pár minut. Ne jako ty. Jsi moc statečný.“

Zaslechla tiché zabručení, které přicházelo od velitele Mitchella.

„Vůbec tě nepouštěl ven?“

Harry zavrtěl hlavou a dolní ret se mu při tom zachvěl. Mitchell si zatím pohrával s hrnkem, ze kterého se ani jednou nenapil. Nakonec se zeptal: „Proč?“

Tentokrát Kate zaslechla ve velitelově hlase hněvivý podtón.

„Někdo mu za to zaplatil.“

Kate překvapeně vydechla a Mitchell se naklonil nad stůl. „Víš, kdo to byl? Nebo proč to udělal?“

Harry opět zavrtěl hlavou. „Jenom jsem slyšel, jak spolu mluví na dvoře. Strejda se ho zeptal, jestli mu přinesl peníze. A potom –“ Harrymu se zlomil hlas. Kate k němu rychle přistrčila hrnek kakaa, aby se napil. Harry ho vděčně přijal. „Zeptal se ho, jak dlouho mě má držet pod zámkem, a –“ Znovu se odmlčel a ještě pevněji uchopil hrnek. „A co se mnou má udělat potom.“

„Proboha,“ vydechl Mitchell.

Kate vzala Mitchellův hrnek s kakaem a zašla do kuchyně, aby ho znovu ohřála.

„Nevíš, kdo mu za to mohl zaplatit?“

Kate sice stála u sporáku, zády k nim, ale pochopila, že Harry zřejmě zavrtěl hlavou, protože se ho Mitchell znovu zeptal: „Opravdu nevíš, kdo by to mohl být?“

Jakmile se kakao ohřálo, Kate se vrátila ke stolu, nalila ho Mitchellovi do hrnku a postavilo ho před něj. Potom dolila Harrymu, postavila kastrůlek zpátky na sporák a posadila se.

Harry sledoval každičký její pohyb. Oči měl opuchlé, červené a sklíčené. „Měla jste všechno vrátit do normálu.“

„Je mi to líto.“ Neochránila profesora. A dost možná i vedla vrahovu ruku.

„Snažila se,“ řekl velitel Mitchell. „Udělala všechno, co se dalo.“

Kate překvapením zamrkala. Opravdu ji Mitchell právě bránil? Svého hlavního podezřelého? Raději se na něj ani nepodívala, protože se bála, jestli se třeba nepřeslechla. Potřebovala totiž, aby jí někdo dodal aspoň trochu sebevědomí. Nebo to možná byla jenom past.

Mitchell odsunul židli a vstal od stolu. „Už je pozdě. Vezmu vás oba k nám na stanici. Ty si tam můžeš dát sprchu a já zatím zavolám na sociální odbor. Dají ti –“

„Ne!“ vykřikl Harry, vyskočil ze židle a rozlil kakao po celém stole. Neudělal ani dva kroky, a Mitchell ho už zase držel za ruku.

„Chceš snad, abych tě odvezl zpátky ke strýci?“ Tentokrát vykřikla Kate. „Ne! To nesmíte.“

„Je nezletilý. A jestli ho nevrátíme jeho zákonnému zástupci…“ Mávl rukou, kterou nedržel Harryho.

„Tím samozřejmě nenaznačuju, že to chci udělat. Ale zatím musí zůstat ve státní péči, dokud nenajdeme nějaké dlouhodobé řešení. Máš nějaké jiné příbuzné?“

„Ne,“ zamumlal Harry. „Ale třeba bych mohl zůstat tady. Profesor mi to vždycky dovolil.“

„Profesor… To nepůjde. Tady zůstat nemůžeš.“ Harry se zoufale podíval na Kate.

„Může zůstat u mě,“ vyhrkla bez rozmýšlení.

„Ne, to také nemůže.“

„A proč ne?“

„Protože všechno, co se stalo, známe jenom z jeho podání.“

„Je to pravda,“ řekl Harry podrážděně. „A rozhodně nechci jít někam do děcáku. To radši půjdu do

vězení.“

„To je taky jedna z možností,“ odpověděl Mitchell. „A dokud si tu tvoji historku neověřím, mohlo by to být nejvhodnější řešení.“

Harry se znovu pokusil Mitchellovi vytrhnout, ale ten ho chytil ještě pevněji.

„Snad si nemyslíte, že by profesora zavraždil on!“

„Já to neudělal,“ vykřikl Harry.

„Klid,“ okřikl ho Mitchell a zatřásl jím. „Z ničeho tě neobviňuju.“ Ve vzduchu Ale zůstalo viset výhrůžné „zatím.“

„Dám na něj pozor,“ řekla Kate.

„A kdo dá pozor na vás?“

„Na mě?“ zeptala se Kate nasupeně.

„Došlo vám vůbec, že když tady váš přítel utekl, někdo se po něm může začít shánět?“

„Oh.“

„Oh,“ zopakoval po ní Mitchell.

Kate se na něj nakvašeně podívala. Teď nebyla vhodná chvíle na nějaké legrácky. Připadala si vyčerpaná. Zdálo se jí, že každou chvíli vybuchne nebo podlehne záchvatu zuřivosti. Potom ji napadla spásná myšlenka. „Vždyť může zůstat u vás“

Harry s Mitchellem se na ni podívali a jako na povel zavrtěli hlavou.

„Bude to skvělé. Můžete na Harryho dávat pozor, a dokud nechytíte toho člověka, který by po něm mohl jít, bude u vás v bezpečí.“

„Ne,“ řekl Harry.

„V žádném případě,“ Kategoricky odmítl Katein nápad i Mitchell.

„Ale ano,“ nedala se Kate.

„Mám přece zaměstnání. Nemůžu si k tomu přibrat ještě zodpovědnost za dítě.“

„Harry bude chodit do školy. A potom může jít sem ke mně. Po práci ho můžu vyzvednout. Takhle to bude skvělé.“

„Chci zůstat tady,“ trval na svém Harry. „Někdo se musí postarat o hlavolamy. A taky –“

„Velitel Mitchell tě sem zítra zase vezme, ne?“ slíbila mu Kate a ani nečekala na Mitchellovu odpověď. „Můžeš mi pomoct s přípravami na Sobotu s hlavolamy. Bude tu spousta práce.“

„Oni nechtějí muzeum zbourat?“

Kate si rozpačitě povzdechla. „Alespoň do příští soboty ne. Ale co přijde potom, nevím. Profesor po sobě nezanechal závěť, takže jeho dcera Abigail zatím muzeum nemůže nechat zavřít.“ Kate se sklíčeně podívala do svého hrnku s kakaem a snažila se nemyslet na to, že navždy ztratí profesorovy hlavolamy, které tak milovala.

Málem Harryho přeslechla. „Ale profesor závěť napsal.“

Pomalu k němu otočila hlavu a konečně ho zase začala vnímat. „Opravdu?“ Harry jenom přikývl.

„Náhodou nevíš, kam ji uložil?“ zeptal se Mitchell. Chvilkový záchvěv lidskosti teď opět vystřídala nesmlouvavá profesionalita.

„Ve stříbrné skříňce.“

„V jaké skříňce?“ zeptal se Mitchell.

„V té, co měl profesor na stole,“ řekla Kate. Tehdy ji rozebrala, ale profesor ji už nenechal otevřít vnitřek. Zarazil ji snad, protože závěť uložil právě tam? Ležela tam ještě?

„Jo. Řekl, že pokud by se s ním něco stalo, budete vědět, kde ji máte hledat.“ Potom Harry zahanbeně svěsil hlavu. „Nevěděl jsem, jestli se vám to povede, tak jsem se tam podíval. Schoval závěť do té skříňky.“

Mitchell se rozpačitě podrbal na hlavě. „Pokud by se s ním něco stalo. Čekal snad, že se s ním něco stane? Vyhrožoval mu někdo?“

„To nevím,“ vyhrkl Harry. „Měl mi o tom říct. Ochránil bych ho.“ A znovu lítostivě sklopil hlavu.

Kate vrhla pohled na Mitchella. „Ty za nic nemůžeš, Harry,“ chlácholila chlapce. Proboha, ať to Ale není ani její vina. „Půjdeme nahoru, podíváme se po té závěti.“

23.

HARRY PŘINESL stříbrnou skříňku a položil ji na stůl. „Je uvnitř.“

Kate tomu nemohla uvěřit. Celý týden tu měla budoucnost muzea přímo před sebou. Možná by skříňku i otevřela. Profesor tě Ale zastavil, připomněla si v duchu. Vtom se zarazila.

Mitchell k ní vyslal nedůvěřivý pohled.

Zhluboka se nadechla a nakonec se veliteli přiznala. „Jsou na ní moje otisky. Použili jsme ji při obědě.

Ale vnitřek jsem neotevřela.“ Před lety to Ale udělala, a ne jednou. Jak dlouho vlastně trvá, než úplně zmizí otisky prstů? Deset let? Kývla směrem ke skříňce. „Můžu?“

Mitchell se na ni tázavě podíval. Pak lehce přikývl a naznačil jí, že má jeho svolení. „Jak chcete.“

Přehlédla jeho dokonalou parodii na dvornost, posadila se ke stolu a začala odstraňovat pláty stříbrného kovu. Podle velikosti je potom seřadila. Když odmontovala vnější vrstvu, otevřela samotné pouzdro. Uvnitř ležely dva malé stříbrné pohárky. Jemně je vytáhla a pod nimi spatřila ozdobný tácek.

Harry s Mitchellem přistoupili blíž a nahlíželi jí přes rameno. Vytáhla i tácek a pod ním objevila obálku nadepsanou POSLEDNÍ VŮLE PETERA THOMASE AVONDALEA.

Hrdlo se jí sevřelo. Slyšela, jak se Harry zhluboka nadechl. Nakonec sáhla po obálce.

„Ne,“ zarazil ji Mitchell. Okamžitě stáhla ruku zpátky.

„Nesahejte na ni. Zavolám Simonu Mackovi.“ Vytáhl mobil z pouzdra u opasku a stiskl tlačítko pro zrychlenou volbu.

Zajímavé, pomyslela si Kate. Má Simona na zrychlené volbě. Ale proč?

Simon souhlasil, že se na obálku přijede podívat. Potom Mitchell odvedl Kate s Harrym od psacího stolu k pohodným křeslům.

„Posaďte se,“ řekl.

Usadili se do křesel. Kate ani na okamžik nezaváhala, když se spouštěla do ušáku, ve kterém sedával profesor Avondale. Mitchell mezitím přecházel mezi křesly a psacím stolem. Jako hlídací pes, pomyslela si Kate. Čas od času se zastavil a vrhl na ně podmračený pohled. Byl vysoký. A tvářil se nepřístupně. Kate zkřížila ruce na prsou a snažila se vypadat nevinně, ať už ji svým pohledem obviňoval z čehokoliv.

Simon dorazil na místo během několika minut v doprovodu policisty Curtise, který celou dobu čekal v hale a pustil advokáta dovnitř.

Na sobě měl další ze své sbírky trojdílných obleků, tentokrát s šedými a černými proužky. Vlasy měl pečlivě upravené a vypadal, jako kdyby se dokonce oholil. Kate se podívala na hodinky. Neuběhlo ani dvacet minut, ale jí se zdálo, jako kdyby tu seděla celou věčnost.

„Zavolal jsem Pru a řekl jí, že se zdržíte a že jste v pořádku,“ řekl Simon káravým tónem.

Teta Pru. Kate úplně zapomněla na tetu, kterou ujistila, že pojede přímo domů. „Díky, Simone. Já –“

„Ano, vím o tom. Něco vám do toho vlezlo.“ Podíval se na Harryho a nakrčil nos. „Předpokládám, že zdrojem toho zápachu jsi ty, mladíku?“ Ani nepočkal na odpověď a zamířil přímo k Harrymu křeslu.

„Co mi k tomu povíš? Pěkně jsi nás vyděsil. Kde jsi byl? A co jsi proboha dělal?“

„On za nic nemůže,“ ozvala se Kate.

„Vysvětlím vám to později,“ vložil se do hovoru Mitchell. „Závěť je tamhle. Nechali jsme ji na místě. Chtěl bych, abyste z té obálky sejmuli otisky prstů, než ji vezmete do ruky.“

Simon přikývl a velitel Mitchell pokynul Curtisovi, který okamžitě přinesl velkou kovovou krabici a pustil se do práce na otiscích. Kate se v křesle natočila, aby jí nic neušlo, ale Mitchellova široká ramena jí zaclonila výhled.

Během několika minut už Simon zvedal obálku. Strčil si ji do vnitřní kapsy u saka.

„Podívám se na to, zjistím, jestli je platná a jestli je v ní všechno v pořádku. Potom svolám všechny uvedené dědice. Předpokládám, že čím dřív, tím lépe.“

Mitchell přikývl. „Rád by byl u toho.“

„Samozřejmě. Potřebujete ještě něco?“

„Zatím ne.“

„V tom případě odvezu Katie domů.“

„To si vezmu na starost já,“ řekl velitel. „Potřebujeme spolu ještě něco probrat,“ řekl rozhodným tónem a zvedl přitom ruku. „Ale samozřejmě nic, u čeho byste jako její právník musel být. I když s námi samozřejmě můžete jet.“

Simon přeletěl pohledem od Mitchella ke Kate.

„To je v pořádku, Simone. Jsou to jenom detaily.“ Podívala se zpříma na Mitchella. „Mám pravdu, veliteli?“

„Přesně tak.“ Netvářil se nijak nadšeně. Věděl přesně, jaké detaily má Kate na mysli.

„Jestli vám to tedy nevadí, tak pojedu. Už se nemůžu dočkat, až se na tu závěť podívám a potvrdím její pravost.“

Závěť, vzpomněla si Kate a zkřížila prsty. Třeba profesor odkázal muzeum městu. I když tomu příliš nevěřila. Jestli jsou všechny řeči, které kolují po městě, pravdivé, pak dceři vlastně nemůže odkázat nic jiného než právě muzeum.

Podívala se na Harryho. Ten jí pohled vrátil a Kate podle výrazu v chlapcově obličeji poznala, že ho zřejmě napadlo totéž co ji. V očích se mu zračila beznaděj.

„Můžeme už vstát?“

„Ne.“ Mitchell stál před nimi a shlížel na ně z hrozivé výšky jako na dva uličníky. No, jeden z nich možná uličník byl, ale Kate si takové zacházení nemínila nechat líbit. Už se nadechovala, že mu to poví, ale vtom ji velitel zarazil. „Nevěděla jste, že ta závěť byla právě tam.“

Kate se zabořila do křesla. A je to tady zase, pomyslela si. Možná měla říct Simonovi, aby tady zůstal.

„Už jsem vám řekla, že jsem o tom neměla ponětí.“

Velitel zAletěl pohledem k Harrymu.

„Ani jsem na to nesáhl,“ řekl Harry nasupeně.

„Tak dobře.“ Mitchell zaťal zuby. „Už je pozdě. Radši už pojedeme.“

„Ne,“ řekl Harry a vyskočil. Velitel ho strčil zpátky do křesla a dlouze se na něj zadíval.

„Synku. Máš dvě možnosti. Jestli mě budeš pořád takhle sr – provokovat, půjdeš ještě dnes večer do ústavu. Pokud se zklidníš, můžeš zůstat u mě. Pro dnešek.“

Kate nadskočila radostí. „Děkuju vám. Není to skvělé, Harry?“ Harry nevypadal, že by mu ten nápad připadal až tak skvělý.

„Asi jo.“

„A postarejte se, ať se osprchuje a vezme si nějaké čisté šaty.“

Velitel jí věnoval výmluvný pohled. „Na tyhle dvě věci určitě nezapomenu. Takže to tu zamkneme a

–“ Mitchell se zastavil a přimhouřil oči. „Máte tu auto?“

„Ano.“

„Výborně. Pojedeme za vámi.“

Kate neodporovala. Dnes se přihodilo tolik věcí, že byla vděčná za jakoukoliv společnost. „Jenom zase složím tu skříňku a půjdeme.“

Velitel s Harrym za ní jeli až před dům. Harry si dokonce směl sednout na přední sedadlo policejního auta, ale teprve potom, co otevřeli všechna okna.

Kate nedokázala potlačit úsměv. Ve skrytu duše však s Mitchellem soucítila, především s jeho nosem. Všechno Ale skončí, jakmile se Harry osprchuje.

Když odbočila na příjezdovou cestu ke svému domu, velitel dojel až k ní a vystoupil z auta.

„Nemusíte mě hlídat, než zajdu dovnitř. Budu v pořádku. Díky.“

„Ale já ne. Potřebuju na čerstvý vzduch.“ Zamířil ke Kate a doprovodil ji až k hlavním dveřím.

Kate odemkla, ale hned dovnitř nezašla. „Děkuju, že se postaráte o Harryho. Myslím to vážně. Už si užil dost trápení a potřebuje někoho, kdo by se o něj postaral.“

„Na to jsem expert,“ odpověděl Mitchell. „Tak už běžte.“

Kate vešla do domu a chystala se zavřít dveře, když vtom si všimla, že velitel stále stojí na verandě, nespouští z ní oči a na rtech mu hraje úsměv.

Srdce se jí rozbušilo o poznání rychleji. „Tohle byste měl dělat častěji.“

Úsměv z Mitchellovy tváře zmizel. „A co?“

„Nic. Díky, že se postaráte o Harryho. Dobrou noc,“ řekla.

„Dobrou noc.“

Když zavřela a zamkla dveře, velitel Mitchell stále ještě stál na verandě.

„Už zase?“ zvolala Pru, když Kate zvedla telefon, který začal zvonit, jakmile vešla dovnitř. Tohle se mi vůbec nelíbí. Je to už podruhé, co jsem ho viděla stát u tebe na verandě.

„Teto Pru, vždyť se jenom chtěl ujistit, že jsem se dostala v pořádku domů.“

„Kde byla Ginny Sue? Myslela jsem, že půjdete spolu. K smrti mě to vyděsilo.“

„Něco nám do toho přišlo. Vlastně nám do toho přišel Harry Perkins. Jeho strýc ho na víc než týden zavřel do přístěnku. Podařilo se mu utéct, a tak se rozhodl jít za profesorem.“

Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. „Chudáček. Nevěřila jsem, že by jenom tak utekl, jak všichni tvrdí. Ale stejně se mi nelíbí, že se ten velitel kolem tebe pořád ochomýtá.“

„Neochomýtá se. Jenom dělá svoji práci. A to budeš muset respektovat, i kdyby ti někdy dal pokutu za parkování.“

„Ať si trhne nohou. Podle mě na tebe určitě něco chystá. A nejenom v oblasti práva.“

„Teto,“ chlácholila ji Kate. „Rozhodně se nemusíš ničeho bát.“

„Až moc se o tebe zajímá. A jestli tě nepovažuje za podezřelou, tak to může znamenat jenom jedno.“

„Nemyslím si, že –“

„Ale já ano. Nic dobrého z toho nevzejde.“

„Proč? Protože ti dal pokutu?“ Ale proč vlastně Mitchella brání? Určitě jí na něm nezáleží o nic víc než jemu na ní. Ale umí se pěkně usmívat. A vzal si domů Harryho. „Vždyť není zlý.“

Pru zasténala. „Měla jsem to vědět. Kate, zkrátka ne. Policisti mají nebezpečné povolání. Vždycky je někdo zastřelí.“

„A toho se bojíš?“

„Copak to nestačí?“

Kate si povzdechla. „Proč se o tom vůbec bavíme? Jenom odváděl svoji práci.“

„V tom případě si dej pozor, aby zůstalo jenom u toho.“

„Určitě,“ řekla Kate. „Zítra si ještě promluvíme. Dobrou noc.“ Zavěsila, z haly zamířila přímo do

ložnice… a po tváři se jí rozlil úsměv.

Když Kate nazítří ráno přišla k muzeu, spatřila na schodech před hlavními dveřmi Harryho.

Kůži měl trochu odřenou, jak si ji drhnul, a na sobě měl džíny s bavlněným tričkem, které mu bylo trochu velké.

„Proč tu takhle sedíš? Janice ještě nepřišla?“

„Ale jo, zrovna otevírala, když mě tu velitel vysadil. Nechtěla mě Ale pustit dovnitř.“

„Oh.“ Kate měla co dělat, aby nevybuchla. Harry si už v životě užil víc než příkoří. „Ty nemáš klíč?“

„Měl jsem. Strejda mi ho vzal.“

Takže po městě se toulal klíč od muzea. „Řekl jsi o tom veliteli Mitchellovi?“

„Jo,“ vzdychl Harry. Postavil se a popotáhnul si džíny, které mu byly také velké. Oblečení mu dal Mitchell určitě z vlastního šatníku.

Kate se zakřenila. „Zřejmě bychom měli vyrazit na nákupy.“

„Velitel mi řekl, že mě po práci vyzvedne.“

„Oh,“ vysoukala ze sebe Kate. To znělo dobře. „Mluvili jste, no, o tom, co dál?“

Harry pokrčil rameny. „Povídal, že jsem dokázal ve spánku ho nezabít, tak u něj můžu nějakou dobu zůstat. Ale v pondělí musím zpátky do školy.“

„Oh, Harry, to je skvělé.“

„Jo, ale co se mnou bude, až ho to přestane bavit?“

Vypadal tak zranitelně, že se ho Kate zželelo ještě víc. Nejradši by mu slíbila, že si ho v tom případě vezme k sobě. Ale nemohla, protože sama nevěděla, co si do budoucna počne. „S tím si začneme lámat hlavu později,“ řekla raději.

„On mě nemá rád.“

„Ale určitě ano. Jenom moc neumí přesvědčit lidi, aby ho měli taky rádi.“

„Že ne?“

„Ne.“

„Tak to mě musí milovat.“ Na posledním schodě před vchodem se zastavil.

„Co ostatní děti, ehm, kluci?“ zeptala se Kate. „Chovají se k tobě, jako bys byl cvok?“

Harry na ni vykulil oči. „Je to tak vidět?“

„U mě to bylo stejné“

Harry k ní vyslal tak vděčný pohled, že se musela otočit stranou a začít zuřivě mrkat, aby se nerozplakala.

Cítila, že jí někdo nemotorně poklepal na rameno, ale když se otočila, viděla, že má Harry ruce zase zastrčené v kapsách.

„Tak dobře,“ řekla. „Pojďme dovnitř.“ Zastavili se u stolu, který okupovala Janice.

„Harry je můj pomocník. Jakmile budu mít čas, nechám pro něj udělat klíč. A do té doby se k němu budete chovat slušně.“

Janice si odfrkla, ale ani na jednoho z nich se nepodívala. „Jakmile se nebudete dívat, hned tu něco ukradne.“

„To stačí,“ řekla Kate a uvědomila si, že to poprvé v životě, kdy je jí vznětlivá povaha k něčemu dobrá. „Harry nemá s těmi krádežemi v okolí vůbec nic společného. Pojď se mnou, Harry.“

Kate nasupeně vystoupala po schodech a Harry šel těsně za ní. Jakmile za sebou zabouchla dveře pracovny, Harry vyjekl: „Já nic neukradl. Ona lže.“

„Vůbec si jí nevšímej.“

„Co vůbec ukradli?“ zeptal se Harry ustaraně. „Přísahám, já nic nevzal. Vždycky to svedla na mě, protože nechtěla, abych sem chodil. Chtěla mít profesora jenom pro sebe.“

Děti mají vždycky pravdu, pomyslela si Kate.

„Chovala se k němu, jako by byl úplně senilní. Pořád ho obskakovala. Nesnášel to a já taky.“

„Ani se nedivím. Mně by se to taky nelíbilo.“ Vybavila si, jak ji Janice sjela, když se s profesorem rozjeli hledat Harryho u jeho strýce. „Je majetnická a žárlivá.“

„Tak ji vyhoďte.“

„To bych moc ráda, ale na to zatím nemám právo. Kromě toho mám pocit, že si trochu přilepšovala z peněz muzea a taky z té půjčky. Takže ji chci mít na očích, dokud nezjistím, proč to dělala – a hlavně kdy.“

„A ku – ehm – no teda,“ vykoktal Harry.

Kate potlačila úsměv. Mitchell si zřejmě promluvil s Harrym o jeho slovníku. „Takže do té doby se prostě musíme snažit.“

„Ta stará ježibaba je zlodějka? Řekla jste o tom Mitchellovi?“

„Ještě ne,“ odpověděla Kate.

Harry se zašklebil. „Říkal, že jste jeho noční můra.“ Pak rychle sklopil pohled. „Ale já si myslím, že jste… no… fajn.“

„Díky, Harry. Velitele Mitchella už tenhle případ prostě unavuje. Nikdo s ním nespolupracuje a on sám se domníval, že ten vrah jsem já. Takže ten případ mohl rychle uzavřít.“

„To určitě ne.“

„Bohužel ano.“

„On si pořád myslí, že – že jste zavraždila profesora?“

„To nevím. Ale doufám, že ne.“

„Takže se pokusíme zjistit, kdo krade ty peníze?“

Kate na okamžik zaváhala, a potom se rozhodla. „Pokusíme, ale musíme postupovat nesmírně diskrétně.“

„Takže veliteli Mitchellovi nesmím nic říct. Fajn.“

Kate neochotně přikývla. Cítila, že by neměla mladého chlapce zatahovat do potenciálně nebezpečného podniku. A také věděla, že ani ona sama by se do něj neměla zaplétat.

„Potřebuje naši pomoc, jenom to nechce připustit. A pokud něco zjistíme, cokoliv, okamžitě mu to musíme říct. Nebudeme se vystavovat nebezpečí.“ Přimhouřila oči, dokud Harry nezamumlal:

„Jasně.“

„Myslím to vážně, Harry. Žádné falešné hrdinství.“

„Dobře. Žádné falešné hrdinství.“

„A mezitím se musíme starat o muzeum, aspoň prozatím. A uspořádáme to sobotní setkání s hlavolamy pro děti.“

„To bude hračka. Takovéhle věci jsme tu zajišťovali i dřív, než přišli s tím nápadem, že se muzeum bude rekonstruovat. Potom šlo všechno do pr – háje.“

„Už jste s něčím začala?“

„Myslíš ten dětský den s hlavolamy?“

„Ne, tu vraždu profesora Avondalea.“

Kate se zamyslela a dospěla k názoru, že tematický den pro děti může zatím počkat. Dvě hlavy koneckonců nabízejí víc rozumu než jedna – a pokud to budou hlavy její a Harryho… pak všechno půjde jako po másle. Vytáhla z aktovky zápisník. Harry by jí mohl pomoci, aby si vyjasnila pár věcí, aniž by ho vystavila nějakému nebezpečí. „Udělala jsem si pár poznámek. Podívej se na to a řekni mi, jestli ti nějaká z nich bude připadat důležitá,“ začala.

„Nejdřív tu jsou ty anonymní dopisy. Musíme zjistit, kdo je napsal a jestli mají nějakou spojitost s vrahem.“

„A to uděláme jak? Profesor je všechny vyhodil. Byly poskládané z výstřižků ze Sports Illustrated, Newsweek, Popular Mechanics a Free Press.“ Harry pokrčil rameny. „Ale ty se dají koupit úplně kdekoliv.“

„Jak můžeš vědět, ze kterých časopisů ty výstřižky byly?“

„Ježíši. Přece podle velikosti, stylu písma a barvy. Brnkačka. Kdybyste mi ukázala ty vaše, poznal bych, co to bylo za časopisy.“

„Taky že máme,“ řekla Kate. „Tedy Alespoň z jednoho dopisu. Od té doby, co jsem tady, mi přišly dva. Velitel Mitchell si jeden vzal, ale tenhle jsem si nechala.“ Kate sáhla do kabelky.

„Vážně? Mrknu se na to.“

Podala mu dopis a Harry ho bleskurychle otevřel. Několik vteřin se na něj kabonil a pak zavrtěl hlavou. „Tyhle jsou jiné.“

„Cože?“

„Každé je z jiného časopisu.“ Ukázal na několik písmen. „Tyhle vystřihl z Free Press, ale nevím, odkud jsou ty ostatní. Vůbec mi nejsou povědomé. Ale všechny pocházejí ze stejného časopisu.“

„Oh,“ vydechla Kate zklamaně. Hned se jí to zdálo až příliš snadné.

„Půjdu se podívat do trafiky. Jestli tam ten časopis mají, poznám ho.“

„Úžasné.“

„Hračka.“ Harry se znovu podíval na dopis a podal ho zpátky Kate.

„Nebudeš to potřebovat?“ zeptala se s úlevou Kate. Představa, že by Harry pobíhal po městě s dopisem, který by mohl někoho usvědčit, se jí příliš nezamlouvala.

„Ne.“ Harry si zaťukal na spánek. „Všechno mám tady.“ Kate se usmála. Další člověk s fotografickou pamětí.

„Glamour,“ oznámil jí Harry, když se o hodinu později přiřítil do kanceláře. Zpod bavlněného trička vytáhl časopis a hodil ho na stůl.

Kate ho zvedla a přeletěla pohledem obálku. „Zaplatil jsi za něj, že?“

„Ne – Ale udělal bych to. Profesorovi se nelíbilo, když jsem něco sebral. Takže jsem si to vypůjčil z místní knihovny.“ Jakmile to dořekl, zašklebil se. „Docela jsem klesnul. Jste mým dlužníkem.“

Kate zvedla anonymní dopis a vedle něj si položila otevřený časopis. Stejné písmo, stejný prvotřídní

papír.

„Harry, jsi génius.“

„Nejsem,“ řekl Harry. „Ale skoro.“

Zakřenil se na ni a Kate pocítila vlnu sympatie k tomuto chlapci, který si dokázal zachovat ostrovtip, dokonce i vedle svého přízemního strýce, který se o něj nedokázal postarat a s kterým zažil jenom neskutečné trápení. Díky bohu, že si ho profesor našel. Nebo to bylo naopak?

S Buckem Perkinsem už každopádně žádné další starosti mít nebudou. Harry se k němu nevrátí, o to se Kate postará. Prozatím musí Mitchella přesvědčit, aby si chlapce nechal u sebe, dokud nezjistí, co je po něj nejlepší.

„Co podnikneme teď?“

„Nejsem si jistá. Proč použili různé časopisy?“

„Báli se, že by je někdo mohl odhalit.“

„Možná. Nebo je také mohl poslat úplně jiný člověk.“

„To mě nenapadlo.“

„A mě zase napadlo, že jedním z nich by mohla být žena.“

„Glamour. Ty vole.“ Vtom Harry vytřeštil oči. „Omlouvám se. Hlavně to neříkejte veliteli Mitchellovi. Mám se prý naučit mluvit slušně, nebo uvidím.“

Kate přikývla. Říkala si, co asi znamenalo to „nebo uvidím“.

„Takže co uděláme teď?“

Kate chvíli uvažovala a pak se rozhodla. „Nepovím na tebe veliteli, jak mluvíš, když ty mu na oplátku neprozradíš, že jsem jednou večer prohledala Janicin stůl.“

„A ku – to si děláte legraci. Vy jste se k ní vloupala?“

„Ne tak docela,“ odpověděla s nevinnou tváří Kate. „Měla jsem klíč.“

„Šmarjá,“ vydechl Harry zklamaně. „A našla jste něco, co by se proti ní dalo použít?“

„Jenom neobvykle vysoké položky za kancelářské potřeby.“ Vtom se Kate zarazila. „Čte romantické knížky,“ řekla pomalu a snažila se vybavit si obsah psacího stolu. „Byla tam i lahvička parfému.“

„Smrdí,“ řekl Harry neomaleně, a odsoudil tak vůni, kterou měla Janice ráda.

„Potom tam byla účetní kniha a… časopisy. Časopisy.“ S úsměvem se otočila k Harrymu. „A hádej, který byl mezi nimi?“

„Glamour.“

„Glamour“

„Jenomže to není žádný důkaz,“ dodala Kate. „Glamour čte spousta lidí.“

„Je, jestli tam byla vystříhaná písmena.“

„To vím. Ale nejsem si jistá, jestli bychom –“

„A vy máte klíč.“

Jakmile Janice odešla na oběd, Kate s Harrym začali prohledávat její pracovní stůl, zatímco AL stál u dveří a hlídal. Alespoň Harry to tvrdil. Podle Kate se spíš posadil na zem, opřel se o futro dveří a na chvíli si schrupnul.

Ve spodní zásuvce našli časopis Glamour, přesně tam, kde ho předtím viděla i Kate. Na několika stránkách byla vystřižená písmena.

„Takže teď máme ten důkaz. A účetní knihu taky,“ řekl Harry. „Už ji vyhodíte?“

„Ještě ne.“

„Ale proč ne?“

Kate stiskla rty do úzké čárky. Chtěla se Janice zbavit stejně jako Harry, ale ještě to musí počkat.

„Protože jestli skutečně psala ty anonymní dopisy, a navíc si přilepšovala z peněz, které jí nepatřily, může být do celého případu namočená víc, než si myslíme.“

Harrymu se oči rozšířily údivem. „Myslíte, že profesora zabila ona?“

„To nevím. Ale nedovolím, aby se z toho vykroutila, dokud to nezjistím.“

24.

ZÁVĚŤ SE ČETLA nazítří ráno. Kate přišla přesně v devět hodin, i když stále úplně nechápala, proč tu potřebují právě ji a Harryho.

Simon žil ve dvoupodlažním kamenném domě v ulici jménem Primrose Way, vzdálené asi blok od budovy soudu. Kancelář měl v bílém dřevěném přístavku po straně domu. Měla svůj vlastní vchod, ke kterému vedla vydlážděná cesta. Po obou stranách dveří rostly tmavě zlaté astry.

Když Kate vstupovala do kanceláře, Harry už seděl uvnitř. Zaujal místo na jedné ze židlí, které kolem Simonová psacího stolu tvořily půlkruh.

Na sobě měl tričko značky Lacoste a plátěné kalhoty. Přes opěradlo židle měl přehozenou hnědou koženou bundu. Kate si byla jistá, že je to Mitchellova práce. Stál totiž přímo za Harrym.

A jak ochranářsky, pomyslela si Kate, když přecházela na druhou stranu kanceláře. Přitom mu místo poděkování věnovala úsměv.

Mitchell lehce pokýval hlavou a pak odešel pryč.

Kate se posadila vedle Harryho. Stydlivě se na ni usmál a Kate napadlo, že vypadá ještě mladší a čistší než včera.

Téměř současně se otevřely dveře a v nich se objevila Abigail Avondaleová a hned za ní Janice Kruppsová. Tvářily se, jako by o sobě nevěděly, a žádná z nich nevěnovala sebemenší pozornost ani Kate. Posadily se doprostřed půlkruhu a jednu židli mezi sebou nechaly volnou.

Kate měla nervy napnuté k prasknutí a začalo jí kručet v žaludku. Přitiskla si dlaň na břicho a snažila se uklidnit.

Za pár minut Simon přečte závěť. Abigail zdědí všechno a muzeum skončí v zapomnění. A co se stane s Harrym? Pocítila nutkání chlapce obejmout, ale uvědomovala si, že by ho jenom uvedla do rozpaků. Přitiskla si dlaň na žaludek ještě silněji.

Ucítila na koleně něčí ruku. Harry ji neohrabaně poklepal po noze a zase stáhl ruku zpátky.

Usmála se na něj a snažila se, aby její úsměv působil konejšivě. Pokud profesor zanechal Abigail jak hlavolamy, tak všechen svůj majetek, Kate byla odhodlaná najít způsob, jak je od ní koupit. S Harrym by si otevřeli muzeum někde jinde. Granvilleské babičky by jí zcela určitě pomohly, Ginny Sue a Marian snad také.

Do této chvíle neuvažovala o možnosti, že by tu mohla zůstat. Počítala, že se vrátí do Alexandrie a do starých kolejí. Teď si však uvědomila, že má před sebou úkol – postarat se o hlavolamy a zachránit je, ať to stojí cokoliv.

Marian Teasdaleová dorazila jako poslední. V šeříkovém kostýmu vypadala vážně. Posadila se vedle Kate, usmála se na ni a stejný úsměv věnovala i Harrymu. Nevypadala nijak překvapená, že ho tu vidí. Postarala se o to snad granvilleská šuškanda?

Simon vešel do kanceláře přesně v deset hodin. Posadil se k psacímu stolu a všechny přítomné přeletěl pohledem.

„Děkuji, že jste dorazili na čtení závěti Petera Thomase Avondalea.“ Hovořil klidným tónem, a když se pustil do čtení, dával si pozor, aby se na nikoho z přítomných nepodíval.

„Janice Kruppsové, sekretářce Avondaleová muzea hlavolamů, za její dlouholeté služby, odkazuji deset tisíc dolarů.“

Kate slyšela, jak Janice zavzlykala. Nedokázala určit, jestli to bylo překvapením, smutkem, vděčností, nebo zklamáním.

Takže teta Pru se mýlila. Profesor úspory měl. A pokud nechal Janice celých deset tisíc, možná pamatoval i na Harryho. Kradmo na chlapce pohlédla. Hlavu měl skloněnou a rty pevně sevřené,

jenom koutek úst mu lehce cukal. Snažil se ovládat.

Kate by ráda věděla, co cítí. Jakmile čtení závěti skončí, bude pryč nejenom muzeum, ale i profesor.

„Marian Teasdaleové odkazuji obsah bezpečnostní schránky číslo 213 v Exeterské národní bance. Marian…“ Simon se nadechl. „Marian, moje drahá přítelkyně, ty už budeš vědět, co máš s jejím obsahem udělat.“

Všichni včetně Kate se na Marian podívali, ale ta stále hleděla do klína a nezvedla hlavu. „Abigail Avondaleové…“

Kate si založila ruce na prsou ještě pevněji a cítila, jak Harry vedle ní ztuhl. Teď všechno skončí. Bohužel ne tak, jak si představovala.

„… odkazuji šperky její matky, uložené v bezpečnostní schránce číslo 178 Zemědělské a obchodní banky v Granville.“

Abigail se na židli zavrtěla a narovnala se.

„Harrymu Perkinsovi odkazuji účet vedený na jeho jméno a spravovaný vykonavatelem této vůle, Simonem Mackem, určený pro jeho další vzdělání.“

Harry na chvíli přestal dýchat a pak se ze všech sil zapřel o opěradlo židle.

„Dům a příslušenství v Hopper Street číslo 63, vnitřní zařízení domu a majetek Avondaleová muzea hlavolamů, stejně jako svůj veškerý zbývající majetek, odkazuji Katherine Margaret McDonaldové, která se mnou sdílela mou lásku k hlavolamům a vzbudila v srdci starého muže lásku.“

Kate se téměř zastavilo srdce a celá kancelář se s ní roztočila. Téměř přeslechla Abigailin pohoršený výkřik. Všechno jí najednou připadalo nesmírně vzdálené.

Profesor odkázal muzeum jí. To přece není možné. Musela se přeslechnout.

„To je nesmysl,“ vykřikla Abigail. „Napsal to pod nátlakem. Víme vůbec, že to psal sám? Je to jasný podvod a stojí za ním tahle ženská.“

„Slečno Avondaleová,“ začal Simon.

Ale Abigail už byla na nohou. „Předám to svým právníkům.“ Potom se otočila ke Kate. „Z toho domu neuvidíte ani deseticent.“

Harry vyskočil ze židle. „Nechte ji na pokoji. Byla to profesorova přítelkyně.“

„Slečno Avondaleová, prosím,“ zopakoval Simon. Kate se zatmělo před očima.

„Slečno Avondaleová, pokud se nezačnete ovládat, budu vás muset požádat, abyste odešla.“ Hlas, který to řekl, patřil veliteli Mitchellovi. Možná sem přišel právě proto. Aby udržel přítomné na uzdě.

„Oh, o to se nebojte. Už jsem na odchodu. Ale ještě jsem neskončila. A pokud se tahle ženská pokusí

odnést z toho domu jenom jediné smítko, nechám ji zatknout.“

„Slečno Avondaleová, podívejte se,“ řekl Simon tak sžíravě, jak ho Kate ještě nikdy neslyšela promluvit. „Sepisování téhle závěti byl přítomen prezident a viceprezident Exeterské národní banky, a to 5. února 2004. Mluvil jsem s nimi a oba dva mi potvrdili její pravost.“

„Tlačili na něj.“ Abigail zvedla kabelku a kabát. „Můj otec byl nesvéprávný.“ Poté se otočila ke Kate. „Opovažte se v tom domě na něco sáhnout.“

„Abigail,“ řekla Marian Tesdaleová tiše, ale důrazně. „Profesor odjakživa chtěl odkázat muzeum právě Kate. Já –“ odmlčela se a zhluboka se nadechla, „jsem o jeho záměrech věděla. Je mi líto, ale ta závěť je platná.“

„Spikli jste se proti mně. Moji právníci se o to už postarají.“ Pak se Abigail otočila tak rychle, až kabelkou udeřila Janici, která právě vstávala ze židle.

Ta vyklidila pole okamžitě po Abigail, ale ještě stačila provrtat Kate tím nejkousavějším pohledem, na jaký se v tom okamžiku zmohla.

Harry vstal rozpačitě ze židle. Nepromluvil jediné slovo, ale obezřetně přešel přes celou místnost. Ale jakmile se dostal ke dveřím, rozběhl se jako o závod.

„Harry,“ zavolala za ním Kate a vystřelila ze židličky. V tom okamžiku už Ale stál ve dveřích velitel Mitchell.

„Tak co, Kate?“ zeptal se jí Simon, který mezitím obešel stůl a postavil se vedle ní. „Co na to říkáte?“

Kate zavrtěla hlavou, protože tomu stále nemohla uvěřit. „Nemám tušení. Je to vůbec pravda? Jak to, že to skončilo tahle?“

„Přesně tohle Peter Thomas vždycky chtěl,“ řekla Marian. „Muzeum, dům a všechno ostatní patří vám.“

„Ale co bude s Abigail? Může něco z toho požadovat?“

„Má právo zpochybnit závěť,“ řekl Simon. „Ale hlavní je to, co si přál profesor. A ten chtěl, aby muzeum patřilo vám. Jenom bych byl raději, kdyby nám to naznačil o něco dříve. Bohužel teď musíme čekat, jestli Abigail závěť nenapadne.“

„Ne, to nemusíme,“ řekla Marian. „Abigail není jeho dcera.“

Simon a Kate se nezmohli na jediné slovo a jenom překvapeně zírali na smutnou Marian. „Celá léta jsem Petera Thomase přemlouvala, aby jí řekl pravdu, ale –“ Vyloudila na tváři křečovitý úsměv. „Ze začátku byl na Glorii rozzlobený, že se s ní musel oženit kvůli dítěti, které ani nebylo jeho. Nechtěl mu Ale ublížit, a tak to pořád odkládal. Teď vidíte, jaký zmatek tím způsobil.“ Marian se snažila zachovat klid a zhluboka se nadechla. „Důkazy jsou v bezpečnostní schránce. Doufala jsem, že je nebudu muset nikdy použít, ale jestli Abigail tu závěť skutečně napadne, nebudu mít na vybranou.“

Když Kate vycházela ze Šimonovy kanceláře, měla v hlavě stále ještě zmatek. Profesor jí odkázal úplně všechno. A přestože si to pořád dokola opakovala, nemohla si na tu myšlenku zvyknout.

Připadalo jí to úplně nemožné. Nikdy jí nedal ani náznakem najevo, že něco takového plánuje. Posledních pár let si na sebe téměř nenašli čas.

Jediný pocit, který v ní teď převládl, byla lítost vůči Abigail Avondaleové. Nebyla to jeho dcera. Marian a Simon už touhle dobou cestovali do Exeteru, aby vyzvedli z bezpečnostní schránky důkaz. Ale jaký? Přiznání. Nebo snad vzorek DNA? Všechno to bylo hrozně přízemní. A také svým způsobem nešťastné. Svou lží zničila Gloria Avondeleová prakticky čtyři životy. Svůj, jeho a Marianin. A ještě své dcery, když jí lhala o jejím otci. Na chodníku stál Mitchell s Harrym hned vedle plakátu, který oznamoval, že v muzeu se koná Sobota s hlavolamy. Mitchell se díval na ni, Harry měl oči sklopené k zemi.

O jeho další vzdělání se už profesor postaral, což bylo skvělé. Jenomže předtím musí uplynout ještě několik let. Kdo se o něj do té doby postará? Zpátky k jeho strýci ho poslat nemohli. Kate se rozhodla, že podnikne všechno, co je v jejích silách, aby hoch nemusel do pěstounské péče. S ní však žít nemohl. O dětech nevěděla zhola nic.

Vždyť vlastně neměla tušení, co podnikne sama. Byla připravená vzdát se kariéry, přestěhovat se zpátky do rodného městečka a vést skomírající muzeum? Ještě před pár minutami byla ochotná vzdát se úplně všeho a bojovat za další existenci muzea. Teď, když bylo její, už si tím tak jistá nebyla.

Kam zmizel ten pocit uspokojení, který ji zaplavil, když jí babičky z DSB pomáhaly připravovat Sobotu s hlavolamy? To vzrušení z plánů do budoucna? To potěšení, když viděla, jak se Harry zajímá o novou hernu? Začal ji ochromovat pocit zodpovědnosti a zdálo se jí, že tu všechno nechá a uteče.

Potom si uvědomila ještě hrozivější věc. Za splacení té půjčky teď zodpovídá ona. Poraženecky svěsila ramena.

„Gratuluji.“ Z tváře inspektora Mitchella však vyčetla spíš podezření než radost. Kdo by mu to Ale mohl mít za zlé?

Napřímila se a podívala se mu do očí.

„Vím, co mi teď řeknete. Ke všemu, co proti mně máte, si můžete ještě přidat dědictví.“ Hlas se jí zlomil. „Já bych se taky podezřívala.“

„To jsem říct nechtěl.“

„Ale myslel jste si to.“

Na to jí Mitchell neodpověděl.

„Přísahám, že jsem o tom neměla nejmenší tušení,“ řekla. To ticho ji ničilo víc, než si byla ochotná připustit. „Nejsem si úplně jistá, jestli to muzeum chci.“

Vtom Harry konečně zvedl hlavu. „Ale samozřejmě že jo. Nebo ne?“

Kate pokrčila rameny. Připadalo jí, že o tom nedokáže přesvědčit ani sama sebe – natož jeho.

„Překvapilo mě to a zatím je na nějaké zásadní kroky příliš brzy.“

Inspektor Mitchell se podíval na Kate i na Harryho. „Kromě toho muzeum ještě nemá úplně vyhráno. Abigail Avondaleová –“

Kate zavrtěla hlavou. „Není to profesorova dcera.“ Odhodila si z čela pramínek vlasů a přitom si osušila slzy. „Marian nám to právě řekla. Má na to důkaz.“

Inspektor si uznale hvízdl.

„Je skvělé, že ti profesor zanechal na účtu peníze, Harry.“

„Asi jo.“

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem.“

Kate mu váhavě položila ruku na rameno.

Harry se Ale odtáhl. „Nemusíte se o mě bát. Dokážu se o sebe postarat.“

„Harry,“ začal velitel.

„Samozřejmě že dokáže,“ skočila mu do řeči Kate. „Ale nemusíš, Harry. Potřebuju, abys mi pomohl vést muzeum.“ Řekla to dřív, než si to vůbec uvědomila, ale vyznělo to dobře.

„Vždyť ani nevíte, jestli tu vůbec zůstanete.“

Kate na okamžik zaváhala. „Zůstávám. Jenom jsem byla trochu vystrašená. A co ty?“

„Si pište. Teda, no ještě nevím.“ S nadějí pohlédl na inspektora Mitchella.

„Všechno hezky popořadě,“ řekl inspektor. Harryho pohled ho však obměkčil. „Ještě uvidíme.“

Nijak dál to nerozváděl, ale Harry vypadal, že se mu ulevilo, a Kate bylo jasné, že inspektor si tu bude hledat nějaké trvalejší bydliště.

Byla z toho tak nadšená, že by ho nejraději objala. Což samozřejmě neudělala.

Inspektor Mitchell se mezitím musel vrátit do práce a Kate s Harrym se vydali k muzeu.

Janice už tam byla a balila si všechny věci ze stolu. „Budu pryč během hodiny,“ řekla, aniž jim věnovala jediný pohled.

Kate si všimla, jak k ní Harry naklání hlavu.

Na chvíli zaváhala. Bylo to velké pokušení. Pokud teď nechá Janice odejít, možná už nikdy nezíská nazpátek peníze, které z muzea zmizely. A potom by se skutečně ocitli v obrovském maléru. Ještě to

s ní zkrátka musí vydržet, dokud se nerozhodnou, jak budou postupovat dál.

„Byla bych ráda, kdybyste tu zůstala, dokud za vás nenajdu náhradu nebo dokud si nenajdete nějakou jinou práce.“ A bylo to venku. Řekla to, i když ji to stálo obrovské přemáhání.

Janice se na ni podívala, ale netvářila se vděčně, jak by se slušelo, ale vítězoslavně. A aniž Kate poděkovala, začala vracet všechny své věci na stůl.

Kate kývla na Harryho, aby s ní šel nahoru.

Jakmile za nimi zaklaply dveře kanceláře, Kate si přiložilo prst na ústa a po špičkách došla až k trubkovému telefonu ve zdi. Zavřela kryt a otočila se zpátky k Harrymu.

„Nechce se mi věřit, že ji tu necháte. Víme, že ty dopisy psala ona. Bude nám jenom na obtíž.“

„To vím, ale máme teď větší problém než Janice. Banka chce obstavit dům, protože jsme jim nezaplatili dluh.“

„To je hloupost. Profesor nemá – neměl dluhy.“

„Banka Ale nemá žádné záznamy o splátkách půjčky, kterou si muzeum vzalo na rekonstrukci. A já tu nemůžu najít žádné upomínky od banky ani poukázané šeky.“

„Zeptala jste se té čarodějnice dole?“

„Harry.“

„Omlouvám se.“

„Ano, zeptala jsem se jí a ona mi řekla, že profesor je měl u sebe v kanceláři. Ve skutečnosti je Ale neměl a já je nemůžu nikde najít. Už jsem to tu obrátila vzhůru nohama.“

„Profesor ty šeky určitě neměl. Takové věci ho nezajímaly. Podepsal celý balík prázdných šeků a předal jí ho. Všechno ostatní na ně dopsala ona.“

„Počkej chvilku,“ řekla Kate. „Chceš mi říct, že podepsal prázdné šeky a nechal Janice… tomu nemůžu uvěřit.“ Dokonce i geniální profesor měl slabiny. Jak si mohl počínat tak neopatrně, když ve všem ostatním byl tak puntičkářský?

„Všechny tyhle každodenní záležitosti ho už prostě přestaly bavit.“

„Musíme zjistit, co se stalo s těmi penězi, které chybí. A taky je získat zpátky, pokud to ještě půjde.“

Harry se opřel o psací stůl. „Jestli se nám to nepovede, vezměte si peníze z toho účtu, co mi nechal profesor. Nepotřebuju je.“

„Díky,“ řekla Kate. „Ty je Ale potřebovat budeš. Nechceš přece skončit jako nevzdělaný skoro – génius, nebo snad ano?“

„To ne, ale kde potom máme hledat teď?“

„Já už prohledala úplně všechno,“ povzdychla si Kate.

„A co u ní doma?“

Kate se zašklebila. „Ne. A navíc si nemyslím, že proti ní máme dost důkazů, abychom mohli inspektora Mitchella požádat o povolení k domovní prohlídce.“

„Vím, jak ho můžeme získat.“

Kate neušlo vzrušení, které znělo z Harryho hlasu, ani to, jak se mu zablesklo v očích, přestože se okamžitě podíval úplně jinam.

„V žádném případě,“ řekla velice rázně. „Je to protizákonné.“ Harry se na ni podíval tak nevinně, jak jen dokázal.

„A je to nebezpečné.“

„Ále.“

„Žiješ přece s policejním velitelem.“

Harry pokrčil rameny. „Ušetříme tak peníze daňových poplatníků. Kdyby mě chytli, tak by mě sice snadno našli, ale to se nestane.“

„Ne! Zakazuju ti pouštět se do něčeho nebezpečného nebo nelegálního.“ Nebo zklamat Mitchellovu důvěru. „Kromě toho od tebe potřebuji něco jiného.“

„A co?“ zeptal se ostražitě.

„Musíš dokončit práci na té herně. Začala jsem ji upravovat s Ginny Sue, ale ještě je tam spousta nedodělků. A protože se zdá, že Sobota s hlavolamy se konat bude, musíme ze sebe vydat to nejlepší.“

Nezdálo se, že tím Harryho přesvědčila.

„Někdo musí prohledat profesorovy věci. Možná má ty šeky u sebe v bytě.“

„Takže já se pustím do té herny,“ řekl Harry možná až příliš rychle. „Když chcete.“

„Moc by mi to pomohlo.“

Kate stála přede dveřmi do profesorova bytu a v ruce držela klíč. Netroufala si vstoupit dovnitř. Bála se, že se nedokáže podívat na věci, které po profesorovi zůstaly. Měla strach, že ji přemůže smutek. Že jí všechno bude připadat příliš známé. Nebo příliš odlišné. Napadaly ji desítky dalších výmluv. Za všemi se však skrývala jenom jediná obava – nechtělo se jí dát profesorovi navždy sbohem.

Strčila klíč do zámku, otočila ho a otevřela dveře. Zadívala se do velké a vzdušné místnosti. Zdi byly vymalované bleděmodrou barvou a připomínaly oblohu. Příliš se Ale nehodily k zařízení a nábytku z

tmavého dřeva.

Kate vstoupila dovnitř. Po pravé straně viděla kuchyňský kout a vedle arkýře pohovku s křesly. Jinak tu nestál už žádný nábytek, jenom velká mosazná postel s prošívaným přehozem. Na dvou nočních stolcích po stranách postele ležely stohy knížek s křížovkami a mezi dvěma vikýřovými okny stála staromódní skříň.

Kate zavřela dveře a postavila se čelem k viktoriánskému zrcadlu. Bylo už zamlžené a v místech, kde se odloupl podklad, dokonce začernalé. Vedle něj stál psací stůl, nahoře zakrytý dřevěnou toaletou.

Kate se plaše posadila na židli a zvedla roletu.

Stůl byl uklizený a neležely na něm žádné papíry. V jednom ze zadních rohů stála pouze lahvička s inkoustem a vedle ní pero. Uprostřed stolu ležela modrá šeková knížka. Taková, kde se šeky, uspořádané po třech na jedné stránce, daly odtrhnout v perforované čáře.

Nečekala, že knížku najde tak rychle, a když ji otevírala, prsty se jí třásly. Spousta šeků už byla vytrhaná, ale nahoře Kate spatřila tři šeky se známým profesorovým podpisem. Nevyplněné.

Kate nevěřícně zavrtěla hlavou. Kdokoliv sem mohl přijít, vzít si šek a doplnit do něj libovolnou částku. Tedy kdokoliv, kdo měl přístup k šekové knížce. A podle toho, co věděla, to byl pouze profesor a Janice. Chodila si sem snad pro šeky? Nebo jí je profesor nosil?

Spíš to druhé, pomyslela si Kate. Nedokázala si představit profesora, jak pouští Janice do svého bytu. Dokonce ani kvůli tomu, aby ji nechal vypsat šeky. Neznala nikoho, kdo by ho tu navštěvoval.

Alespoň ne v době, kdy za ním chodila jako dítě.

Začala prohledávat stvrzenky od šeků. Na všech viděla profesorův rukopis. Písmena byla sice natlačená na sebe, ale určitě to všechno napsal profesor. Slz, časp, ptrv – služby, předplatné časopisů a potraviny. Našla i stvrzenky na tři chybějící splátky.

Teď měla důkaz. Stačilo už jen najít poukázané šeky. Narovnala se a na chvíli se nedokázala soustředit. Tak velkou úlevu jí přinesly ty stvrzenky. Profesor tedy splátky platil. Zbývala tedy jediná možnost. Janice.

Dokázat to však nemohla. Musela najít spojení mezi těmi šeky a Janice.

Postavila se a rozhlédla se po místnosti. Aloysius ležel schoulený na jednom z polštářů na posteli. Líně se na ni díval a občas zamrkal. Zamířila k němu, aby ho pohladila. Po cestě si na nočním stolku všimla zarámovaného obrázku, schovaného za stohem knížek.

Byl na něm mladý muž, profesor, a držel se za ruku s dívkou. Usmívali se na sebe a zřejmě nevěděli, že je někdo fotografuje. Kate se na fotografii dlouze zadívala, aby zjistila, jak vlastně vypadala profesorova žena. Ty usměvavé oči Ale nepatřily Glorii Nealeové. Ze snímku se na ni dívala Marian Teasdaleová. Kate rychle vrátila obrázek na původní místo a zastyděla se, že takto pronikla do profesorova soukromí.

Vedle něj stála fotografie malé Kate – z doby, kdy jí bylo mezi deseti a jedenácti roky. Byla z Halloweenu, kdy se převlékla za Pippi – Dlouhou punčochu. Do vlasů si strčila drát, který jí nadzvedával copy, takže vypadaly, že jí rostou do stran přímo z hlavy. Vedle ní stál snímek mladšího Harryho, který ve svém kostýmu vypadal jako darebák z Olivera Twista.

Přistoupila ke skříni a otevřela dveře. Po jedné straně viděla dřevěné šuplíky a v nich poskládané ponožky a spodní prádlo. Na druhé straně měl profesor na ramínkách pověšené kalhoty, košile a saka.

Kate přejela rukou přes vzorek jeho oblíbeného tvídového saka. Potom udělala něco, co by ji v životě ani nenapadlo. Prohledala kapsy obleku. V jedné našla sbírku sudoku, ve druhé nákupní seznam.

Systematicky prošla všechno oblečení a pečlivě z něj povytahovala kousky papíru, na které si profesor psal různé poznámky, a položila je na stůl. Profesor si například zapsal, že musí koupit kočičí granule, nebo že musí zajít k holiči. Ale žádné vodítko, které by ji nasměrovalo k možnému vrahovi.

Al seskočil z postele, přeťapkal až k ní a začal se k ní lísat. Kate se posadila na podlahu a položila si ho do klína. Srst měl měkkou a teplou a Kate se s ním cítila v bezpečí.

„Už se nevrátí, ale .“ Al jí odpověděl smutným „mňau“. Kate bolestně stáhla rty. „Je mi to líto.“

Zabořila tvář do Alova kožíšku. Seděli tam spolu tak dlouho, dokud Ala svými slzami úplně nepromočila. Potom si povzdechla a pustila Ala zpátky na podlahu.

Okamžitě se vrátil na své nejoblíbenější místo – polštář na profesorově posteli – a schoulil se do klubíčka.

Kate otevřela dveře od úzké skříně, kde měl profesor pověšený zimní kabát a na dně naskládané lepenkové krabice. Vytáhla tu, která ležela úplně nahoře, a položila ji vedle sebe na podlahu. Potom si k ní sedla a otevřela víko. Samé Rubikovy kostky – velké, malé, plastové a dokonce i pár starších dřevěných. Každou vzala do ruky, chvíli ji podržela a pak ji odložila na koberec.

Pod kostkami bylo staré Album v koženém obalu. Kate ho položila přes sebe a pomalu jím listovala. Sépiově hnědé fotografie profesorových rodičů. Profesor v dámských kalhotkách a tričku s výstřihem ve tvaru písmene V. Mladý profesor a Jacob Donnelly, vítěz a druhý v pořadí v oblastním šachovém turnaji. Marian, Willetta, Jacob a profesor v bílém, během výletu na poloostrov Cape Cod. A pak ještě další – fotografie zachycující ručně namalované obrazy žen a mužů v životní velikosti ve staromódních plavkách a s otvory místo obličeje. A z těchto otvorů vykukují rozesmáté tváře veselé čtveřice.

Novinový článek s obrázkem šesti mladých mužů, včetně profesora a Jacoba, členů klubu, který byl na Bostonské univerzitě známý jako Kroužek expertů. Profesor byl předsedou a Jacob místopředsedou. Nebyl to právě v době, kdy se mezi nimi začaly projevovat první rozepře? Profesor vždy jako první a Jacob až za ním? Rozdělila je snad žárlivost? Na další stránce byl profesorův diplom z Bostonské univerzity, kde odpromoval „s vynikajícími výsledky“.

Na několika stránkách byly pouze novinové výstřižky. Kate tak objevila další nepoznanou stránku profesorova života. O hlavolamy se musel zajímat už v době, kdy studoval na univerzitě. Měl vystřižený článek o muzeu hlavolamů ve Velké Británii. Další článek se zmiňoval o krádeži jakéhosi poháru, jiné dva o objevu tajné skrýše ve starověké čínské hrobce, obsahující kamenné hlavolamy. Kate si každý článek důkladně pročetla a snažila se vstřebat skutečnosti, utvářející profesorův život a osobnost.

Poté narazila na prázdnou stránku. Všimla si Ale, kde byly fotografie přilepené, a došlo jí, jaké obrázky odtud profesor vytrhl.

Na další straně našla článek o slavnostním otevření muzea hlavolamů s fotografií, na které profesor sleduje, jak dělníci připevňují obrovskou ceduli AVONDALEOVO MUZEUM HLAVOLAMŮ. Profesor byl v té době vysoký a pohledný, ale v obličeji se mu zračil smutek. U článku Kate nenašla žádné datum, ale odhadovala, že spadal do období, kdy se profesor oženil s ženou, která ho nemilovala, a ztratil tak svou životní lásku.

Kate se zhluboka nadechla. Možná že čísla jsou skutečně lepšími partnery než lidé. Rozhodně je na ně větší spolehnutí. A přestože si Kate někdy připadala vyčerpaná a zlomená, nikdy za její smutek nemohlo zlomené srdce.

Na další straně Kate spatřila pozvánku na svatbu Marian Tesdaleové a Arthura Comptona. Ze své svatby nebo života v manželství si profesor žádné fotografie neschoval.

Otočila na další stránku. A našla sebe samu. A to hned na několika stránkách. Jak drží jako malá dívka s neupravenými copánky svou vlastní Rubikovu kostku. Vůbec si nepamatovala, že by ji takhle profesor někdy vyfotografoval. Na dalším snímku stála s profesorem vedle obrovské tykve. Právě oni dva tehdy dokázali nejpřesněji odhadnout její váhu. Sedmdesát tři kilogramy, vzpomněla si Kate. Na dalším obrázku ji objektiv zachytil jako vítězku soutěže v řešení hlavolamů. Tehdy ji vybrali do finále soutěže Národní talent.

Profesor uchovával všechno, co kdy udělala.

Dále objevila fotografie Harryho, který do fotoaparátu hrdě ukazoval šifru, kterou vyřešil.

Další stránky už byly prázdné. Profesor plánoval, že je zaplní snímky Harryho, který by šťastně vyrůstal pod vedením svého učitele. Tahle nespravedlnost Kate neuvěřitelně rozčílila.

Zavřela Album, uložila ho nazpátek a znovu přikryla Rubikovými kostkami. Potom přiklopila víko, a uzavřela tak za sebou celou jednu životní etapu. Pak si položila hlavu na zavřenou krabici.

Vtom ji vyrušil náhlý hluk. Zvedla hlavu. V otevřených dveřích stál Harry a vypadal poplašeně. Vedle něj Kate spatřila Brandona Mitchella, který se jako vždy tvářil nevyzpytatelně.

Kate rychle vstala, ale po dlouhém sezení na zemi měla nohy úplně strnulé a vypovídaly jí službu. Harry se k ní okamžitě rozběhl. „Jste v pořádku?“

„Jenom mě nějak nechtějí poslouchat nohy,“ řekla Kate roztřeseným hlasem. Cítila se trapně a přála si, aby odešli pryč a nechali ji tu vzpomínat na minulost.

„Velitel mě bere na pizzu. My, no, chtěli jsme se zeptat, jestli byste nešla taky. Ve čtvrtek mají nealkoholické pivo zdarma.“

Říkala si, jestli to náhodou nebyl Mitchellův nápad, ale na tom jí nezáleželo. Večeři by si dala a aspoň by na chvíli přišla na jiné myšlenky. „Čtvrtek? Ale ne!“

„Co se stalo?“ zeptal se vystrašeně Harry.

Kate se zašklebila. Měla přece domluvenou schůzku s Norrisem. Vždyť ji pozval na bowling. Ve víru událostí na to úplně zapomněla.

„Moc mě to mrzí. Hrozně ráda bych šla, ale dneska už něco mám.“ Harry vypadal zklamaně.

A na Mitchellovi bylo vidět, že ho to nezajímá. Věděl, co to znamená, když člověk „už něco má“. A dovedla si představit, co si asi myslí o ženách, která si vyrážejí na rande v době, kdy by spíš měly truchlit.

Ale, k čertu s ním. Kdyby sledoval, co se ve městě děje, a nehrál si na domýšlivého puntičkáře, musel by vědět, že je to dílo tety Pru.

25.

PODLE NORRISE se schůzka vyvedla přímo úžasně. S přáteli se prý výborně bavil. Smáli se, křičeli a vlastně dělali úplně totéž co hráči na ostatních bowlingových dráhách. Kate hrála až překvapivě dobře, jenom ji příliš zaměstnávalo propočítávání jejího skóre a výsledků jejích soupeřů, a také odhadování, jak dlouho bude celá hra trvat a kdo zvítězí. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Norris byl pohledný, svalnatý a uměl se chovat. Všichni ji okamžitě přijali mezi sebe, takže po bowlingu si zašli ještě na pivo. Zpočátku se smáli a bavili o večerní hře, ale brzy se dostalo i na další témata – Georgovo auto s pohonem na všechna čtyři kola, Helenina nejnovější zákaznice v salonu krásy a Norrisovy lístky na zápas fotbalového týmu New England Patriots.

Kate se snažila usmívat a přikyvovat, ale v duchu si přála, aby zase mohla sedět s kolegy ze své vědecké branže a diskutovat s nimi o pravděpodobnosti a abstraktních číslech. Dokonce začala přemýšlet, jak asi chutná Harrymu a Mitchellovi pizza. I když tušila, že ani s nimi by se necítila úplně uvolněně.

Když jela nazítří ráno do muzea, přehrála si v hlavě všechny události toho večera a došla k jedinému závěru. Zkrátka sem nezapadla. Byla sama ze sebe znechucená a umiňovala si, že příště, pokud ještě nějaké příště vůbec nastane, zvládne to lépe.

Harry opět seděl na schodech.

„Dobré ráno, Harry. Janice tě už zase nepustila dovnitř?“ Harry zavrtěl hlavou. „Zřejmě tu ještě není.“

„Fajn,“ řekla Kate a odemkla dveře. „Dneska pro tebe nechám přidělat klíč.“

Na Janicině psacím stole zazvonil telefon a Kate se k němu rozběhla. Byl to Darrell Donnelly.

„Zdravím, Katie. Určitě víš, že ta půjčka je splatná do pondělka. Byl bych rád, kdyby ses dneska zastavila v bance.“

„Určitě,“ řekla Kate. V Granville se novinky šířily rychle. Darrell musí vědět, že dokud právníci neprokážou pravost profesorovy poslední vůle, Kate má svázané ruce. Rychle se podívala na hodinky.

„Bude to stačit v jedenáct?“

„Výborně. Uvidíme se.“ Kate zavěsila.

Podívala se na Harryho, ale ten jenom překvapeně vraštil čelo.

„To byla banka. Neboj se, něco už vymyslím.“ Zamířila do kuchyně a Harry s Alem ji následovali. Žádný plán zatím neměla. Nevěděla, jak by mohla celé řízení pozastavit a muzeum zachránit. Musel by se stát zázrak – peníze by se znenadání objevily, vyhrála by v loterii nebo by našla skrytý poklad. Ale takové nevědecké nápady ji frustrovaly. Než odjede do banky, měla by přijít s nějakým lepším řešením, než je pomoc nějakých kouzelných skřítků.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

Katy pokrčila rameny. „Snažím se vymyslet nějaký plán.“ Vysypala z konzervy kočičí granule do misky a položila ji na zem. AL po ní skočil, jako kdyby nejedl celou věčnost.

„Myslíte, že ta stará – slečna Kruppsová všechny peníze utratila?“

„Vždyť ani nevíme, jestli je vzala.“

„Věděli bychom to, kdybychom našli ty šeky.“

„Ne,“ řekla Kate stroze.

Harry se široce usmál. „Vypadáte hrozně legračně, když se takhle tváříte.“

Kate vzdechla. Harry zjevně potřeboval silnější ruku, než byla ta její. Říkala si, jestli existuje nějaký způsob, jak Mitchella přemluvit, aby si u sebe Harryho nechal.

Za deset minut jedenáct už byla Kate na ochodu a po cestě se zastavila za Harrym v herně. Právě pokládal pod okno tři obrovské červené polštáře na sezení. Uprostřed místnosti stál pracovní stůl, a na polici ležely pestrobarevné košíčky z umělé hmoty, zaplněné až po okraj různými díly hlavolamů, které měly děti sestavovat. Na ostatních policích byly vyskládané hlavolamy všech možný barev, tvarů a velikostí.

„To je neuvěřitelné, Harry.“

Harry jenom pokrčil rameny, ale obličej mu zářil hrdostí.

„Chtěla jsem ti říct, že jedu do banky.“

Zpočátku se netvářil příliš nadšeně, ale potom se mu rozsvítily oči. „Pojedu s vámi a zastavím se u Rayette na oběd.“

Kate stále zapomínala, že Harry roste jako z vody a potřebuje vydatnou stravu. „Dobrý nápad.“

Zajeli tedy k Rayettinu bistru a Kate dala Harrymu dvacet dolarů, aby se pořádně najedl. Sama pak pokračovala do banky. Žaludek se jí svíral strachem a v žilách jí proudil adrenalin. Stále ještě neměla žádný plán. Musí improvizovat, což se příčilo všemu, co se v životě naučila. Zoufalá situace však vyžadovala zoufalé řešení.

Darrell jí nepřišel naproti jako posledně a do jeho kanceláře ji tentokrát zavedla recepční. Kate si vybavila knížku Čaroděj ze země Oz a epizodu, kdy se zbabělý lev vydal na cestu za čarodějem. Ale tenhle lev nebyl v žádném případě zbabělec, a čaroděj byl jenom obyčejný podfukář.

Takže když ji recepční ohlásila, měla už na tváři profesionální úsměv.

„Pojď dál.“ Darrell se ani nenamáhal vstát a jenom mávl rukou k židli na protější straně svého psacího stolu.

Posadila se. Čaroděj byl jenom obyčejný podfukář.

„Tak tedy,“ řekl Darrell. Z hlasu mu zněla blahosklonnost a ješitnost. Byl ve výhodě a moc dobře si to uvědomoval.

Kate mlčela a usmívala se, zatímco jí Darrell vysvětloval, co by se stalo, kdyby převedla veškeré své úspory na účet muzea. Na jeho záchranu by to nestačilo, a navíc by zůstala úplně bez prostředků.

Darrell se nervózně zavrtěl. „Musím přiznat, že zpráva o profesorově závěti překvapila celé město.“ Kate stále mlčela.

„Ten dům ani vybavení samozřejmě nezískáš. Abigail závěť zpochybní a ty proti tomu nic nezmůžeš.“

A stejně tak Abigail, pomyslela si Kate. Ale tahle zpráva se mezi obyvatele Granville zřejmě ještě nedostala. Ale nakonec se to stejně rozkřikne.

„Zdá se, že ses ocitla mezi mlýnskými kameny, které tě nakonec stejně semelou.“

Kate se kousla do jazyka, aby mu nevyklopila pravdu. Ale dokud Darrell nic neví, má ještě čas promyslet si všechny možnosti.

Darrell se opřel lokty o pracovní stůl a naklonil se ke Kate.

„Ten dům si nechat nemůžeš, i kdybys ten soud vyhrála. Budeš ho muset dát do dražby.“ Potom se odmlčel a tvářil se, jako kdyby o něčem usilovně přemýšlel. „Moc peněz za něj stejně nedostaneš. Zřejmě to nebude stačit ani na pokrytí té půjčky.“

Měla jasno, kam tím míří, a tak řekla: „Dokážu si představit, že kdokoliv bude dům chtít předat tomu obchodnímu centru, určitě zaplatí víc než štědře.“ Čekala, jakou odezvu tím vyvolá, ale žádná nepřicházela. Musela na něj tedy zatlačit víc. „Už mi připadalo zvláštní, že se nikdo z jejich zástupců nepokusil spojit ani se mnou, ani profesorem, dokud byl ještě naživu.“

Darrell se rozvalil v křesle. Kate na něm viděla, že se snaží všechno si pořádně srovnat v hlavě. V náhlém záchvatu intuice si uvědomila, že Darrell a Abigail neměli se společností, která chtěla

vybudovat obchodní středisko, nic společného. Ta společnost sice existovala, ale zřejmě se ještě nerozhodla, kde přesně ho postaví.

Celý projekt tedy závisel na tom, jestli Darrell a Abigail dokážou přemluvit všechny majitele pozemků v okolí, aby své domy prodali. A přitom si přijít na pěkné peníze.

Možná se mýlila, ale byla to jediná možnost, která vysvětlovala všechny nenadálé zvraty, jež se v poslední době udály. Kate vstala a sebevědomě prohlásila: „Neprodám ho. Přeju pěkný den.“

Úplně mu tím vyrazila dech. V první chvíli se vůbec na nic nezmohl, jenom na ni zíral s tupým výrazem v obličeji. Kate mezitím zamířila ke dveřím.

„Pak prohraješ úplně všechno,“ řekl, když je zavírala.

Po chodbě nešla nijak zvlášť rychle pro případ, že by ji Darrell sledoval.

Měla tedy tři dny. I když to stejně dobře mohly být pouze tři hodiny nebo tři minuty.

Když vyšla z budovy, venku ji zaskočila úplně zatažená obloha. V Granville právě vrcholil podzim. V jednu chvíli bylo jasno a teplo a vzápětí se na nebi honily mraky a foukal vítr.

Cestou se zastavila v zámečnictví a vyzvedla klíč, který nechala udělat pro Harryho.

Když Kate otevírala branku, Janice scházela ze schodů před vchodem do muzea. Nebylo ještě ani poledne, takže odcházela o víc než hodinu dřív. Věděla, že její dny v muzeu jsou beztak sečteny. Ať už se Kate stane vlastníkem domu, nebo ho prodá, Janice se bude muset poohlédnout po novém zaměstnání. A ani se neobtěžovala s pozdravem, jenom okolo Kate proklouzla a zamířila na ulici.

Na jejím stole na Kate čekal sendvič a láhev minerálky Ale po Harrym nebylo ani stopy. Kate se posadila, zvedla sendvič ze stolu a všimla si stohu šeků, svázaných modrou gumičkou, které ležely pod ním.

Pod nimi Kate spatřila roh modré vkladní knížky.

Nejdříve si ji důkladně prohlédla. Patřila Janice Kruppsové a celkem na ní bylo uloženo přes tři sta tisíc dolarů. Ukládat si na ni začala před několika lety – každých pár týdnů něco mezi pětadvaceti a sty dolary. V posledních šesti měsících se Ale vklady vyšplhaly do závratných výšek, které by jistě pokryly tři splátky bance. Janice se bezpochyby zapletla do něčeho velkého.

Kate odložila vkladní knížku stranou a stáhla gumičku ze štůsku šeků. V rychlosti si je prošla, oddělila všechny, které nesly profesorův podpis, a v duchu počítala, kolik peněz přes ně starý pán poukázal. Dohromady přes dvě stě tisíc dolarů.

Jak jí proboha něco takového mohlo vůbec projít, aniž si toho někdo všiml? Možná kvůli tomu, že profesor se o finanční záležitosti nikdy nechtěl starat, Willetta Donnellyová byla na práci pokladníka příliš nemocná a Jacoba hlavně zaměstnávalo zdraví jeho ženy, takže ho ani nenapadlo, že by se něco mohlo dít.

Ještě že Janice všechny peníze neutratila. Ale proč vlastně, to Kate netušila. Šetřila na horší časy? Na důchod? Ať už šlo o cokoliv, Kate tomu učiní přítrž. Nejdřív si Ale musí promluvit s Harrym.

Zasunula šeky i vkladní knížku do kabelky a zamířila do herny. Byla prázdná, stejně jako všechny ostatní výstavní prostory. Harry nebyl ani v kuchyni, ale když už se Kate otáčela k odchodu, zdálo se jí, jako kdyby venku někdo řezal dříví.

Podívala se z okna. Vchod do bludiště se značně zvětšil a hned vedle něj ležela halda uřezaných větví.

Kate vyšla ven ve snaze najít zdroj hluku a došla až do zeleného bludiště. Harryho objevila hluboko v bludišti, o několik metrů a o pár odboček dál. Právě sbíral hromady čerstvě uřezaných větví.

„Harry.“

Otočil se po hlasu a zvedl hlavu. „Zdravím,“ řekl a sbíral větve ze země.

„Harry.“

Zvedl větve do náruče, aby je odklidil, a přitom s ní mluvil přes rameno. „Říkal jsem si,“ že bych to bludiště měl trochu pročistit, abychom ho v sobotu mohli znovu otevřít.

Kate šla za ním až na dvůr, kam už pomalu začínaly skrz mraky dopadat sluneční paprsky.

„Vloupal ses k Janice domů.“

„Musíme toho udělat ještě hodně, ale do té doby to snad stihnu. Všichni z toho budou na větvi.“

„Vloupání do domu je nezákonné, jak určitě víš. Co bys dělal, kdyby tě chytili?“

„Přemýšlel jsem, že by se mi při tom řezání hodila nějaká pomoc.“ Potom položil na hromadu větví ty, které právě přinesl, a otočil se ke Kate. „Ukradla ty peníze ze splátek. Sabotovala chod muzea. Zřejmě i zabila profesora. Nenávidím ji.“

Konečně mu to začínalo docházet. Profesor byl mrtvý. Doteď to zvládal dobře, ale najednou vypadal tak zranitelně a zmateně.

Otřel si rukávem čelo, ale přitom si na něj napatlal špínu. „Teď už ji aspoň můžou zatknout.“ Kate zavrtěla hlavou. „Nemůžou proti ní použít jako důkaz nic, co jsi získal nelegálně.“

„To je nespravedlivé.“

„Máš pravdu, ale takový je zákon.“

„Můžu to tam vrátit a říct veliteli Mitchellovi, co přesně má hledat.“

„Ne,“ řekla Kate. „Mitchell by nás nechal oba stáhnout zaživa z kůže. Napadlo mě něco lepšího.“ Harry se na ni nechápavě zamračil. „A co?“

„Donutíme ji, aby všechny peníze vrátila.“

„Ale jak?“

Kate to ještě přesně nevěděla, ale za zkoušku nic nedají. „Až se vrátí z oběda, přinutíme ji, aby se k tomu postavila čelem. Pohrozíme, že ty šeky i vkladní knížku odneseme na policii. A i když se jim jejich záměr nepodaří, po městě se ta zpráva rozšíří rychlostí blesku. Všichni přátelé se jí budou vyhýbat.“ Kate se jedovatě usmála. „Možná ji vyštípou pryč z města.“

„Fajn,“ řekl Harry, ale neznělo to příliš nadšeně. „Ale co když profesora doopravdy zabila? Jak to zjistíme? Ty zatracený peníze nám ho přece nevrátí.“

„Ne,“ přikývla Kate. „Ale dá nám mnohem víc času, abychom zjistili, kdo ho zabil. A právě to by mohlo zachránit muzeum.“

Harry projel botou mezi vysokou trávou. „Tak dobře. Aspoň myslím. Jdeme na to.“

Čekali na Janice a trpělivost se jim vyplatila. Za chvíli přišla z oběda. Změřila si je pohledem a začala stoupat po schodech.

„Janice,“ řekla Kate.

Janice se na ni letmo ohlédla. „Potřebuju si přepudrovat nos.“

„Janice,“ zopakovala Kate a snažila se o dostatečně důrazný tón. Už jenom z představy dalšího se jí dělalo špatně. „Chtěli bychom vám tady s Harrym něco říct.“

Její tón Janice zřejmě upoutal, protože sešla nazpátek do haly. Založila si ruce na prsou a stáhla rty do úzkého proužku. „Ano?“

Kate vytáhla šeky.

Janice vytřeštila oči a vrhla se na Kate. „Dej mi je!“

Harry se postavil před Kate a Janice na chvilku zaváhala. Potom Janice chytil za loket a shodil ji na zem. Když opět vstala, začal s ní třást. „Ukradla jste profesorovi peníze a teď je všechny vrátíte.“

Takhle si to Kate nepředstavovala. „Harry!“ Janice se mu vytrhla. „Nic takového neudělám.“

„Ale uděláte. Nebo to rozhlásíme po celém městě a budete se bát vystrčit hlavu z domu,“ pohrozil jí Harry a přitom se chvěl po celém těle.

„A potom vás zadrží za zpronevěru.“

„Nic mi nemůžete dokázat.“

„Ne?“ řekla Kate a výhružně zvedla vkladní knížku.

„Ukradli jste mi ji.“ Otočila se k Harrymu. „Určitě jsi to byl ty, nevděčníku. Za to vás zavřou.“

„To si nemyslím, Janice,“ řekla Kate chladně, ale uvnitř v ní všechno vřelo a podlamovala se jí

kolena.

Janice se jízlivě usmála „Ty chceš do téhle špinavé hry zatáhnout i svého milovaného profesora? Vždyť na těch šecích jsou jeho podpisy, ne moje. Ani nevím, že mám ty peníze na účtu.“

„Lhářko.“ Harry sevřel ruce v pěst a Kate nezbývalo než se modlit, aby se je nepokusil použít proti Janice. „Profesor by si nikdy nevzal nic, co mu nepatřilo. Ale vy ano. Přišel na to, co provádíte?

Vyhrožoval vám, že vás udá, takže jste ho zavraždila?“ Harry zbrunátněl a zlost mu zkřivila celý obličej.

Poprvé po dlouhé době bylo na Janice vidět, že je nejistá. „Nikdy bych profesora nezabila.“

„A proč jste si tedy vzala ty peníze?“

„Nevzala jsem si je.“

Kate nezbylo nic jiného než nasadit přívětivý tón. „Už toho nechte, Janice. Buďto je vrátíte, nebo půjdete do vězení. Je to jenom na vás.“

Janice bezmocně svěsila hlavu. „Ty peníze jsme museli mít. Profesor mě potřeboval, abych se o něj mohla starat. K ničemu to Ale nebylo. Nikdy by z toho svého muzea neodešel.“ Zvedla hlavu a podívala se na Kate tím nejjedovatějším pohledem, jakého byla schopna. „Vezměte si je a užijte si je. Mně k ničemu nejsou.“

Harry se už znechuceně nadechoval, aby něco řekl.

Kate mu však pohledem naznačila, aby raději mlčel. Co vlastně mohla vyčítat takhle pošetilé ženě? Navíc Kate nechtěla přijít o svou výhodnou pozici.

„Teď pojedeme do banky,“ řekla. „A vy převedete dvě stě padesát sedm tisíc dolarů a třicet šest centů na účet muzea, abychom mohli splatit půjčku. Nevím, jak jste se dostala k těm ostatním penězům, ale ať už jste si je spořila, nebo jste je také vzala ze zdrojů muzea, klidně si je nechte.“

Janice se naposledy s hořkostí v očích zadívala na Kate, ale uvědomovala si, že tenhle boj už prohrála.

Všichni tři zamířili do granvilleské Zemědělské a obchodní banky. A zatímco Janice převáděla všechny peníze nazpátek, Kate a Harry stáli za ní a bedlivě ji pozorovali. Kate bylo jasné, že do večera si o tom bude povídat celé město, ale určitě se to nedozví od ní ani od Harryho.

Když opět vyšli na ulici, Janice je oba odstrčila a zamířila zpátky k muzeu.

„Půjdeme za ní,“ řekl rozčileně Harry a rozběhl se po chodníku.

„Co to děláš?“ zavolala na něj Kate a snažila se ho dohonit.

„Chci se ujistit, že se nepokusí nic ukrást.“ Pokračoval v běhu a ani se neobtěžoval na Kate počkat. Když Kate doběhla k muzeu, Janice už odcházela a nesla si svou brašnu. Harry stál ve dveřích se

založenýma rukama a pozoroval ji.

Kate na ni počkala těsně před brankou, a když se ji Janice chystala obejít, zastoupila jí cestu. „Janice, dám vám dvoutýdenní odstupné. Ale musím vás požádat o klíč od muzea.“

Janice chvíli zápolila s kroužkem, ale nakonec se jí podařilo klíč vykroutit. „Vezměte si ho. Nenávidím to tady. Tohle muzeum už nechci nikdy v životě vidět,“ vyhrkla a hodila klíč po Kate.

Kate ho naštěstí chytila a podala ho Harrymu. Chvíli sledovali, jak Janice zápolí s brankou.

„To jí necháme jen tak odejít?“ zeptal se Harry.

„Nevím, jak bychom jí v tom mohli zabránit, i kdybychom chtěli.“

„Ale co když profesora zabila právě ona?“

„Pokud je to tak, velitel Mitchell ji určitě zadrží.“

Janice otevřela branku a vyšla na ulici právě ve chvíli, kdy u obrubníku zastavil stříbrný lexus. Dveře pro spolujezdce se otevřely a Kate si všimla, jak se přes sedadlo naklání Abigail Avondaleová.

To je příhodné, že byla tak blízko, pomyslela si Kate. Odkdy si vůbec Abigail s Janice tak rozumí?

„Jdi dovnitř, Harry.“

„Ale –“

„Prosím. Nebude to trvat dlouho.“

Nakonec se Harry neochotně otočil a odešel.

„Nemyslete si, že je po všem,“ pohrozila Abigail. Janice se zatím zastavila na chodníku a vrhla na Kate vítězoslavný pohled.

Jenom prázdná hrozba, pomyslela si Kate, ale nakonec musela svůj názor pozměnit. Dvě zahořklé ženy mohou nadělat spoustu problémů. Bez ohledu na to, jestli některá z nich profesora zabila. Kate věděla, že musí něco podniknout, aby unikla nebezpečí, které jí od nich hrozilo. „Vím, že se obě zlobíte a trápíte se. Já také, ale –“ Chtěla jim říct, že mohou všechno vyřešit v klidu, ale rozmyslela si to. „Ale jestli se něco stane komukoliv, na kom mi záleží, někdo za to zaplatí.“

Obě ženy se na ni zadívaly, jako kdyby nevěřily vlastním očím. Janice nastoupila do auta, zabouchla dveře a lexus se pomalu rozjel.

Kate ho sledovala, dokud na křižovatce neodbočil. Opravdu jim vyhrožovala? Tohle ještě nikdy v životě neudělala. Ustoupila dozadu a chytila se tepané železné branky, protože nohy jí začaly vypovídat službu.

Úplně se zhrozila. Tedy Alespoň zpočátku. Nakonec se jí to v hlavě uleželo.

Máte, co jste chtěly, pomyslela si. Patří vám to. Zachovala jsem se jenom tak, jak to vyžadovala situace. Po lidské stránce jí to bylo odporné, ale jako odstrašující prostředek to zapůsobilo skvěle.

26.

KATE NAŠLA HARRYHO v profesorově kanceláři, jak sedí za jeho stolem, opírá se o něj lokty a hlavu má zabořenou v dlaních. Chvíli ho pozorovala a potom se odvážila zeptat: „Jsi v pořádku?“

„Co?“ Hlavu nezvedl.

„Ptala jsem se, jestli jsi v pořádku.“

„Jo.“ Podrbal se na čele a Kate došlo, že není naštvaný, ale že si čte.

„Co děláš?“

„Prohlížím si tuhle tabulku. Našel jsem ji založenou ve vaší knížce. Co to je?“

„Je to kopie rébusu, kterou profesor řešil ten večer, kdy zemřel.“

Ze začátku se Harry nehýbal, ale pak se narovnal a snažil se od papíru co nejvíce vzdálit. „Ehm.“ Já vím. Nechtěla jsem ti to ukazovat.

Harry se zhluboka nadechl. „To je v pohodě. Co jste potřebovala?“

„Myslela jsem – nebo spíš doufala – že nám profesor zanechal stopu k člověku, který ho zabil.“

„Jako v nějakém starém filmu,“ řekl Harry a zahleděl se znovu na tabulku.

„Celkem přitažené za vlasy, co? Nikdo, koho brzy čeká smrt z rukou vraha, asi nemá dost důvtipu na to, aby nechal nějakou stopu právě v hlavolamu.“

„Kromě profesora,“ řekl Harry. „Ten by to zvládl.“

„A právě v to jsem doufala. Věděla jsem, že něco na tom nehraje. Tu noc jsem byla příliš rozrušená, než abych si to uvědomila, a ani jsem si ji neměla příležitost pořádně prohlédnout, ale něco na té tabulce mi nedalo spát. Teď už vím, že se ji profesor nesnažil vyřešit. Ta čísla nejsou na správných místech. K některým z nich ani neměl dost informací, aby je mohl správně umístit, a už vůbec ne tak, jak to udělal. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„No a co velitel?“

„Velitel?“

„Mitchell. Máte to přece od něj, ne?“

„Tak nějak.“

„Tak nějak?“

„Asi.“

„Vy jste to ukradla?“

„Ne,“ zaprotestovala Kate. „Alespoň ne doslova. Já, uhm, udělala jsem si kopie těch původních fotografií. A nechala jsem si je černobíle vytisknout.“

Harry zbledl, ale nakonec řekl: „No teda. Tak kde je ta fotografie?“

„Někde mezi důkazním materiálem.“

„Skvělý. Ale já myslel tu původní kopii.“

„Mám ji v kufříku. Ale Harry, nevypadá to moc hezky.“

„Já to zvládnu.“

Kate otevřela kufřík a sáhla dovnitř pro obálku. Když ji vytáhla ven, uvědomila si, že snímky, které jí poslal Sam Swyndon, uvnitř nejsou. Byly pořád zastrčené v kufříku. Znovu tedy sáhla dovnitř, vyndala je a narovnala ohnuté rohy. Potom je podala Harrymu.

„Fuj.“

„Já vím,“ řekla Kate. „Proto jsem si je nechala okopírovat černobíle.“

„To by dobrý nápad,“ vydechl Harry a podal jí fotografie zpátky. Obličej měl bledý.

„Nikdy bych ti je neukázala, ale dostala jsem se do slepé uličky. Pokud je tu nějaká stopa vedoucí k vrahovi, tak je buď v tom hlavolamu, nebo ji ukradl ten člověk, který se k profesorovi vloupal.“ Vtom se odmlčela. Kopie byly právě tu noc v obálce. Od té doby se na ně nepodívala; kufřík si vždy nechávala zamčený.

„Ten večer, kdy jsem se tam dostal já?“

„Cože?“

„Ten večer, kdy jsem se tam dostal já?“

„Ne. Několik dní předtím. Vloupal se tam někdo jiný a obrátil kancelář vzhůru nohama. Myslela jsem si, že to byla Abigail a hledala závěť. Ale… abychom si o ní zase nemysleli kdoví co. Podle Mitchella možná hledali něco, co by je mohlo usvědčit.“

„Jak Ale zjistíme, jestli to našli?“

Chvíli zaváhala a snažila se vybavit si každý okamžik z onoho večera. Jasně si pamatovala, jak dává

kopie fotografií do obálky. Tudíž je někdo musel najít a prohlédnout si je. Byl to ten nezvaný návštěvník, nebo policie?

Doteď si myslela, že je jí všechno jasné. Zjistil snad vrah, k čemu sloužil ten rébus? Nebo se snad bál, že na to Kate přišla? Vystavila snad sebe i Harryho smrtelnému nebezpečí?

„Kate?“

„Co je?“

„Vypadáte nějak zvláštně.“

„Omlouvám se. Zatím nevím, jak bychom to mohli zjistit. Ale jestli existuje Alespoň malá šance, že stopa k vrahovi je ukrytá právě v tomhle rébusu, musíme ho vyřešit.“ Dřív než to udělá vrah.

Sebrala všechny kopie a zasunula je zpátky do kufříku. Tentokrát se pořádně ujistí, že ho zamkla.

„Jak jsi na tom se sudoku?“

Harry pokrčil rameny. „Profesor mě něco naučil. Je to celkem zábava, ale vždycky skončíte jenom s hromadou čísel, co nic neznamenají.“

„Uzavřený systém.“

„Přesně tak. Mnohem víc mě baví šifry. Z těch se člověk aspoň něco dozví.“

Kate si povzdechla. „Doufala jsem, že z toho hlavolamu něco zjistím. Vidíš to? Ta čísla nejsou správně uspořádaná. Když se to pokusím vyřešit a použiju k tomu jenom tyhle předem natištěné číslice, po několika prvních krocích to přestane dávat smysl.“

„Hm,“ zabručel Harry. Znělo to až nepříjemně stejně, jako když bručí Mitchell. „Vím, že v sudoku se nesmí používat nuly.“

„Myslela jsem si, že jde o nějakou kombinaci šesti, devíti, nebo osmi čísel. Ale teď jsem z toho úplně zmatená.“

Harry se znovu podíval na papír. „Možná je to datum.“

„Nebo poštovní směrovací číslo, telefonní číslo, anebo nějaká adresa. Všechno jsem už vyzkoušela. Víš, kolik je možných kombinací pro devět různých čísel?“

„Spousta.“

„Ještě víc. Podle mě by profesor nezanechal tak komplikovanou nápovědu. Chtěl, abychom našli jeho vraha.“

„Ale musel vytvořit tak těžký hlavolam, aby ho ani vrah nemohl rozluštit.“ Potom se Harry podezíravě zamračil. „Myslíte, že se ten vrah vyzná v sudoku?“

„To už dnes skoro všichni, ne?“

Nad profesorovou hádankou strávili dvě hodiny. Ale jenom je to ještě víc rozčílilo.

„Tohle se nedá vyřešit,“ řekl Harry, vstal a začal otevírat skříně.

Kate ho nějakou dobu sledovala, dokud ji nepřemohla zvědavost. „Co to děláš?“

„Hledám nějakou nápovědu.“

Kate se zabořila do opěradla židle a chvíli zírala do stropu. Udělali už všechno, co mohli. Nic dalšího ji už nenapadalo. Harry mezitím otevíral další a další skříně.

„Nech toho, Harry. Už jsem je všechny prohledala.“

„Tak je prohledám znovu. Něco tu přece musí být. Když to nemůžeme najít přímo v tom hlavolamu, musí to být někde jinde. A já to najdu, i kdybych to tu měl převrátit vzhůru nohama.“

Zabouchl dveře jedné skříně a otevřel jiné.

Vzhůru nohama. Kate se na židli narovnala. Vzhůru nohama. Pak se podívala na hlavolam, který se neúspěšně pokoušela rozluštit celé dny. „Vzhůru nohama.“

„Co?“

Pomalu začala papír otáčet, dokud nebyl vzhůru nohama. Chvíli jenom zírala na to, jak vypadala čísla teď. „Harry, zřejmě budeš opravdu génius.“

„Ne. Já – cože?“

Popošel ke stolu, za kterým seděla Kate, a podíval se jí přes rameno. Kate sklonila hlavu k otočenému papíru a zadívala se na něj tak, jak ji profesor učil, aby sledovala vzory, ve kterých byly skryté obrazce. Tentokrát Ale spatřila písmena.

„Ta první sedmička je L.“

„Teda,“ vydechl Harry a naklonil se blíž. „A trojka je E.“

„Pětka znamená S. Ta jednička má krátkou nožku a při hodně bujné fantazii by mohla znamenat V. Měl omezené možnosti, protože písmen je v abecedě přes třicet, zatímco číslic mohl použít jenom deset.“

„Sv. –“ začal skládat písmena Harry.

„Ty nuly zvolil úmyslně.“ Kate zavrtěla hlavou. „A já jsem si myslela, že udělal chybu. Je to Sv. Leo.“ Znovu se pozorně zadívala na kopii hlavolamu. „Tahle dvojka na konci určitě znamená Z. A ty dvě prostřední číslice… určitě mu už nezbyly žádné, které by obráceně vypadaly jako písmena, takže musel použít taková, která se jim nejvíce podobají. Ta horní zalomená čárka má svůj význam.

Nemůže to být náznak U?“

„A co ta šestka, která při pohledu vzhůru nohama vypadá jako devítka?“ zeptal se Harry.

„Pokud ji otočíme kolem své osy, zleva doprava, mohla by nahrazovat P, nemyslíš?“ Původně jsem si myslela, že by to mohla být jednička nebo sedmička.

Harry si poklepal na čelo. „Loupež. To poslední, nejdelší slovo je loupež. Celou dobu jsme to měli pod nosem. Chce to trochu fantazie, ale vůbec mě to nenapadlo.“

„Ani mě ne,“ řekla Kate. Ale teď si začala dávat všechno dohromady. „Jedinou profesorovou nadějí bylo, že jeho dva žáci tenhle hlavolam vyřeší. A to se nám taky povedlo.“ Zaplavil ji pocit úlevy.

„Loupež, Sv. Leo.“

„Ale co to znamená?“ bezradně se zeptal Harry.

Vtom jako by jí něco problesklo hlavou. Sv. Leo. Ale hned to bylo pryč. „To nevím, ale pokusíme se to zjistit.“

Odsunula papír a otevřela laptop. Do vyhledávače naťukala Sv. Leo, a ten jí vypsal více než šest set tisíc výsledků. Přidala loupež a konečně našla odpověď.

Na monitoru se jí zobrazil výstřižek z novin ze šedesátých let. Psalo se v něm o poháru, který kdosi ukradl z katedrály Svatého Leona v centru Bostonu.

„Tohle nechápu,“ řekl Harry. „Jak to s tím souvisí?“

„Pšt.“ Kate popojela na stránce dolů a našla další článek, publikovaný tři týdny po vydání toho prvního. Policii se podle něj nepodařilo dopadnout zloděje a ani najít pohár. K dalšímu článku, vydanému tentokrát krátce po loupeži, byla připojena i fotografie ukradeného poháru. Vtom jí to došlo.

Stejný článek viděla v profesorově Albu.

Horečně uvažovala. Profesor tehdy studoval druhým rokem na univerzitě v Bostonu. Věděl snad něco o tom zloději? Nebo ho dokonce znal? Zabili ho snad právě proto? Ale pokud ano, tak proč až teď? A kdo to mohl být?

Co vůbec věděla o profesorových současných společnících? Jacob Donnelly s ním v Bostonu studoval. Marian chodila na nedalekou vysokou školu. Ne, ani jeden z nich to nebyl. Na bostonské univerzitě musel studovat ještě někdo jiný a setkat se tam s profesorem. Nakonec si Kate vzala propisovací tužku a začala si chaoticky zapisovat poznámky.

„Co je?“ zeptal se Harry.

Kate pohodila hlavou, aby ho utišila. Musel to být někdo ze správní rady muzea.

Jason Elks. To je ono. S profesorem se setkal právě v Bostonu. Znovu se potkali na konferenci o hlavolamech a tam také začalo jejich přátelství. Sem se přestěhoval před patnácti lety.

Skrývalo se za jeho přestěhováním do Granville ještě něco jiného?

Mohl ten pohár ukrást některý z těchto lidí? Byl do toho zapletený i profesor? Z té představy jí přeběhl mráz po zádech. Ne. Nikdy by nic neukradl. Nějak se musel dopídit pravdy. Sedělo by to k němu – přečíst si v novinách článek o loupeži a trápit se tím, dokud by nepřišel s nějakým řešením. Ale proč se tedy nespojil s úřady?

Pomyslela na velitele Mitchella. Možná o tom profesor policii řekl a oni ho odbyli úplně stejně, jako tehdy Mitchell odbyl ji.

Ale kde je ten pohár teď?

Vtom zazvonil telefon a Kate s Harrym leknutím nadskočili.

Telefon se rozezněl znovu a teprve teď Kate došlo, že dole není nikdo, kdo by ho zvedl. Vzala ho tedy sama. „Uh, Avondaleovo muzeum hlavolamů.“

„Katie? Jsi to ty?“

„Teto Pru…“

„Zaslechla jsem, že jsi vyhodila Janice Kruppsovou. Udělala jsi jedině dobře. Je čas, abys začala uplatňovat svou autoritu jako majitelka a kurátorka muzea.“

„Ale teto…“

„Nebudu tě zdržovat. Chtěla jsem ti jenom dát vědět, že Elmira nás pozvala na tu slavnostní večeři, co pořádá radnice v kulturním domě.“

„Ale já –“

„A půjde s námi i její synovec Sam. Ten, co pracuje v obchodě s fotografickými potřebami, pokud ho zrovna ten policista nezavolá k nějakému nechutnému zločinu. Bylo od něj moc milé, že ti okopíroval ten hlavolam. To by hned tak někdo neudělal… A má jisté zaměstnání. Fotí spoustu svateb, promocí a oslav…“

Kate zavřela oči, protože si uvědomila, že tentokrát neunikne. „V kolik hodin?“

„V půl osmé. Vyzvednou nás. Pa.“

Kate zavěsila. Její soustředěnost byla ta tam, ale aspoň Harry se skláněl nad počítačem, procházel jednotlivé stránky a vypisoval si poznámky.

„Nechali jste dveře otevřené.“

Kate i Harry sebou polekaně trhli. Už se z toho stávala rutina.

Do místnosti pomalu vešel velitel Mitchell. „Už je po otevírací době, a vy tu jen tak sedíte a nevšímáte si, co se venku děje. Na co zajímavého jste narazili?“

Jakmile zamířil k pracovnímu stolu, Kate okamžitě zavřela laptop a podívala se na Harryho. Vypadal jako ztělesněný hřích. A ona na tom byla zřejmě podobně.

„Co jste tu dělali?“

„Nic,“ řekli unisono.

Mitchell zabručel a znovu otevřel notebook. Potom klepl na klávesnici a obrazovka se rozsvítila. Chvíli na ni jen zíral a pak se podíval na Harryho.

„Zatraceně. Ty ses dostal do mých souborů? Co sis –“

„Ne,“ vyhrkl Harry. „Proč bych to dělal?“ Moc přesvědčivě to však neznělo.

Kate ještě nechtěla Mitchellovi prozradit, co všechno se dozvěděli. Neměli žádné pádné důkazy a podezřelých bylo stále příliš mnoho. Překvapilo ji proto, když Mitchell vyrazil na Harryho. Zeptala se ho tedy: „Máte záznamy k té loupeži v katedrále?“

Mitchell neodpověděl, ale z jeho výrazu, který byl ještě kamennější než obvykle, mohla odpověď snadno vyčíst.

„Oh,“ vydechla Kate.

„Oh,“ napodobil ji Mitchell.

„Takže, co si o tom myslíte?“

Velitel vypnul internetový prohlížeč a zavřel notebook. „Měl bych ten počítač zabavit a vás dva posadit za mříže, než se dostanete do opravdu vážných problémů. Jde tu o vraždu. Nechce vyšetřování na profesionálech.“

Jak Harry, tak Kate, se instinktivně přikrčili, jako kdyby očekávali nenadálý útok.

Mitchell si povzdechl. „Nejsem váš nepřítel, přestože si to skoro všichni myslí. A navzdory všeobecnému přesvědčení o mých chabých schopnostech tenhle případ vyřeším.“ Pak zvýšil hlas.

„Ale vy dva jste mohli všechno zhatit, nebo se dokonce dostat do vážných potíží, takže se do toho raději nepleťte.“ S těmito slovy se podíval nejdříve na Harryho a potom na Kate.

Po chvilce oba mlčky přikývli.

„A s nikým o tom nemluvte.“ Oba zavrtěli hlavou.

„Jak jste na to vůbec přišli?“

Harry pokrčil rameny a sklopil pohled k zemi. Kate jeho příklad následovala. Nemohla přece lhát. Zvláště ne šéfovi policie. A už vůbec ne tomuhle šéfovi policie. Ale nechtěla připustit, aby z toho měli Sam s Elmirou problémy.

„Já čekám.“

Kate nervózně polkla. „My – já, no, našli jsme o tom zmínku v hlavolamu.“

Mitchell se zamračil. „V jakém hlavolamu?“

„Třeba v tom, na kterém profesor pracoval předtím, než ho zavraždili?“

„Má to snad být otázka?“

Snažila se ho zmást a opět totálně selhala. „Mám totiž fotografickou paměť.“ V tom nelhala. Ale nepodařilo se jí převést řeč na jiné téma.

„Takže jste si zapamatovala ta čísla. A ta vás dovedla k oné loupeži?“

„Ano.“

Mitchell se podíval na stůl a všiml si kopie hlavolamu. Zvedl ji a zadíval se na ni. „Loupež, Sv. Leo? Ale jak jste k tomu přišli?“ Vtom se mu na tváři objevil úžas a v náhlém záchvatu pochopení otočil list vzhůru nohama. „Velice chytré.“

Kate začala znovu klidně dýchat.

„Vy jste na to taky přišli takhle?“ zeptal se Mitchella Harry. Sakra. Už z toho byli málem venku.

„Ne,“ odpověděl Mitchell. „Prověřil jsem si všechny důkazy a šel tam, kam mě zavedly.“ Potom se otočil ke Kate. „Ta vaše fotografická paměť je vážně dobrá. Nejenže jste si zapamatovala čísla, ale dokonce i ty skvrny od krve.“ Rozhořčeně před ní hodil kopii hlavolamu. „Odkud to máte?“

Kate jenom pokrčila rameny.

„Určitě jste podplatila Sama. Nebo Elmiru. Anebo možná oba.“

„Nikoho jsem nepodplatila,“ řekla Kate uraženě.

„Samozřejmě že ne. Vám přece stačilo požádat je o to.“ Z jeho hlasu čišela jízlivost.

Což by jemu nebylo vůbec nic platné, pomyslela si Kate a pocítila s ním soucit. Vždyť přece není odsud.

„Nemějte jim to za zlé.“

„Měl bych je oba vyrazit.“

„Ne,“ hlesla Kate. „Prosím. Takhle to u nás vždycky chodilo. Potrvá nějakou dobu, než tu lidé změní zvyky.“

„Pravda.“

„A stane se to. Elmira vás má ráda. Opravdu. Tak jí prosím nedávejte výpověď.“

„Nechci ji vyhodit. Kromě toho pochybuji, že bych místo ní dokázal sehnat někoho jiného.“

„A nezlobte se prosím na Harryho. Nevěděl o tom.“

„Ale ano, věděl jsem o tom. Sice ne hned, ale i tak to ze mě dělá spolupachatele. Takže jestli chcete zatknout Kate, zatkněte i mě.“

Mitchell si rukou prohrábl vlasy. „Nechci zatknout ani jednoho z vás, i když bych vás nejradši – pro vaše vlastní dobro – dal pod zámek.“

„Takže nepošlete Harryho pryč?“ zeptala se Kate Mitchella prosebným tónem. Zpočátku neodpověděl.

„Prosím vás, nechte mě u sebe. Všechno vám vynahradím. Slibuju.“ Kate úplně zabolelo, jak Harry rychle přešel od trochu nezodpovědného chvástání do naprosté podřízenosti.

Stejně to zřejmě zapůsobilo na Mitchella. „Zatím s tebou nic provádět nebudu, ale vezmu tě na tu společenskou večeři v kulturním domě.“

Kate zmučeně zasténala.

Mitchell po ní střelil poťouchlým pohledem. „Předpokládám, že tam jdete také. Kdo to bude dnes večer? Zelinář, mechanik, nebo výrobce svícnů?“

Než s Harrym doprovodili Kate k jejímu autu, zabavil jí Mitchell kopie hlavolamu i fotografie a kromě toho vymazal i historii internetového prohlížeče na jejím notebooku. A zatímco ona odjížděla pryč, Mitchell a Harry ji z dálky sledovali. Byla zabraná do úvah. Nevrtal jí hlavou objev, který s Harrym učinili, ale to, jak mohl Mitchell vědět o její schůzce s Norrisem Endelmanem.

Na tom nezáleží, napomenula se v duchu a uvažovala, co má podniknout, aby ji Mitchell neviděl na večeři pohromadě s Elmirou a Samem, a také jak by mohla zjistit, kdo ukradl onen pohár z katedrály svatého Leona.

Jako naschvál byli šéf Mitchell a Harry první lidé, které Kate potkala, když vešla do společenského sálu s Elmirou, Samem a tetou Pru po boku. Stáli zhruba uprostřed místnosti a mluvili s Jasonem Elksem. Kate nedokázala nic jiného, než na ně civět. Vyslýchali ho snad kvůli té vraždě?

Vtom se Mitchell otočil a zadíval se přímo na ni. Potom vyslal podezíravý pohled k Samovi a k Elmiře. Po tváři se mu rozlil přinejmenším zatrpklý výraz.

Zato Kate se už nemohla cítit víc zahanbená. Úplně zrudla a utěšovala ji jenom jediná věc – že Mitchell stál poměrně daleko a neviděl jí do obličeje.

Naneštěstí se u ní stejná reakce dostavila i nazítří ráno, kdy se s ním setkala v muzeu. Právě sypala Alovi do misky v kuchyni kočičí granule, když zaslechla Harryho, jak opět pracuje na úpravě bludiště. Vyšla ven, aby se podívala, jak pokračuje, a narazila na Mitchella.

Podařilo se jí ze sebe dostat pouze: „Oh.“

Mitchell zvedl koutek úst „Oh.“

„Byla bych ráda, kdybyste s tím přestal.“

„S čím?“

„Vždycky když řeknu ‚Oh,‘ opakujete to po mně.“ Nadzvedl i druhý koutek. „Rozčiluje vás to, že?“

„Samozřejmě že ne. Jenom je to pěkně hloupé.“ Místo aby se urazil, rozesmál se. Vypadal nádherně.

„Musím dovnitř,“ zamumlala Kate a odběhla do domu.

Teta Pru v kuchyni drhla stoly, až z nich málem létaly třísky. „Jsem ráda, že aspoň dokáže vzít za práci,“ řekla a kývla hlavou směrem k oknu.

Kate usoudila, že teta mluví o Mitchellovi. Samozřejmě se musela podívat ven, aby se o tom ujistila. Nesl právě velkou kopu větví a položil ji ke straně domu. Předtím si sundal flanelovou košili a dal se do práce jenom v modrém tričku s krátkými rukávy.

Kate se otočila a střetla se s nadzvednutým obočím tety Pru. „Mám ještě něco na práci,“ řekla rychle a snažila se co nejrychleji zmizet z místnosti.

„Katherine Margaret McDonaldová.“

Kate ztuhla a pak se pomalu otočila na druhou stranu k tetě Pru. I když už jí táhlo na třicítku, připadala si jako malé dítě. „Ano, teto?“ řekla upjatě.

„Všimla jsem si, že ses včera večer dívala na toho policistu.“

„Včera večer jsem se dívala na hodně lidí.“

„Ano. Ale ne tak jako na něj.“

„Na tu schůzku se Samem jsem přece přišla, ne?“

„No, domnívám se, že ano.“

Vtom zazvonil zvonek u předních dveří.

„Tak se neboj. Musím jít, někdo je za dveřmi.“ A zmizela, jak nejrychleji mohla.

Na kruhové verandě stála eskadra DSB, vyzbrojená košťaty, mopy a leštěnkami na nábytek.

„Tak na to skočíme,“ řekla rozhodně Alice Hinckleyová, vybavená zastarale vyhlížejícím vysavačem. Začala okamžitě vydávat rozkazy a celá uklízeči četa se rozprchla.

Kate vyšla nahoru po schodech do horního patra, kde Ginny Sue dokončovala poslední úpravy herny.

Všude stály koše s nůžkami, papírem, kartonem, fixami, křídami a lepidlem. Vedle dveří byla pověšená barevná cedule s nápisem HERNA PETERA THOMASE.

„To byl Harryho nápad,“ řekla Ginny Sue.

„Je to dokonalé,“ vydechla Kate. „Nechce se mi věřit, že se nám to přece jen povedlo. Kéž by tu s námi mohl být i profesor.“

Ginny Sue se pousmála. „Proč myslíš, že tu s námi není?“

Kate nechápavě zvedla obočí, přesně tak, jak by to udělala teta Pru.

„Vím, že jsi matematická a tak, ale … ty ho tu necítíš?“

Kate se také usmála. Opravdu je matematická. Duchovno a všechny spirituální věci ji nikdy nezajímaly. Musela Ale připustit, že profesora cítila skoro v každé místnosti muzea. Samozřejmě to nebyla jeho duše, spíš jeho otisk.

„Jednou to přijde,“ řekla Ginny Sue a vrátila se k práci na koších.

Kate se bezradně dovlekla do kanceláře. Všichni pracovali a ona jenom přemýšlela – a vzpomínala na profesora.

Darrell se jí zatím neozval. Říkala si, jestli už zjistil, že ohledně půjčky došlo k jistým změnám a že už ji z velké části splatila. Teď už se určitě nepokusí obstavit její majetek, když plní všechny závazky. A pokud se o to pokusí, pan Donnelly Senior už se o to určitě postará.

Zdálo se, že všechno běží jako po másle. A když teď věděla, že Brandon Mitchell ví o té loupeži poháru, věřila mu, že nakonec dopadne i vraha, který připravil profesora o život.

Do Soboty s hlavolamy už zbýval pouhý týden a všichni kolem ní – teta Pru, Ginny Sue, babičky, Harry, a dokonce i Mitchell – se snažili pomáhat, takže Kate připadalo, že by se měla také do něčeho pustit. Ale nevěděla, kde má začít.

V profesorově kanceláři zatím nic nepředělávala, ale nechala ji přesně takovou, jaká byla před jeho smrtí. Během těch několika týdnů, které od ní uplynuly, se v místnosti pomalu usazoval prach. Kate se nechtělo do úklidu pracovny, protože měla pocit, že by odsud vyhnala profesorova ducha. Ale nikomu jinému tu práci svěřit nechtěla.

Nadešel čas, aby se přestala pokoušet zachránit něco, co už zachránit nemůže. Musí se přes to přenést a jít dál.

Začala u pracovního stolu, ze kterého sesbírala všechny nepotřebné papíry a knihy a naskládala je do skříně. Potom vyleštila nábytek a uložila na místo stříbrnou skříňku, ve které našla profesorovu

závěť.

Nebylo to Ale nic jednoduchého. Když se skříňky dotkla, zaplavily ji vzpomínky. Smutek Ale téměř okamžitě ustoupil vzpomínkám na jejich přátelství. Právě tady u stolu tolikrát obědvali ve společnosti téhle skříňky, která sloužila jako důmyslný příborník. A tyto nádherné zážitky si bude vždycky pamatovat.

Jakmile uklidila stůl, vyleštila okna. Od Alice si vypůjčila starý vysavač a pustila se do luxování s takovou vervou, div že z koberce nevydřela všechna vlákna.

Vtom vešla dovnitř teta Pru, vypnula vysavač a v místnosti se rozhostilo takové ticho, že Kate z té náhle změny zalehlo v uších.

„Kurátorka muzea přece nemusí luxovat. Takže sejdi trochu upravit, abys vypadala podle své funkce, a luxování nech na mě.“

Kate se však místo toho zastavila ve dveřích a sledovala, jak teta Pru přejíždí vysavačem po starých orientálních kobercích. Když skončila, koberec vypadal skoro jako nový.

„Ty tu ještě jsi? Jenom jdi, zlatíčko. Ještě tady utřu prach.“

„Ale to už jsem udělala,“ namítla Kate. Pru přejela rukou po skleněné kouli.

„To nedělej.“

„Vždyť je celá zašpiněná. Neboj, budu opatrná.“

„O to nejde,“ zavrtěla hlavou Kate. „Nikdy jsem na ni nesměla sahat.“

„Protože jsi byla malá. Nemusíš se bát, s ničím nepohnu.“

Kate si povzdechla. Pokud šlo o uklízení, bylo zbytečné se s tetou Pru dohadovat. Kromě toho měla pravdu.

Kate si uvědomila, že profesorova kancelář už pro ni a pro Harryho nebude útočištěm. Teď patřila budoucnosti. Kromě toho profesorův duch neprostupoval jen pracovnou, ale celým domem, celým muzeem.

Nakonec zavřela dveře kanceláře a nechala tetu Pru s vysavačem o samotě.

„Bude to dokonalé,“ řekla si sama pro sebe a uvědomovala si, že zároveň hovoří i ke svému učiteli.

Letmo pohlédla do herny – místnosti přímo stvořené pro děti, čisté a zářící novotou. Potom seběhla ze schodů a ve vzduchu ucítila vůni čisticích prostředků a pach čpavku. Prošla okolo místnosti s utajeným obrazem a dalšími portréty. Kateiny pomocnice tu už vyluxovaly, naleštily nábytek, a dokonce nainstalovaly nová světla. Nic ji však dovnitř netáhlo. Ještě se necítila připravená na setkání se všemi tvářemi, které se skrývaly uvnitř.

Profesorův vrah stále běhal po svobodě.

27.

PRU SI USMYSLELA, že půjdou ráno do kostela. Kate měla podezření, že má postranní úmysly a jedním z nich je udržet ji mimo dosah Brandona Mitchella.

Dnes ráno si na sebe teta vzala temně červený kostým a klobouk s péry stejné barvy.

Kate nastoupila do auta a teta Pru nastartovala. Na konci ulice bez zaváhání projela okolo stopky. Vtom k nim zprava dolehlo skřípění brzd a Kate si všimla zelené pomačkané dodávky, která do nich nenarazila jen zázrakem.

Pru mu zamávala. „Zdá se, že Roy už má zase zpátky svoji dodávku.“

Kate jenom pokrčila rameny. Pru a Roy Larkin v tomtéž okamžiku na téže silnici. Děsivá představa. Noční můra velitele místní policie.

„Co se směješ?“

„Já?“ zeptala se Kate.

„Sedí snad v tomhle autě ještě někdo jiný?“

„Jenom jsem si tak říkala, že muzeum teď vypadá moc pěkně, nemyslíš?“

„Ano. A Rayette je celá šťastná, že může připravit pohoštění. Ale skoro jsem zapomněla, jak dokáže být Alice Hinckleyová panovačná.“ Vtom Pru prudce strhla volant, přejela přes dvojitou čáru a odbočila na parkoviště před kostelem. Naštěstí proti nim nejela žádná auta.

Kate rychle vystoupila a narovnala si šaty. Byly vlněné, šedivé a Kate si je přibalila jenom pro každý případ, kdyby se náhodou v Granville ochladilo. Což se skutečně stalo. Nadešel podzim, a ona je ještě tady.

Vydali se obvyklou cestou ke kostelu a potom prostřední uličkou ke své tradiční lavici. Přitom pokývala hlavou na Harryho, který už také seděl v lavici. Na sobě měl oblek a k němu bílou košili s elegantní proužkovanou kravatou, stejně jako muž sedící vedle něj. Kate se od nich snažila odtrhnout oči, ale nutkání pořádně si je prohlédnout bylo silnější než ona.

„Tamhle je Jacob Donnelly,“ zašeptala Pru, když vytáhla zpěvník z lavice. „Chudák. Říká se, že Willettě se přitížilo.“

„To je smutné,“ řekla Kate. Možná proto se Jacob poslední dobou v muzeu neukazoval. Vypadal vyčerpaně, a přestože mezi Donnellym a profesorem nepanoval právě idylický vztah, Kate přemohl soucit.

Posadil se vedle Darrella, ale nepromluvili spolu ani slovo. Ani spolu nedokážou vyjít. Proč se lidé nedokážou přes některé věci přenést, divila se v duchu Kate.

Vtom nastoupil sbor a za ním pastor Norwith. Všichni věřící povstali a zaletěla pohledem k oltáři, na němž stála miska s hostiemi a pohár vína. Kdo by proboha kradl pohár? Samozřejmě, u toho z katedrály svatého Leona by se risk bezpochyby vyplatil, ale i tak jí to připadalo zvláštní. Navíc se katedrála mohla pochlubit na tehdejší dobu nesmírně výkonným bezpečnostním systémem. Nebylo by potom jednodušší prostě vykrást klenotnictví?

Na internetu už k tomu případu nic nehledala. Mitchellovi se ji podařilo vystrašit natolik, že svůj slib dodržela. Znovu si Ale přečetla článek v profesorově Albu. Byl tak důležitý, že si ho celé ty roky schovával. Byl snad tak důležitý, že kvůli němu stálo za to zabíjet?

Teta Pru ji šťouchla loktem do zeber. „Ty nezpíváš.“

Kate sice okamžitě zpívat začala, ale nepřestávala uvažovat. Proč právě teď? Kde je ten pohár nyní? Podle toho, co se dočetla, ho nikdy nikdo nenašel.

Kázání skoro nevnímala, protože hlavou se jí neustále honily myšlenky. Přála si, aby Mitchell konečně někoho zatkl a bylo po všem. Nenápadně se rozhlédla po všech shromážděných.

Donnellyovi, Marian Teasdaleová, Ginny Sue – viděla je tu všechny. Jason Elks byl zase v kostele metodistů na druhém konci ulice.

Vtom na ni Rayette mrkla. Kate se usmála a trochu se pootočila, aby Alespoň zahlédla Harryho a Brandona Mitchella. Velitel se také nenápadně rozhlížel.

Když o sebe zavadili pohledem, Kate rychle sklopila oči, otočila se a až do konce se naprosto soustředila na kázání.

Po mši se na chodníku okolo tety Pru shromáždil obvyklý kroužek lidí. Cestou do auta se u nich zastavil i Jacob Donnelly.

„Ještě jsem neměl příležitost ti říct, jak mě těší, že jsi muzeum dostala právě ty.“

„Děkuju,“ řekla Kate a přitom nenápadně sledovala velitele, který stál jen o pár metrů dál.

„Jak je na tom Willetta?“ zajímala se teta Pru.

„Nijak slavně.“

„No, tak ji ode mě aspoň pozdravujte.“

„Děkuji, vyřídím.“ Potom se Jacob oddělil od skupinky a zamířil na parkoviště.

„Je to škoda,“ řekla Pru. „A to už vyzkoušeli skoro všechno.“

Harry a Mitchell se s Kate na chvilku zastavili a Harry jí stačil oznámit, že s ní po obědě zajde do muzea.

„Klidně si trochu oddechni,“ řekla Kate a otočila se k Mitchellovi. „Odvedl velký kus práce…“ Vtom se zarazila. „Úplně jsem vám zapomněla poděkovat, že jste nám tak pomohl s bludištěm.“

Mitchell pouze přikývl. Nespouštěl totiž oči z Pru, která se na něj posměšně šklebila.

Když Ale Kate ve dvě hodiny dorazila k muzeu, Harryho nenašla. Potom odbila třetí, ale Harry se neobjevil. Nechtěla se chovat nějak přehnaně ochranářsky, ale …

Našla si číslo na policejní stanici. Velitel Mitchell pracoval, jak předpokládala. Jeho zástupce ji nakonec přepojil.

„Zajímalo by mě, jestli dnes Harry přijde,“ řekla dřív, než mohlo Mitchella napadnout, že mu třeba nevolá kvůli Harrymu.

Na druhém konci linky se na chvíli rozhostilo ticho. Potom se velitel konečně ozval: „Vysadil jsem ho tam asi před dvěma hodinami.“

„Oh. No, zřejmě si potřeboval ještě pro něco dojít.“ Opět ticho.

„Co se děje?“

„Říkal, že bude sekat trávu. Cestou jsme koupili benzin do sekačky.“

„Půjdu se tam podívat,“ řekla Kate okamžitě. Možná to přeháněla, ale začínala se o Harryho bát.

„Kate.“

Úplně ztuhla. Právě jí řekl „Kate.“ Že by ji už konečně nepovažoval za podezřelého číslo jedna?

„Jeho strýc sem minulý týden dvakrát volal. Zřejmě se totiž dozvěděl o těch penězích, které profesor Harrymu odkázal. Chtěl, abychom mu ho vrátili.“

„Ale ne.“

„Řekl jsem mu, že bude muset oficiálně zažádat. Právě teď jsem na cestě k němu. Zavolám vám, hned jak zjistím, jestli si ho neodvezl zpátky k sobě. A vy zatím jděte domů.“

„Zůstanu v muzeu. Pro případ, že je to jenom falešný poplach a Harry se tu nakonec objeví.“

„Tak zamkněte dveře. A všechny.“

Potom zavěsil a Kate zamířila na dvůr. Nádrž s benzinem tam sice stála, ale sekačku nikdo ani nevytáhl z kůlny. Vrátila se tedy nazpět, volala ho a prohledala všechny místnosti. Dokonce otevřela dveře do profesorova bytu a nahlédla dovnitř. Takže v muzeu Harry nebyl.

Raději si ani nepředstavovala, jak ho Buck Perkins táhne zpátky k tomu odpornému karavanu. Harry by se ke strýci už nikdy dobrovolně nevrátil. Nedokázala si ani představit, jaké utrpení tam musel snášet. Věděla, že Mitchell by udělal s Buckem Perkinsem krátký proces, a ona sama přísahala, že než aby se Harry vrátil zpátky ke strýci, radši ho sama adoptuje.

Zašla zpátky do kanceláře, kde ji Al pozdravil mňoukáním. Otíral se o knihovnu a potom přeskočil na stůl. Zamňoukal a stále dorážel čenichem na dveře u skříně.

„Co se děje, ale ?“

„Mňau.“

„Jo, to je pěkné, ale kde je Harry?“

Al začal znovu skákat proti knihovně, když vtom znovu zazvonil telefon a Kate okamžitě zvedla

sluchátko.

„Tady Brandon Mitchell. Právě jedu od Bucka Perkinse. Harryho u sebe nemá, ale spoň ne v karavanu. Víte už něco?“

„Ne.“

„Podívám se po něm ve městě a pak se stavím v muzeu. Měl bych tam být za půl hodiny,“ řekl a zavěsil.

„Mňau.“

„Co zase?“ zeptala se ho Kate zostra, protože už začínala být opravdu nervózní. „Našel jsi myš? Kéž bys tak našel Harryho.“

Al se na ni opět podíval a opět začal dorážet na knihovnu.

„Nech toho, hrozně mě znervózňuješ.“

Kocour doťapkal zpátky ke stolu, skočil jí do klína a přitom jí zaryl drápky do kalhot. Kate ho odsunula stranou. „To bolí.“

„Mňau.“ Al znovu zamířil k regálu, ale tentokrát s ním šla i Kate.

Zaslechla za ním jakési tlumené bouchání. Zadržela na chvíli dech a pečlivě poslouchala. Brzy k ní dolehl další zvuk, ale tentokrát to byl lidský hlas a zněl jakoby z dálky.

„Harry?“ Kate rychle vytáhla z regálu několik knih a zaťukala na zadní stěnu knihovny. Dostalo se jí stejné odpovědi. „Harry, kde jsi?“

Na druhé straně stěny byly jenom dvě koupelny. Zasekl se snad Harry v jedné z nich? Rychle vyběhla na chodbu a zaťukala na dveře té pánské. Protože se jí nikdo neozval, otevřela dveře a podívala se dovnitř.

Pánská koupelna byla menší než dámská, ne tak hluboká a úplně bez oken.

Vrátila se do pracovny a vytáhla z regálu několik dalších knih. „Harry, slyšíš mě?“

„Ano,“ řekl tlumený hlas z druhé strany. „Dostaňte mě odsud.“

„Zkusím to. Ale jak?“

„Ta koule.“

„Cože?“

„Skleněná koule.“

„Dobře.“ Kate se okamžitě otočila ke stolu. Koule stála pořád na stejném místě. Byla oprášená a dokonce naleštěná. Určitě to nějak souviselo s tetou Pru, soudě podle intenzivního lesku. Kate přistoupila ke křišťálové kouli a zadívala se do ní.

Je možné, že koule obsahuje nějaký mechanismus nebo spínač, který otevírá přístup do tajné místnosti? Kate opatrně položila obě ruce na hladké sklo. Bylo chladné a budilo zdání velké váhy. Zvedla kouli, nebo se o to spíše pokusila. Koule se totiž ani nepohnula. Zkusila to znovu, ale nepodařilo se jí kouli vychýlit ani o kousek. Byla připevněná k podstavci.

Naklonila se nad ni a na horní ploše dřevěného podstavce spatřila nepatrnou drážku s mosazným povrchem. Přejela rukou tenkou podložku koule, když vtom ucítila drobnou západku. Byla však úplně jinde než drážka na podstavci, takže by musela koulí potočit o devadesát stupňů, aby se ocitly na stejné úrovni.

Snažila se otočit kouli ve směru hodinových ručiček. Nepohnula se ani o kousek. Když to pak zkusila opačným směrem, koule se hladce protáčela, dokud se západka a drážka nespojily. Ozvalo se kliknutí a skleněná masa znehybněla.

Kate zaletěla pohledem ke knihovně. Nic. Znovu se tedy sklonila nad křišťálovou záhadu a přitom se snažila vybavit si všechny hlavolamy, které se tomuto systému aspoň vzdáleně podobají. Znovu se pokusila kouli zvednout. Zase nic. Jenom se jí podařilo nepatrně nadzvednout horní desku dřevěného podstavce. Kate tento nepatrný pohyb neušel, takže na kouli zatlačila ze strany. Když zjistila, že se horní deska podstavce i s koulí po straně odklápí, tlačila tak dlouho, dokud se nezvedla o devadesát stupňů. Uvnitř se objevila tajná skrýš. Podobné tajné úkryty nabízela i spousta jiných hlavolamů, vystavených v muzeu.

Všimla si, že uvnitř je spínač, zapuštěný ve dřevě. „Jdi dál od toho regálu,“ zavolala Kate na Harryho a zmáčkla tlačítko.

Ozvalo se zaskřípění a zasténání, knihovna se otevřela, objevil se Harry a dopadl na zem.

„Díky bohu,“ vydechla Kate, jako by jí spadl ze srdce obrovský kámen.

„Počkejte, až to uvidíte,“ řekl Harry a naznačil jí, aby šla za ním dovnitř.

„Moment. Jak jsi to objevil? Zapnulo se to samo?“

„Prohlížel jsem si police. Myslel jsem, že bych tu mohl najít nějakou tajnou skrýš nebo něco podobného.“

„No, to se ti povedlo.“

Harry se zatvářil zahanbeně. „Jo, ale to byla čirá náhoda. Trochu jsem couval dozadu, abych se na tu knihovnu mohl líp podívat, a zřejmě jsem narazil do té koule. Trochu se zakymácela, tak jsem ji chytil rukama, a ona se prostě odklopila.“

Když na ní Pru otírala prach, musela tu západku zřejmě posunout, pomyslela si Kate. „Pak sis všiml toho spínače. Nedalo ti to a musel jsi to zkusit.“

„Samozřejmě. Pak se celá knihovna otevřela a – musíte se tam prostě podívat,“ řekl Harry rozhodně, chytil Kate za ruku a táhl ji dovnitř.

„Počkej chvilku. Proč se ten prostor znovu zavřel?“

„To nevím. Asi jen tak.“

„Tak moment,“ zaváhala Kate a rozhlédla se kolem. „Posuneme sem jedno z těchhle křesel, aby se ta stěna znovu nezavřela. Pro případ, že by v ní byl zabudovaný nějaký časový spínač.“

Přetáhli profesorovo křeslo do otvoru a vstoupili dovnitř.

Připadali si jako v nějakém obřím hlavolamu. Zdi byly ozdobené rytinami zobrazujícími složité listy, stonky vinné révy, ovoce, fantaskní postavy a kudrlinky v rokokovém stylu. Do dřevěné zárubně byl zasazený malý vypínač, kterým se rozsvěcelo a zhasínalo světlo.

„Úžasné,“ vydechla Kate.

„Ještě víc než to. Podívejte se na tohle.“ Harry ukázal na jakýsi podivný symbol obklopený plastickými ornamenty, který do celého komplexu obrazů jaksi nezapadal. A pak na další. Kate si v prvním okamžiku pomyslela, že jde o pouhou dekoraci. Brzy Ale zjistila, že symboly nejsou rozmístěny jen tak nahodile.

„Jsou to symboly,“ řekla. „Jsou jich tu ukryté stovky.“

„Jo, ale podívejte se na tyhle, nad vchodem. Málem jsem si jich nevšiml.“

Byly vyřezané ze stejného dřeva jako všechny ostatní a stáčely se do tvaru révy, ale když se na ně Kate podívala přimhouřenýma očima, zdálo se, jako by vystupovaly ze zdi. Čtyři tvořily souvislou řadu.

„Jsou to čísla,“ řekla. „Tři, pět, jedna a čtyři.“

„Myslíte, že je to šifra?“

„Spíš kombinace k zámku.“

„Ale žádné tady nejsou, už jsem se po nich díval,“ řekl Harry a rozhlédl se po místnosti. „I když možná… To první číslo je tři, ne?“ Začal pomalu přecházet podél stěn a důkladně zkoumal složité vzory. „Tady, keltská trojobruč,“ řekl a vítězoslavně ukázal na tři vzájemně propojené kruhy, uspořádané do trojúhelníku. Nedočkavě na něj sáhl. „Pootočilo se to!“

„Bože můj, opravdu. Podívej se po pětce.“

Oba začali pečlivě prohlížet zdi. Kate se uprostřed skupiny astrologických symbolů podařilo najít pentagram. Dotkla se ho a symbol popojel o necelý centimetr doprava.

Dále našli několik kruhu a egyptský kříž života, zvaný anch.

„Dvě království,“ řekl Harry.

„Ale jenom jeden vládce,“ dodala Kate. „Budeš se o něj muset postarat ty, na mě je to moc vysoko.“ Když na něj Harry přitlačil, symbol se mírně pootočil. „A teď ten poslední, čtyřku,“ zašeptal Harry.

Rozdělili se a začali s hledáním symbolu, který by reprezentoval čtyřku.

„Tamhle to je,“ řekla Kate a ukázala na čínský geometrický obrazec. Uprostřed byl kříž se čtyřmi stejně dlouhými rameny. „Čtyři směry, stejně jako čtyři druhy temperamentů.“

„Zkuste to vy,“ řekl Harry.

Symbol se však nedal otočit ani na jednu stranu. „Nejde to,“ vzdychla Kate, zklamaná jako ještě nikdy v životě. „Ale možná, že by to mohlo jít takhle,“ řekla, stiskla symbol a teprve potom jím otočila. Pohyboval se s naprostou lehkostí.

„Úplně jako lahvička s aspirinem,“ vydechl obdivně Harry. „Ale co teď?“

„Nic,“ řekla smutně Kate a sundala ze symbolu ruku, kterou na něm doteď držela.

Vtom se na zdi těsně u podlahy odsunul kus obložení. Kate si klekla a zadívala se na trezor schovaný pod krytem. „On, profesore. Jen už žádné hádanky.“

„Počkejte,“ řekl Harry. „Není tam žádný zámek, jenom zatáhněte za kliku na dvířkách.“ Kate ho poslechla. Hluboko uvnitř trezoru ležela zavřená krabice.

Společnými silami ji vytáhli a položili na zem mezi sebe. Nejdřív se na sebe váhavě podívali, ale nakonec se Kate odhodlala a otevřela víko.

Uvnitř spatřila třpytící se zlato posázené rubíny, smaragdy a safíry.

„To je ten pohár,“ vydechl Harry. „Ale co proboha dělá tady?“

„To nevím,“ řekla Kate, ale konečně si začínala spojovat dohromady všechna fakta. Profesor si ten článek schovával celé roky. A pohár byl ukraden v době, kdy studoval v Bostonu. Kateina mysl se vzpírala a nechtěla uznat fakt, který se přímo nabízel. Ne, toho by profesor nebyl schopen.

„Jak se to sem dostalo?“ znovu se nervózně zeptal Harry. Došel ke stejnému závěru jako Kate a také si to odmítal připustit.

„Čeká tu na mě,“ řekl neznámý hlas za nimi.

Harry a Kate se vyděšeně otočili. V otvoru ve zdi stála tmavá postava.

„Vy,“ řekl Harry a rychle se vydrápal zpátky na nohy. „Slyšel jsem, jak mluvíte s mým strýcem. To vy jste ho přesvědčil, ať mě zamkne.“

„Nic se ti přece nestalo.“ V temnotě se zaleskla hlaveň pistole. „A teď si vezmu ten pohár.“ Kate zavrtěla hlavou. „Vy o něj vlastně ani nestojíte.“

„Ne, ale potřebuju ho.“

„Abyste zaplatil za léčbu své ženy.“

„Ano,“ řekl Jacob Donnelly. „Je mi to líto, Katie, ale nemám jinou možnost.“

„Ale samozřejmě že máte,“ vyhrkla Kate. „Člověk má vždycky na vybranou.“

„Zabil jste profesora,“ vykřikl Harry a skočil po něm.

Donnelly ho udeřil do spánku hlavní a Harry se zhroutil na zem a zůstal ležet bez hnutí.

„Harry!“

„Zůstaň na místě, Katie. Nechci ti ublížit. Jenom mi dej ten pohár.“ V ruce měl kufřík, který podal Kate. „Dej tu věc dovnitř a podej mi ho zpátky.“

„Jak jste věděl, kde ten pohár je?“ zeptala se Kate, aniž natáhla ruku po kufříku.

„Nevěděl jsem to. Ale když jsem si prohlédl tu kopii hlavolamu, bylo mi jasné, že vám Peter Thomas zanechal nějakou zprávu. Takovou věc byste si neměla nechávat jenom tak, v otevřené aktovce.“

„Poznala jsem, že si je někdo prohlížel, jenom jsem netušila kdo. Takže do toho sklepa jste mě zamkl vy?“

„Je mi to líto, Katie. Opravdu, poradil mi to Buck Perkins. Musel jsem hledat ten pohár, a nemohl jsem nechat Willettu přes noc samotnou. A vy jste tu každý den. Nezatáhl bych vás do toho, kdyby mě k tomu Brandon Mitchell nedonutil.“

„A Harryho jste tu zřejmě zavřel také vy,“ řekla Kate a horečně uvažovala co dál.

Jacob lehce pokrčil rameny. „Zřejmě jsem si tenhle způsob oblíbil. Jednoduchý, ale velmi šikovný.“

„Tak proto jste trval na té renovaci. Vůbec vám nešlo o muzeum. Doufal jste, že až se tu začne pracovat, podaří se vám tady najít ten pohár.“

„Všechno se mi bortilo pod rukama. Kdyby se tak Peter Thomas nechal přesvědčit.“ Ruka se mu zachvěla, ale Jacob zase rychle přišel k sobě. „Vezměte si ten kufřík a poslechněte mě. Jednu vraždu už za sebou mám. Nebude pro mě problém udělat to znovu.“

Pak by je musel stejně zabít. Nemohl přece nechat Kate a Harryho naživu s tím, co se teď dozvěděli. Kate začala v duchu rychle počítat. S Brandonem Mitchellem mluvila asi před dvaceti minutami. Řekl jí, že tu bude do půl hodiny. Mohla se spolehnout, že přijde přesně? Nevleze tak do stejné pasti?

Donnelly ho pak bude muset také zabít.

Natáhla tedy ruku pro kufřík, položila ho na podlahu a otevřela jej. Kdyby ho mohla nějak zdržet, možná by se sem dostal Mitchell včas, aby je zachránil – nebo aby se nechal zabít s nimi.

„Proč jste ho ukradli?“

Jacob si povzdechl. „Byla to součást přijímacího rituálu do Kroužku expertů, exkluzivního klubu, do kterého jsme chtěli vstoupit.“

Kate si vzpomněla na fotografii v profesorově Albu a náhle se jí udělalo nevolno. „My?“

„Já a Peter Thomas. Oh, ano, váš učitel. Ale nemějte mu to za zlé. Měli jsme jenom vyřadit jejich bezpečnostní systém, ukrást pohár, ukázat ho členům spolku a zase ho vrátit, aniž by nás někdo chytil. To první se nám také povedlo a nemuseli jsme k tomu ani použít žádné počítače nebo supermoderní hračičky. Jenom náš mozek a bezpečnostní systém.“ Potom se Jacob odmlčel a povzdechl si. „Ale naneštěstí, než jsme stačili pohár vrátit, přišli na to, že zmizel.

Do klubu jsme sice vstoupit směli, ale ta věc nám zůstala na krku. Chtěl jsem ho prodat, ale Peter Thomas to nedovolil. Ukryl ho a odmítl mi říct kde.“ Nadechl se a bolestně vzdychl. „Katie, prosím.“

Kate se podívala na Harryho. Stále se nehýbal, ale rána, kterou utržil, rozhodně nebyla smrtelná. Kdyby se jí podařilo dostat Donnellyho z téhle místnosti, měli by možná vyhráno. Musela něco vymyslet, jenomže když na člověka míří pistole, rozum mu vypovídá službu.

„Nikde ho neprodáte,“ řekla nakonec. „Někdo ho určitě pozná.“

„Katie, jak jste chytrá, tak jste naivní. Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný zaplatit za kradené umění. Vlastně je tenhle druh obchodů právě na vzestupu. A teď si prosím pospěšte.“

Byl nervózní a neskutečně se potil. Klidně se mohlo stát, že propadne panice a vystřelí.

Kate zvedla pohár a položila ho do kufříku. Potom jej zavřela, chytila ho do ruky a pomalu se postavila.

Brandone, kde jste? Kate doufala, že zaslechne zvuk přijíždějícího auta, nebo cokoliv jiného, ale místnost byla výborně izolovaná. Musela se nějak dostat ven a odlákat Donnellyho pryč od Harryho.

A nebo se o to aspoň pokusit. Příliš mnoho možností neměla – buďto zemřít ve strachu a hrůze, nebo zemřít na útěku. Nic víc, nic míň.

„Katie,“ řekl zvýšeným hlasem Donnelly a natáhl třesoucí se ruku.

„Tady ho máte.“ Kate ho ze všech sil udeřila kufříkem a podařilo se jí zasáhnout Donnellyho do ramene. Zároveň vyrazila kupředu, proběhla okolo něj a zamířila do chodby.

Prosím, ať běží za mnou. Nesmí zabít Harryho. „Jacobe! Mám ten pohár!“ vykřikla. Seběhla po schodech a brala je po dvou. Právě dobíhala do přízemí, když vtom zaslechla výstřel a zpozorovala, že kus hlavních dveří se roztříštil.

Proletěla kolem koncového sloupku zábradlí a rychle zamířila do kuchyně. Tam se však nezastavila, ale bleskově otevřela zadní dveře a vyrazila na dvůr.

Přímo před ní se rozprostíralo bludiště, mnohem blíž než oba konce domu. Tam by však představovala snadný cíl.

Skrčila se, vklouzla do bludiště a v duchu přitom děkovala Harrymu i veliteli Mitchellovi, že je napadlo bludiště znovu upravit a otevřít. Doufala, že se v něm ztratí, dokud nepřijede Mitchell a nezachrání ji. Když Ale ucítila pod nohama čerstvě rozházený štěrkopísek, chtěla se zastavit. Bylo však pozdě, protože se jí zpod podrážek ozývalo hlasité křupání. Jako by Donnellymu dávala megafonem najevo, že tu je. Už se Ale nedalo nic dělat.

Snažila se pohybovat tak tiše, jak jen mohla. Na prvním rozcestí zatočila doprava a přitiskla se k živému plotu, který tvořil úplně celé bludiště. Zadržela dech a chvíli poslouchala. Třeba si Jacob pomyslí, že se rozběhla před dům, k ulici.

A pokud Donnelly ne Snažila se vybavit si půdorys bludiště. Pro každý případ. A pak to zaslechla. Štěrkopísek křupající pod nohama. A došlo jí, že ho neošálila. Dostala se sice dovnitř, ale on také.

28.

KDYŽ KATE ZASLECHLA kroky, které se k ní pomalu blížily, skoro přestala dýchat. Pokud si pamatovala půdorys bludiště správně, několik metrů od ní by měla být další zatáčka. Tedy pokud se Harrymu podařilo znovu tuto cestu otevřít.

Rozhodně tu nemohla stát jako myš chycená do pasti. Začala se tedy posouvat podél zelené stěny bludiště a zároveň se snažila neslyšně našlapovat na štěrkopísek na zemi. Zaslechla, jak ty druhé kroky zpomalují, a po chvíli se úplně zastavily. Také se snažil pozorně poslouchat.

Stál právě u první zatáčky. Kdyby se podíval jejím směrem, určitě by si jí všiml.

Donnelly zabočil a v té chvíli se Kate rozběhla a prodrala se na nově otevřenou cestičku. Vtom uslyšela další výstřel.

Musel se úplně zbláznit. Někdo ty výstřely určitě slyší a už volá na policii. Nedostane se odsud. Jenomže pro Kate by už mohlo být příliš pozdě. Jacob byl odhodlaný ke všemu.

Snažila se zjistit, kde právě je a kde by mohla začínat další chodba. Kdyby si nedávala pozor, mohla by skončit ve slepé uličce, nebo dokonce tam, odkud začala – a kde by na ni čekal Jacob Donnelly.

Všimla si třesoucího se porostu a došlo jí, že Donnelly číhá na druhé straně. Vyčkával, uši nastražené, a zároveň zvolna postupoval po cestě, lemované zelení.

Kate se rozběhla na místo, o kterém si myslela – nebo spíše doufala – že jí nabídne další průchod. Větve jí Ale zatarasily cestu. Z průchodu nezbylo nic než úzká škvíra. Tak hluboko se Harry s pilou zřejmě ještě nedostal.

Musela se o to Alespoň pokusit. Postavila se k úzkému průchodu bokem, a jakmile se ponořila dovnitř, pohltila ji tma a velké pokroucené větve. Snažila se protlačit dál a větve se jí zadrhávaly o šaty a šlehaly ji do obličeje. Do jedné z nich se jí dokonce zamotaly vlasy, takže je musela několik vteřin vytahovat, než mohla pokračovat dál. Musela si vytrhnout několik pramínků vlasů, protože se jí zamotaly do větví a nemohla je uvolnit. Kromě toho ji bolely oči a chvílemi postupovala kupředu poslepu.

Vtom se větve rozestoupily a Kate se ocitla na volném prostranství. Neudržela Ale rovnováhu a dopadla na kolena a ruce. Rychle zalapala po dechu.

Vydrápala se na nohy, rozhlédla se kolem sebe a zamířila tam, kde podle ní vedla prořezaná cesta. Volná sice byla, ale Kate zpozorovala, že se na jejím konci mihlo šedé sako. Otočila se a zase zamířila nazpátek – tam, odkud přišla. Po cestě minula škvíru, kterou se musela prodrat. Vzpomněla si totiž ještě na jinou cestu, která nevedla do středu bludiště, ale k východu.

Běžela, jak nejrychleji uměla. Skončila však ve slepé uličce. Zmateně se rozhlédla. Někde tu musí být průchod, nebo Alespoň dříve tu musel být. Teď jí však stál v cestě přerostlý živý plot, který se jí zvedal nad hlavou. Kate si klekla a všimla si volného prostoru mezi větvemi, kterým by se mohla protáhnout. Rozhodla se, že to riziko podstoupí.

Skrz husté větve zahlédla na konci průlezu světlo. Vydala se za ním a jakoby zázrakem se ocitla v další volné chodbě. Už se chystala vstát, když vtom ji někdo chytil za kotník a táhl ji zpátky do křoví.

„Ne,“ vykřikla a vší silou se zapřela.

„Kate? Kate! Kde jste?“

Byl to Harryho hlas. Bože, hlavně ať sem nechodí, modlila se v duchu. Snažila se kopat tou nohou, za kterou ji Jacob držel, a na chvíli se jí podařilo uvolnit jeho sevření. Rychle se odrazila, setřásla Donnellyho ruku ze svého kotníku a rozběhla se dopředu.

Teď už věděla, kde přesně je a kam má jít, aby se z bludiště vymotala. Jenom doufala, že Jacob to neví.

Běžela podél plotu, opatrně, aby neprozradila svoji pozici. Náhle zaslechla kroky z druhé strany plotu.

„Tohle bludiště jsem pomáhal sázet,“ volal na ni Jacob. „Neutečete mi.“

Kate běžela dál. Na konci cesty by se s ním měla setkat, ale vrátit se už nemohla. Neměla jinou možnost.

Jacob ji nakonec předstihl. Vystoupil z ohybu zatáčky a namířil na ni pistoli. Pomalu se k ní přiblížil, ale místo do její tváře se díval na kufřík, který držela v ruce. Kate nechápala, jak ho vůbec celou dobu udržela v ruce. Rychle si ho přitiskla k hrudi. Kulku tím sice nezastaví, ale pokud chce Jacob pohár dostat, musí ji zabít.

„Kate! Kate, kde jste?“ volal vyděšeně Harry.

Mohla sice vykřiknout, aby doběhl pro pomoc, ale nevydala ze sebe ani hlásek. Mohla pouze sledovat, jak se k ní Jacob Donnelly neustále blíží.

Slyšela, jak vítr čechrá nad hlavou dosud neořezané větve. Tohle je poslední zvuk, který uslyším, než umřu, pomyslela si Kate.

Donnelly Ale nevystřelil, jenom k ní postupoval blíž a blíž. „Katie,“ řekl jemně. „Nechci ti ublížit. Jenom mi dej ten kufřík a já tě nechám jít.“

Kate zavrtěla hlavou. To by teď už nemohl udělat.

„Co se děje, chlapče? Někdo tu střílí?“

Byl to jiný hlas, ale ne ten, který tak toužila slyšet. Alice Hinckleyová se zřejmě přišla podívat, co se tady děje.

„Kde je sakra ten velitel, když ho člověk potřebuje? Dokonce jsem už volala na policii. Elmira mi Ale řekla, že tam Mitchell není. Samozřejmě. Je Katie uvnitř?“

Kate neslyšela, co Harry odpověděl, ale došlo jí, že se sem Brandon nedostane včas. Rezignovaně začala zavírat oči a připravovat se na nejhorší. Vtom okolo ní proletěl černošedý stín a přistál na Donnellyho rameni.

Jacob vykřikl a pistole mu vypadla z ruky.

Al jí přišel na pomoc. A i když se ho Jacob snažil setřást, AL se ho držel jako klíště.

Kate se podařilo i přes neuvěřitelný strach pohnout z místa a přitom nespouštět oči z Donnellyho a Ala. Doplazila se k němu dostatečně blízko, sebrala mu pistoli, postavila se a poodstoupila o několik kroků dozadu.

Donnelly mezitím sebral všechny síly a otřásl se tak zprudka, že Ala odhodil a vyslal ho do vzdálenosti několika metrů. Nic se mu Ale nestalo a už se chystal znovu na Jacoba zaútočit.

„Kate!“

Konečně. Přece jenom to zvládl. Ze samé úlevy Kate málem upustila pistoli.

„Tady.“ Málem neslyšela ani sebe samu. „Jsem tady,“ zkusila to znovu.

„Jste v pořádku?“

„Ano. Ale musíte si pospíšit.“ Ruka se jí třásla a Donnelly zatím těkal pohledem od ní k místu, odkud přicházel Mitchellův hlas.

„Prosím, pane Donnelly. Nenuťte mě, abych vás musela zastřelit.“ Vtom se za rohem objevil člověk v modré uniformě a běžel až k nim. Byl velký a vypadal rozzlobeně. Pistole, kterou držel v rukou, byla také mnohem větší než ta, kterou na Jacoba mířila Kate.

„Lehněte si tváří k zemi. Hned.“

Kate si chvíli nebyla jistá, ke komu z nich byl příkaz mířený. Potom si Ale Jacob zdráhavě klekl.

„Až na zem.“

Donelly si lehl na břicho, tváří ke štěrkopískové cestě. Brandon si pak odepnul pouta, zavěšená u opasku, a obratně je Jacobovi nasadil.

Potom vzhlédl ke Kate. „Jste v pořádku?“

Kate přikývla a otřásla se, jak jí celým tělem projela poslední vlna strachu.

„Dejte prosím dolů tu pistoli. Pomalu jí položte před sebe. A hlavně se proboha držte dál od pana Donnellyho.“

O pár vteřin později k nim doběhli i strážníci Owens a Wilson.

Po rozpačitých pozdravech chytili Donnellyho, postavili ho na nohy a odvedli pryč.

Mitchell se soucitně zadíval na Kate a napřáhl k ní obě ruce. Kate se okamžitě rozběhla a vrhla se mu do bezpečného náručí.

„Díky bohu,“ vydechla. „Už jsem se bála, že se sem nedostanete včas.“

Mitchell si ji přivinul blíž – aby se mohl podívat na hodinky. „Přesně třicet minut od chvíle, co jsem vám zavolal. Ani o minutu víc.

Katie.“ Alice Hickleyová obíhala roh chodby. Zastavila se tak rychle, že se jí od bot rozletěly do stran drobné kamínky. Harry, který jí utíkal v patách, do ní málem narazil.

Alice na Mitchella okamžitě vyjela. „Co si vůbec myslíte, že děláte?“

„On –“

„Vaši muži zatkli Jacoba Donnellyho. Vždyť je to jeden z našich nejváženějších občanů. Takovéhle chování nebudeme tolerovat. Nemyslete si, že vám to projde. A vůbec, odložte tu zbraň.“

Mitchell zasunul zbraň zpátky do pouzdra.

„Budete mít co vysvětlovat.“

„Pan Donnelly zavraždil profesora,“ řekl Harry.

„Harry,“ upozornil ho káravě Mitchell.

„Ne,“ řekla rázně Alice. „Nikdy by nikoho nezabil. Vždyť je už celých třicet let prezidentem banky.“

„Spíše byl. Teď půjde za mříže.“

„Harry.“

„Chtěl totiž získat ten pohár. Je tady v tom kufříku. Ukradli ho společně s profesorem.“

„Harry!“

„Ne. Nechte mě, já si to ověřím.“ Alice se vydala ke kufříku, který zůstal ležet přesně tam, kde ho Kate upustila.

Mitchell jí Ale zatarasil cestu. „Je to důkazní materiál, madam. Tedy pokud nechcete, abychom vaše otisky prstů přidali do naší policejní databáze.“

„To byste přece neudělal.“ Alice musela zvednout hlavu hodně vysoko, aby se na Mitchella mohla vůbec podívat. Kate měla strach, aby si ji stará paní nezvrátila.

Mitchell jí neodpověděl, ale z jeho pohledu bylo jasně vidět, že myslel svou hrozbu vážně.

„Pchá,“ odfrkla si pohrdavě Alice. „Vůbec tomu nevěřím. Ničemu. Jdu domů.“ Odklopýtala pryč a ještě zdálky bylo slyšet, jak jí pod nohama křupe štěrk.

„A ty jdi radši taky.“

Harry zasalutovat a zamířil ven stejnou cestou jako Alice.

„Ona tomu možná nevěří, ale do večera si o tom bude povídat celé město.“

Kate se na něj soucitně usmála. „Takhle to tu chodí. Nakonec si na to zvyknete.“ Mitchell zavřel oči, nabral vzduch do plic a zadržel dech.

„Do kolika musíte počítat?“

„Cože?“

„Abyste se uklidnil.“

„Do tolika, že na nic takového nemáme čas. Na co jste proboha myslela?“

„Prosím?“

„Když jste se pokoušela dopadnout člověka podezřelého z vraždy.“

„Vy jste Jacoba Donnellyho podezíral?“

„Šéfuju tady policii.“

Kate ustoupila o krok dozadu. „Nemusíte přece křičet. Honil mě. A chtěl mě zabít.“

„Měla jste to přenechat policii.“

„To bych moc ráda, ale zrovna jste tu nebyli.“

„Myslel jsem vyšetřování.“

„Já vím. Ale nebyla jsem si jistá…“

„Že bych to zvládl?“

„Ne, o tom nemluvím. Ale bylo mi jasné, že místní by s vámi příliš nespolupracovali a –“

„Byl jsem už blízko zatčení.“

„Opravdu? A jak jste přišel na to, že za vším vězí Jacob?“ Věnoval jí dlouhý a výmluvný pohled. „Policejní výcvik.“

„Je cvok do počítačů,“ řekl Harry, když vykoukl zpoza rohu. „Měla byste vidět jeho dům. Je to neuvěřitelné. Má tam –“

„Harry.“

„Dobře. Jak chcete.“

Kate se usmála, ale úsměv se postupně změnil v pošklebek. „Takže vy jste cvok? To se pak nemůžu divit, že to vůbec neumíte s lidmi.“

„Nejsem blázen. A co je na mém jednání s lidmi tak špatného?“

Kate si vyměnila s Harrym výmluvný pohled.

„Potřeboval jste nás,“ řekl Harry. „A kdybychom neobjevili tu tajnou místnost, nikdy byste ten pohár nenašli.“

„Jakou tajnou místnost?“

„Ukážu vám ji. Kdyby ho Kate navíc neuhodila tím kufříkem a nedonutila ho, aby ji pronásledoval, mohl vám utéct. Vlastně jsme všechno vyřídili za vás.“

„Vyřídili?“ zopakoval nevěřícně Mitchell.

„Dobře. Pomohli vyřídit?“

„Málem jste se nechali zabít.“ Potom obrátil pozornost ke Kate. „Umíte vůbec střílet?“

„V New Hampshire umí střílet každý,“ řekl Harry.

„Žije ve Virginii. Takže umíte to?“

Kate pokrčila rameny. „Vím toho spoustu o rychlostech, trajektoriích a poměrech síly k rychlosti.“

„On, můj –“

„Veliteli,“ upozornil Mitchella Harry.

„Slibte mi prosím oba dva, že už nic podobného nevyvedete.“

„Co vy víte,“ začala Kate.

„Nechci slyšet žádné výmluvy. Prostě mi to slibte.“

„Slibujeme.“

„Výborně. Jakmile si sem přijedou z okrsku pro ten pohár –“

„Počkat, poslouchejte,“ vložil se zase do hovoru Harry.

Z dálky zaslechli policejní sirény. Netrvalo dlouho a u vchodu do bludiště se objevil tým z policejního okrsku.

„No teda. Jak se vám to povedlo?“ zeptal se Harry a sledoval, jak muži zákona postupně zaplňují bludiště. Potom zabalili kufřík do pytle a odnesli ho pryč.

Mitchell se jenom usmál.

„Nejste doufám jasnovidec, nebo tak nějak, že ne?“ zeptala se Kate, která už neměla v bludišti stání.

„Nejsem,“ ujistil ji Brandon a pomalu ji vyvedl ze zeleného labyrintu. „Jsem jenom obyčejný policajt. Zavolal jsem je předem.“

29.

SOBOTA S HLAVOLAMY dopadla přesně podle plánu. A přestože se většina města ještě vzpamatovávala z nečekaného zatčení Jacoba Donnellyho, nezabránilo to místním zájemcům v návštěvě.

Byl svěží podzimní den, dost chladný na skleničku horkého jablečného moštu, ale ne zase tak moc, aby si lidé nemohli užít procházku bludištěm. Před vchodem do labyrintu stála dlouhá fronta už od chvíle, kdy ho Kate ráno otevřela.

Když bylo jasné, že Harry nestihne ořezat všechny přerostlé větve včas, musela Kate poprvé sáhnout hluboko do kapsy a najmout si Mika Landerse z firmy Mike Landers – Úpravy zahrad všeho druhu, kterému bylo šestapadesát let a se svou ženou měl pět dětí. Další dvě vnoučata už byla na cestě.

Ve výstavních místnostech byla doslova hlava na hlavě. Sem tam se sice objevil nějaký nevychovaný a možná až příliš zvědavý výrostek, ale jinak se jak dospělí s dětmi, tak i vnoučata s prarodiči dobře bavili, uznale si prohlíželi exponáty v jednotlivých sálech a vzrušeně o nich debatovali.

K poledni rozvěsila Ginny Sue po stěnách padesát podomácku vyrobených hlavolamů. Později z nich porota vybere jednoho výherce.

Harry se chopil role dveřníka s nevídanou profesionalitou. Naváděl příchozí k návštěvní knize, která ležela na stole hned vedle přihlášek do Klubu přátel muzea a kasičky na sponzorské dary. Dvakrát už její obsah vyprázdnil.

Dokonce i Izzy se zapojil do celého koloběhu a prováděl návštěvníky po expozici papírových hlavolamů.

Byl sice překrásný den a vše šlo jako po másle, ale Kate se přesto necítila ve své kůži. Všichni byli v jednom kole, takže se jí zdálo, že ona sama nemá za úkol nic jiného než se usmívat a přijímat gratulace.

Pomalu vyšla ven ke dvěma dlouhým stolům s oranžovými ubrusy. V miskách a na talířích ležela spousta dobrot, například koláč s javorovým sirupem od tety Pru, oříškový moučník od Tanyi a Rayettiny jablečné lívanečky. A pak spousta koblih, dýňového pečiva, vdolků a sušenek. Pru, Alice a několik dalších členek DBS dohlížely na jídlo, zatímco Rayette se starala o kávu, horkou čokoládu a mošt.

Všichni se zjevně dobře bavili.

V záplavě lidí si Kate všimla Brandona Mitchella, jak debatuje s hloučkem lidí. Prosím, ať nikoho nezatýká. Po chvilce zvedl hlavu, zpozoroval Kate a proklestil si k ní cestu. Měli všichni povolení pro úpravu a podávání jídla?

„Opravdu úžasné“ složil jí poklonu, když se k ní přiblížil. „Jaký je to pocit být kurátorkou vlastního muzea?“

Kate se pousmála. „Je to pěkné, ale taky trochu děsivé,“ povzdechla si. „Ještě nejsme úplně ze všeho venku.“

„Pokud se stále ještě bojíte toho nákupního střediska, tak si s tím už nemusíte lámat hlavu. Všechno záleželo na tom, jestli GN Enterprises dokáže získat souhlas úplně všech obyvatel.“

„Páni,“ řekla Kate a pokoušela se onu překvapivou informaci vstřebat. „A co bude teď?“

„Podle mě se může Maine těšit na nové nákupní centrum a Darrell s Abigail je asi zbaví několika krásných, historicky cenných domů.“

„Tolik povyku kvůli něčemu, z čeho stejně sešlo. Víte, někdy se v lidech opravdu nevyznám.“ Mitchell měl co dělat, aby se nerozesmál.

„To vůbec není vtipné.“

„Myslíte na profesora?“

Kate přikývla. „Nemůžu zkrátka uvěřit, že člověk, který byl ke mně tak pozorný a stal se důležitou součástí mého života, mohl být zloděj.“

Mitchell pokrčil rameny. „Jak stojí na tričku, které jsem kdysi nosíval: ‚Nikdo není dokonalý.‘“ Kate se na Mitchella nechápavě podívala. „Od vás bych čekala lepší vysvětlení.“

„Je to pravda. Ale nijak to nesnižuje jeho zásluhy. To, co udělal pro vás a pro Harryho.“

„Myslíte, že se o nás tak staral, protože tím chtěl napravit starý hřích?“

„Myslím, že se o vás staral, protože ve vás viděl to, čím mohl být on sám.“

Kate se podívala na skupinu dětí, která vyběhla z hlavních dveří, a na dav, který se shromáždil okolo stolů s občerstvením. „Jsem mu moc vděčná. Jenom prostě… Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Váš hrdina ztratil kousek ze svého lesku. To Ale neznamená, že pro vás už nemůže být hrdinou.“

„Ale celá léta měl ten pohár u sebe. Proč?“

„To neví dokonce ani Jacob Donnelly.“

„Kdyby ho vrátil, mohl by tu být s námi a naživu. Co vůbec bude s Jacobem?“ Brandon přeletěl pohledem dav lidí na zahradě. „Půjde až do konce života za mříže.“

Kate si smutně povzdechla. „Všechno to dělal jenom pro Willettu. Co si bez něj počne?“

„Vražda má vždycky dalekosáhlé následky a netrpí jí jenom sama oběť.“

„Jako když hodíte kámen do vody.“

„S poezií na mě nechoďte. Začínám se teprve vyznávat v logické stránce vaší osobnosti.“

„To nebyla poezie. Něco jako dominový efekt.“ Kate zvedla hlavu a spatřila tetu Pru, která mířila

přímo k nim. „Ale ne.“

Brandon ustoupil o krok zpátky. „Asi bych měl zmizet.“

„Na to už je pozdě.“ Když se k nim Pru přiblížila na pouhé dva metry, Kate se celá rozzářila. „Teto Pru, právě jsme mluvili o tom, že tady uspořádáme celý víkend s hlavolamy.“

Brandon se na ni rozpačitě podíval. „Opravdu?“

„Velitel Mitchell slíbil, že policie dohlédne na bezpečnost.“

„Ne, já –“

„Není to úžasné?“

„Jistě, zlatíčko. Upeču zase ten koláč s javorovým sirupem. Ale –“

„Uděláme tomu reklamu v celém okolí.“

„Kate.“

„To je skvělé, drahá.“ Pru chytila Kate za loket a odtáhla ji přes trávní pryč. „Ale nejdřív bych tě ráda s někým seznámila. Je to opravdový džentlmen.“

Kate se přes rameno zoufale podívala na Mitchella. Ten se jenom zašklebil a zavrtěl hlavou.

„Je před ním skvělá budoucnost a má jistou práci…“